ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.545.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 545/2020-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická 792/17, proti žalovanému J. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o 265.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 EC 288/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2019, č. j. 19 Co 150/2018-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 215 EC 288/2011-271, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 2. 2018, č. j. 215 EC 288/2011-276, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a M. M. oprávněným společně a nerozdílně částku 265.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 19 Co 150/2018-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že původní žalobkyně M. M. (manželka zůstavitele) a J. M. (dcera zůstavitele) jsou dědičkami po zemřelém B. M., který s žalovaným uzavřel dne 4. 9. 2007 smlouvu o půjčce částky 500.000,- Kč s úrokem z prodlení 3 % ročně se splatností 4. 9. 2008, z níž bylo dne 14. 4. 2010 vráceno 250.000,- Kč na účet J. M.. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by zbývající částku 250.000,- Kč uhradil B. M. za jeho života. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 8. 2011, č. j. 30 D 247/2008-150, byl návrh na dodatečné projednání dědictví co do sporné pohledávky zamítnut, neboť žalovaný tvrdil, že částku 500.000,- Kč vrátil ve dvou splátkách po 250.000,- Kč, a tak zde není ve smyslu §175x o. s. ř. žádný nový majetek zůstavitele.
Odvolací soud přisvědčil - s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1997, sp. zn. III. ÚS 66/97, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009 - soudu prvního stupně v závěru, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami ohledně pohledávky patřící do dědictví postavení nerozlučných společníků, což je přesně tento případ, kdy žalobkyně a zemřelá M. M. (dědičky po zemřelém B. M.) uplatnily u soudu žalobou pohledávku zůstavitele v postavení nerozlučných společnic. Úmrtím jedné z původních žalobkyň (M. M.) se její právní nástupkyní stala J. M.. Nyní již jediná žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Jelikož žalovaný neprokázal, že dluh zcela splatil, soud žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právních otázek, které nebyly dovolacím soudem podle jeho přesvědčení dosud vyřešeny.
V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) nezabýval tím, zda došlo v důsledku úmrtí B. M. k vypořádání SJM manželů M. ve smyslu §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a s tím související otázky aktivní legitimace M. M. v rozsahu částky 125.000,- Kč.
Dovolatel prosazuje názor, že v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018, považovaly soudy M. M. a J. M. za nerozlučné procesní společnice ohledně sporné pohledávky. Akcentuje, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5851/2016, „vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1684/2015, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4549/2007, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015).“ Ve vztahu k této otázce dovolatel namítá, že „soud prvního stupně zatížil řízení (…) vadami, přičemž soud II. stupně rezignoval na svoji přezkumnou funkci a spokojil se s tím, že svoje rozhodnutí spojil s procesním nástupnictvím J. M., která se stala jedinou dědičkou M. M.. K již dříve uplatněným námitkám odvolací soud nepřihlédl (…), což způsobilo nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu II. stupně.
Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené považuje dovolatel následující právní otázky:
- zda v řízení, v němž vystupují dědici zůstavitele v postavení nerozlučných procesních společníků, musí soud přihlédnout z úřední povinnosti k zákonné domněnce vypořádání SJM, byl-li předmět sporu součástí SJM zůstavitele a jedné z žalobkyň,
- zda může soud o žalobě nerozlučných společníků (dědiců v původním dědickém řízení po zůstaviteli), uložit povinnost k plnění jako společnou a nerozdílnou, i když část pohledávky je ve výlučném vlastnictví jednoho z bývalých manželů a není součástí dědictví,
- zda účinky podání žaloby se vztahují i na tu část pohledávky, která je v důsledku zákonné domněnky vypořádání SJM ve výlučném vlastnictví jedné z žalobkyň a nikoli součástí dědictví,
- zda je nedostatek uplatnění pohledávky z titulu výlučného vlastnictví nabytého v důsledku domněnky vypořádání SJM zhojen tím, že právo na plnění zdědí druhá z původních žalobkyň, tzn., že se stane procesní nástupkyní první žalobkyně v důsledku dědění?
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou závěry, podle nichž „zanechal-li zůstavitel více dědiců, mají v řízení o nárocích týkajících se dědictví postavení nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. jen do pravomocného skončení dědického řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005).“
Současně platí, že „[z]anechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99).“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, platí, že „[P]řed rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví je oprávněn domáhat se práv v souvislosti s dědictvím jediný dědic, je-li dědiců více, pak až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví neodmítli. Tito jsou považováni za vlastníky všech věcí a majetkových práv patřících do dědictví, z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do dědictví, jsou povinni a oprávněni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků.“
Na shora uvedená východiska navázal dovolací soud v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 , v němž odůvodnil závěr, podle něhož „[P]ředmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení §175x o. s. ř.) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a účastníky tzv. dodatečného projednání dědictví jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.“
Dovolací soud je dlouhodobě jednotný v závěru, podle něhož „[J]sou-li aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky řízení o dědictví sporná, omezí se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. §175k odst. 3 o. s. ř.) … Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení §175k odst. 3 o. s. ř. nebo podle ustanovení §175l odst. 1 věty druhé o. s. ř. nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst. 1 o. s. ř.) … Žalobu podanou podle ustanovení §175y odst. 1 o. s. ř. soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí o. s. ř. (v tzv. sporném řízení). K žalobě je legitimován ten, kdo byl jako dědic účastníkem řízení o dědictví; řízení o žalobě se musí (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) zúčastnit všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace (a žaloba proto musí být již z tohoto důvodu zamítnuta)“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5623/2015).
Nelze pominout, že v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož „[J]estliže - tak jako v posuzovaném případě - nedošlo dosud v dědickém řízení mezi více dědici k vypořádání části pohledávky, která se v důsledku zákonné fikce vypořádání SJM žalobce a zůstavitelky měla stát předmětem dědění, jsou dědici vůči dlužníkům zůstavitelky oprávněni společně a nerozdílně.“
Shora uvedené judikatorní závěry se v nyní souzené věci, kdy se žalobkyně (nyní rovněž jako právní nástupkyně původní žalobkyně M. M.) domáhá zaplacení části nevrácené půjčky s tvrzením, že ji žalovaný zůstaviteli (jejímu právnímu předchůdci) nevrátil, prosadí potud, že sporná pohledávka, která sice nebyla předmětem dědění (dědického řízení), a nedošlo ohledně ní mezi dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví, byla předmětem dodatečného projednání dědictví (viz usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 8. 2011, č. j. 30 D 247/2008-150), kteréžto řízení ovšem skončilo zamítnutím proto, že soud, projednávající dědictví po zemřelém B. M., vyšel z tvrzení žalovaného, že právnímu předchůdci žalobkyně nic nedluží, může být předmětem tzv. sporného řízení, v němž původní účastnice dědického řízení musí vystupovat v postavení nerozlučných společnic (§91 odst. 2 o. s. ř.). Otázka aktivní věcné legitimace pak nezávisí na tom, zda původní žalobkyně (M. M. a J. M.) v dědickém řízení spornou pohledávku nabyly (ani na tom, zda ji v dědickém řízení přihlásily), nýbrž na tom, zda jsou (byly) dědičkami zůstavitele. I pokud by sporná pohledávka byla součástí SJM, které zaniklo smrtí zůstavitele, a k jeho vypořádání došlo podle §150 odst. 4 obč. zák. pak v situaci, kdy ohledně ní v dědickém řízení neproběhlo její vypořádání, byly nadále původní dědičky vůči dlužníkovi této pohledávky oprávněny společně a nerozdílně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016).
Se zřetelem ke shora řečenému a citovaným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, a usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018. Proto tato okolnost není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
S přihlédnutím k výše podanému výkladu není způsobilé založit přípustnost dovolání řešení otázky, zda v řízení, v němž vystupují dědici zůstavitele v postavení nerozlučných procesních společníků, musí soud přihlédnout z úřední povinnosti k zákonné domněnce vypořádání SJM, byl-li předmět sporu součástí SJM zůstavitele a jedné z žalobkyň. Odpověď na tuto otázku totiž dávají důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, podle jehož závěrů, nedošlo-li dosud v dědickém řízení mezi více dědici k vypořádání části pohledávky, která se v důsledku zákonné fikce vypořádání SJM měla stát předmětem dědění (tak jako v nyní souzené věci), jsou dědici vůči dlužníkům zůstavitelky oprávněni společně a nerozdílně.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu