ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3311.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3311/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce O. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému M. N. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, o 4.630.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 141/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, č. j. 69 Co 71/2020-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 32.815,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 29 C 141/2018-195, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 4.630.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradit mu na nákladech řízení 573.390,90 Kč k rukám zástupce JUDr. Petra Rittera.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 69 Co 71/2020-279, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co se týče jejich vyčíslení /568.671 Kč/); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci sepsali dne 27. 1. 2016 listinu označenou jako „ Uznání dluhu a Dohoda o úhradě dluhu “, v níž žalovaný jako dlužník výslovně uznává, že žalobci jako věřiteli dluží ke dni uzavření dohody celkem 5.550.000 Kč z titulu ústně sjednaných půjček, jejichž zaplacení bylo zajištěno vystavenými směnkami, naposledy to byla směnka vystavená žalovaným 30. 5. 2015 na 5.050.000 Kč ke krytí jeho osobní půjčky. Účastníci v listině výslovně prohlásili, že závazkem z dohody nahradili veškerá svá předchozí ujednání z titulu směnek, půjček a jiných dlužnicko-věřitelských vztahů. K původnímu závazku žalovaného ze směnky na 5.050.000 Kč, bylo podle dohody stran připočteno dalších 500.000 Kč jako kompenzace nákladů, které žalobci vznikly, a úroků. Účastníci se dohodli, že částku 5.550.000 Kč z narovnání zaplatí žalovaný žalobci ve splátkách po 50.000 Kč měsíčně (podle splátkového kalendáře) a bylo sjednáno, že dostane-li se dlužník (žalovaný) do prodlení s úhradou splátky delší než 30 dnů, má věřitel (žalobce) právo na úhradu celého dluhu. V době zesplatnění (žalovaný dluh řádně nesplácel) činil dluh žalovaného 4.930.000 Kč; poté žalovaný žalobci na dluh postupně uhradil dalších 300.000 Kč, takže zbývá uhradit 4.630.000 Kč. Soud prvního stupně posoudil listinu ze dne 27. 1. 2016 tak, že její obsah je srozumitelný a určitý a zaznamenává dvojí právní jednání účastníků – uznání dluhu a platnou dohodu o kumulativní novaci podle §1902 o. z. Protože nastala splatnost celého dluhu, žaloba nebyla podána předčasně. Odvolací soud mu přisvědčil v tom, že obsahem listiny ze dne 27. 1. 2016 jsou dvě samostatná, vzájemně oddělitelná právní jednání, z nichž jedno je uznáním dluhu. Oproti soudu prvního stupně posoudil „dohodu o úhradě dluhu“ jako narovnání podle §1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť tímto právním jednáním byly nahrazeny všechny dosavadní peněžité závazky žalovaného vůči žalobci „z titulu směnek, půjček a jiných dlužnicko-věřitelských vztahů“. Akcentuje námitky žalovaného obsažené v odvolání (že před podpisem listiny ze dne 27. 1. 2016 ztratil přehled o výši svých dluhů, resp. o tom, kolik směnek a na jaké částky a s jakou splatností vystavil a předal žalobci) uzavřel, že účastníci upravili (narovnali) mezi sebou práva a povinnosti, o nichž existovala nejistota (pochybnost), a bylo věcí jejich dohody (zcela na vůli účastníků), jakou částkou si své předchozí dlužnicko-věřitelské vztahy vypořádají; není přitom právně významné, jaká byla skutečná výše dluhů, které účastníci „narovnávali“. Dohodou vznikl nový závazek žalovaného zaplatit žalobci 5.550.000 Kč, přičemž žalobce žalovanému umožnil dluh splácet po dobu cca 10 let. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že předmětem narovnání mohou být i práva věcná, tedy i právo ze směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu „ závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena “. V dovolání pak formuluje níže uvedené tři otázky, aniž specifikuje, kterou z nich má za řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (neoznačuje ani konkrétní rozhodnutí, od nichž se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil), a kterou dovolací soud dosud neřešil.
1) „ zda závazek vtělený do cenného papíru, konkrétně do vlastní směnky lze v plném jeho rozsahu oddělit od tohoto cenného papíru a nahradit jej prostou listinou obsahující dohodu o změně závazku (v podobě dohody o narovnání) včetně nové, jiné výše peněžitého dluhu, než je založena tímto cenným papírem, aniž přitom byl zničen nebo zneplatněn samotný cenný papír, který co do právního důvodu zakládá dluh a z něhož byl peněžitý závazek oddělen a který má být takovou listinou nahrazen ,
2) zda lze právní jednání zachycené v prosté listině považovat za platné právní jednání, jestliže je v něm obsažen rozpor mezi skutečnou výší peněžitého dluhu dle cenného papíru (směnky), jehož splatnost v době podpisu prosté listiny ještě nenastala, a výší peněžitého dluhu, který je danou listinou „uznáván“ jako „existující dluh“, ačkoli z listiny a ujednání účastníků vyplývá, že částka uvedená v listině jako „dlužná“ a takovou listinou uznávaná jako existující dluh, v době podpisu listiny ještě neexistuje a není splatná a dosáhne výše „uznávaného dluhu“ teprve v budoucnu jako součet splátek na skutečnou výši dluhu dle směnky a budoucího úroku za prodlouženou dobu splácení do budoucna (tedy nová výše dluhu má být dle jiné části téže listiny splatná teprve v budoucnu ve formě pevných pravidelných splátek do budoucna) a
3) zda se může žalobce na základě dotčené listiny a na základě uplatnění ztráty výhody splátek domáhat zaplacení celé nominální výše budoucího dluhu, jehož výše je určena teprve do budoucna na základě předem dohodnutých pevných splátek, jako svého existujícího a splatného nároku již v době, kdy výše dluhu ve skutečnosti podle počtu splátek a jejich výše ještě nedosahuje nominální výše dluhu (tj. zda věřitel má právo opomenout tzv. odúročení a domáhat se zaplacení částky, která má vzniknout teprve do budoucna úročením, již nyní, jako svého „existujícího a splatného dluhu“.
Žalovaný v dovolání obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení a podrobně popisuje chování účastníků. Prosazuje, že žalobce po něm mohl požadovat zaplacení jen takové částky, jaká odpovídá součtu nezaplacených splátek po 50.000 Kč měsíčně od počátku splatnosti podle splátkového kalendáře, dohodnutého v listině z 27. 1. 2016, do dne podání žaloby, případně do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nikoli však zaplacení 4.630.000 Kč a 500.000 Kč (zahrnutých do částky 5.550.000 Kč), na něž žalobci vznikne nárok až v budoucnu (po červnu 2024), tedy po splatnosti 101 splátek po 50.000 Kč. Z chování žalobce totiž důvodně usoudil, že ujednání o ztrátě výhody splátek i ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě z 27. 1. 2016 jsou pouhou formalitou a že tyto nároky žalobce neuplatní. Soudy proto pochybily, jestliže žalobci přiznaly celý nesplacený obnos 4.630.000 Kč. Žalovaný má rovněž za to, že listina z 27. 1. 2016 není ani uznáním dluhu, ani dohodou o narovnání, neboť ke dni jejího podpisu neměli účastníci mezi sebou dluhy sporné či pochybné (šlo výlučně o dluh žalovaného ve výši 5.050.000 Kč z titulu směnky) a svoje práva a povinnosti znali. Protože dohodou pouze změnili splatnost dluhu, který do budoucna navýšili o 500.000 Kč, nemůže jít o platnou dohodu o narovnání podle §1903 o. z. Žalovaný nadále prosazuje, že dohoda není právně způsobilá nahradit směnku na 5.050.000 Kč s datem splatnosti 30. 5. 2016, kterou mu žalobce nevrátil, resp. kterou nezničil, ani neznehodnotil; směnka je věc, právo na zaplacení hodnoty cenného papíru nemůže být z cenného papíru odděleno a žalobce může směnku nadále uplatnit a vymáhat nebo indosovat. Odvolací soud se nevypořádal s tím, že důsledkem jeho rozhodnutí je zdvojení pohledávky žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se vyjádřil ke všem námitkám uplatněným v dovolání. Připomněl, že to, jak odvolací soud právně kvalifikoval „ dohodu účastníků o úhradě dluhu “ z 27. 1. 2016, zapříčinily především odvolací námitky žalovaného vznesené ve vztahu k výši směnečné sumy uvedené na směnce vystavené žalovaným 30. 5. 2015 a výši dlužné jistiny uvedené v dohodě z 27. 1. 2016; z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že úmyslem stran při právním jednání z 27. 1. 2016 bylo nahradit jakékoli dosavadní závazky z titulu směnek, půjček a jiných dlužnicko-věřitelských vztahů účastníků závazkem dlužníka (žalovaného) zaplatit věřiteli (žalobci), pod ztrátou výhody splátek, 5.550.000 Kč. Považuje za právně nevýznamné, jaká byla dosavadní výše jeho pohledávek vůči žalovanému a za nadbytečné vysvětlovat, proč si účastníci v narovnání ujednali právě částku 5.550.000 Kč. Za správný považuje názor odvolacího soudu, že při existenci dohody o narovnání by se stěží ubránil případným kauzálním námitkám žalovaného, pokud by vůči němu po narovnání uplatnil směnku na 5.050.000 Kč či jakoukoli jinou směnku vystavenou do data narovnání. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že otázka narovnání a jeho právních důsledků nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud se k právnímu institutu narovnání (§1903 o. z., dříve §585 obč. zák.) obecně vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudky ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012), v nichž přijal a odůvodnil závěr, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Účelem narovnání přitom není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým, přičemž nemusí pak vždy ani dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005).
Narovnání (transactio) upravuje pochybný nebo jakkoli sporný právní poměr. Takový poměr sice narovnáním zaniká, ale dosavadní závazek nahradí závazek nový, který vyplývá z narovnání . Narovnání může vést i ke změně obligace či ovlivnit i jiná než obligační práva a povinnosti. Hlavním účelem narovnání je odstranit spornost, pochybnost práv mezi stranami. Zajišťovací a preventivní funkce narovnání se projevuje i v tom, že se chrání dobrá víra účastníka v právo narovnáním nabyté. Ustanovení hovoří o nahrazení dosavadního závazku novým. Právě tím se narovnání podstatně odlišuje od novace (§1902 o. z.). V případě novace ovšem právní skutečnost, jež je právním důvodem původního závazku, jím zůstává i nadále, avšak dohoda o změně obsahu závazku k ní přistupuje jako další důvod vzniku závazku (v jeho změněné podobě) a jako taková působí společně s původní právní skutečností. U narovnání je tomu zásadně jinak; právním důvodem závazku je totiž právě jen dohoda o narovnání (a nic jiného). Narovnání přitom může, ale nemusí vést k faktické změně práv a povinností subjektů závazkového vztahu. Protože narovnáním se odstraňují pochybnosti a spornost práv a povinností, mohou strany svůj závazek narovnat i tak, že se dohodnou na stejném obsahu, jaký měl závazek dosavadní. I když však obsah závazku bude po narovnání stejný, bude právním důvodem vzniku závazku dohoda o narovnání, nikoli původní právní důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017).
Odpověď na otázku ad 1), kterou žalovaný v dovolání formuloval, pak skýtá přímo zákonná úprava - ustanovení §1903 odst. 1 o. z., němž se uvádí, že dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. Již z doslovného znění citovaného ustanovení tedy vyplývá, že předmětem narovnání mohou být i práva věcná.
Namítá-li dovolatel, že právo na zaplacení hodnoty cenného papíru nemůže být z cenného papíru odděleno, a je tedy vyloučeno z narovnání, pomíjí, že Nejvyšší soud se vyjadřoval i k této otázce a (nejde tudíž o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou). Například v rozhodnutích ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2484/2017, a ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, dovodil, že v případě směnečního řízení je dohoda o narovnání relevantním důvodem k uplatnění procesní obrany proti povinnosti směnku zaplatit ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Odvolací soud rozhodl v intencích shora označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li žalovaný správnost závěru, že dohoda o narovnání je platným právním jednáním, skutkovými námitkami, že právní vztahy účastníků (jejich vzájemná práva a povinnosti) nebyly sporné či pochybné a že smyslem dohody (vůlí účastníků) bylo dohodnout pouze odlišnou splatnost existujícího dluhu, pomíjí, že skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit; dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Nadto nelze nevidět, že na spornost, resp. pochybnost vzájemných práv a povinností usoudil odvolací soud právě z tvrzení žalovaného jako účastníka řízení.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Otázky formulované pod body 2) a 3) takovými nejsou, neboť na nich rozhodnutí nespočívá. Skutečnost, že částka uvedená v dohodě o narovnání nekoresponduje s částkou uvedenou ve směnce, je totiž pro právní posouzení věci irelevantní (viz výklad uvedený shora). Otázku práva žalobce jako věřitele požadovat jednorázově zbytek nesplaceného dluhu (otázku „zesplatnění“ dluhu) pak dovolatel zakládá na vlastní - od odvolacího soudu odlišné - skutkové verzi, že nebylo vůlí smluvních stran sjednat ztrátu výhody splátek. I zde platí, že vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového základu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a věty první o. s. ř.
Namítá-li žalovaný v dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž „ řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, nespecifikuje, která rozhodnutí dovolacího soudu má přitom na mysli, případně ve vztahu ke které právní otázce. Nevymezil tudíž v tomto směru řádně přípustnost svého dovolání.
Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad právní moci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
podepsáno JUDr. Václavem Dudou
za nepřítomnou předsedkyni senátu