ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3168.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3168/2018-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně M. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti žalovanému J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 56/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2018, č. j. 71 Co 190/2017-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 729 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Sýkory do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 2. 2017, č. j. 126 C 56/2014-196, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 126 C 56/2014-276, potvrzen v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 167 953,36 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); výrok I. rozsudku soudu prvního stupně přitom co do části, jíž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 75 566 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, nebyl odvoláním napaden; a dále byl změněn doplňující rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 10. 2017, č. j. 126 C 56/2014-269, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 236 480,64 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda v situaci, kdy na základě neplatné kupní smlouvy vůbec nedojde ke vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, vzniká mezi smluvními stranami synallagmatický závazkový vztah, jehož součástí je i vzájemně podmíněná povinnost kupujícího nahradit prodávajícímu škodu způsobenou na nemovitosti a bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním převáděné nemovitosti bez právního důvodu. Měl za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007. Ze synallagmatické povahy vzájemných práv smluvců na vrácení kupní ceny na straně jedné a na náhradu způsobené škody a výše popsaným způsobem vzniklého bezdůvodného obohacení na straně druhé přitom dovozoval, že na daný právní vztah nedopadá právní úprava započtení, resp. že se vzájemné pohledávky kontrahentů zúčtují bez ohledu na jejich splatnost. Vytýkal dále, že je napadené rozhodnutí zmatečné, neboť odvolací soud rozhodl toliko o právu žalobkyně na zaplacení 404 434 Kč s příslušenstvím a jí uplatněnou pohledávkou na zaplacení dalších 75 566 Kč s příslušenstvím se nezabýval.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí „potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura dovolacího soudu je předně ustálena v tom smyslu, že §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (jímž se v situaci, kdy kupní smlouva byla uzavřena dne 26. 11. 2008, řídí práva a povinnosti smluvních stran z ní vyplývající, srov. §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“), upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy, jde o jejich synallagmatická práva. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (viz rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaný pod č. 32/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). K uplatnění §457 obč. zák. tedy nestačí jen existence oboustranně zavazující smlouvy, ale strany si musí na základě této smlouvy také plnit. Pakliže k převodu vlastnického práva na základě neplatné kupní smlouvy vůbec nedojde (vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí není realizován), synallagmatický závazek nevznikne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy žalobkyně (kupující) poskytla dovolateli (prodávajícímu) plnění odpovídající kupní ceně za nemovitost (byt), aniž došlo k převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupující (vlastnické právo žalobkyně nebylo zapsáno do katastru nemovitostí), dovodil, že vznikla toliko povinnost dovolatele vrátit kupní cenu zaplacenou na základě absolutně neplatné kupní smlouvy (pro rozpor mezi písemným a ústním ujednáním o výši kupní ceny), a že tudíž v posuzovaném případě mezi účastníky řízení o synallagamatický závazkový vztah nejde, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoli měnit, neodchýlil.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, na něž odkazuje dovolatel, pak na projednávanou věc zjevně nedopadá, neboť je vybudováno na jiném skutkovém podkladu, kdy předmětem sporu byla otázka zúčtování vzájemných peněžitých závazků účastníků, kteří si navzájem plnili na základě posléze zrušené smlouvy o dílo. O takový případ v projednávané věci nejde, neboť zde se (jak vysvětleno výše) navzájem podmíněná plnění nevyskytují.
Další (potenciálně související) nároky dovolatele (na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalobkyni užíváním bytu bez právního důvodu, jakož i na náhradu škody způsobené na převáděném bytě) pak rovněž nejsou vzájemně podmíněnými nároky druhého účastníka neplatné kupní smlouvy; jde o nároky samostatné nemající povahu synallagmatického závazku (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018). Závěr odvolacího soudu o tom, že uvedené nároky nemají ve vazbě na právo žalobkyně na vrácení kupní ceny zaplacené na základě neplatné kupní smlouvy synallagmatický charakter, je tudíž s rozhodovací praxí dovolacího soudu rovněž souladný.
V otázce splatnosti pohledávek a jejich započitatelnosti (§563 a §581 odst. 2 obč. zák., §1958 odst. 2 a §1987 odst. 1 o. z.) je pak rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v tom smyslu, že u nároku, u něhož není stanovena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen závazek uhradit poté, co k tomu byl věřitelem vyzván. Výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, nebo v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018). Podmínka splatnosti započítávané pohledávky pak není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky. Kompenzace pohledávky, která v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, ještě není splatná, pak nemá co do započtení žádné účinky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, publikovaný pod č. 146/2009 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 429/2017, nebo v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, cit. výše).
V situaci, kdy dovolatel vznesl námitku započtení svých pohledávek za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu bez právního důvodu (v době od února 2009 do září 2015) a náhrady škody na něm způsobené vůči pohledávce žalobkyně na vrácení kupní ceny zaplacené na základě neplatné smlouvy, aniž ji kdy vyzval k zaplacení těchto pohledávek (u nichž není stanovena doba splnění), tedy závěry odvolacího soudu o tom, že dovolatelem uplatněné pohledávky nejsou splatné, a tudíž ani kompenzabilní, rovněž korespondují výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Námitka, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení, když se nevypořádal s tou částí žaloby, jíž bylo uplatněno zaplacení dalších 75 566 Kč s příslušenstvím, by pak dle svého obsahu mohla být posouzena toliko jako návrh na vydání doplňujícího rozsudku. Pro takový postup ovšem dovolací soud neshledává důvod, neboť rozsudek soudu prvního stupně co do části výroku I, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 75 566 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden (viz protokol o jednání odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2018, č. l. 282). Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže, jsa vázán rozsahem podaného odvolání (§212 o. s. ř., z komentářové literatury k tomu srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 652), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním nedotčené části výroku I. o zaplacení 75 566 Kč s příslušenstvím odvolacímu přezkumu nepodrobil.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 220 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 729 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu