ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3343.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3343/2020-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce O. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Dědinách 733/22, proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Zajícem, advokátem se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, o zaplacení 478 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 36/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 15 Co 263/2019-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 730 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Lukáše Machaly.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2020, č. j. 24 C 36/2018-200, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 478 125 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 12. 12. 2017 a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 15 Co 263/2019-332, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). K doplnění dovolání po lhůtě určené k podání dovolání dovolací soud nepřihlížel (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalovaný své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostál, uvádí-li, že „přípustnost dovolání je dovozována z §237 o. s. ř., který stanoví, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak“ a dodává-li, že „tuto právní otázku spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, A) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, B) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a C) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud obsah výzvy k plnění ze dne 16. 10. 2017 vyložil v rozporu s tezemi přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a nesprávně dovodil, že došlo k řádné notifikaci postoupení pohledávek na žalobce. Na otázce výkladu dotyčného právního jednání - výzvy k plnění ze dne 16. 10. 2017, kterou dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu, není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud - v rámci vymezeném odvoláním - přezkoumával výlučně právní závěr soudu prvního stupně, zda pro řádnou notifikaci postoupení pohledávky postačuje informování dlužníka v rámci jiného vedeného řízení, aniž přezkoumával i další (vedle samostatně stojící) závěr soudu prvního stupně, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn též i výzvou ze dne 16. 10. 2017, vůči níž však žádné námitky týkající se neurčitosti či nesrozumitelnosti (jež by případně rezultovaly v závěr, že se jednalo o právní jednání zdánlivé) uplatněny nebyly. Odvolací soud tak neměl důvod se uvedenou právní otázkou zabývat a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno.
Jde-li o námitku, že výzvu k plnění z 30. 11. 2017 nikdy neobdržel (nebyla mu doručena), dovolatel pomíjí, že při jednání soudu dne 5. 10. 2018 uvedenou skutečnost (doručení obou výzev k plnění) učinil nespornou. Navíc jde o námitku skutkové povahy, jež sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Polemika dovolatele (podpořená odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003) s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s to - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – založit způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že nesplnil podmínky pro poskytnutí slevy z kupní ceny, resp. namísto toho prosazuje, že se jednalo o podmínku nemožnou, činí tak procesně neregulérním způsobem prostřednictvím vlastní skutkové verze (že nárok na slevu mu náležel v případě, že nebude moci ubytovat v koupených objektech pracovníky podílející se na výstavbě továrny Nexen) odlišné od té, kterou zjistil odvolací soud z kupních smluv, podle nichž měl žalovaný právo na slevu v případě, že nebude pro stavebníka - obchodní společnost Nexen Tire Corp. nebo jiný subjekt nejpozději do 31. 12. 2017 vydáno stavební povolení, nebo (i v případě, že stavební povolení vydáno bude) na místě stavby nebudou realizovány žádné přípravné/stavební/výkopové/geologické/archeologické práce, tj. práce související s realizací výstavby továrny. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl a navíc dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu