ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3417.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3417/2019-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. N. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovanému L. D. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Schönem, advokátem se sídlem ve Vlachově Březí, náměstí Svobody 188, o zaplacení 330 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Strakonicích pod sp. zn. 7 C 25/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2019, č. j. 7 Co 1572/2018-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, č. j. 7 C 25/2017-172, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 330 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu v části, aby žalovaný zaplatil žalobci 170 000 Kč, výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 57 659 Kč, ve výroku IV. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 3 963,70 Kč, a výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 8 423 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 7 Co 1572/2018-230, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výrocích IV. a V. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud při řešení relevantní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2178/2009. Odvolacímu soudu vytýká, že v důsledku nesprávného posouzení procesní otázky postupu soudu prvního stupně v souvislosti s odstraňováním vady podané žaloby učinil nesprávný závěr ohledně běhu promlčecí doby žalobou uplatněného nároku. Má za to, že oba soudy v souvislosti s vadou podané žaloby nesprávně přihlédly k jejímu doplnění učiněnému až po uplynutí lhůty stanovené výzvou k odstranění vad. Není srozuměn s postupem soudu prvního stupně, který při rozhodování o prodloužení lhůty k doplnění a opravě podání (žaloby) o věci telefonicky jednal se třetí osobou (bez zmocnění) a pouze neformálně prodloužil lhůtu k doplnění a opravě žalobcova podání, aniž se k návrhu na prodloužení lhůty vyjádřil „procesně relevantním způsobem“. Prosazuje, že následné podání (jehož součástí bylo odstranění vad žaloby) měl soud prvního stupně považovat za novou žalobu, neboť předchozí podání mělo být odmítnuto, v důsledku čehož nemohly soudy dospět k závěru ohledně hmotněprávních účinků v podobě stavení promlčecí doby, což by se promítlo do závěru ohledně promlčení nároku. Žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Námitka, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s posouzením procesní otázky postupu soudu při odstraňování vad podané žaloby, neobstojí. Dovolatelem předestřené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2178/2009, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, není pro danou věc přiléhavé, neboť Nejvyšší soud v něm sice konstatoval, že k návrhu na prodloužení lhůty k vyjádření ve věci se soud vyjadřuje usnesením o určení nebo neprodloužení soudcovské lhůty, avšak dovolatel přehlíží, že se jednalo o lhůtu k vyjádření podle §114b o. s. ř., jejíž nedodržení má za následek zákonnou fikci uznání nároku. V projednávané věci jde o postup soudu při odstranění vad žaloby (§43 odst. 2 o. s. ř.), přičemž již soud prvního stupně přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, v němž je citován nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, podle něhož náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení §112 stanoví, že ke stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil. Také judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek z 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný pod C 1416 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný pod č. 182 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, usnesení ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006, a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010) připouští, že i neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno.
V usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, Nejvyšší soud dovodil, že i pokud by soud prvního stupně podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. žalobu odmítl, občanský soudní řád umožňuje (srov. ustanovení §167 odst. 1 a §154 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o odmítnutí žaloby), aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, avšak nejpozději - bylo-li proti usnesení soudu prvního stupně podáno včas odvolání osobou k němu oprávněnou - do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud.
Argumentace, založená na přesvědčení dovolatele, že k doplnění žaloby po uplynutí lhůty soudem neprodloužené již nemělo být přihlíženo, je proto nesprávná, přičemž lze uzavřít, že se odvolací soud od právních závěrů uvedených výše neodchýlil.
Výtkou, podle níž soud prvního stupně rozhodl o prodloužení lhůty žalobci k doplnění a opravě jeho podání nezpůsobilou formou, že v souvislosti s tím jednal s osobou, která k tomu nebyla žalobcem zmocněna, dovolatel nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu