ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1014.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1014/2021-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného M. N. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 3 To 628/2020, v trestní věci vedené Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 31/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 1 T 31/2020 uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 18. 1. 2020 v době kolem 00:30 hodin přijel společně se Z. S., narozen XY, k chatě V. B., narozeného XY, nacházející se u osady XY v katastrálním území obce XY, okres XY, kdy vešel dovnitř a zeptal se V. B., kde je V., čímž myslel F. N., narozeného XY, a když V. B. odpověděl, že neví, namířil V. B. na levý spánek dosud přesně neustanovenou kovovou pistoli s tím, že následně během opakování stejné otázky nutil V. B., ať V. zavolá, že mu V. dluží peníze, což doprovodil čtyřmi údery pistolí na levé ucho a levý spánek V. B., a V. B. opakoval, že neví, kde V. je a telefon na něj nemá, následně M. N. V. B. vytrhl z ruky mobilní telefon značky Huawei nezjištěného typu a hodnoty, hodil s ním o zem, a poté ho odnesl, a tímto jednáním V. B., nar. XY, způsobil tržnou ránu lalůčku levého ucha tvaru U a délky 1,5 cm, a zhmoždění jařmové krajiny rozsahu 5 cm x 5 cm s dobou léčení do pěti dnů a škodu na mobilním telefonu. Za to mu byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný napadl citovaný rozsudek odvoláním, na jehož podkladě pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 3 To 628/2020 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ 41197518, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel se v něm domnívá, že předmětný skutek neměl být posouzen jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích”), neboť svou žádostí adresovanou poškozenému o telefonní kontakt na F. N. alias V., kterou nedoprovázel žádným úderem do hlavy poškozeného, se nijak nesnažil omezit jeho svobodu rozhodování. Nestál mu v cestě ven, ani ho kvůli tomu neudeřil do hlavy. Zbraň sice v ruce držel, ale měl ji svěšenou podél těla, což potvrdil i svědek Z. S., který rovněž potvrdil, že obviněný uštědřil poškozenému jen jednu ránu do hlavy k levému uchu až při odchodu z důvodu vzteku a rozrušení, že telefonní kontakt nedostal. K tomuto jednání se obviněný doznal a nesouhlasil jen s právní kvalifikací skutku, kdy nejprve měl za to, že by se takovým jednáním mohl dopustit trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zák. (správně má být uvedeno „tr. zákoníku”). Nyní se však domnívá, že jej lze hodnotit jen jako uvedený přestupek. Poškozenému nijak nevyhrožoval, toliko po něm opakovaně žádal telefonní číslo na V. a jediným úderem do hlavy mu nezpůsobil žádné ublížení na zdraví, které by si vyžádalo omezení v obvyklém způsobu života více jak sedm dní, respektive způsobil mu poškození na zdraví s dobou léčení do pěti dnů a škodu na mobilním telefonu do 5.000,- Kč, což je uvedeno i v obou napadených rozsudcích. Oba soudy jej uznaly vinným jen s přihlédnutím k jeho předchozímu odsouzení za totožný trestný čin, aniž by zohlednily tvrzení jeho a svědka Z. S. o průběhu návštěvy u poškozeného.
Oba soudy též nesprávně bez jakýchkoli důkazů dovodily, že obviněný měl jednat v přímém úmyslu vydírat poškozeného, ač byl jeho pravý úmysl a smysl jeho návštěvy u poškozeného jiný. Není tak naplněna ani subjektivní stránka stíhaného trestného činu.
Soudy nevzaly též v potaz zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozeného a listinami jím podepsanými na č. l. 80 a 265 spočívající v tom, zda na něj obviněný mířil zbraní – v přípravném řízení uvedl, že na něj obviněný mířil, u hlavního líčení naopak, že na něj nemířil a že netvrdí, jestli mířil nebo máchal pistolí, zda se vůbec jednalo o střelnou či jinou zbraň, zda byla omezena jeho svoboda rozhodování, jakou mu způsobil škodu či zda byl pod vlivem omamných a psychotropních látek. Výpověď poškozeného je jediným přímým usvědčujícím důkazem, kterým je prokazována vina obviněného, proto ji musí soud pečlivě hodnotit a kriticky posoudit s ostatními důkazy tak, aby stupeň jistoty průběhu skutkového děje byl co nejvyšší, a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku musí být co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. V situaci tzv. tvrzení proti tvrzení jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a posoudit, zda u svědka, jehož výpověď stojí proti výpovědi obviněného, je objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16). Oba soudy důkazy provedly v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nevyhověly obviněnému ohledně návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie k věrohodnosti poškozeného za účelem posouzení jeho schopnosti správně vnímat a reprodukovat události vlivem jeho dlouhodobého užívání omamných a psychotropních látek, zejména alkoholu, jak sám poškozený přiznal. V dané věci proto zůstaly výrazné pochybnosti o vině obviněného, jež byla shledána v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Pokud se pak odvolací soud ztotožnil se všemi závěry nalézacího soudu v otázce viny a k odvolání obviněného toliko zrušil výrok o trestu, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a §254 odst. 1 tr. ř. a nesplnil svou přezkumnou povinnost.
V důsledku toho obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., §254 odst. 1 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř. a §234 odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 3 To 628/2020, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 1 T 31/2020, a věc vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích, aby ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že obviněný ve svém dovolání v rozhodující míře v rozporu s jím uplatněným dovolacím důvodem neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nevykazoval znaky trestného činu, za který byl odsouzen. Jeho námitky mají skutkový charakter a směřují výhradně proti rozsahu dokazování provedeného soudy obou stupňů, když soudům jednak vytýká neprovedení navrhovaného důkazu (znaleckého posudku ke zkoumání věrohodnosti poškozeného) a dále způsob hodnocení věrohodnosti poškozeného. Obviněný tedy v dovolání fakticky neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, jejichž prostřednictvím se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu a až následně jiného právního posouzení skutku. K tomu však dovolací soud není povolán. Z přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že obviněný obsahově obdobné námitky uplatnil již v rámci řízení před soudem prvého i druhého stupně, ačkoli se s nimi tyto řádně a náležitě vypořádaly. Jedná se proto o zjevně neopodstatněnou dovolací argumentaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, T 408). V daném případě nejsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, zejména k věrohodnosti poškozeného (viz bod 9 - 13, 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného o tom, že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s jeho představou, samy o sobě neopodstatňují závěr o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Státní zástupce v závěru prohlásil, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející vytýkanými vadami netrpí. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 3 To 28/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu podaného dovolání obviněného plyne, že argument nesprávného hmotně právního posouzení skutku, tedy že skutek měl být posouzen toliko jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, a nikoli jako zločin vydírání, a že nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného zločinu, nepodpořil žádnou konkrétní právní argumentací a fakticky pod něj podřadil výlučně námitky namířené proti údajným procesním pochybením obou soudů, respektive polemiku s jejich skutkovými závěry, když vychází z jiného průběhu skutkového děje, než jak byl v předchozím řízení před soudy řádně zjištěn. Zároveň je nutno konstatovat, že obviněný v dovolání znovu předkládá tytéž námitky jím uplatněné již v jeho odvolání směřující proti rozsudku soudu prvního stupně, případně v dřívějším řízení. V konkrétní rovině je nalézacímu soudu vytýkán způsob, kterým provedené důkazy hodnotil, jaká skutková zjištění učinil, což vše vyúsťuje do zpochybňování spáchání stíhaného skutku a ve své podstatě představuje odlišný průběh skutkového děje, než jak jej zjistil nalézací soud.
Lze tak prohlásit, že obviněný ve svém výsledku dovolání směřuje výhradně proti rozsahu dokazování a správnosti zjištěného skutkového stavu a dožaduje se, aby Nejvyšší soud přezkoumal jeho odvolací (nyní dovolací) námitky, jako svým způsobem odvolací soud č. 2. Taková úloha, ale dovolacímu soudu nepřísluší. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí předchozích soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Jestliže obviněný požaduje po Nejvyšším soudu opětovné přezkoumání skutkových zjištění a přezkumu rozsahu dokazování učiněných soudem prvního stupně, činí tak v rozporu se zákonnou úpravou dovolacího řízení, která takovou možnost přezkumu třetího stupně neumožňuje. Nejvyšší soud přesto v intencích ústavně konformního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a k uplatněné argumentaci obviněného poznamenává následující.
Obviněný spatřuje nedostatečná skutková zjištění obou soudů v tom, že nesprávně hodnotily výpověď poškozeného V. B., který je podle jeho názoru nevěrohodný. Nedostatečně ji posoudily i s ohledem na důkazní situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, ačkoli je jediným přímým důkazem viny obviněného právě výpověď poškozeného (taktéž v intencích listin jím podepsaných umístěných na č. l. 80 a 265 týkajících se rozporů ohledně okolnosti, zda na něj obviněný mířil zbraní). Současně nevyhověly návrhu obhajoby na provedení důkazu - znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie k posouzení schopnosti poškozeného správně vnímat a reprodukovat události vlivem jeho dlouhodobého užívání omamných a psychotropních látek, zejména alkoholu. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud prvního stupně výpověď poškozeného V. B. naopak velmi pečlivě hodnotil v souvislosti s jeho konzumací alkoholu a skutečností, že vyjma svědka Z. S., u něhož by podle něj mohlo být dovozeno i účastenství ve formě pomoci na zločinu vydírání spáchaného obviněným, nebyl na místě činu nikdo jiný, tedy jedná se o jediného přímého svědka, a to zejména v bodech 5-13 a 17 odůvodnění rozsudku, a to plně v intencích dovolatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16. V těchto pasážích odůvodnění odsuzujícího rozsudku zohlednil skutečnost, že rozsah zranění poškozeného B. potvrzuje jeho tvrzení o čtyřech úderech kovovou pistolí na levé ucho a levý spánek, které mu uštědřil obviněný a že touto pistolí mu předtím mířil na levý spánek, a to vše z malicherného důvodu, když jej obviněný nutil, aby mu sdělil, kde se nachází svědek F. N. alias V., a posléze aby mu zavolal kvůli zaplacení dluhu svědka N. ve výši 3.000,- Kč za nedodaný pervitin, který si u něj obviněný v minulosti objednal. Paradoxní skutečností je, že tak obviněný činil, přestože sám telefonní číslo tohoto svědka znal a byl s ním v kontaktu prostřednictvím aplikace Messenger, a že poškozený s tímto dluhem neměl nic společného a telefonní kontakt na svědka N. neměl uložen ve svém mobilním telefonu, s nímž ve vzteku z neúspěšné návštěvy u poškozeného obviněný hodil o zem a posléze si jej odnesl. Nalézací soud dále rovněž vysvětlil, proč zamítl návrh obviněného na provedení předmětného psychologického znaleckého posudku. Učinil tak v kontextu ostatních provedených důkazů, včetně existence jednotlivých rozporů mezi výpověďmi obviněného a svědka S., když podle něj z výpovědi poškozeného, jakož i z jeho projevu před soudem jednoznačně vyplynulo, že je osobou plně svéprávnou s dostatečnými mnestickými schopnostmi i přes jeho hojnou konzumaci alkoholu v minulosti. Pochybnosti o způsobu a formě projevu poškozeného, který mohl podle nalézacího soudu naznačovat, že mohl být pod vlivem alkoholu i před soudem, byly v průběhu hlavního líčení rozptýleny zkouškou na zjištění množství alkoholu v dechu, z níž vyplynulo, že byl poškozený plně střízlivý.
Nalézací soud pak dovodil z jednání obviněného spočívající v tom, že poškozeného pohrůžkou zbraní - blíže neustanovenou kovovou pistolí a násilím ve formě čtyř úderů na levé ucho a levý spánek, čímž poškozenému způsobil tržnou ránu lalůčku levého ucha tvaru U a délky 1,5 cm, a zhmoždění jařmové krajiny rozsahu 5 cm x 5 cm s dobou léčení do pěti dnů a škodu na mobilním telefonu – nutil, aby mu sdělil, kde je V. a aby mu zavolal, ač na něj poškozený neměl telefonní kontakt, tedy jej násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a čin spáchal s předmětnou kovovou zbraní, a že tak konal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tak chtěl učinit. Obviněný v dovolání sice namítl, že jeho pravý úmysl a smysl jeho návštěvy u poškozeného byl jiný, avšak neuvedl k tomu žádnou bližší argumentaci. Na tomto místě je nutno poznamenat, že obviněný je povinen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání mimo jiné vymezit v jakém rozsahu dotčené rozhodnutí napadá, a podpořit je konkrétní argumentací, jímž vymezí rozsah dovolacího přezkumu. Pokud tak neučiní, Nejvyšší soud není povinen (ani oprávněn) tak činit místo něj.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku uzavřel, že obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky ryze skutkové či procesní týkající se rozsahu zjišťování skutkového stavu nalézacím soudem a též jím učiněného hodnocení provedených důkazů, které v žádném ohledu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Proto ani obdobné výhrady namířené proti postupu a rozhodnutí soudu odvolacího nemohly být pod tento důvod dovolání podřazeny. Nadto, jak již bylo zmíněno, je obviněný předkládá opakovaně, přičemž se s nimi vypořádaly v předchozím řízení oba soudy nižších stupňů a v takovém případě se jimi Nejvyšší soud není povinen opětovně podrobně zabývat. Pokud pak dovolatel v závěru svého dovolání v rámci petitu požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval mj. podle §268 odst. 2 tr. ř. či §269 odst. 2 tr. ř., tak je třeba uvést, že podle těchto ustanovení trestního řádu může být rozhodnuto pouze na podkladě jiného mimořádného opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona, kterou je ale oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti. V řízení o dovolání tato ustanovení trestního řádu být aplikována nemohou.
V konečném výsledku Nejvyšší soud ve věci obviněného M. N. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto rozhodl z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) o odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu