ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3249.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3249/2019-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně C. , se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalovanému Tělovýchovné jednotě Žižka Praha, z. s. , se sídlem v Praze 7, Císařský ostrov, identifikační číslo 14888327, zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o zaplacení 390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 148/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 18 Co 46/2019-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 18 Co 46/2019-127, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 5. 2017 po žalovaném domáhala zaplacení 390.000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty z důvodu jeho prodlení s předáním nemovitých věcí, které jí na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2016 prodal. Žalovaný se ve smlouvě zavázal žalobkyni předat nemovité věci se všemi součástmi a příslušenstvím do 10 pracovních dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva a pro případ porušení této povinnosti si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 10 C 148/2017-79, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 10. 2016 kupní smlouvu, přičemž žalovaný se zavázal fyzicky předat předmět koupě žalobkyni do 10 pracovních dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětu koupě. Pro případ prodlení s předáním předmětu koupě si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč za každý den prodlení. Katastrální úřad povolil vklad do katastru nemovitostí rozhodnutím ze dne 2. 12. 2016. Podle smlouvy tak měl žalovaný předmět koupě předat žalobkyni do 16. 12. 2016. Žalobkyně dne 19. 1. 2017 e-mailem vyzvala žalovaného k předání do 20. 1. 2017 a dopisem ze dne 23. 1. 2017 stanovila dodatečnou lhůtu k předání na 24. 1. 2017. K protokolárnímu předání nemovitostí došlo 25. 1. 2017. Přiznání práva na zaplacení smluvní pokuty však podle soudu prvního stupně odporuje dobrým mravům, neboť žalobkyně je provázána se společností A., která na žalovaného podala žalobu o nahrazení prohlášení jeho vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k totožným nemovitostem. Podání žaloby společností A. vedlo k zápisu poznámky v katastru nemovitostí, na jehož základě nemohla být žalovanému vyplacena kupní cena z úschovy, nicméně závazek žalovaného předat předmět koupě byl zachován. Provázanost žalobkyně a společnosti A. soud dovodil ze skutečností, že notářské zápisy obou společností nechal vyhotovit F. Š. a obě společnosti mají sídlo na stejné adrese, S. P., která je statutární ředitelkou A., má mezi přáteli na facebooku R. V., právního zástupce žalobkyně, a M. Š., jednatelku žalobkyně, a že R. V. a S. P. jsou spolu ve správních radách dvou nadací. Společnost A. podala na žalovaného účelovou žalobu s cílem dosáhnout zápisu poznámky do katastru nemovitostí blokujícího výplatu kupní ceny žalovanému, aniž by to ohrožovalo výkon vlastnického práva žalobkyně. Na základě toho, pak žalobkyně také požadovala slevu z kupní ceny. Vzhledem k tomu, že je výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 18 Co 46/2019-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ačkoliv odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, uzavřel, že požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, byť platně sjednané, nelze poskytnout soudní ochranu, neboť požadavek žalobkyně opomíjí zajišťovací a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty a je zneužitím práva s cílem poškodit žalovaného. Po zopakování důkazů odvolací soud zjistil, že zajišťovaná povinnost předat předmět koupě je v čl. 6.1 kupní smlouvy vymezena tak, že se prodávající zavazuje fyzicky předat předmět koupě se všemi součástmi a příslušenstvím, včetně listin, jejichž seznam je přiložen v příloze č. 2 smlouvy. V protokolu o předání předmětu koupě ze dne 25. 1. 2017 žalobkyně prohlásila, že nemovitosti již fakticky užívá. Žalobkyně od uzavření smlouvy vystupovala jako vlastník pozemků se všemi jejich součástmi, v listopadu 2016 rozhodovala o dalším trvání nájemních vztahů a vyúčtovávala nájemné za pronájem boxů ve stáji. K vyúčtování smluvní pokuty došlo až poté, co žalovaný svou povinnost předat předmět koupě splnil. Vlastní předání se omezilo pouze na odevzdání listin a měřidel energií. Z výčtu a popisu předaných listin vyplývá, že pro faktické užívání a nakládání s předmětem koupě neměly zásadní význam a jejich absence nebránila žalobkyni ve výkonu vlastnického práva. Přitom bylo prokázáno, že se žalobkyně od podzimu 2016 jako vlastník chovala a v řízení netvrdila, že jí absence formálního předání předmětu koupě bránila ve výkonu vlastnického práva k majetku nabytého na základě účinků povolení vkladu práva do katastru nemovitostí. V důsledku prodlení s předáním žalobkyni nevznikla žádná škoda. Za těchto okolností požadavek na zaplacení smluvní pokuty opomíjí jak prevenční, tak i kompenzační charakter institutu smluvní pokuty. Odvolací soud proto shledal podmínky pro moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. Nepřehlédl, že se žalobkyně podílela na vzniku konfliktní situace mezi účastníky, využila podání žaloby společností A. k opětovnému jednání o kupní ceně namísto, aby kupní cenu uhradila. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nevznikla v důsledku prodlení žalovaného žádná škoda, není zde částka zdola omezující možnost moderace a soud prostřednictvím moderace „konstituoval úplný zánik nároku.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 , neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2535/2012, totiž odvolací soud přistoupil k moderaci smluvní pokuty, aniž by se nejprve zabýval tím, zda sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená. Na základě citace podstatných částí shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a výklad ustanovení §2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je chybný. V rozporu s požadavky stanovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1316/2011, odvolací soud učinil skutkové závěry, že žalobkyni pozdním předáním předmětu koupě nevznikla žádná škoda, že žalobkyně sporné nemovitosti fakticky užívala od listopadu 2016 a že se podílela na vzniku konfliktní situace mezi účastníky, aniž k nim provedl jakékoli dokazování. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami, čímž se odůvodnění jeho rozsudku dostalo do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a jeho usnesením ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018. Za takové žalobkyně považuje námitky vůči závěru o faktickém užívání dotčených nemovitostí, o podílu žalobkyně na vzniku konfliktní situace a o údajném požadavku na slevu z kupní ceny. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, neboť jí nesdělil svůj odlišný právní názor na věc a neposkytl jí poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla zrušit rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na otázce moderace smluvní pokuty, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se již při výkladu ustanovení §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustálila v závěru, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva, zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2535/2012, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, a ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017). Nejprve musí soud dospět k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je „nepřiměřeně vysoká“. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. Nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby je pak nezbytné posuzovat podle sjednané denní sazby s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006). Posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty vždy závisí na okolnostech konkrétního případu a je věcí volného uvážení soudu. Úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty se mohou (logicky) upínat toliko k okolnostem, které byly dány v okamžiku sjednání smluvní pokuty. Skutečnost, zda byla smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, proto nelze zkoumat prizmatem skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (ať už přiměřené, nebo nepřiměřené) sjednána. Z uvedeného důvodu není při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty rozhodné posouzení důvodů, které způsobily, že dlužník byl v prodlení s plněním utvrzeného dluh, nebo přihlédnutí k okolnostem, za nichž k prodlení dlužníka došlo, případě ke skutečnostem, které přispěly nebo jinak ovlivnily dobu trvání prodlení dlužníka s plněním utvrzené povinnosti. Tím není dotčena možnost nepřiznat právo na zaplacení smluvní pokuty z důvodu, že by to bylo v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009). Pokud soud zjistí, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a dlužník navrhne její snížení, soud volnou úvahu nemá a je povinen moderačního práva využít. V případě, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a dlužník moderaci smluvní pokuty soudu navrhne, nastupuje třetí etapa rozhodování soudu, v níž posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Možnost soudu snížit smluvní pokutu však není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007).
Odvolací soud v projednávané věci nepostupoval shora popsaným způsobem, neboť aniž by přijal odůvodněný závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty, přistoupil k jejímu snížení podle kritérií uvedených v §2051 o. z. Nehodnotil přitom na základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a která vyplynula z dokazování před odvolacím soudem, zda zjištěné skutečnosti nesvědčí pro závěr o zjevném zneužití práva na zaplacení smluvní pokuty, které by nemělo požívat právní ochrany (viz §8 o. z.).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušit a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k přípustnosti (a důvodnosti) dovolání pro řešení první dovoláním vymezené právní otázky se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími otázkami.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu