ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4008.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4008/2019-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně H. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Fraňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, proti žalovaným 1) J. W. D. a 2) A. E. D. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, o zaplacení 270.647,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 16/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 22 Co 88/2019-560, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.600,12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Mašína, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 13 C 16/2017-535, zamítl žalobu o zaplacení částky 660.417,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 22 Co 88/2019-560, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 389.770,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, zároveň jej potvrdil v zamítavém výroku o částce 270.647,- Kč s úrokem z prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem plnění bylo dokončení hrubé stavby domu č. p. XY v XY ve vlastnictví žalovaných tak, aby odpovídal vzorovému domu. Žalobkyně vystupovala v postavení podnikatele a žalovaní v postavení spotřebitelů. Účastníci neměli vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla. Cena byla obsažena v seznamu prací, který žalobkyně doručila žalovaným e-mailem ze dne 26. 5. 2015, v částce 473.970,- Kč. I kdyby bylo pravdivé tvrzení žalobkyně, že cena byla určena odhadem, pak její překročení o částku 195.703,- Kč představuje podstatné překročení ceny díla, přičemž neoznámila-li žalobkyně žalovaným novou ceny podle §2612 odst. 1 o. z., nemá právo na zaplacení rozdílu mezi cenou stanovenou odhadem a cenou nově určenou. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že se účastníci dohodli na změně díla spočívající v jeho rozšíření nad rámec nabídky uvedené v seznamu prací. Žalobkyní popsané vícepráce nepochybně souvisí s předmětem díla a soud prvního stupně ji proto správně poučil podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně však i přes poučení soudem své povinnosti tvrzení ohledně sjednaných víceprací nedostála. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaní nad rámec ceny díla sjednané v seznamu prací sestaveného žalobkyní ve výši 473.970,- Kč akceptovali změnu ceny díla pouze o částku 154.600,- Kč, přičemž tuto částku žalobkyni uhradili, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považuje nárok žalobkyně na zaplacení žalobou požadované částky za neopodstatněný.
Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 270.647,- Kč s úrokem z prodlení, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího přesvědčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky povinnosti objednatele zaplatit přiměřeně zvýšenou cenu díla, jestliže se smluvní strany dohodly na takovém rozšíření, jak řešení této otázky plyne z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, které byly založeny na výkladu ustanovení §549 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Žalovaní navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelka svou argumentaci prosazuje procesně neregulérním způsobem, neboť ji staví na vlastní verzi skutkového stavu, podle níž byla prokázána dohoda účastníků o rozšíření díla. K takovému závěru však soudy nedospěly. Žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení ohledně provedených víceprací. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelkou formulovaná otázka nesměřuje primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o neopodstatněnosti jejího nároku. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu