ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.522.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 522/2020-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované A-reality, realitní kancelář, s. r. o. se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1078/116, identifikační číslo 25227041, zastoupené JUDr. Miroslavem Bukovjanem, advokátem se sídlem v Chebu, Jánské náměstí 266/6, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 269/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 102/2019-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.534,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Bukovjana, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 25 C 269/2017-65, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení od 4. 7. 2017 do zaplacení. Vyšel z toho, že účastníci řízení (žalobce jako „zájemce“, žalovaná jako „zprostředkovatel“) a V. V. (jako „převodce“) zastoupený žalovanou uzavřeli dne 27. 1. 2017 smlouvu o rezervaci blíže identifikované nemovitosti, přičemž žalobce v souvislosti s tím složil rezervační zálohu ve výši 100.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že vinou žalobce nedošlo k uzavření předjednané kupní smlouvy, a žalovaná oprávněně započetla pohledávku na zaplacení smluvní pokuty pro porušení smluvní povinnosti vůči právu žalobce na vrácení rezervační zálohy; podle čl. V bodu V. 1. smlouvy o rezervaci ze dne 27. 1. 2017 totiž „v případě, že (i) nedojde do doby rezervace (…) k uzavření smlouvy o převodu či smlouvy o budoucí Smlouvě o převodu z důvodů na straně zájemce a/nebo (ii) zájemce nesloží nebo nepřevede ve lhůtě stanovené ve smlouvě rezervační zálohu a/nebo (iii) zájemce nesloží či nepřevede do uplynutí doby rezervace (…) zbývající část kupní ceny, je zájemce povinen zaplatit převodci smluvní pokutu ve výši rezervační zálohy. V takovém případě je převodce oprávněn si na smluvní pokutu započíst rezervační zálohu složenou zájemcem.“ Smluvní pokutu soud prvního stupně považoval za platně sjednanou a neshledal ji nepřiměřeně vysokou a tedy ani důvody k její moderaci. Započtením smluvní pokuty zaniklo právo žalobce na vrácení zálohy.
Rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 102/2019-89, Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, podle něhož zájemce o koupi – spotřebitele není možno ve zprostředkovatelské smlouvě uzavřené se zprostředkovatelem – podnikatelem smluvně nutit (pod sankcí smluvní pokuty), aby s vyhledanou osobou uzavřel zprostředkovávanou smlouvu. Takové ujednání o smluvní pokutě nemůže být podle jeho platné. Dovolatel, ačkoliv ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné rovněž pro řešení právních otázek hmotného či procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně - posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - žádné takové (další) otázky neidentifikuje a neplní současně povinnost podle §237 o. s. ř., tzn., že neuvádí, která právní otázka, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, popř. která právní otázka je jednotlivými senáty Nejvyššího soudu řešena odlišně (rozdílně), a tento rozpor v judikatuře dovolacího soudu je potřeba odstranit.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Při řešení dovoláním vymezené otázky, zda lze nutit spotřebitele, aby uzavřel zprostředkovávanou smlouvu, dovolatel pomíjí okolnost, že rezervační smlouva ze dne 27. 1. 2017 byla uzavřena jako trojstranný kontrakt a smluvní pokuta zajišťovala závazek mezi žalobcem (zájemcem) a V. V. (převodcem) uzavřít smlouvu o převodu dotčených nemovitostí, kde žalovaná vystupovala jako zástupce převodce, přičemž mezi žalobcem a V. V. nešlo o vztah mezi podnikatelem (§420 o. z.) a spotřebitelem (§419 o. z.). Z této příčiny závěry rozsudku Nejvyššího soud u ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, na nyní souzenou věc nedopadají; práva a povinnosti žalované jako zprostředkovatelky podle té části smlouvy ze dne 27. 1. 2017, která ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou mu zakládala právo na plnění či povinnost konkrétního právního jednání, nebyla předmětem tohoto soudního sporu.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelem vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu