ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3574.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3574/2020-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalované EU ITALIACAR s. r. o. , se sídlem v Brně, U Viaduktu 807/21c (identifikační číslo 29191211), zastoupené Mgr. Martinem Strýčkem, advokátem se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 64/1, o zaplacení 80.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 81/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 37/2020-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.566 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Martina Strýčka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 80.000 Kč s odůvodněním, že odstoupil od kupní smlouvy, jíž mu žalovaná prodala ojetý vůz XY.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 37/2020-219, potvrdil rozsudek ze dne 18. 9. 2019, č. j. 42 C 81/2015-195, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení 80.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 80.000 Kč od 14. 11. 2014 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (nyní) posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Žalobce vylíčil přípustnost svého dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozporné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a označil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2975/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 9 As 206/2014, od nichž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil, jestliže k posouzení odborné otázky ustanovil soudního znalce Ing. Karla Diviše, ačkoliv měl k dispozici jím k důkazu předložený znalecký posudek znalce Jiřího Spergera splňující všechny zákonem stanovené náležitosti, a že - za situace, kdy se závěry obou znaleckých posudků lišily - nenechal zpracovat revizní znalecký posudek a vycházel ze znaleckého posudku Ing. Diviše.
Dovolací argumentace týkající se konfrontace odborných závěrů o stavu prodaného vozidla, které měly soudy při rozhodování k dispozici (byť je podpořena odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu), přípustnost dovolání nezakládá. Jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje pouze správnost skutkového zjištění odvolacího soudu (které bez výhrad převzal od soudu prvního stupně), že prodané vozidlo netrpělo vadami, které by vybočovaly z míry běžného poškození a opotřebení očekávatelného u ojetého vozu daného typu, třídy, stáří a provozu. Pomíjí, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (konkrétně listiny obsahující jím vyžádaný znalecký posudek a znaleckého posudku) předkládá vlastní verzi skutku, že v řízení prokázal existenci vytknuté vady vozidla, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Odvolací soud dovodil, že posudek zpracovaný Jiřím Spergerem ze znalecké kanceláře AUTODAT Spenger, který k důkazu předložil žalobce (tj. listinný důkaz), neřeší otázky potřebné k posouzení podstaty problému, a proto za účelem zjištění stavu vozidla ustanovil znalce Ing. Diviše k vypracování znaleckého posudku. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, pak odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že prodané vozidlo netrpělo vadami, které by vybočovaly z míry běžného poškození a opotřebení očekávatelného u ojetého vozu daného typu, třídy, stáří a provozu.
Ve vztahu k ostatním otázkám, které žalobce v dovolání vytýčil, vztahujícím se k závěru o tom, že neodstoupil od kupní smlouvy platně, nedostál své povinnosti uvést údaj o přípustnosti dovolání. Uvádí sice, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádná rozhodnutí však v této souvislosti neoznačil.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu