ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1054.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1054/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněného P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 6 To 236/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 211/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 1 T 211/2019 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 30. 4. 2019 v době od 17:00 do 18:00 hod. v obci XY, v rozporu s čl. II odst. 1 písm. d) obecně závazné vyhlášky obce XY, účinné od 1. 1. 1994, kde je stanoveno, že na veřejných prostranstvích je zakázáno ponechat psy a jiná zvířata volně pobíhat, nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY, a jednou se zakousla do lýtka levé nohy M. S., narozené XY, která se v tuto dobu nacházela na silnici před domem čp. XY v obci XY, v důsledku čehož M. S. utrpěla na přední straně levého bérce téměř uprostřed 2 ranky asi 1 cm dlouhé, zasahující 3 - 4cm do podkoží, když zranění si vyžádalo u poškozené dobu omezení v obvyklých činnostech po dobu nejméně sedmi dnů . Za to mu byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (správně má být uvedeno „tr. ř.”) byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. S., narozené XY, bytem XY., škodu ve výši 1.913 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 10.000,- Kč. Se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného tento rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 6 To 236/2020 a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 30. 4. 2019 v době od 17:00 do 18:00 hod. v obci XY, v rozporu s ustanovením §2900 občanského zákoníku, dle něhož, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, byl povinen počínat si, mimo jiné, tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví, nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, přičemž tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY, a jednou se zakousla do lýtka levé nohy poškozené M. S., narozené XY, která se v tuto dobu nacházela na silnici před domem čp. XY v obci XY, v důsledku čehož poškozená utrpěla na přední straně levého bérce téměř uprostřed 2 ranky asi 1 cm dlouhé, zasahující 3 - 4 cm do podkoží, přičemž zranění si vyžádalo u poškozené dobu omezení v obvyklých činnostech po dobu nejméně sedmi dnů, tedy jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona . Za to mu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené M. S., nar. XY, bytem v XY, nemajetkovou újmu v penězích v celkové výši 11 913,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Je třeba zmínit, že krajský soud rozhodoval v této věci již podruhé, neboť jeho usnesení ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc obviněného postoupil Městskému úřadu Sušice z důvodu, že spáchaný skutek není trestným činem, ale mohlo by se jednat o přestupek, následně zrušil Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. 4 Tdo 172/2021 a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Citované, v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu tentokrát napadl dovoláním obviněný, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud podle něj i nadále vychází z nesprávného zjištění, že obviněný svojí nedbalostí umožnil volné pobíhání psa na veřejném prostranství, což představuje delší časový úsek, ačkoli z výpovědí obviněného i poškozené plyne, že se jednalo o nenadálé a nečekané vyběhnutí psa obviněného v úseku několika vteřin ze zavřených vrátek, která obviněný sice zabezpečil proti otevření, ale zabezpečení nebylo dostatečné natolik, aby odolalo případnému tlaku na jejich plochu. Obviněný psa po zakousnutí do lýtka poškozené okamžitě odvolal a zabezpečil. Ke svému pochybení se přiznal přímo při činu, bezprostředně poté obviněný nabídl poškozené případnou pomoc i ošetření, jakož i později prostřednictvím Policie ČR odškodnění její újmy na zdraví z titulu svého pojištění odpovědnosti za škodu, což poškozená v obou případech odmítla. Je ke škodě poškozené, že jeho mimosoudní nabídku, která stále trvá, odmítá. Za těchto okolností nelze v jeho nedbalostním jednání spatřovat porušení právní povinnosti takové závažnosti, aby založilo jeho trestní odpovědnost. Argument odvolacího soudu, že současná právní úprava upustila od materiálního pojetí trestného činu, představuje zjednodušený účelový výklad opomíjející skutečnost, že formální pojetí trestného činu je nutno aplikovat současně se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný je přesvědčen, že jeho neúmyslné a nevědomé jednání spočívající v nezabezpečení vrátek oplocení svého pozemku a několikavteřinové vyběhnutí jeho psa, který zranil poškozenou, nelze kvalifikovat jako společensky velmi závažný čin, s nímž by měla být spojena trestní odpovědnost. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení rovněž uložil krajskému soudu povinnost vypořádat se se skutečností, že mezi obviněným a rodinou poškozené panují vleklé spory, což neučinil a vzal za své zjištění, že obviněný se svými nezabezpečenými psy způsobil i v minulosti řadu konfliktů, které nebyly řešeny správní či soudní cestou. Poškozená se značným odstupem času popsala důsledky svého poranění mnohem dramatičtěji než v přípravném řízení, což má rovněž vliv na posuzování míry škodlivosti jednání obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 6 To 236/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 6 To 236/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Po vrácení věci Nejvyšším soudem byl krajský soud vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. 4 Tdo 172/2021, kterým zrušil jeho předchozí ve věci vydané usnesení, a byl povinen posoudit, zda obviněný stíhaným skutkem porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku a zda touto důležitou povinností může být obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.”). Pokud by dospěl ke kladnému závěru, byl povinen doplnit do popisu skutku citaci takového zákonného ustanovení a odpovídajícím způsobem vymezit z něj vyplývající důležitou povinnost, kterou obviněný porušil. Současně mu bylo uloženo zabývat se možnou mírou ovlivnění poškozené M. S. a její rodiny včetně jejího manžela svědka S. vůči obviněnému panujícími vleklými sousedskými spory a možným negativním vztahem mezi nimi, stejně tak zprávami obce XY založenými na č. l. 58 a 100 spisu a výpověďmi svědků R. Š. a S. S. ohledně incidentů i jiných psů obviněného z minulosti.
Z napadaného rozsudku odvolacího soudu vyplývá závěr, že pokud obviněný dostatečně nezabezpečil vrátka plotu zavírající se samotíží, ačkoli věděl, že při jejich nedostatečném zajištění petlicí je může jeho pes - fena slovenského čuvače Azra vlastní vahou otevřít, vyběhnout na veřejné prostranství a napadnout zde nacházející se osoby tak, že se mimo oplocený pozemek obviněného ve vzdálenosti cca 15 metrů od vrátek zakousla do lýtka levé nohy poškozené M. S. a způsobila jí zranění popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku a bez přiměřených důvodů zjevně spoléhal na to, že k takovému následku nedojde, jednal vědomě nedbale. V posuzovaném případě nebyl prokázán podíl poškozené na vzniklém následku jejím případným nezodpovědným či lehkovážným jednáním, kupříkladu vyprovokováním psa. Žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes proti útoku zajištěn, forma prevenčních opatření je proto na chovateli psa, přičemž obviněný nepřijal dostatečně účinné opatření, aby se jeho pes nedostal mimo oplocený pozemek a nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví. Jeho jednání proto soud kvalifikoval jako porušení prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení §2900 obč. zák., podle něhož je každý povinen, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, kdy v tomto konkrétním případu obviněný nepřijal dostatečně účinná opatření, aby jeho pes nemohl způsobit jiné osobě újmu na zdraví. Odvolací soud kromě toho z výše uvedeného dovodil, že pes obviněného se v rozhodné době volně pohyboval na veřejném prostranství obce XY, čímž došlo též k porušení obecně závazné vyhlášky č. 3/1993, jež volné pobíhání psů na veřejných prostranstvích zakazuje. Nelze podle něj odhlédnout ani od konkrétní rasy feny jako jednoho z velkých plemen v inkriminované době pečující o štěňata, která je instinktivně chránila.
Odvolací soud porušení takové povinnosti považuje zároveň za důležitou povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, která má za dané situace zpravidla následek v podobě nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno k takovému následku dojít. Pokud by se obviněný choval způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení občanského zákoníku a zabezpečil by vrátka či měl psa na vodítku, k následku na zdraví poškozené S. by nedošlo. Odvolací soud proto upravil popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku napadeného dovoláním tak, že namísto porušení obecně závazné vyhlášky obce č. 3/1993 Sb., do něj vtělil porušení §2900 obč. zák. a opětovně uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke zprávám obce XY o opakovaných problémech se psy obviněného odvolací soud uvedl, že i podle sdělení starosty obce fena Azra měla vícekrát způsobit problémy, jež řešil obviněný přímo s poškozenými, jak sám obviněný potvrdil, ačkoli tvrdil, že se jedná o ničím nepodložená tvrzení. Konkrétně se jednalo o incidenty se psy V. M. a L. D. s tím, že v jednom případě podle obviněného Azru venčila jeho manželka, kdy pes byl na vodítku a paní M. držela svého psa v náručí, avšak na náledí uklouzla, pes se jí vysmekl a psi se mezi sebou začali hašteřit, což nahlásil obviněný jako pojistnou událost, která byla v plné výši uhrazena. Ve druhém případě se jednalo o vniknutí psa paní D. na pozemek obviněného bráněný jeho Azrou, kterou obviněný nehlásil jako pojistnou událost, neboť by ji musela hradit paní D., která neměla pojistku sjednanou. Ani další incidenty, o nichž hovořili svědci nelze označit za účelová svědectví. Ani dosavadní bezúhonnost obviněného ve správním či soudním řízení podle odvolacího soudu ještě neznamená, že v minulosti k takovému incidentu nedošlo. Bezprostřední dojem z těchto svědectví získaného nalézacím soudem, když je neposoudil jako nevěrohodná, považuje za správný, a nelze podle něj dovodit, že se jedná o svědectví účelově podaná v neprospěch obviněného.
Z uvedeného je tak patrné, že odvolací soud dostál povinnostem jemu uloženým Nejvyšším soudem, když odstranil pochybení v právním hodnocení skutku, jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, jehož stěžejní zákonné znaky i předtím považoval za naplněné, avšak z jiných, ryze procesních, avšak domnělých důvodů postoupil věc jinému orgánu, aby ji posoudil jen jako možný přestupek. S jeho nyní vyslovenými právními závěry, které náležitě zdůvodnil, se tak Nejvyšší soud ztotožnil.
Pokud se jedná o v dovolání namítanou zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tak ta stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státního zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Obecně platí, že se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012).
K posledně uvedenému závěru ale v posuzovaném případě dospět nelze. Okolnosti spáchaného skutku nebyly v daném případě natolik atypické, aby stíhané jednání obviněného vyčleňovaly z běžného rámce obdobných trestných činů. Není totiž možné akceptovat, že vlastník feny starající se o narozená mláďata této umožní uniknout z oploceného pozemku, když lze zároveň očekávat její větší agresivitu a potřebu bránit svá štěňata před možným, byť jako v tomto případě zcela nereálným ohrožením. Tedy i lidmi pouze procházejícími kolem pozemku obviněného, kdy i tento prostor podle jeho vyjádření považovala fena Azra za své teritorium. Vzhledem k rase psa a jeho zvýšené agresivitě, čehož si obviněný minimálně mohl a měl být vědom, tak zde bylo zvýšené riziko, že při jeho úniku mimo oplocený prostor může dojít k napadení kolemjdoucích lidí a k jejich zranění, což se nakonec i potvrdilo. Zabránit něčemu takovému bylo zákonnou povinností obviněného a vzhledem ke specifičnosti celé situace tato jeho povinnost byla správně označena za povinnost důležitou. Jednání obviněného po činu, spočívající v jeho ochotě poškozené pomoci při zajištění ošetření, případně následně ji odškodnit za její zranění, nemá vliv na právní kvalifikaci stíhaného skutku. Lze je pouze hodnotit při stanovení druhu trestu a jeho výměry ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku, jako chování pachatele, který po činu projevil snahu nahradit vzniklou škodu či odstranit jiné jeho škodlivé následky. Skutečnost, že obviněný jednal neúmyslně, se při užité právní kvalifikaci předpokládá, neboť se jedná o nedbalostní trestný čin, kdy je z hlediska formy zavinění u pachatele presumována nedbalost. Pokud by snad obviněný úmyslně užil svého psa k útoku na poškozenou, jednalo by se o mnohem závažnější trestný čin, ale pro ten obviněný nebyl stíhán, neboť k tomu nebyl žádný důvod. V tomto posuzovaném případě je však nutno pohlížet na jednání obviněného jako na čin soudně trestný, neboť žádným způsobem nevybočuje z běžně se vyskytujících případů tohoto druhu. Dovolací soud proto neshledal žádný důvod k tomu, aby čin obviněného nebyl kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného P. M. jako zjevně neopodstatněné, neboť jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí, a v důsledku toho je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. František Hrabec předseda senátu