ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2563.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2563/2021-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Z. H. , se sídlem v XY, (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, proti žalovaným 1) J. P. , bytem v XY, a 2) A. P. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, o zaplacení 273.750 Kč a 40.795 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 92/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 4. 2021, č. j. 83 Co 30/2020-413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 150.816,50 Kč (s příslušenstvím) z titulu plnění ze smlouvy o dílo s tím, že žalovanou částku tvoří nedoplatek ceny díla bez daně z přidané hodnoty (75.896 Kč) a 15% daň z přidané hodnoty z celkové částky 499.471 Kč (74.920,50 Kč). Dále požadoval smluvní pokutu v částce 273.750 Kč.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 32 C 92/2016-351, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 32 C 92/2016-385, a opravným usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 32 C 92/2016-384, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 424.566,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 83 Co 30/2020-413, v části výroku I., jíž bylo vyhověno žalobě v požadavcích na zaplacení 273.750 Kč a 40.795 Kč s úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I); v části výroku I., jíž bylo vyhověno žalobě v požadavku na zaplacení celkem 110.021,50 Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel po zopakovaném dokazování ze skutkových zjištění, že dne 3. 5. 2015 uzavřeli účastníci písemně smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce střechy a podlah v domě čp. XY v XY a vybudování přístavku (zimní zahrady) za cenu 284.123 Kč bez DPH. V článku III. odst. 3. smlouvy bylo sjednáno, že konečné vyúčtování provede zhotovitel po dokončení stavebních prací s tím, že „Dílčí i konečné vyúčtování provede zhotovitel formou daňového dokladu, který bude mít všechny náležitosti stanovené zákonem. Daňový doklad bude obsahovat DPH v její zákonné výši. Doba splatnosti bude 10 dnů od data doručení daňového dokladu“. Článek VIII odst. 3 smlouvy obsahuje ujednání, že budou-li objednatelé v prodlení s úhradou daňového dokladu, zaplatí zhotoviteli smluvní pokutu 250 Kč za každý i započatý den prodlení. Vedle uvedené písemné smlouvy účastníci ústně uzavřeli dalších pět smluv o dílo, přičemž předmět díla byl vždy zaznamenán v položkovém rozpočtu, s nímž žalovaní vyslovili souhlas. Žalovaní zaplatili na všechny smlouvy o dílo zálohy v celkové výši 423.575 Kč. Dílo bylo předáno 28. 8. 2015. Žalobce nevyhotovil žádný daňový doklad zohledňující již zaplacené zálohy, dne 30. 9. 2015 vystavil fakturu č. 22 na částku 574.391,50 Kč splatnou 12. 10. 2015, která neobsahovala vyúčtování již zaplacených záloh, ani jejich účel (dále jen „faktura č. 22“). V souvislosti se smlouvou ze dne 3. 5. 2015 faktura obsahovala zálohami nepokrytých 40.795 Kč představujících 15% DPH z ceny 271.967 Kč. Ze znaleckého posudku, který vypracoval soudem ustanovený znalec Ing. Jiří Malec, soud zjistil, že obvyklá cena za všechny žalobcem provedené práce v daném místě a čase činí 507.915,87 Kč.
Zjištěný skutkový stav odvolací soud poměřoval ustanovením §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že žalobce opíral svůj nárok o smlouvu ze dne 3. 5. 2015 a o dalších pět smluv o dílo uzavřených v ústní formě; jde tudíž o více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem. Co se týče nároku z písemné smlouvy ze dne 3. 5. 2015, učinili účastníci předpokladem splatnosti ceny díla vystavení a doručení takového daňového dokladu, který bude mít zákonné náležitosti (tj. náležitosti vyžadované zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění). Protože je ze skutkových zjištění zřejmé, že faktura č. 22, jakožto souhrnný daňový doklad, neobsahuje náležitosti vyžadované §31b odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), splatnost doplatku ceny díla dosud nenastala. Není-li cena díla dosud splatná, nevznikl žalobci nárok na zaplacení 15% DPH ve výši 40.795 Kč (s úrokem z prodlení), ani nárok na smluvní pokutu ve výši 273.750 Kč.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud posoudil zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř. “).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Ve světle výše uvedeného je třeba konstatovat, že dovolatel nedostál své povinnosti vymezit přípustnost dovolání ve vztahu k jím formulované otázce aplikace zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném v době vystavení faktury, čímž znemožnil její dovolací přezkum. Předpoklad přípustnosti dovolání specifikoval pouze u právní otázky, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu §31b zákona o dani z přidané hodnoty, kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Na této otázce však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jestliže ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by žalobce vystavoval faktury na dílčí plnění a vystavil toliko jednu fakturu č. 22, která obsahovala souhrn různých (blíže neurčených) plnění, které žalovaným poskytl podle všech uzavřených smluv o dílo, učinil sám v mezích daných zákonem o dani z přidané hodnoty volbu vystavit souhrnný daňový doklad. A pakliže této zákonné možnosti vydat souhrnný daňový doklad využil, bylo nezbytné, aby takový doklad splňoval zákonné náležitosti ve smyslu §31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Jelikož na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže být pro její řešení dovolání přípustné.
Výtkami, že odvolací soud v rozporu se zásadou koncentrace přihlížel k argumentaci žalovaných, že faktura č. 22 nesplňuje požadavky smluvního ujednání, a že vydal překvapivé rozhodnutí, nepoučil-li ho v souvislosti s otázkou splatnosti, žalobce nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž namítl vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že není jeho úkolem při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „ pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup “. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu