ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3085.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3085/2021-1377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128 (identifikační číslo osoby 601 92 852), zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti žalovanému I. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o žalobě proti rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 240/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 29 Co 92/2021-1196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kadlece, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, který vyhověl návrhu I. K. na určení, že smlouva o stavebním spoření ze dne 3. 12. 1999 č. 1888262101 trvá.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 29 Co 92/2021-1196, potvrdil rozsudek ze dne 16. 10. 2020, č. j. 15 C 240/2017-1016, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby výroky I a III rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 10. 7. 2017, evidenční číslo FA 8958/2017, ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 25. 9. 2017, evidenční číslo FA 10904/2017, byly nahrazeny tak, že se zamítá návrh žalovaného ze dne 20. 4. 2016 a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 33 Cdo 3903/2019-812, zrušil předcházející rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalované a přijímáním plateb žalobkyní na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. (stejné závěry Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v rozsudcích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1009/2019).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž se domáhá odklonu od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, „zda cílová částka ohraničuje dobu trvání smlouvy o stavebním spoření“ a „zda je k navýšení cílové částky podle čl. 9 odst. 7 VOP třeba souhlasu stavební spořitelny a zda, pokud dojde k navýšení zůstatku na účtu stavebního spoření, zvyšuje se cílová částka i přes nesouhlas žalobkyně“ (resp. požaduje, aby o těchto právních otázkách bylo dovolacím soudem rozhodnuto jinak) . Rozhodnutím, v nichž se Nejvyšší soud zabýval předmětnými otázkami, vytýká nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a obsáhle argumentuje ve prospěch přesvědčení o neudržitelnosti výkladu přijatého Nejvyšším soudem, který podle ní „rezignoval na svou úlohu pečlivě vyložit podústavní právo“ . Současně vyjadřuje názor, že je-li podle rozvrhu práce povolán řešit předmětnou problematiku senát 33 Cdo, je „prakticky vyloučena možnost korigovat omyly či nedokonalosti jednotlivých rozhodnutí“ a věc by proto měla být postoupena velkému senátu nebo „přinejmenším jinému“ senátu Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se podle ní odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, vyjádřil se k jednotlivým bodům dovolání a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Otázkou trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření obsahující automatické zvyšování cílové částky, kterou dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu, se Nejvyšší soud v totožných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalobkyní) zabýval již v rozsudcích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1009/2019, v nichž přijal a odůvodnil následující závěry.
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi - při splnění dohodnutých podmínek - úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to plyne z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb., který - není-li v individuálním případě sjednáno jinak - konec doby spoření, tj. zánik smlouvou založeného právního vztahu spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka.
Podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 všeobecných smluvních podmínek (dále též jako „VOP“) je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu §578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními všeobecných smluvních podmínek (§35 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [ „…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“ ]. Čl. 9 VOP (zařazen v oddílu IV. „Změna smlouvy o stavebním spoření“) „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: (i) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. čl. 12 VOP) a (ii) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. čl. 5 odst. 2 a čl. 9 odst. 1 VOP). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy , vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
I v projednávané věci tedy platí, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalovaného a přijímáním plateb žalobkyní na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. Odvolací soud vyřešil otázku trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření obsahující automatické zvyšování cílové částky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není rozumného důvodu se odchylovat. V dovolání použitá argumentace totiž nepřesvědčila dovolací soud, aby uvedenou otázku posuzoval jinak. Námitky, že rozhodnutí Nejvyššího soudu trpí nepřezkoumatelností, a že narušují legitimní očekávání žalobkyně založené předchozími rozhodnutími soudů nižších stupňů, nemají v případě neúspěšného požadavku na přehodnocení dosavadní ustálené rozhodovací praxe místo.
Dovozuje-li žalobkyně, že cílovou částku je možné navýšit pouze s jejím souhlasem, přehlíží, že z ujednání čl. 9 odst. 7 VOP (které sama formulovala), jež upravovalo možnost automatického navýšení cílové částky tzv. přespořením, se nic takového nepodává. Přisvědčit nelze ani názoru dovolatelky, že Nejvyšší soud v rámci svých předchozích rozhodnutí „kladl rovnítko mezi okamžiky konce doby spoření a zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření“ . Tyto námitky jsou založeny zčásti na jiném skutkovém podkladě, než z jakého odvolací soudy vycházely, a zčásti na nesprávné interpretaci, popř. nepochopení závěrů, které Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž dovolatelka odkazuje, přijal.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že odvolací soud v posuzované věci rozhodl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019, jestliže se nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření. Takový požadavek z citovaných rozhodnutí totiž dovodit nelze. Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že Nejvyšší soud uložil nalézacím soudům, aby posoudily soulad případného pokračování stavebního spoření s účelem smlouvy a potažmo „korigovaly protiprávní případy, kdy je účastníky stavebního spoření toto využíváno v rozporu s jeho účelem“.
Způsobilou založit přípustnost dovolání není ani námitka, že odvolací soud měl věc posuzovat podle úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť otázku, která úprava je pro posouzení závazkového právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření rozhodující, odvolací soud vyřešil v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl například již v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018.
Protože dovolací soud neshledal racionální důvod pro to, aby se při řešení k dovolacímu přezkumu předestřených otázek odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, která je ustálena, nenastala ani dovolatelkou navrhovaná potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu