ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3110.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3110/2021-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně B. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově, Nerudova 63/16, proti žalovanému F. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 1161/46, o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 54/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 14 Co 17/2021-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bohuslava Rolla, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 14 Co 17/2021-56, potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2020, č. j. 18 C 54/2020-30, jímž Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje především z toho, že „ závisí na otázkách hmotného práva , při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena či měla být řešena odlišně .“ V dovolání formuluje čtyři otázky spojené s aplikací §114b o. s. ř.; ve vztahu k žádné z nich však nespecifikuje, které z kritérii uvedených v §237 o. s. ř. má u ní za naplněné. Dovolatel je přesvědčen, že napadený rozsudek je „ ve světle recentní judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019) a judikatury Ústavního soudu (konkrétně nálezů ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/2017), v rozporu s jeho právem na právo na spravedlivý proces “, jestliže odvolací soud uzavřel, že se k věci nevyjádřil ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. včas. Podle citovaných rozhodnutí totiž ne každé zmeškání lhůty podle §114b o. s. ř. zakládá fikci uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.; fikci nelze použít, není-li žalovaný k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. Připomíná, že nezůstal pasivní, podal odpor proti platebního rozkazu, a (byť po lhůtě) se k věci vyjádřil a uvedl rozhodné skutečnosti. Má tudíž za to, že fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Nadto odvolacímu soudu vytýká, že se pouze okrajově zabýval tím, zda výzva podle §114b o. s. ř. mu byla řádně doručena. Sděluje, že v době, kdy byl vyzýván, měl zřízenu datovou schránku a výzva měla být doručena do ní, nikoli poštovní přepravou do vlastních rukou. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalobkyně se vyjádřila ke všem námitkám uplatněným v dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
V posuzovaném případě vydal soud prvního stupně ve věci platební rozkaz, který byl žalovanému spolu s žalobou doručen do vlastních rukou dne 16. 4. 2020. Žalovaný proti platebnímu rozkazu podal včasný odpor, který nezdůvodnil. Soud prvního stupně proto žalovanému usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 18 C 54/2020-21, v souladu s ustanovením §114b o. s. ř. uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena dne 16. 4. 2020; toto usnesení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 27. 7. 2020. Žalovaný se k žalobě vyjádřil teprve v podání z 1. 9. 2020, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 2. 9. 2020; v něm uvedl, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Třicetidenní lhůta k podání vyjádření žalovaného uplynula dne 27. 8. 2020.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo.
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to především v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil, zvláště byl-li zastoupen advokátem. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
V projednávané věci soudy správně vyhodnotily, že nečinnost žalovaného (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle §114b o. s. ř. pro jeho vyjádření k žalobě) měla za následek, že dnem 27. 7. 2020 nastala fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť účinky této fikce, jestliže nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky). Namítá-li žalovaný v dovolání, že nebyl k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechtěl nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci, pak nelze pominout, že v řízení neprokázal a ani netvrdil žádný důležitý důvod, který by mu bránil se vyjádřit ve věci včas, tedy ve lhůtě určené mu soudem. Skutečnost, že žalovaný se ve věci samé k věci vyjádřil, avšak po lhůtě stanovené usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2020, aniž by včasnému vyjádření bránil důležitý důvod (kupř. nemoc, zdravotní důvody, jiné důležité důvody), nelze při zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro uznání zohlednit. Oponuje-li žalovaný odvolacímu soudu tím, že nebyl zcela nečinný a hodlal se žalobě před soudem aktivně bránit, nejde o výtky případné, neboť odvolací soud k takovým závěrům nedospěl. Naopak připustil, že žalovaný se po lhůtě sice ve věci vyjádřil, avšak způsobem, z něhož je zjevná neochota přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, tedy k tomu, aby mohla být posouzena důvodnost žalobou uplatněného nároku z dohody o narovnání na základě konkrétních k ní se vztahujících tvrzení žalovaného a jím určitým způsobem označených důkazů. Dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, není proto důvodná; odvolací soud naopak v intencích těchto závěrů danou věc posoudil.
Zmiňuje-li žalovaný rozhodnutí ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/2015, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k otázce dostatečnosti vyjádření, jde o odkaz nepřiléhavý, neboť odvolací soud se takovou otázkou - s ohledem na fikci uznání žalobou uplatněného nároku - vůbec nezabýval. Stejně tak rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16 na projednávanou věc pro odlišnost skutkového terénu nedopadá, neboť v něm byla posuzována situace, kdy žalovanému bylo v průběhu lhůty k vyjádření doručeno vyrozumění o zrušení dříve nařízeného jednání, v němž mu bylo sděleno, že bude předvolán k nově nařízenému jednání, a mohl tudíž legitimně předpokládat, že bude-li nařízeno nové jednání, vyjádří se k žalobě osobně. O takový případ se v nyní projednávané věci nejedná.
Ve vztahu k části argumentace uplatněné při zpochybnění závěru odvolacího soudu, že výzva podle §114b o. s. ř. mu byla doručena řádně, byť byla doručena prostřednictvím poštovní přepravy do vlastních rukou adresáta, namísto doručení do jeho datové schránky, žalovaný nevymezil řádně přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nicméně nad rámec řečeného považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že občanský soudní řád soudu ukládá, aby soudní písemnosti přednostně doručoval prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky s tím, že k doručení prostřednictvím doručujícího orgánu může přistoupit teprve tehdy, není-li možno písemnost do datové schránky doručit (§45 odst. 1, 2 o. s. ř.). Již odvolací soud správně upozornil, že soudní judikatura je ustálena v názoru, že rozhodující je naplnění materiální stránky doručení. To znamená, že pokud si účastník řízení soudní písemnost skutečně převzal a získal tak možnost se s jejím obsahem seznámit a zvolit další procesní postup, nemá skutečnost, že písemnost nebyla doručena do jeho datové schránky, vliv na účinnost doručení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1577/16).
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnil; ostatně podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu