ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.387.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 387/2021-254
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Leitnerovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, U Mlýna 1552, proti žalované L. T. , bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 23/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne19. 8. 2020, č. j. 16 Co 230/2019-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 16 Co 230/2019-226, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 C 23/2018-196, se ruší a věc se Okresnímu soudu ve Vyškově vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 26. 1. 2018 se žalobkyně po žalované domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí ( parcely XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je dům č.p. XY, stojící na parcele XY, dále parcely XY, zahrada, a parcely XY, orná půda, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro obec XY a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY ) z titulu vrácení daru, který pro nevděk obdarované (žalované) odvolala.
Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 C 23/2018-196, určil, že žalobkyně J. P., nar. XY, bytem XY, je výlučnou vlastnicí „nemovitých věcí, a to pozemku parcela XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: XY, bydlení, stojící na pozemku parcela XY, dále pozemku parcela XY, zahrada, a pozemku parcela XY, orná půda, všech zapsaných na Listu vlastnictví č. XY, pro obec XY a katastrálního území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 16 Co 230/2019-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 23. 8. 1990 žalobkyně žalované (své dceři) darovala v žalobě specifikované nemovitosti; současně byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, v níž se žalovaná zavázala za sebe i své právní nástupce poskytovat svým rodičům, tj. žalobkyni a svému otci, právo doživotního bezplatného bydlení v domě č. p. XY v obci XY. Dopisem ze dne 6. 12. 2017 žalobkyně jako dárkyně od darovací smlouvy odstoupila pro nevděk žalované (obdarované) a vyzvala ji k vrácení daru (k vydání nemovitostí). Protože se skutky, jimiž žalobkyně vymezila zjevné porušení dobrých mravů (od června do října 2017 v domě netekla teplá voda z důvodu závady na kotli, kterou žalovaná neodstranila, dne 4. 11. 2017 vypnula hlavní jistič, v důsledku čehož byl dům bez elektřiny, nevhodně žalobkyni slovně atakovala a vyhrožovala jí, navštívila realitní makléřku), udály po 1. 1. 2014, poměřoval odvolací soud zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2072 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že chování žalované vůči žalobkyni a jejímu manželovi v roce 2017, popsané v odvolání daru, naplňuje - s přihlédnutím k době trvání a k intenzitě - skutkovou podstatu §2072 o. z.
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání, kterým napadla rozsudek odvolacího soudu, v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, namísto zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, za situace, kdy darovací smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2014. Má za to, že právní úprava zakotvená v §630 zákona č. 40/1964 Sb. je odlišná od úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., podle které odvolací soud rozhodoval. Dovolatelka popírá, že by se vůči žalobkyni a jejímu manželovi dopouštěla jednání, které by dosahovalo intenzity odůvodňující vrácení daru v intencích závěrů dovozených např. v rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 228/2000 a sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce hrubého porušení dobrých mravů. Skutky, pro které žalobkyně dar odvolala, nebyly prokázány (úmyslné vypnutí teplé vody, slovní napadání a urážky), nebo nešlo o skutky nemorální (teplota 19-20 stupňů, návštěva makléřky); k vypnutí elektrické energie se doznala a litovala tohoto jednání. Šlo o ojedinělý skutek, který nebyl s to založit odvolání daru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, kterým podpořil svouargumentaci odvolací soud, považuje za přiléhavé; aplikaci závěrů tohoto rozhodnutí provedl v rozporu s jeho obsahem.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud shledal dovolání žalované přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarované, pro které se dárkyně domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, mohli, resp. museli dárce i obdarovaný vycházet z toho, že dárce se bude moci kdykoli v budoucnu domáhat vrácení daru jen za splnění určitých, v době uzavření smlouvy oběma známých, podmínek uvedených v §630 obč. zák. Nemohli předvídat změnu zákona, která důvody pro vrácení (vydání) daru modifikuje, resp. rozšíří (viz odvolání daru pro nouzi dárce). I když důvod vedoucí ke ztrátě obdarovaným nabytého vlastnického práva z iniciativy dárce nebyl v darovací smlouvě výslovně sjednán, vyplýval přímo ze zákona.
Nejvyšší soud ve své početné judikatuře, např. v rozsudcích ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2574/2020, ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1088/2020, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení §2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Ačkoliv zákony nepůsobí zásadně nazpět, může mít nový právní předpis – tak jako v daném případě – význam pro posouzení právních skutečností či právních vztahů vzniklých před nabytím jeho účinnosti. Ustanovení §3028 odst. 3 o. z. týkající se smluvních obligací aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu (existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu); uvedené reflektuje zásada ochrany nabytých práv.
Na uvedeném nic nemění, že předmětná darovací smlouva byla uzavřena v roce 1990. V té době platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který byl s účinností od 1. 1. 1992 novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „pravidly socialistického soužití" je třeba rozumět dobré mravy. Právní úpravu §409 ve znění do 31. 12. 1991 je tedy možno pokládat za obsahově totožnou s úpravou §630 ve znění od 1. 1. 1992.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu