ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2727.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2727/2019-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) K. F. a b) L. F. , obou bytem XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců K. F., bytem XY, všech zastoupených Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, proti žalované M. F. , bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1597/174, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 44/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 20 Co 429/2018-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dittricha, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 46 C 44/2016-199, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalobců smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky, pozemků a dalších nemovitostí, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Na základě dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastník a žalovaná nabyli podle smlouvy ze dne 31. 1. 2008 uzavřené se společností Uhříněves Property Development a. s. do společného jmění manželů (dále jen „SJM“) bytovou jednotku (dále též pouze „jednotku“) č. XY v budově č. p. XY, která je postavena na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha na LV č. XY, k níž náleží spoluvlastnický podíl na budově č. p. XY a pozemcích parc. č. XY a č. XY, a dále pozemky parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, parkovací stání na pozemku č. XY a pozemek č. XY za cenu 1.592.481 Kč. Od 1. 4. 2008 žalobci hradili poplatky spojené s užíváním jednotky. Účastníci se dohodli na tom, že si žalobci od žalované a vedlejšího účastníka koupí jednotku za cenu 1.600.000 Kč. Dne 30. 9. 2008 a 9. 10. 2008 byly na účet žalované, ke kterému měl zřízeno dispoziční právo i vedlejší účastník, připsány částky 300.000 Kč a 1.300.000 Kč z účtu žalobce. Žalobci dne 31. 8. 2015 předložili žalované a vedlejšímu účastníkovi písemný návrh smlouvy o převodu sporné bytové jednotky a nemovitostí, který podepsal pouze vedlejší účastník. Následně bylo manželství žalované a vedlejšího účastníka rozvedeno dne 13. 5. 2015, přičemž do dnešního dne vedou tito účastníci řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 677/2015 soudní spor o vypořádání SJM. Podle soudu prvního stupně si účastníci řízení ujednali podstatné náležitosti smlouvy o převodu jednotky a nemovitostí za sjednanou kupní cenu ústně, přičemž žalovaná následně odmítla uzavřít tuto smlouvu v zákonem předepsané písemné formě (§560 a §561 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Jednala nepoctivě, neboť ji odmítla uzavřít, ačkoliv dříve přijala kupní cenu. Její verzi, že se s žalobci nedohodli na prodeji, ale jen na užívání jednotky, soud prvního stupně neuvěřil, zejména proto, že od žalobce na svůj bankovní účet obdržela částku 1.600.000,- Kč, která odpovídá kupní ceně (1.593.000,- Kč), kterou žalovaná a vedlejší účastník ještě jako manželé zaplatili prodávající Uhříněves Property Development a. s. Otázka vnosů žalované na majetek bývalých manželů byla pro toto řízení nepodstatná a může být řešena jen v řízení o vypořádání jejich SJM.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 20 Co 429/2018-262, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědi žalobce a vedlejšího účastníka v protikladu s výpovědí žalované nemohou představovat relevantní důkaz o uzavřené dohodě účastníků řízení o prodeji předmětné bytové jednotky. Za pouhou spekulaci považoval úvahu o existenci dohody, opírající se pouze o okolnost, že žalobci složili na účet žalované ve dvou platbách částku 1.600.000,- Kč odpovídající „zhruba“ kupní ceně nemovitostí. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže ji poměřoval ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ačkoliv ke tvrzené dohodě o prodeji jednotky mělo dojít v roce 2008, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že se v právním režimu do 31. 12. 2013 mohlo jednat jedině o smlouvu o smlouvě budoucí kupní podle §50a obč. zák., která ovšem ke své platnosti vyžadovala písemnou formu (srovnej §50a odst. 1 obč. zák.); byla-li uzavřena pouze ústně, šlo o smlouvu absolutně neplatnou pro nedodržení formy (viz §46 odst. 1 obč. zák. a §40 odst. 1 obč. zák.). Na tomto místě odvolací soud uzavřel, že i kdyby byla účastníky ústně uzavřena dohoda o budoucím prodeji – což žalovaná popírá a žalobci její existenci neprokázali – neměla by žádné právní účinky. Z tohoto důvodu neobstojí závěr soudu prvního stupně, podle něhož má žalovaná povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o prodeji jednotky, když se na tom ústně dohodli, neboť pomíjí shora uvedená zákonná ustanovení. Stranou úvah tak zůstává namítaný nedostatek věcné legitimace bývalého manžela žalované – vedlejšího účastníka. V řízení o nahrazení prohlášení vůle uzavřít smlouvu musí být jeho účastníky všichni, kdo mají být stranami takové smlouvy. Rozvedený manžel žalované tak měl vystupovat v řízení buď na straně žalující, nebo žalované; vedlejší účastenství nemůže nedostatek věcné legitimace zhojit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí podle jejich přesvědčení na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny. Za takové považují otázky:
- zda lze poskytnout právní ochranu dohodě mezi členy rodiny o tom, že ji „převedou do podoby konkrétního právního úkonu“ až v okamžiku, kdy to bude z jejich hlediska vhodné, jestliže jednali s důvěrou v takové ujednání,
- zda může být důvodem zamítnutí žaloby okolnost, že smlouva o smlouvě budoucí nebyla uzavřena písemně, neboť předmětem dohody bylo ujednání o uzavření kupní smlouvy,
- zda změna vztahů mezi účastníky dohody a změna právní úpravy může být důvodem pro odepření spravedlnosti,
- zda lze aplikovat ustanovení §6, §7 a §8 o. z. na jednání dohodnuté v minulosti, tj. před nabytím platnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
- zda může být důvodem pro zamítnutí žaloby okolnost, že se řízení o nahrazení prohlášení vůle jedna z budoucích smluvních stran účastní nikoli jako žalobce nebo žalovaný, ale jen v postavení vedlejšího účastníka,
- zda v řízení o nahrazení prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu lze při rozhodování o náhradě nákladů řízení považovat za hodnotu předmětu řízení, která je rozhodující pro určení sazby odměny advokáta, výši kupní ceny, jestliže protistrana zpochybňuje, že žalobci zaplacená částka byla plněním na kupní cenu,
- zda může odvolací soud zhojit procesní pochybení soudu prvního stupně tím způsobem, že na ni poukáže jen v odůvodnění svého rozhodnutí,
- zda může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně, dospěje-li k jinému závěru o skutkovém stavu věci i k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž by dokazování ve vztahu k rozhodujícím skutečnostem zopakoval?
Podle dovolatelů, jestliže důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, byl nedostatek věcné legitimace (řízení se neúčastnil jako přímý účastník bývalý manžel žalované K. F. nar. XY, nýbrž jen jako vedlejší účastník na straně žalobců), pak jde o vadu řízení, kterou měl odvolací soud zhojit v rámci poučovací povinnosti, jestliže se tak nestalo již v řízení před soudem prvního stupně. Prosazují názor, že tato okolnost měla vést ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatelé mají za to, že soud prvního stupně správně posuzoval věc podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., jestliže „výstižně akcentoval právě tu skutečnost, že si účastníci nejen ujednali podstatné náležitosti smlouvy o převodu nemovitostí za sjednanou kupní cenu, ale především pak skutečnost, že dovolatelé (jako kupující) podle smlouvy jednali, a sjednanou kupní cenu zaplatili.“ Závěr odvolacího soudu by mohl být správný jen tehdy, pokud by dovolatelé ujednali podmínky kupní smlouvy, avšak k zaplacení kupní ceny by došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Na druhou stranu se ztotožňují se závěry soudu prvního stupně, který podle nich přiléhavě aplikoval ve věci ustanovení §6 o. z., a posoudil jednání žalované jako nepoctivé, protože „takto jednala již v době platnosti NOZ, přestože kupní cenu přijala ještě za platnosti z. č. 40/1964 Sb.“
Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že jinak posoudil důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž je všechny zopakoval a nehodnotil je podle zásad zakotvených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Domáhají-li se žalobci v rámci svého dovolání vyřešení právních otázek ve vztahu k nákladovému výroku, pak přehlížejí, že od 30. 9. 2017 není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Otázku, zda lze na právní vztahy (poměry) vzniklé před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tj. přede dnem 1. 1. 2014, aplikovat ustanovení §6, §7 a §8 o. z., vyřešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v něm přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).“ Pro řešení této otázky tak nemůže být dovolání přípustné.
Spojují-li dovolatelé přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na dosud dovolacím soudem nevyřešených právních otázkách, musí jít o takové z nich, na jejichž řešení byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Určující (rozhodující), na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je závěr o tom, že se žalobcům v řízení nepodařilo prokázat uzavření dohody, ze které se domáhají vůči žalované splnění povinnosti uzavřít s nimi spornou převodní smlouvu, ale hlavně, že i kdyby její existence byla prokázána, mohlo podle tehdy platného občanského zákoníku jít pouze o smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák., která ovšem musela mít písemnou formu; byla-li uzavřena pouze ústně, šlo o smlouvu absolutně neplatnou pro nedodržení formy (viz §46 odst. 1 obč. zák., §40 odst. 1 obč. zák. a §50a odst. 1 obč. zák.). Jen jako obiter dictum , tj. nad rámec důvodu, pro který odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, připojil úvahu o tom, že v řízení o nahrazení prohlášení vůle se jej musí účastnit všichni, kteří mají být stranami vynucované smlouvy, přičemž pouhé vedlejší účastenství tento nedostatek věcné legitimace nemůže zhojit. Dovolání proto nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, na kterých není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Totéž platí i o dovoláním předestřené otázce, „zda změna vztahů mezi účastníky dohody a změna právní úpravy může být důvodem pro odepření spravedlnosti.“
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nezopakoval podle §213 o. s. ř. celé dokazování, které provedl soud prvního stupně, a s procesním pochybením soudu prvního stupně se vypořádal pouze v odůvodnění svého rozhodnutí), pak přehlížejí, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění jejich procesní povinnosti.
Dovolací soud považuje za nezbytné poukázat na to, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 věty druhé, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 14.700,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.150,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu