ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.899.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 899/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce I. H. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 82/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 Cmo 312/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 54 Cm 82/2018-122, zamítl návrh žalobce, aby byl zrušen rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Janem Fišerem dne 2. 11. 2017, č. j. 103 Rozh 2079/2017-11, arch. č. 294979, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce nesprávného doručení rozhodčího nálezu, neboť se nález dostal do sféry dispozice žalobce a ten v zákonné lhůtě podal žalobu na jeho zrušení. Soud prvního stupně neshledal ani důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jelikož rozhodčí smlouva byla sjednána platně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K námitce žalobce, že je rozhodčí smlouva absolutně neplatná z důvodu neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru, ke které byla rozhodčí smlouva uzavřena, soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že je nutné posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a smlouvy o revolvingovém úvěru odděleně, a případná neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru tak nemůže způsobit neplatnost smlouvy rozhodčí. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu není řízením o meritorním přezkumu, k tomu slouží řízení přezkumné, které žalobce nevyužil.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 Cmo 312/2020-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle přesvědčení dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu se podle žalobce odchyluje od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019; tam přiznaný nárok rozhodčím nálezem byl shledán rozporným s dobrými mravy. Dále má dovolatel za to, že ustanovení §19a zákona o rozhodčím řízení je na rozdíl od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2347/2017, kogentní a nelze se od něj odchýlit dohodou stran, jak tomu bylo v jeho případě. Výklad tohoto ustanovení vyžaduje revizi, a dovolací soud tak má tuto otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. Citací zobecňujících pasáží citovaného rozsudku dovolacího soudu o rozporu právního jednání s dobrými mravy vztaženými k sankčním ujednání v čl. 12. 1 a 12. 7 Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru PROFI Credit Czech, a. s. – V01062015, se snaží prosadit názor o rozporu ujednání v čl. 12. 1 a 12. 7 s dobrými mravy, a tím směřuje k závěru o tom, že plnění přiznané rozhodčím nálezem představuje plnění, které odporuje dobrým mravům ve smyslu §31 odst. 1 písm. f) zák. č. 216/1994 Sb.
Pomíjí, že již v rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném pod č. 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že … „[Ú]čelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení o výkonu rozhodnutí soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „LZPS“), na které navazuje mj. též ústavní právo dle čl. 38 odst. 2, poslední věty, LZPS. Kontrolní činnost obecných soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým rozhodčím soudem, popř. rozhodčí nález, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování … Není pochyb o tom, že z důvodů uvedených v §31 písm. a – e) a g) zák. o r. ř. lze rozhodčí nález napadat pro vady rozhodčí smlouvy (doložky) a samotného rozhodčího řízení. Zbývá pouze důvod uvedený v §31 písm. f) zák. o r. ř.; ovšem ani na jeho základě nelze přezkoumávat skutkové ani právní závěry rozhodčího nálezu (mezi které by mohl patřit i závěr o výkonu práva na poskytnutí plnění v rozporu s dobrými mravy). S přihlédnutím k tomu, co bylo vyloženo shora, nelze s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění podle něho přiznané (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) odporuje dobrým mravům a je tak podle tuzemského práva nedovolené.“
Pro tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, tak nemůže být založena přípustnost dovolání, naopak závěry odvolacího soudu konvenují judikatuře dovolacího soudu při posuzování otázky rozporu přiznaného plnění rozhodčím nálezem dobrým mravům.
Otázku procesního práva – doručení rozhodčího nálezu – odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2347/2017, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 24/2020, které obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 1076/20, odmítnuta). Dovolací soud v nyní projednávaném případě nemá důvod se od ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních a svobod, jestliže projednal věc přes omluvitelný důvod na straně žalobce), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jen jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že podle jeho rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem, a že podle závěrů rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klausule ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák., jestliže se v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru strany dohodly, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání, na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, neboť takové ujednání nevyvolává bez dalšího nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu