ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3883.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3883/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Pragner s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 25636731, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované České spořitelně, a.s, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, o určení, že je uzavřena smlouva o postoupení pohledávky a uložení povinnosti indosovat směnky a předat je žalobkyni a uložení povinnosti vydat žalobkyni další doklady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 317/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 94 Co 412/2014-79, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že mezi účastníky řízení je uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. 1/2013/6730 02, jejímž předmětem je postoupení pohledávky žalované za společností JH Develop s. r. o. z titulu smlouvy o úvěru č. 1402/07/LCD ze dne 8. června 2007 ve znění všeobecných podmínek a dodatků č. 1-5. Žalobkyně se dále domáhala, aby žalované byla uložena povinnost indosovat na žalobkyni blankosměnky vlastní, vystavené v Praze dne 8. června 2007 a 14. září 2009 výstavcem JH Develop s. r. o., povinnost předat originály těchto směnek žalobkyni, jakož i povinnost předat jí všechny doklady souvisejících s pohledávkou za společností JH Develop s. r. o. ve výši 5 594 316,76 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. února 2014, č. j. 28 C 317/2013-42, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. dubna 2015, č. j. 94 Co 412/2014-79, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v části týkající se zamítnutí žaloby, aby bylo určeno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky specifikovaná v žalobě, potvrdil (výrok I.), v bodě I. výroku v části týkající se zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované indosovat na žalobkyni blankosměnky vlastní specifikované v žalobě rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému (výrok II.), v bodě I. výroku v části týkající se zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované předat žalobkyni doklady specifikované v žalobě rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobu na určení, že mezi žalobkyní jako postupníkem a žalovanou jako postupitelem je uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. 1/2013/6730 02, pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Odvolací soud odkázal na ustanovení §80 c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, a uvedl, že žaloba domáhající se určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Přitom žaloba v další části petitu, tj. na uložení povinnosti žalované indosovat na žalobkyni v žalobě specifikované blankosměnky a předat žalobkyni originály těchto blankosměnek, a žaloba ohledně povinnosti žalované předat žalobkyni všechny doklady související s pohledávkou za společností JH Develop s. r. o. z titulu smlouvy o úvěru č. 1402/07/LCD, je již žalobou na plnění. Otázka existence smlouvy tak bude při rozhodování o těchto nárocích řešena jako otázka předběžná.
Odvolací soud dále s odkazem na ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném v době zahájení řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný pro rozhodnutí o žalobě na uložení povinnosti žalované indosovat na žalobkyni blankosměnky vlastní specifikované v žalobě, a proto jeho rozsudek v této části zrušil a rozhodl o postoupení věci soudu věcně příslušnému.
V části týkající se zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované předat žalobkyni doklady specifikované v žalobě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že petit žaloby je v této části neprojednatelný pro neurčitost (v žalobě není uvedeno, o jaké doklady by se mělo jednat, a odkaz pouze na pohledávku z konkrétní úvěrové smlouvy je nedostatečný).
Žalobkyně podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 94 Co 412/2014-79 dovolání, jež směřovala do výroku I. tohoto rozsudku.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Touto otázkou je podle dovolatelky následující otázka, je-li dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, zda je mezi účastníky uzavřena smlouva o postoupení pohledávky v případě, že bude mezi účastníky vytvořen pevný právní základ pro budoucí právní vztahy účastníků.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že mezi ní a žalovanou je uzavřena smlouva o postoupení pohledávky. Podle dovolatelky lze žalobu na určení podat i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3192/2012, a ze dne 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008. Podle dovolatelky by byl v nyní souzené věci určením, že mezi účastníky řízení je uzavřena předmětná smlouva o postoupení pohledávky, vytvořen pevný právní základ pro budoucí vztahy účastníků řízení a pro odvrácení jejich budoucích sporů.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. tohoto rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014).
Z obsahu argumentace dovolatelky se podává, že stran otázky naléhavého právního zájmu na určení, zda je mezi účastníky uzavřena smlouva o postoupení pohledávky v případě, že bude mezi účastníky vytvořen pevný právní základ pro budoucí právní vztahy účastníků, spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato dovolatelkou vymezená otázka ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak je vyjádřena v jeho rozhodnutích, na něž dovolatelka odkázala, a v řadě dalších (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1997, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013). Dovolatelka při své argumentaci přehlédla, že preventivní funkce určovací žaloby (tedy vytvoření pevného základu právního vztahu, jímž se předejde žalobě na plnění) nemůže působit v případě, kdy současně s určovací žalobou je uplatněna i žaloba na plnění (jako tomu bylo v nyní souzené věci), přičemž předmět určovací žaloby je zároveň prejudiciální otázkou pro posouzení žaloby na plnění.
Jiné otázky způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.
Nejvyšší soud tedy dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu