ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3799.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3799/2020-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. F., bytem XY, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalované XY s. r. o., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Andreou Krásnou, advokátkou se sídlem v Praze, Belgická 642/15, o 57.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 6. 2020, č. j. 30 Co 229/2019-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 36 C 184/2016-139, zamítl žalobu o zaplacení 57.750,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, č. j. 30 Co 229/2019-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 57.750,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování usnesením Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 25. 11. 2019, č. j. 2 ZT 33/2019-121, a po zopakování výslechu svědka Z. N. vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou (jejíž vůli projevoval navenek svědek N. jednající podle pokynů svého nadřízeného, ředitele závodu v XY) došlo v souvislosti se sjednáváním pracovní smlouvy k dohodě, že žalovaná za žalobce uhradí jeho stávajícímu zaměstnavateli částku odpovídající části nákladů jeho rekvalifikace. Ačkoliv nelze po provedeném dokazování jednoznačně určit doslovný obsah dohody a den, kdy došlo k dosažení smluvního konsensu, má přesto odvolací soud za to, že mezi účastníky došlo k dostatečně určitému jednání o povinnosti žalované plnit, o výši jejího peněžitého závazku a o způsobu jeho úhrady. Ke splnění peněžitého závazku žalované mělo dojít po obdržení faktury bývalého zaměstnavatele žalobce ve lhůtě uvedené na faktuře. Nárok žalobce odvolací soud podřadil pod právo na náhradu škody podle §2913 o. z. Škoda vznikla tím, že žalobce zaplatil svému předchozímu zaměstnavateli (XY s. r. o.) částku 57.750,- Kč, ačkoliv se k úhradě této částky zavázala shora uvedenou dohodou žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) za otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, považuje otázku, zda byla v řízení prokázána existence dohody o obsahu, že žalovaná je povinna zaplatit bývalému zaměstnavateli žalobce částku z kvalifikační dohody bez ohledu na délku trvání pracovního poměru žalobce u žalované, či bez jakýchkoliv jiných podmínek. Dovoláním napadené rozhodnutí dále závisí – podle jejího přesvědčení - na vyřešení v praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky procesního práva, zda lze existenci a zejména obsah ústní dohody o úhradě sporné částky za žalobce, prokázat svědeckou výpovědí osoby, proti které bylo vedeno na základě oznámení žalované trestní řízení, a jež v té době vedla s žalovanou soudní spor o nároky vyplývající z jejich předchozího pracovněprávního vztahu. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Výhrada dovolatelky vůči zjištění odvolacího soudu o obsahu dohody účastníků řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nesměřuje totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o obsahu dohody. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ustáleně judikuje, že „zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle (…) co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46)“. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Odvolací soud založil právní posouzení věci na skutkovém zjištění, že účastníci se dohodli na tom, že žalovaná za žalobce uhradí jeho stávajícímu zaměstnavateli částku odpovídající části nákladů jeho rekvalifikace, a na způsobu její úhrady. Nesouhlasí-li žalovaná s tímto skutkovým zjištěním a prosazuje-li vlastní verzi, podle níž ke shodným projevům vůle nedošlo, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že mezi účastníky řízení k žádné takové dohodě nedošlo. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Zpochybněním věrohodnosti svědka N. dovolatelka napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy; to nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu