ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1089.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1089/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. J., a b) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému J., smíšené družstvo P. – z., zastoupenému advokátem, o vrácení plnění z neplatné smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 18 C 69/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 12. června 2003, č. j. 36 Co 36/2003-224, takto:
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 12. června 2003, č. j. 36 Co 36/2003-224, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 18 C 69/98-184, ve výrocích ukládajících žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 400.968,75 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobci částku 508.043,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, dále v části, jíž byl tento rozsudek v zamítavých výrocích změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 61.678,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobci dalších 259.953,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, včetně výroku o soudním poplatku, a rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 18 C 69/98-184, ve výrocích, jimiž bylo žalobě o zaplacení částek 400.968,75 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a 508.043,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 vyhověno, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které získal plněním z neplatných nájemních smluv. Žalobkyně v konečném znění žaloby požadovala zaplacení částek 1,172.062,- Kč a 343.336,- Kč s příslušenstvím, žalobce požadoval zaplacení částek 1,945.593,- Kč a 570.457,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 18 C 69/98-184, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 400.968,75 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení; žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 801.937,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a 741.236,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení, zamítl. Dále žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 508.043,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998; žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 1,488.749,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 a 150.513,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 17. října 2000, č. j. 18 C 69/98-87, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částek 1,172.062,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a 343.336,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení i žaloba žalobce na zaplacení částek 1,945.593,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a 570,457,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998, Městský soud v P. usnesením ze dne 7. srpna 2001, č. j. 15 Co 139/2001-124, zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil zpět k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako členové žalovaného družstva s ním uzavřeli dne 8. 2. 1991 smlouvy, na jejichž základě získali do pronájmu - žalobce za měsíční nájemné 50.000,- Kč „dnešní prodejnu Jednota č. 190 (nákupní středisko)“ a žalobkyně za měsíční nájemné 66.000,- Kč „dnešní prodejnu J. č. 192 (průmysl) a č. 195 (textil)“ v budově čp. 929 v Ř. se specifikovaným zařízením a vybavením, které je majetkem žalovaného; tyto smlouvy byly uzavřeny na dobu 5 let. Na základě kontroly provedené příslušným kontrolním orgánem byl žalovaný sankcionován pokutou 100.000,- Kč za zjištěné nedostatky, konkrétně za porušení ustanovení zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jež ukládá povinnost vést cenovou evidenci v případech, kdy je cena regulována. Při zohlednění výsledků této kontroly uzavřeli dne 12. 2. 1993 žalobci s žalovaným nové smlouvy. „Smlouvou o společném provozování obchodní činnosti č. 129“ žalovaný žalobci mimo jiné pronajal na dobu určitou (od 1. 3. 1993 do 7. 2. 1998) svou provozovnu č. 191 v domě čp. 929 v Ř. o rozloze 119,60 m2 se skladem o rozloze 71,77 m2 za roční nájemné 34.566,- Kč, dále pozemky č. 1265 a 1266 o výměrách po 488,80 m2 za roční nájemné 145.434,- Kč a zařízení provozovny za roční nájemné 20.174,50 Kč včetně DPH. „Smlouvou o společném provozování obchodní činnosti č. 130“ žalovaný žalobci mimo jiné pronajal na dobu určitou (od 1. 3. 1993 do 7. 2. 1998) svou provozovnu č. 190 v domě čp. 929 v Ř. o rozloze 447,12 m2 se skladem o rozloze 279.29 m2 za roční nájemné 131.036,- Kč, pozemky č. 1265 a 1266 o výměrách po 488,80 m2 v katastrálním území Ř. za roční nájemné 468.964,- Kč a zařízení provozovny za roční nájemné 64.573,80 Kč včetně DPH. „Smlouvou o společném provozování obchodní činnosti č. 131“ žalovaný žalobkyni mimo jiné pronajal na dobu určitou (od 1. 3. 1993 do 7. 2. 1998) „provozovnu č. 192-195“ o výměře 611,79 m2 a sklady o výměře 397,79 m2 za roční nájemné 181.875,- Kč, pozemky č. 1265 a 1266 v katastrálním území Ř. o výměrách po 488,80 m2 za roční nájemné 370.125,- Kč a zařízení provozovny za roční nájemné 49.588,75 Kč včetně DPH. Za situace, kdy se žalobci dostali do prodlení s placením nájemného a žalovaný jim z tohoto důvodu dal výpověď z nájmu, byly dne 27. 5. 1996 uzavřeny „Smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 216 a 217“. Smlouvou č. 216 mimo jiné pronajal žalovaný žalobci na dobu určitou (od 1. 6. 1996 do 31. 1. 1998) provozovny č. 190 (potraviny) a č. 191 (řeznictví) v domě čp. 929 v Ř. o výměře 555,55 m2 a 119,25 m2 za roční nájemné 900.900,- Kč včetně DPH a jejich zařízení za roční nájemné 51.080,- Kč včetně DPH. Smlouvou č. 217 mimo jiné pronajal žalovaný žalobkyni na dobu určitou (od 1. 6. 1996 do 31. 1. 1998) provozovny č. 192 (průmyslové zboží) a č. 195 (textil) o celkové výměře 1.273,40 m2 za roční nájemné 637.560,- Kč včetně DPH a jejich zařízení za roční nájemné 36.847,70 Kč včetně DPH; součástí obou těchto smluv jsou i dohody o narovnání (uvedené v článku XIII.), jimiž si smluvní strany sjednaly „ukončení platnosti“ předchozích smluv o společném provozování obchodní činnosti ke dni 31. 5. 1996 a dohodly se, že z těchto smluv uzavřených v roce 1993 nemají a nebudou mít vůči sobě nadále žádné pohledávky, ani jiná oprávnění. Na základě smluv uzavřených dne 27. 5. 1996 provozovali žalobci v nákupním středisku žalovaného svou obchodní činnost po sjednanou dobu. Objekt pronajímaného nákupního střediska, který byl zkolaudován rozhodnutím ze dne 25. 9. 1980 (k němu příslušející montovaná skladištní hala pak dne 18. 6. 1984), je umístěn na pozemcích č. 1265 a 1266; tyto pozemky byly až do 1. 10. 1985 označeny jako parcela č. 1362 o výměře 1.674 m2. Tato parcela vznikla oddělením z původní parcely č. 39 o výměře 10.061 m2 a žalovaný ji (nerušeně) užíval, když za titul opravňující jej k užívání považoval hospodářskou smlouvu ze dne 21. 3. 1978. V katastru nemovitostí je jako vlastník parcel č. 1265 a 1266 uvedena obec Ř. s tím, že na ni tyto pozemky přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že hospodářská smlouva, z níž žalovaný odvozoval své vlastnické právo k pozemkům č. 1265 a 1266 v katastrálním území Ř., je neplatná pro svou neurčitost a dále proto, že nebyla uzavřena v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dále pak dospěl k závěru, že byla-li zmíněná hospodářská smlouva neplatná, nemohl žalovaný platně uzavřít ani nájemní smlouvu, jíž předmětné pozemky pronajal žalobcům, takže přijetím nájemného za pronájem pozemků získal bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobcům vydat. Částečně důvodnou shledal námitku žalovaného, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno. Uzavřel, že žalovaný nezískal bezdůvodné obohacení úmyslně, což dokladují jeho daňová přiznání z rozhodného období; vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 10. 4. 1998, došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo hrazením nájemného podle smlouvy z roku 1993 do 10. 4. 1995. Žalobcům tak přiznal plnění odpovídající platbám nájemného za 13 měsíců. Žalobkyni, která platila sjednané roční nájemné za pozemky ve výši 370.125,- Kč, přiznal částku 400.968,75 Kč a žalobci, který platil sjednané roční nájemné ve výši 468.964,- Kč přiznal částku 508.043,90 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl; vycházel však z původně uplatněných nároků (tedy nároků na zaplacení částek 1,202.906,- Kč a 741.236,- Kč, které původně požadovala žalobkyně a 1,996.793.- Kč a 150.513,- Kč, které původně žádal žalobce), ačkoli v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmínil změnu žaloby, o níž rozhodl při jednání 17. 10. 2000 a která ve své podstatě znamenala částečné zpětvzetí i rozšíření žaloby (žalobkyně snížila své nároky o částky 30.844,- Kč a 397.900,- Kč, tj. o celkem 428.744,- Kč, žalobce je rozšířil o celkem 368.744,- Kč, tedy požadavek na zaplacení 1,996.793,- Kč snížil na 1,945.593,- Kč a požadavek na zaplacení 150.513,- Kč rozšířil na 570.457,- Kč). Pokud tedy soud rozhodl v intencích původní žaloby, rozhodl u žalobkyně nad rámec žaloby a u žalobce nevyčerpal celý žalobní návrh. Při svém rozhodování soud prvního stupně respektoval právní názor odvolacího soudu, že „narovnání mezi účastníky je neplatné“ a je tudíž namístě zabývat se tím, zda žalovaný byl v době uzavření smluv (tj. smluv z roku 1993) vlastníkem pronajímaných pozemků nebo zda byl z jiného právního důvodu oprávněn je pronajmout.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 12. června 2003, č. j. 36 Co 36/2003-224, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé, jimiž bylo rozhodnuto vůči oběma žalobcům. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení 709.405,70 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a o 343.336,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení; ohledně částky 61.678,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení tento zamítavý výrok změnil tak, že uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit 61.678,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a ohledně zbývající částky 30.844,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a ohledně částky 397.900,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 1,177.595,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a o 150.513,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení; ohledně částky 259.953,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení tento zamítavý výrok změnil tak, že žalovaného uznal povinným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 259.953,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a ohledně zbývající částky 51.200,- Kč s 26 % úrokem od 1. 1. 1998 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrokem IV. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem V. žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání v částce 12.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako správná a úplná. Shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že dohody o narovnání obsažené ve smlouvách uzavřených dne 27. 5. 1996 jsou neplatné. Konstatoval, že nelze platně sjednat narovnání práv vzniklých z absolutně neplatných nájemních smluv, neboť neplatnost původního právního poměru zasahuje i poměr nový. S odkazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 24 Cdo 192/98“ uvedl, že uznání nedovoleného, zakázaného a proto od počátku nicotného závazku nemá žádné právní účinky. Dále pak přisvědčil soudu prvního stupně pokud jde o jeho hodnocení hospodářské smlouvy a stejně jako on dovodil, že nestal-li se žalovaný vlastníkem pozemků č. 1265 a 1266 v katastrálním území Ř. (a to ani vydržením vlastnického práva), nemohl je žalobcům platně pronajmout. Smlouvy z 12. 2. 1993 (č. 129, 130 a 131) jsou tudíž v částech, jimiž žalovaný žalobcům pronajal pozemky, neplatné podle §39 obč. zák. Protože žalovaný v řízení neprokázal (ani netvrdil), že byl oprávněn pozemky pronajímat z jiného právního titulu, získal přijímáním nájemného od žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinen jim vydat. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že jde o plnění z neplatné smlouvy, při němž jsou účastníci povinni vracet si plnění navzájem. Uzavřel, že „o bezdůvodném obohacení na straně žalobců spočívajícím v tom, že pozemky užívali, nelze uvažovat, neboť nelze dovodit, že jim žalovaný coby nevlastník plnění vůbec poskytl“. Žalovaný tak není k přijetí plnění od žalobců aktivně legitimován, tato věcná legitimace přísluší pouze obci Ř. jako vlastníku pozemků. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že promlčeno nebylo právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě nájemného za 15 měsíců (tj. za období od března 1995 do května 1996 včetně) a pochybení soudu prvního stupně shledal i v tom, že při výpočtu výše bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu smlouvu č. 129. Dovodil, že na úkor žalobkyně, jíž bylo stanoveno roční nájemné ve výši 370.125,- Kč, se žalovaný obohatil v době od března 1995 do května 1996 včetně o částku 462.656,25 Kč; na úkor žalobce, jemuž bylo stanoveno nájemné ve výši 145.434,- Kč a 468.964,- Kč (celkem tedy 614.398,- Kč ročně), se žalovaný obohatil v době od března 1995 do května 1996 včetně o částku 767.997,50 Kč. V těchto intencích pak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích potvrdil a v zamítavých výrocích zčásti změnil. Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se dopustil procesního pochybení tím, že rozhodl „o jiných částkách, než které žalobci požadovali“ po změně žaloby, o níž bylo rozhodnuto dne 17. 10. 2000. Toto pochybení sám „napravil“ tak, že ohledně částek 30.844,- Kč s příslušenstvím a 397.900,- Kč s příslušenstvím (týkajících se nároků žalobkyně) a ohledně částky 51.200,- Kč s příslušenstvím (týkající se nároků žalobce) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro P. pak usnesením ze dne 19. září 2003, č. j. 18 C 69/98-241, zastavil řízení v části, jíž žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částek 30.844,- Kč s 18 % úrokem od 1. 1. 1998 do zaplacení a 397.900,- Kč s 26 % úrokem od 15. 4. 1998 do zaplacení, jakož i řízení v části, jíž žalobce po žalovaném požadoval zaplacení 51.200,- Kč s 26 % úrokem od 1. 1. 1998 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaný napadl dovoláním výroky rozsudku, kterými odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno, a kterými jej změnil v části, jíž byla žaloba zamítnuta, tak, že žalobě žalobkyně vyhověl co do dalších 61.687,50 Kč s příslušenstvím a žalobě žalobce vyhověl co do dalších 259.953,60 Kč s příslušenstvím; dovolání směřuje též proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o soudním poplatku. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že vzájemné vztahy účastníků ze smluv o společném provozování obchodní činnosti č. 129, 130 a 131 uzavřených v roce 1993, byly vyřešeny dohodami o narovnání zahrnutými do smluv o společném provozování obchodní činnosti, které účastníci uzavřeli v roce 1996. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byly-li původní smlouvy (uzavřené v roce 1993) neplatné, nebylo možné vztahy z nich vzniklé platně narovnat. Žalovaný má zato, že dohody o narovnání jsou platné a že při posuzování jejich obsahu je třeba vycházet ze všech okolností, které předcházely jejich uzavření. V tomto směru odkazuje především na dopis zástupce žalobců, jímž bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky byl sporným právě eventuální nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením nájemného za pozemky, neboť nebylo najisto postaveno, zda žalovaný je jejich vlastníkem. Právní poměry týkající se pozemků, které žalovaný dosud nerušeně užíval, neboť na nich po uzavření hospodářské smlouvy postavil svou stavbu, nebyly náležitě vyjasněny a žalovaný se cítil být oprávněn tyto pozemky svým členům spolu se stavbou pronajmout. Základní předpoklad pro uzavření dohod o narovnání podle §585 obč. zák. tudíž existoval a po uzavření dohod o narovnání již není namístě zkoumat, zda narovnávaná práva a povinnosti v době narovnání platně existovala či nikoliv. Dohodami totiž nedošlo k novaci závazků ve smyslu §570 obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud, nepředstavovaly ani uznání nedovoleného (zakázaného) a od počátku nicotného závazku. Postihovaly práva a povinnosti, které vznikly ze smluv o společném provozování obchodní činnosti č. 129, 130 a 131, a zahrnovaly tudíž i případný závazek žalovaného vrátit plnění z neplatného právního úkonu (vydat bezdůvodné obohacení). Žalovaný připomíná, že smlouvy o společném podnikání uzavřené v roce 1993 byly vypovězeny proto, že žalobci neplatili nájemné, resp. sjednaný finanční podíl. Protože chtěli nadále provozovat svou činnost v nákupním středisku žalovaného, sami navrhli uzavření nových smluv, které by jim umožnily ve středisku setrvat až do 31. 1. 1998. Dosavadní vztahy (zejména pak vztahy z pronájmu pozemků) měly být řešeny právě dohodami o narovnání, které byly zahrnuty do nových smluv o společném provozování obchodní činnosti. Přestože neměl zájem na spolupráci se žalobci, nové smlouvy po narovnání s nimi v rámci smírného řešení situace uzavřel. Žalobci až do ukončení nájmu v roce 1998 tento způsob řešení vztahů nijak nezpochybňovali a podle smluv se chovali. Teprve poté, kdy žalovaný již nesouhlasil s dalším pronájmem střediska, začali vůči němu žalobci uplatňovat své nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatných smluv. Žalovaný nesouhlasí rovněž s tím, jak odvolací soud hodnotil hospodářské smlouvy ze dne 21. 3. 1998. Nesprávným shledává názor, že pozemky, tak jak jsou specifikovány v hospodářské smlouvě, v době uzavření smlouvy neexistovaly. Pozemky byly reálně odděleny od původní parcely geometrickým plánem a skutečnost, že tento stav nebyl zapsán do katastru nemovitostí a že při vyhotovení hospodářské smlouvy nebyl použit správný formulář, nemůže na její platnosti ničeho změnit. V této souvislosti pak žalovaný polemizuje i s názorem odvolacího soudu ohledně vydržení vlastnického práva k pozemkům. Má zato, že oprávněnost jeho držby nemohla přerušit ani účinnost zákona č. 172/1991 Sb., neboť podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce Ř. nebyly splněny; s pozemky totiž ke stanovenému datu nehospodařil právní předchůdce obce, byly užívány výlučně žalovaným za účelem provozování nákupního střediska. Žalovaný nadále zastává názor, že i po 24. 5. 1991 byl oprávněn pozemky užívat, resp. pronajímat minimálně proto, že na základě hospodářských smluv mu vzniklo právo trvalého užívání. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě si účastníci nemohou navzájem vrátit poskytnutá plnění, neboť žalovaný pronajímal pozemky, ačkoli k tomu nebyl oprávněn a o bezdůvodném obohacení na straně žalobců nelze tudíž uvažovat. Má zato, že tento není v souladu s §457 obč. zák. a žaloba, která nerespektuje synallagmatický charakter povinností, měla být zamítnuta. Připomíná, že smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 129, 130 a 131 v sobě kumulovaly pronájem objektu nákupního střediska, pronájem movitých věcí, jimiž bylo vybaveno, a pronájem pozemků, na nichž je tato stavba umístěna. Pronájmy byly vzájemně provázány (nebylo vůlí žalovaného pronajímat věci odděleně), takže platnost smluv měla být posuzována komplexně, tj. smlouva jako celek. Nesprávným shledává i posouzení výše úroků z prodlení. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Žalobci navrhli dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítnout, případně zamítnout, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. Zdůraznili, že v otázce platnosti dohod o narovnání, které jsou obsaženy v nájemních smlouvách uzavřených v roce 1996, se shodly oba senáty odvolacího soudu. Souhlasí s tím, že dohody o narovnání jsou neplatné pro svou neurčitost a pro svůj rozpor se zákonem, neboť obsahují vzdání se práv, jež mohou v budoucnu vzniknout, a též proto, že novace je vázána na neplatný právní úkon. Z textu dohody o narovnání tak, jak je zachycen v článku XIII. nájemních smluv, není dostatečně zřejmé, jaký závazek má být nahrazen, případně čím, není rozvedeno, která práva jsou mezi smluvními stranami sporná a pochybná. Jde o jednostranná prohlášení smluvních stran, že z předmětných smluv nemají a nebudou mít pohledávky či jiná oprávnění. I kdyby šlo o dohodu o narovnání, nemohla pokrývat nároky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci zdůrazňují, že nájemní smlouvy v roce 1996 uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a proto jsou neplatné; jejich neplatnost lze dovodit i z absence předchozího souhlasu příslušného správního orgánu s pronájmem nebytových prostor. Připomínají, že žalovaný se na jejich úkor obohacoval již od roku 1991 nerespektováním cenové regulace nájemného. V roce 1993 jim pronajal pozemky, ačkoli nebyly jeho vlastnictvím. Protože předmětem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o nájmu pozemků, které nikdy nebyly ve vlastnictví žalovaného, přičemž žalovaný neměl ani právo je podnajímat, „není čeho na základě synallagmatičnosti restituce žalovanému vydávat“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci shora citovaného dovolacího důvodu dovolatel brojí mimo jiné proti závěru, jímž odvolací soud dovodil, že dohody o narovnání obsažené v článcích XIII. smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 216 uzavřené dne 27. 5. 1996 mezi žalobcem a žalovaným a smlouvy o společném provozování obchodní činnosti č. 217 uzavřené téhož dne mezi žalobkyní a žalovaným jsou neplatné, neboť jimi byly narovnány vztahy (práva a povinnosti) z neplatných smluv uzavřených 12. 2. 1993; novace totiž předpokládá platný závazek, který má být zrušen.
Lze přisvědčit žalovanému, že tento závěr odvolacího soudu není správný.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu ustanovení §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv (a jim odpovídajících povinností), na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena. Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že z hlediska platnosti dohod o narovnání, které účastníci uzavřeli dne 27. 5. 1996 a které jsou obsaženy v čl. XIII. smluv o společném provozování obchodní činnosti upravujících vzájemné vztahy účastníků, nebylo relevantní, zda smlouvy ze dne 12. 2. 1993, jimiž žalovaný žalobcům přenechal do užívání pozemky, na kterých se nachází jeho stavba (dům čp. 929 - nákupní středisko, které bylo žalobcům rovněž pronajato), byla platným právním úkonem či nikoliv (podmínkou platnosti dohody o narovnání totiž není ani sama existence původního, tj. narovnávaného právního vztahu mezi účastníky této dohody). Smyslem písemných dohod o narovnání bylo odstranit spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností účastníků tím, že je zrušili a nahradili novým ujednáním, že vůči sobě již nadále nemají žádné závazky ani oprávnění ze smluv uzavřených dne 12. 2. 1993. Jinak řečeno, veškeré závazky z těchto původních smluv, jež byly sporné a pochybné, byly zrušeny bez jakýchkoli vzájemných kompenzací a vztahy účastníků byly nově upraveny novými smlouvami, v nichž již absentovala ujednání upravující sporná a pochybná práva a povinnosti. Nelze přehlížet, že dohody o narovnání byly uzavřeny za situace, kdy žalobci v souvislosti s výpovědí práva nájmu pro neplacení nájemného zpochybnili vlastnictví žalovaného k pozemkům, které jim pronajal a jež v té době nerušeně užíval (v podobě umístění domu čp. 929 - nákupního střediska) s přesvědčením, že jsou podle hospodářské smlouvy jeho majetkem. Jednalo se tudíž o situaci, kdy žalovanému vzniklo právo vypovědět předchozí smlouvy pro porušení povinností žalobců a kdy bylo sporné, resp. pochybné, zda žalovaný byl oprávněn pozemky pronajímat, a zda tudíž nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení vzájemným plněním z neplatné smlouvy. Dohody o narovnání ze dne 27. 5. 1996 se sice nestaly samostatnými právními důvody vzniku nových závazků, avšak byly jimi beze zbytku vypořádány zpochybněné vztahy účastníků ze smluv uzavřených 12. 2. 1993, a to tak, že účastníci tyto vztahy ukončili bez jakýchkoli dalších vzájemných nároků a novými smlouvami své vztahy komplexně nově upravili. Lze proto uzavřít, že písemné dohody o narovnání uzavřené dne 12. 2. 1996 účastníkům bránily v uplatnění jakýchkoli nároků, které by ze smluv uzavřených 12. 2. 1993 vzcházely (tedy i nároků na vrácení vzájemně poskytnutého plnění pro případ, že šlo o smlouvy neplatné). Námitky žalobců, že smlouvy ze dne 27. 5. 1996 (tudíž i dohody o narovnání) uzavřeli pouze proto, že měli zájem v nákupním středisku žalovaného nadále provozovat svou podnikatelskou činnost, nemohou být z hlediska posouzení platnosti smluv právně významné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat. Souhlasit pak nelze ani s názorem (který odvolací soud vyslovil již ve svém v pořadí prvém rozhodnutí, a k němuž se – i když to neuvádí výslovně – přihlásil také v dovoláním napadeném rozhodnutí), že dohody o narovnání jsou neplatné pro svou neurčitost. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je neurčitý, je-li po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; v takovém případě nestačí, je-li obsah smlouvy jasný smluvním stranám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, svazku 15 pod č. C 1075). Věcný obsah dohod o narovnání lze označit za jednoznačný; lze z něho spolehlivě dovodit, že vůle účastníků směřovala k tomu ukončit vztahy založené smlouvami z 12. 2. 1993 bez jakýchkoli dalších vzájemných nároků či oprávnění, které by jim z těchto smluv (ať již platných či neplatných) vzešly.
Protože námitka žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost dohod o narovnání, je opodstatněná (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem), a vzhledem k tomu, že otázka platnosti dohod o narovnání je pro právní posouzení dané věci určující, jeví se již nadbytečným zkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu zbylých dovolacích námitek a z hlediska vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k takovým vadám je dovolací soud povinen přihlížet, i když nebyly v dovolání uplatněny). Dovolací soud však považuje za vhodné uvést, že nesprávný je rovněž dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalovaný není aktivně legitimován k přijetí vzájemného plnění z neplatné smlouvy, tedy plnění, které podle smlouvy konzumovali žalobci. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva České republiky, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V uvedeném ustanovení jsou vlastně upraveny důsledky bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu. Nárok účastníka smlouvy na vrácení plnění je podmíněn ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co sám získal; jestliže nejde plnění vrátit, je třeba vrátit jeho cenu, resp. peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu. Je nesporné, že žalobcům se užíváním pozemků dostalo majetkového prospěchu. V posuzované věci žalovaný smlouvami ze dne 12. 2. 1993 žalobcům přenechal do užívání (pronajal) pozemky, na nichž stojí jeho stavba, tj. pozemky, které sám tímto způsobem (umístěním stavby) užíval v domnění, že tak činí jako jejich vlastník. Má-li dojít k vrácení plnění z neplatné smlouvy, musí jít o synallagmatický závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou stran; žalobci by musely oproti vrácení zaplaceného nájemného vrátit ekonomickou hodnotu zkonzumovaného nájmu. Je přitom nevýznamné, že žalovaný žalobcům smlouvou poskytl to, co sám ve skutečnosti pouze okupoval, resp. užíval bez právního důvodu. Pokud totiž předmětné pozemky sám užíval bez právního důvodu, je povinen vydat takto získané bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor jej získal (vlastníkovi pozemků). Jde tudíž o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení – o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy (vztah mezi žalobci a žalovaným) a o bezdůvodné obohacení získaného plněním bez právního důvodu (vztah mezi žalovaným a vlastníkem pozemků).
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a oddst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu