ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1136.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1136/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2021 o dovolání obviněného P. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 4 To 178/2021-138, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 101/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 3. 2021 č. j. 47 T 101/2020-105 byl obviněný P. C. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 20. 7. 2020 přibližně v době od 13:15 hodin do 13:45 hodin v XY v XY, ve 2. patře u bytu č. 7, se opakovaně domáhal vstupu do bytu poškozeného V. S., nar. XY, silným boucháním do vstupních dveří jeho bytu, ačkoliv mu poškozený sdělil, že do bytu ho nepustí, a když po dalším bouchání do dveří poškozený dveře pootevřel, tak strčil svou nohu mezi dveře a zárubně, a přes opakované sdělení, že ho do bytu nepustí, tak za použití síly dveře rozrazil, přičemž dveřmi drobně poranil poškozenému palec levé ruky a zápěstí, přes výslovné upozornění, že do bytu nesmí, vešel do bytu poškozeného, kde setrval přibližně tři minuty a pořídil si dvě fotografie koupelny, než byt opustil“.
Za to byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 4 To 178/2021-138 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný P. C. napadl dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v něm namítl nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, což vylučuje jeho trestní odpovědnost. Zároveň má za to, že do bytu poškozeného vstoupil ze zákonného důvodu podle §2219 obč. zák., a nebylo tak třeba předchozího oznámení z důvodu naléhavosti situace, jelikož při vstupu do bytu byl v dobré víře. Ke konfliktu pak došlo v důsledku chování poškozeného, zároveň se v bytě zdržoval pouze po nezbytně nutnou dobu, přičemž byl pověřen shromážděním vlastníků jednotek vyřešit technické problémy obráceného toku horké vody. V návaznosti na to poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1603/2018, které podle něj doplňuje relevantní právní závěry dovozující odlišné stanovisko, než to prezentované v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Současně obviněný poukázal na okolnost, že napadený rozsudek odporuje zásadě subsidiarity trestní represe, která je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a tomuto soudu přikázal, aby předmětnou věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolacích důvodů obviněného. Následně poukázal na to, že obviněný svým jednáním, naplnil všechny znaky přečinu porušování domovní svobody, a tedy nelze uplatnit princip „ultima ratio“, neboť by tím došlo k rezignaci státu na ochranu zákonem daných hodnot. Současně upozornil na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, které předpokládá užití subsidiarity trestní represe pouze v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což není tento případ. Zároveň poukázal na to, že obviněný opakuje svou obhajobu ze dřívějších fází procesu, byť s těmito námitkami se již vypořádaly soudy nižšího stupně a že námitka zákonnosti vstupu do obydlí podle občanského zákoníku neodpovídá podmínkám v citovaném ustanovení, neboť možný vstup do obydlí nájemce bez předchozího oznámení připouští jen, je-li to nezbytné k zabránění škodě, čemuž dokázané skutkové okolnosti nesvědčí. Státní zástupce rozporuje také poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1603/2018, neboť pasáže prezentované dovolatelem nejsou náležitě rozvedeny a ignorují ostatní závěry soudu relevantní pro projednávaný případ.
Z výše uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. C. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je vhodné podotknout, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného obsažené v dovolání (body 1 až 5) mají povahu skutkovou či procesní a jejich opakování pro účely dovolacího řízení nemá právně relevantní význam. Je na úvaze soudů nižší instance, jakým způsobem vyhodnotí provedené důkazy a na jejich základě stanoví skutkový stav věci. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumává, zda učiněným skutkovým závěrům odpovídají i následně učiněné právní závěry a tyto jsou souladné s normami hmotného práva. Jestliže tedy dovolatel předložil svou vlastní alternativní verzi událostí, kdy měl konfliktní situaci zapříčinit poškozený, přičemž dovolatel měl do bytu vstoupit v dobré víře, aby zabránil škodě a učinil tak na základě rozhodnutí SVJ, ačkoli jeho tvrzení odporují skutkovým závěrům učiněným soudy nižších stupňů, jde o výhrady, které nespadají pod uplatněný důvod dovolání, a k jejich přehodnocení podle představ dovolatele není Nejvyšší soud povolán.
Na tomto místě je třeba též uvést, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které jím byly uplatněny již v předchozích fázích řízení u soudů nižších stupňů. Jak ostatně sám dovolatel připouští, jde v podstatě o jejich opakování. V takovém případě ale Nejvyšší soud nemůže než konstatovat, že se ztotožňuje se závěry vyslovenými již dříve nižšími soudy a zároveň zmiňuje, že jsou-li užity totožné námitky u soudu prvního stupně, v odvolání a posléze i v dovolání, byť tyto byly v předchozím řízení soudy správně a dostatečně vypořádány, tak je založena jejich neopodstatněnost ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Pokud jde o námitku obviněného spočívající v tom, že jeho jednání nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti a bylo tak v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) zbytečně kriminalizováno, tak sice zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, ale Nejvyšší soud jí zároveň nepřiznal žádné opodstatnění.
K tomu je třeba uvést, že v obecné rovině princip ultima ratio a navazující zásada subsidiarity právní represe představují interpretační pomůcku pro zodpovězení otázky, zda projednávaný skutek dosahuje dostatečné společenské škodlivosti, že je třeba vyvodit trestněprávní důsledky. Základní funkcí trestního práva lze definovat jako garantování ochrany důležitých společenských vztahů a individuálních práv, a proto slevit z příslibu ochrany těchto zájmů je možné pouze po zhodnocení konkrétních okolností. Tyto specifické okolnosti jsou mimo jiné: význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl (ŠÁMAL, Pavel. §12 [Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, marg. č. 5.). A byť soud dojde k závěru, že dané jednání je společensky škodlivé, atypičnost situace se stále může projevit v rovině ukládání trestu. Jinými slovy soud může souhlasit s obviněným, že okolnosti případu snižují společenskou škodlivost, ovšem tento závěr se může projevit i mimo otázku trestní odpovědnosti, právě během individualizace trestu. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku výstižně poznamenal již krajský soud, úvaha o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, se uplatní pouze výjimečně a v daném případě jednání dovolatele takové znaky nemá.
K závěrům vysloveným již odvolacím soudem je vhodné doplnit, že společenský zájem chráněný ustanovením §178 tr. zákoníku, neboli domovní svoboda, bývá narušen, pokud jiná osoba vstoupí do obydlí bez souhlasu uživatele domu (bytu). Tento chráněný zájem v posuzovaném případě narušen byl, když ani předchozí konflikty mezi zúčastněnými aktéry nezavdávaly dostatečný legitimní důvod pro narušení práv poškozeného. Společenskou škodlivost spáchaného jednání je nutno spatřovat již v okolnostech, za jakých k samotnému nedovolenému vniknutí do bytu užívaného poškozeným došlo. Jde jednak o výrazný věkový rozdíl mezi obviněným a poškozeným, kdy posledně jmenovaný jakožto osoba staršího věku se nacházel ve více zranitelném postavení, přičemž dával obviněnému dostatečně najevo, že s jeho vstupem do jím užívaného bytu nesouhlasí. Navzdory tomu si obviněný zjednal do bytu poškozeného vstup za pomoci násilí, byť nikoli výrazné intenzity. Přesto bylo na místě uplatnění trestní odpovědnosti vůči jeho osobě, když ani důvod pro který do bytu vstoupil nebylo možné podřadit pod ustanovení §2219 obč. zák. Byť lze připustit, že se nejedná o typický přečin porušení domovní svobody, tak tato výhrada obviněného byla dostatečně reflektována okresním soudem při stanovení trestu.
Nejvyšší soud také nepokládá za přiléhavou argumentaci pasážemi z jeho usnesení ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1603/2018, neboť jak správně upozornil státní zástupce, dovolání postrádá doprovodnou argumentaci k citovaným pasážím a nezasazuje uvedený případ do kontextu, čímž ztrácí sílu právního argumentu. Je nutné také upozornit, že v bodech, ve kterých se citované usnesení a nyní posuzovaný případ shodují, hovoří v neprospěch dovolatele (např. bod 16 citovaného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud dovodil, že zaklínění nohy mezi dveře a rám odpovídá znaku násilí).
V konečném výsledku tak lze uzavřít, že obviněný P. C. své dovolání zdůvodnil jednak výhradami, které pod uplatněný důvod dovolání nespadají, a pokud jde o námitky jež z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pod tento důvod dovolání podřadit, tak nebyly shledány jako opodstatněné. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu