ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3267.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3267/2020-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I-Xon a.s. , se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63 (identifikační číslo osoby: 282 18 761), zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému Ĺ. P. , bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí P. Ch., advokátkou se sídlem v XY, o 40.506,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 135/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122, se ve výrocích II., III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 112 C 135/2017-89, zastavil řízení co do kapitalizovaného úroku ve výši 565,49 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 138,77 Kč (výrok I.), žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 39.802,54 Kč s ročním úrokem ve výši 22,56 % z částky 33.000 Kč za dobu od 19. 2. 2016 do zaplacení a ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 33.000 Kč za dobu od 19. 2. 2016 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122, rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba co do 6.802,54 Kč, úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 33.000 Kč za období od 19. 2. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.000 Kč za období od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 33.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně za období od 10. 10. 2017 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o vydání kreditní karty, jež je smlouvou o úvěru ve smyslu §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 33.000 Kč. Dne 22. 4. 2015 převzal žalovaný kreditní kartu a PIN, úvěr postupně vyčerpal a následně se dostal do prodlení s jeho splácením, přičemž celková vyčerpaná a nesplacená částka úvěru spolu s úroky, úroky z prodlení a cenou za upomínky činí 39.802,54 Kč. Všeobecné obchodní podmínky umožňovaly právní předchůdkyni žalobkyně úvěr zesplatnit. Protože dopis o zesplatnění úvěru ze dne 11. 1. 2016 zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na adresu jeho zaměstnavatele, ačkoli podle ujednání ve smlouvě ho měla zaslat na doručovací adresu žalovaného ve Slovenské republice, k zesplatnění úvěru nedošlo. Žádné jiné doručení zesplatňujícího dopisu žalovanému nebylo prokázáno. Dluh žalovaného vůči žalobkyni se tedy stával splatným postupně, jak nastávala splatnost jednotlivých splátek. V průběhu řízení před odvolacím soudem žalobkyně (s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru podle §9 odst. 1 a §22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013) změnila svá žalobní tvrzení tak, že se již nedomáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru, ale požadovala zaplacení toliko částky 33.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení; žalobu vzala částečně zpět. Poté, co odvolací soud zopakoval dokazování, uzavřel, že žalovaný se na úkor právní předchůdkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu §2991 o. z., neboť od ní dne 22. 4. 2015 převzal kreditní kartu a v období od 22. 4. 2015 do 23. 5. 2015 jejím prostřednictvím vyčerpal peněžní prostředky ve výši 33.159,38 Kč, které jí nevrátil. Dovodil, že prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení započalo 10. 10. 2017, neboť 9. 10. 2017 byla procesní opatrovnici žalovaného doručena žaloba, kterou je třeba posoudit jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §1958 odst. 2 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda doručením žaloby procesnímu opatrovníkovi žalovaného došlo k zesplatnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobu doručenou jeho procesní opatrovnici je třeba posoudit jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s účinky předvídanými v §1958 odst. 2 o. z. Namítá, že doručení žaloby procesnímu opatrovníku nemůže mít hmotněprávní účinky výzvy k plnění. Svou argumentaci podpořil odkazem na závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4383/2009, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1315/2011, které jsou podle něj použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky splatnosti dluhu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle §1723 odst. 2 o. z., ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.
Podle §1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
V rozsudku ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, Nejvyšší soud vyložil, že i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, zejména pak §1958 odst. 2 o. z., se uplatní dříve přijatý závěr, že za kvalifikovanou výzvu věřitele (žádost o plnění) lze považovat i žalobu na plnění, přičemž žaloba představuje hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli - §41 odst. 3 o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C 1746 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněný pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nyní projednávané věci byla žalovanému usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. 112 C 135/2017-42, ustanovena podle §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovnice z důvodu jeho neznámého pobytu. Jak Nejvyšší soud ozřejmil např. ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007, „doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu opatrovníkovi, kterého mu ustanovil pro řízení podle §29 odst. 3 o. s. ř., nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby.“ Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1315/2011, v němž zopakoval, že vyžaduje-li zákon k vyvolání splatnosti dluhu, aby byl dlužník o plnění věřitelem požádán, nelze tuto podmínku splnit podáním žaloby a jejím doručením procesnímu opatrovníkovi žalovaného; aby nastaly účinky hmotněprávního úkonu vůči osobě neznámého pobytu, musí jí být ustanoven hmotněprávní opatrovník (srovnej mutatis mutandis Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, publikované jako R 51/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od těchto závěrů, jež jsou použitelné i v právních vztazích, které se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., odchýlit a nepromítnout je do poměrů nyní projednávané věci (k použitelnosti dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v otázce splatnosti pohledávek podle §563 obč. zák., resp. §1958 odst. 2 o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2018).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že doručení žaloby procesní opatrovnici žalovaného má hmotněprávní účinky výzvy k plnění předvídané v §1985 odst. 2 o. z., nemůže tento jeho závěr z pohledu shora uvedeného obstát, neboť nepřípustným způsobem směšuje problematiku vyplývající z procesních předpisů a otázky plynoucí z ustanovení hmotného práva.
Jelikož se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozsudku, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu