ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.845.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 845/2020-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně M. Š. (dříve F.), bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Roudné 443/18, proti žalované PENSTAV, spol. s r. o., se sídlem Plzeň, Božkovské náměstí 1/14, identifikační číslo osoby 14705176, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 608/8, o 609 641 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 208/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 13 Co 317/2019-124, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 30. 10. 2019, č. j. 13 Co 317/2019-124, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 16 C 208/2016-94, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2019, č. j. 16 C 208/2016-107, podle §111 odst. 3 o. s. ř. zastavil řízení, které podle §110 o. s. ř. přerušil usnesením ze dne 25. 4. 2019 (správně 25. 4. 2018), č. j. 16 C 208/2016-93.
Usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 13 Co 317/2019-124, Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud takto rozhodl, maje za to, že absence poučení účastníků podle §111 odst. 4 o. s. ř. při rozhodnutí o přerušení řízení podle §110 o. s. ř. je podmínkou pro možné zastavení řízení v důsledku procesní nečinnosti účastníků a nepodání návrhu na pokračování řízení ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. zakládá na řešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, zda poučení účastníků o následcích marného uplynutí lhůty 1 roku podle §111 odst. 4 o. s. ř. náleží k obecné poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř., a zda absence takového poučení v rozhodnutí o přerušení řízení podle §110 o. s. ř. má za následek neúčinnost či neplatnost usnesení o přerušení řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva dosud nevyřešené dovolacím soudem, tj. zda poučení účastníků o následcích marného uplynutí lhůty jednoho roku podle §111 odst. 4 o. s. ř. je podmínkou, bez níž nelze řízení zastavit.
Dovolání je důvodné.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§111 odst. 3 o. s. ř.), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013, nebo ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013).
Dále je třeba uvést, že totožnou otázkou (dokonce v obdobných procesních a skutkových poměrech) se zabýval Ústavní soud, který v usnesení ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 3866/11, uvedl, že
- účelem přerušení řízení podle §110 o. s. ř. je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci,
- soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv,
- z ustanovení §110 či §111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá.
Ústavní soud rovněž připomněl obecně platnou zásadu „každý nechť si střeží svá práva“ (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení. Uvedená zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem - v souladu s hmotnými a procesními normami - bude ten, kdo se cítí být na svých právech dotčen, o jejich ochranu usilovat.
V projednávané věci žalobkyně uplatňuje vůči žalované právo z vad a právo na smluvní pokutu. V průběhu řízení účastníci – oba zastoupeni advokáty – vedli mimosoudní jednání, přičemž žalovaná navrhla přerušení řízení podle §110 o. s. ř. a žalobkyně prostřednictvím svého advokáta s jejím návrhem na přerušení řízení souhlasila.
Dovolatelka byla v řízení zastoupena advokátem, který vyslovil souhlas s návrhem zástupce protistrany na přerušení řízení; ten jako osoba znalá práva jí mohl (a měl) podat srozumitelné vysvětlení této procesně právní problematiky. Za situace, kdy z ustanovení §110 či §111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení (k návrhu žalované, k němuž se žalobkyně připojila) přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu §111 odst. 3 o. s. ř. žádný vliv; k přerušení řízení došlo na návrh a se souhlasem obou advokátů a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám. Dovolatelce tak nebyla upřena možnost řádně uplatňovat svoje práva a nebylo jí bráněno v přístupu k soudu. Pokud tedy v rozporu se zásadou „každý nechť si střeží svá práva“ ovlivnila výsledek soudního řízení nepodáním včasného návrhu na pokračování v řízení, nemůže být výsledek řízení (její neúspěch v soudním sporu) považován za porušení práva na spravedlivý proces. Ani Ústavní soud jako strážce ústavních a lidskoprávních kautel ve výše předestřeném rozhodnutí (v obdobné věci) nevyhodnotil nepříznivý výsledek řízení pro stěžovatelku jako protiústavní zásah obecných soudů do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovatelkou, resp. jejím právním zástupcem, nevhodně voleného postupu v řízení.
Nejvyšší soud ve shodě s Ústavním soudem uzavírá, že za situace, kdy se oba účastníci aktivně podíleli na přerušení řízení a žádný z nich ve lhůtě jednoho roku nepodal návrh na pokračování v řízení, je tento výsledek v dané věci důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem do základních práv účastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10).
Protože usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu