ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1145.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1145/2021- 465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 14/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, jakožto i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, byl obviněný Z. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 28. 5. 2019 okolo 07:30 hodin, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia rz. XY, v Praze 8, v ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, v levém jízdním pruhu pro přímý směr jízdy a pro odbočení vlevo, vlivem nedostatečného věnování se řízení vozidla a nesledování situace v provozu, při odbočování vlevo na křižovatce ul. XY a XY, porušil ustanovení §4 písm. a, písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a zejména pak §21 odst. 5 Zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, když nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. VW Golf rz. XY, které řídila J. P. ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY v levém jízdním pruhu pro přímý směr jízdy, v důsledku čehož došlo k vzájemnému střetu vozidel, při kterém bylo osobní motorové vozidlo zn. VW Golf naraženo na plot při pravém okraji vozovky, a kromě hmotné škody na vozidlech a plotu utrpěla J. P. poúrazové blokové postavení krční páteře s poúrazovým vertebrogenním algickým syndromem, pohmoždění povrchových měkkých tkání hlavy, pohmoždění měkkých tkání hrudní stěny, bez poranění nitrohrudních orgánů a pohmoždění měkkých tkání levé horní končetiny v oblasti levého zápěstí levé ruky a její spolujezdec P. Š. utrpěl podvrtnutí krční páteře, vymknutí pravého akromioklavikulárního kloubu v oblasti pravého ramene a pohmoždění levého kolenního kloubu, tedy zranění, která mají ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Dále soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, majetkovou škodu ve výši 2 172 Kč a poškozené společnosti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, majetkovou škodu ve výši 9 684 Kč.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený P. Š., nar. XY, bytem XY a poškozená J. P., nar. XY, bytem XY odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nedostatečně zohlednily spoluzavinění poškozené. Podle dovolatele soudy řádně neposoudily dodržení důležité povinnosti podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen silniční zákon) a to zejména z pohledu §5 a §22 citovaného zákona, které upravují pravidla pro průjezd dopravní křižovatku.
7. Obviněný uvádí, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 587/2015 a sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ze kterých vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti , přestože takový odkaz v citovaných rozhodnutích není výslovně uveden. Tato zmíněná zásada však nemůže platit bezvýhradně, jak nakonec vyplývá z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Upozorňuje na skutečnost, že v právě citovaném rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 587/2015 bylo judikováno, že vysoká míra překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla řidičem A jedoucím po hlavní silnici, která řidiči B přijíždějícím z vedlejší silnice znemožňuje splnění povinnosti podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, znamená, že zavinění dopravní nehody a tím následek tím vzniklý nelze přičítat řidiči B, nýbrž řidiči A. Současně zdůrazňuje, že v tomto rozhodnutí je dále uvedeno, že pokud je způsob jízdy řidiče A takový, že např. v důsledku výraznějšího překročení povolené jízdy vede ke vzniku následku předvídaného trestním zákoníkem, na jehož přivození se podílí i řidič B, pak je na místě, je-li dáno zavinění, vyslovit trestní odpovědnost řidiče A, byť míra jeho porušení není extrémního charakteru.
8. Následně obviněný připomíná určité okolnosti posuzovaného případu, když ze znaleckém posudku znalce Ing. Winklera vyplývá střetová rychlost vozidla poškozené nejméně 78 km/hod, tedy došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti v uzavřené obci nejméně o 28 km/hod. Uvádí, že z výpovědi poškozené pak vyplývá, že před střetem intenzivně brzdila, tím pádem její kvalifikovaně odhadnutelná rychlost musela překračovat rychlost 100 km/hod. Poukazuje na svojí výpověď, ze které je zřejmé, že se při odbočování vlevo přesvědčil pohledem do protisměru o tom, že mu v odbočování nic nebrání, přičemž v protisměru viděl dva jízdní pruhy, kdy v tom pomalejším viděl relativně pomalu se blížící řadu vozidel. Poukazuje na výpověď svědka J., který vypověděl, že tato řada vozidel se ke křižovatce blížila povolenou rychlostí do 50 km/hod. Poškozená se v posuzované věci blížila k místu střetu původně v pravém jízdním pruhu, což dokládá zjištění dalšího znalce z oboru silničních dopravních nehod Ing. Váchala, neboť cca 350 metrů před střetem bylo bezpečnostní zúžení vozovky. Technicky tedy poškozená musela před křižovatkou vybočit do levého jízdního pruhu, a to až v době, kdy on sám započal odbočovat vlevo a kdy před odbočovacím dějem a zkontrolováním možnosti a bezpečnosti odbočení nemohl poškozenou v zákrytu za ostatními vozidly vidět.
9. Poukazuje na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Váchala ohledně průběhového děje v případě dodržení rychlosti poškozenou, přičemž akcentuje, že ustanovený znalec takový výpočet neprovedl. Znalec Ing. Váchal potvrdil, že v případě dodržení předepsané rychlosti ze strany poškozené, by ke střetu obou vozidel nedošlo, neboť tato by se bezpečně minula (dokonce s rezervou více metrů). V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, ze kterého se podává, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost v jízdě, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která vidí v libovolné vzdálenosti od křižovatky, ale pouze těm, která jsou natolik blízko, že vjetím jím řízeného vozidla do křižovatky, by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru jízdy či rychlosti. Pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která výrazně převyšuje maximální povolenou rychlost a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, proč je třeba vzít v potaz znalecký posudek, podle kterého by v případě zachování povolené rychlosti řidičem na hlavní silnici ke střetu nedošlo v žádném rozsahu. O stejnou situaci se jedná v dané věci.
10. Poté z pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 587/2015 zdůrazňuje, že u něho došlo k následku předvídanému tr. zákoníkem, tj. k těžké újmě na zdraví, když má v důsledku předmětné dopravní nehody trvalé následky na zdraví, které jsou léčeny do současné doby. Pro úplnost obviněný dále odkazuje na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které obsahuje právní větu, podle které jestliže při vzniku následku činu spolupůsobilo více příčin, je třeba z povahy znaku porušení důležité povinnosti zkoumat konkrétní okolnosti skutku ve smyslu rozh. č. 36/1984 Sb. rozh. tr. a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Nedodržení povolené rychlosti je podle obviněného oním porušením důležité povinnosti.
11. Podle dovolatele by vina na dotčené dopravní nehodě měla být shledána z titulu zanedbání důležité povinnosti jízdy za nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí na straně řidičky na hlavní komunikaci, tj. na straně poškozené.
12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, jakožto i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř.
13. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 20. 8. 2021 (č. l. 453). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 769/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že tato se mu jeví jako důvodná. Za zásadní slabinu argumentace soudů nižších stupňů považuje jejich hodnocení významu spoluzavinění poškozené pro právní posouzení skutku, když tyto vyhodnotily rychlost její jízdy jako nerozhodnou.
14. Připomíná, že jak podle znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení, tak i podle znalce obhajoby byla nárazová rychlost vozidla poškozené až 78 km/h s tolerancí +- 10 % zapříčiněnou nepřesností vstupních údajů. Při použití zásady in dubio pro reo tak nárazová rychlost činila 85,8 km/h, což představuje překročení povolené rychlosti jízdy 50 km/h o 71,6 %. Současně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. V judikované věci jel motocyklista po hlavní silnici a povolenou rychlost překročil o 72 %. V této věci Nejvyšší soud dovodil , že zavinění motocyklisty bylo rozhodné pro střet s osobním vozidlem vjíždějícím z ulice vedlejší, a současně motocyklista porušil důležitou povinnost. Z uvedeného rozhodnutí se podává, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Z tohoto pohledu porušila v posuzované věci důležitou povinnost poškozená nikoliv dovolatel.
15. Dovolatel podle státního zástupce rovněž přiléhavě argumentuje usnesením velkého senátu trestního kolegia ve věci sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Státní zástupce poté vyslovuje závěr, že dovolateli nelze přičítat porušení důležité povinnosti, když považuje za sporné i to, zda bylo jeho jednání rozhodné pro vznik škodlivého následku. Dodává, že podle přibraného znalce by při dodržení povolené rychlosti poškozenou činila nárazová rychlost jen 48 km/h, a jen do zadní části vozidla obviněného. Má proto za vyloučené, že by takovým nárazem došlo k obdobnému škodlivému následku na zdraví poškozených s odkazem na testování vozidel pro čelní náraz.
16. V posuzované věci dále považuje za důležité vyjádření samotné poškozené v hlavním líčení dne 5. 8. 2020, podle kterého neřešila otázku vyhnutí vozidlu a brzdila v momentě, kdy auto viděla. Akcentuje také vyjádření znalce Ing. Winklera, který uvedl, že neměl žádnou informaci o tom, že by poškozená brzdila, a současně označil okamžik počátku reakční doby poškozené – ve chvíli, kdy řidič vozidla Škoda začíná najíždět do jízdního pruhu řidičky. Ani po těchto vyjádřeních však nebyla v posuzované věci vypočítána nejvyšší možná rychlost poškozené před nejintenzivnějším možným bržděním. Tato rychlost měla být porovnána s možností dovolatele včas rozeznat její vozidlo, odhadnout jeho rychlost a dát poškozené přednost. Prozatím lze podle státního zástupce jen spekulovat o tom, zda rychlost vozidla poškozené mohla přesáhnout nárazovou rychlost 85, 8 km/h.
17. Uvádí, že pokud soudy nižších stupňů vyslovily názor, že rychlost jízdy poškozené je nerozhodná, tak oba soudy opomněly, že schopnost dát jinému řidiči přednost závisí mimo jiné na správném odhadu rychlosti vozidla na hlavní silnici. K tomu připomíná výklad k povinnosti a možnosti předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákonem v rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr. V posuzované věci lze pochybovat o možnosti dovolatele předvídat výrazně vyšší rychlost přijíždějícího vozidla, obzvlášť za situace, kdy nebyla vyloučena možnost, že ke střetu došlo v rychlosti 85,8 km/h po teprve intenzivním brždění popisovaném poškozenou (to by znamenalo, že se poškozená blížila ke křižovatce výrazně vyšší rychlostí). Úvaha soudů o stejné vině obviněného při jakékoliv rychlosti poškozené je nesprávná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, publikovaný pod č. 199/2016 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Při velmi vysokých rychlostech v obci nestačí ostatní účastníci silničního provozu reagovat, ani když takové vozidlo včas vidí, jelikož rychlost takového vozidla neočekávají. Překročení rychlosti poškozenou bylo jistě úmyslné, ale dovolatel jednal podle státního zástupce z nedbalosti.
18. Konstatuje, že právní posouzení skutku není správné, když ve věci nebyla zjištěna míra spoluzavinění poškozené a ze skutkových zjištění nelze dovodit porušení důležité povinnosti ze strany dovolatele ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto se soudy ani nezabývaly variantou vysoké rychlosti poškozené, při které by nebylo možno přičítat obviněnému žádné zavinění.
19. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu zrušil, a současně aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. Obviněný prostřednictvím obhájce využil možnosti repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když uvedl, že se stanoviskem lze obecně souhlasit. Následně se vyjadřuje k postupu intervenující státní zástupkyně včetně navrhovaného trestu, která požadovala podmíněný trest, ačkoliv on žádal pro případ odsouzení mírnější trest, jako např. trest peněžitý. Poukazuje i na skutečnost, že tvrzená zranění poškozených se přes znalecký posudek nejeví jednoznačné, když neexistuje skutečně objektivní důkaz o utrpěných zranění (např. rentgenové snímky) na rozdíl od zranění, které utrpěl on sám, které jsou doloženy jednak lékařskými zprávami, jednak přiloženou fotodokumentací. Zdůrazňuje, že tyto zranění utrpěl v důsledku úmyslně nepřiměřené vysoké rychlosti řidičky, což nakonec vyjadřuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
21. Pozitivně poté hodnotí bod 5. stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na příslušnou judikaturu, ale i jeho vyjádření v bodě 12. stran intenzivního brždění poškozené. Dovolatel také poukazuje na chování poškozené, která neprojevila nejmenší lidský zájem o osud těžce zraněného spoluobčana, když za takový zájem nelze pokládat chování jejího spolujezdce ve Vinohradské nemocnici, který se ho přes jeho těžké zranění snažil přesvědčit o tom, že dopravní nehodu zavinil on. Nechápe ani to, že soudy nebraly vážně jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména pokud navrhoval zjištění stavu služebního řízení proti poškozené, která evidentně překročila povolenou rychlost v obci. Postup soudů, které odmítly tento důkaz provést, považuje za nepřijatelný.
22. Obviněný se dále vyjadřuje k trestu, k tomu, že byť mu byl trest podmíněně odložen, ovšem pohrůžka přeměny trestu reálně existuje a musí uhradit způsobenou škodu, přestože je osobou vysokého věku s nízkým starobním důchodem a odkázán z převážné míry na péči jiných osob v důsledku utrpěných zranění. Odkazuje na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007, které je odpovídající jeho věci. Následně se vyjadřuje ke znaleckým posudkům Ing. Winklera a Ing. Váchala, když akcentuje, že znalec Ing. Winkler nebyl schopen na řadu otázek u hlavního líčení zodpovědět.
23. Podle dovolatele rovněž v rámci přípravného řízení došlo k zásadnímu procesnímu pochybení, pokud nebyly svědci vyslechnuti procesním postupem, když k úředním záznamům nelze v řízení před soudem přihlížet. Poukazuje i na skutečnost, že znalci by měli vycházet z obsahu celého spisu, ovšem znalecké posudky byly vypracovány v přípravném řízení a pokud znalci vycházeli toliko z úředních záznamů, jedná se o procesní problém.
24. V závěru vyjádření dovolatel vyslovil přesvědčení, že po zrušení věci by měla být věc vrácena až do stádia přípravného řízení.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, když zpochybňuje, že by porušil důležitou povinnost ve smyslu pravidel o silničním provozu a jistým způsobem i existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že uplatněné námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, takže obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem.
31. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
32. Za důležitou povinnost se považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon důležitou povinnost konkrétně nevymezuje. Je tomu tak proto, že vyjmenovat všechny povinnosti, zejména účastníků silničního provozu (zejména řidičů), které mohou být důležitými, není možné, poněvadž vždy závisí na okolnostech toho konkrétního případu, zda je porušení zjištěné povinnosti v daném případě porušením důležité povinnosti. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností daného případu uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kterým tedy může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975, č. 67/1958 Sb. rozh. tr.]. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu ve formě ublížení na zdraví je příčinná souvislost (srov. R 31/1966, shodně R 39/1963, R 5/1962).
33. Zároveň ovšem platí, že pokud při vzniku následku uvedeného v §148 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. R 72/1971).
34. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je obvykle spatřováno v porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.]. V těchto případech je rozhodné, že důsledkem porušení zákonné povinnosti je takový následek, jenž vede i u jiného účastníka silničního provozu k následku spočívajícímu v ohrožení zdraví či životů lidí.
35. Rozhodnou je tedy vždy povaha porušené povinnosti, protože intenzita důsledku vycházející z porušení, jímž je obvykle ohrožení života nebo zdraví či dopad pro ostatní účastníky silničního provozu, je určujícím vodítkem pro posouzení, zda jde o porušení důležité povinnosti, anebo o tento znak nejde. Proto v porušení každého dopravního předpisu nelze spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ (srov. rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Typickými případy porušení důležité povinnosti podle judikatury jsou např. řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, nepřiměřeně rychlá jízda, hlavně v zatáčkách, kde se vozidlo dostane do protisměru (viz rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další náležitě poučené osoby (srov. rozhodnutí č. 17/1959, č. 40/1978 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (srov. rozhodnutí č. 33/1961, č. 26/1962 Sb. rozh. tr.), porušení ustanovení o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, na železničním přejezdu, do nepřehledné zatáčky apod. (srov. rozhodnutí č. 14/196, č. 1/1966, č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Takto vyjádřená rozhodnutí vytváří parametry pro určení závažnosti porušení povinností stanovených silničním zákonem, které se odvíjí zejména od její intenzity a míry závažnosti pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích z hlediska dalších účastníků silničního provozu.
36. Ustanoveními silničního zákona o přednosti v jízdě jsou stanovena důležitá pravidla, bez nichž by bezpečný a bezporuchový provoz nebyl možný, neboť jejich porušením dochází k bezprostřednímu nebezpečí střetu vozidel. Vzhledem k tomu je v nedání přednosti v jízdě třeba zpravidla spatřovat porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona (srov. R I/1966).
37. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitek dovolatele.
38. V posuzované věci soudy vycházely ze skutku, podle kterého obviněný při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu, čímž dovolatel podle soudů porušil ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a zejména pak §21 odst. 5 silničního zákona, z čehož soudy dovozovaly závěr o porušení důležité povinnosti obviněným.
39. Podle §4 písm. a), písm. b) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
40. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v §4 povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
41. Podle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu musí řidič odbočující vlevo dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen, a cyklistům jedoucím v jízdním pruhu pro cyklisty.
42. Podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.
43. V posuzované věci z pohledu ustanovení §21 odst. 5 zákona o silničním provozu, tj. povinnosti dát přednost v jízdě při odbočování vlevo, je ovšem zároveň třeba mít na paměti, že řidič při odbočování vlevo nemá absolutní povinnost dát všem protijedoucím vozidlům přednost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), neboť odbočující řidič by pak v extrémním případě křižovatku nikdy neopustil. Schopnost dát jinému řidiči přednost závisí mimo jiné na správném odhadu rychlosti vozidla na hlavní silnici, při vědomí toho, jaká je povolená rychlost u daného místa.
44. V daných souvislostech je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se při posuzování rychlosti vozidla poškozené J. P. a jejího vlivu na dopravní nehodu omezily na pouhé konstatování, že poškozená jela vyšší rychlostí. Soud prvního stupně se sice zmínil, že se jednalo o rychlost o 25-28km/hod vyšší, než je stanovená povolená rychlost 50 km/hod. v daném úseku, ovšem věc uzavřel tím, že překročení rychlosti poškozenou nebylo příčinou dané dopravní nehody bez nějakého bližšího odůvodnění. Zde je rovněž nezbytné zdůraznit, že ani jeden soud se nezabýval podrobněji znaleckým posudkem Ing. Antonína Váchala (č.l. 254-288), či doplňkem č. 1 k tomuto posudku (č. l. 338-352), resp. výpovědí tohoto znalce v hlavním líčení ze dne 19. 4. 2021 (č. l. 375-378), když soud prvního stupně do svého rozhodnutí toliko zahrnul pouze vyjádření znalce Ing. Pavla Winklera k znaleckému posudku znalce Ing. Antonína Váchala (viz str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně), avšak dále se rozpory v jejich tvrzeních nijak nezabýval.
45. Na tomto místě se ovšem sluší uvést, že podle znalce Ing. Pavla Winklera byla nárazová rychlost vozidla poškozené 78 km/hod. +- 10 % (viz znalecký posudek Ing. Pavla Winklera na č. l. 73). Podle znaleckého posudku Ing. Antonína Váchala byla tato rychlost 75 km/hod. (viz znalecký posudek na č. l. 262), tedy dokonce pro poškozenou příznivější, když dovolací soud připomíná, že v daném místě je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod. Oba znalci tak při svých výpočtech zjevně dospěli ke stejnému údaji o nárazové rychlosti vozidla poškozené, takže v tomto směru v podstatě jsou jejich znalecké posudky ve shodě.
46. Z pohledu těchto závěrů ohledně rychlosti vozidla poškozené je třeba akcentovat, že jestliže znalec Ing. Pavel Winkler vypočítal nárazovou rychlost vozidla poškozené 78 km/hod. s tolerancí 10 %, pak poškozená mohla jet v okamžiku střetu rychlostí až 85,8 km/hod., což je překročení povolené rychlosti o 71,6 %. Zde je třeba odkázat na rozhodnutí, na které ve svém podání odkazuje dovolatel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), ale nakonec i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci vyjádření k podanému dovolání. V judikované věci se jednalo o situaci, kdy motocyklista jel po hlavní silnici a povolenou rychlost 50 km/hod. překročil nejméně o 72 %, tedy o skutkově obdobnou situaci. Nejvyšší soud v judikované věci dospěl k závěru, že pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Současně soud judikoval, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zák. o provozu na pozemních komunikacích), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. Ve světle této judikatury se jeví, že důležitou povinnost mohla porušit poškozená, když jela v obci rychlostí až 85,8 km/hod (znalec při stanovení rychlosti vycházel s toleranci 10 % ve prospěch poškozené).
47. Současně nelze pominout, že samotná poškozená ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 5. 8. 2020 uvedla, že brzdila, a to intenzivně, když brzdu sešlápla až na podlahu (č. l. 295). Ustanovený znalec Ing. Winkler však tuto skutečnost do svého znaleckého posudku nezahrnul, když u hlavního líčení konaného dne 19. 4. 2021 vypověděl, že neměl informaci o tom, že by poškozená brzdila (č. l. 355). Ing. Winkler tuto skutečnost tedy do svých výpočtů nezahrnul, i přestože ve znaleckém posudku, konkrétně části 1. spisový materiál, oddíl 1.4. Výpovědi účastníků a svědků explicitně zmiňuje, že poškozená v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 17. 6. 2019 uvedla, že začala okamžitě prudce brzdit (č. l. 67). Nadto dovolací soud uvádí, že ustanovený znalec současně v rozporu s výpovědí poškozené, která uvedla, že „neřešila vyhnutí, ale držela volant, spojku a brzdu na podlahu“ (viz její výpověď na č. l. 195), uvažoval o řešení situace ze strany poškozené vyhýbacím manévrem (č. l. 74). Pokud tedy znalec Ing. Winkler při svých výpočtech nezahrnul brždění poškozené, a tato skutečně brzdila, což zjevně učinila, když toto opakovaně uvedla, je logické, že před tím, než začala brzdit a než narazila do vozidla obviněného, mohla jet rychlostí dokonce vyšší než oněch 85,8 km/hod. Otázkou tak zůstává, jakou rychlostí poškozená v daném místě skutečně jela, což je nepochybně důležité pro určení, zda obviněný porušil důležitou povinnost. Pokud ke střetu vozidel došlo v rychlosti 85,5 km/hod po intenzivním brždění poškozené (které popisovala ve své výpovědi), tak by to znamenalo, že se poškozená ke křižovatce mohla blížit výrazně vyšší rychlostí a jednalo by se jednak o porušení důležité povinnosti z její strany.
48. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům se dovolací soud nemůže ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, podle kterého je rychlost jízdy poškozené v předmětné věci nerozhodná, jelikož dovolatel mohl zabránit dopravní nehodě, ať už poškozená jela jakoukoliv rychlostí. Je tomu především proto, že schopnost dát jinému řidiči přednost v jízdě je závislá mimo jiné i na správném odhadu rychlosti vozidla na hlavní silnici (srov. R 43/2002 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci lze pochybovat o možnosti obviněného předvídat výrazně vyšší rychlost přijíždějícího vozidla, obzvláště za situace, kdy dokazováním nebyla vyloučena varianta, že ke střetu v rychlosti 85,8 km/hod. došlo teprve po intenzivním brždění poškozené, a tudíž, že rychlost kterou se poškozená blížila ke křižovatce mohla být rapidně vyšší než zjištěná nárazová rychlost. Na tomto místě je třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, publikovaný pod č. 199/2016 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle kterého řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Výklad, který v judikované věci provedly obecné soudy, dovozující porušení důležité povinnosti stěžovatelem by znamenal, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovená v §21 pravidel silničního provozu, by bylo třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu a v podstatě ho vždy předvídat, což by v praxi vedlo k tomu, že by se řidič vozidla odbočující vlevo nemohl nikdy vyvinit. S ohledem na uvedenou judikaturu Ústavního soudu je proto úvaha soudů o stejné vině dovolatele při jakékoliv rychlosti poškozené nesprávná, neboť při vysokém překročení povolené rychlosti nestačí ostatní účastníci silničního provozu dostatečně reagovat, ani když vozidlo včas vidí, jelikož neočekávají překročení povolené rychlosti v takové míře a nejsou tak schopni ji odhadnout.
49. Nadto je třeba zdůraznit, že přestože v dané věci dosud není postaveno na jisto, jakou konkrétní rychlostí poškozená do křižovatky vjížděla, tak ovšem není pochyb o tom, že v době střetu byla nárazová rychlost 78 km-1. Je tedy zjevné, že poškozená porušila ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když v obci jela rychlostí více než 50 km/hod, přičemž s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 se jeví zřejmé, že poškozená se dopustila porušení důležité povinnosti. V tomto směru je přiléhavý rovněž odkaz dovolatele na rozhodnutí usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), ze kterého vyplývá, že „ k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem“ . Současně je třeba mít za to, že obviněný nepřímo zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím v ublížení na zdraví u poškozené.
50. Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť, a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
51. Při respektu k dosud zjištěným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že by k nehodě došlo, i pokud by poškozená dodržela předepsanou rychlost, lze uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že při vzniku následku spočívajícího v ublížení na zdraví poškozených mělo spolupůsobit více příčin (jednání obviněného i jednání poškozené). Proto měly soudy nižších stupňů nezbytně hodnotit každou z těchto příčin zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal. Není totiž pochyb o tom, že v posuzované věci na jednu stranu měla existovat příčina na straně obviněného, když tento měl podle jejich zjištění nedat přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo, čímž jednání obviněného mělo být jednou z příčin vzniklého následku. Současně je ovšem třeba mít na paměti, že poškozená rovněž měla porušit svým stylem jízdy řadu zákonných ustanovení zákona o silničním provozu, především ustanovení týkající se rychlosti jízdy [§18], jakožto i §4 písm. a) a písm. b) zákona o silničním provozu. Navíc ze znaleckého posudku Ing. Antonína Váchala, stejně jako z jeho výpovědi u hlavního líčení ze dne 19. 4. 2021 vyplývá, že pokud by poškozená dostála svým povinnostem, a jela by povolenou rychlostí 50 km/hod., pak by ke kolizi vozidel nedošlo a obviněný by odbočovací manévr stihl dokončit (viz znalecký posudek na č. l. 262, 264, výpověď znalce na č. l. 376). Ustanovený znalec Ing. Winkler se zabýval otázkou, zda by bylo reálné středovému ději zabránit brzděním s poloviční intenzitou z hodnoty maximální, přičemž dospěl k závěru, že by došlo ke střetu a vozidlo poškozené by do vozidla obviněného narazilo rychlostí 45,6 km/hod (viz znalecký posudek na č. l. 74). Protože se ovšem znalci na tomto závěru neshodli a tato otázka dosud nebyla náležitě objasněna, považuje dovolací soud za nutné uvést, že i pokud by bylo vycházeno z vyjádření znalce Ing. Winklera, tak pokud by poškozená dostála svým povinnostem a jela by předepsanou rychlostí, nepochybně by se snížilo nebezpečí, případně by se úplně eliminovalo, že dojde ke způsobení následku relevantního z hlediska trestního zákona (ublížení na zdraví). Je tak zjevné, že bez jednání poškozené by k samotnému ublížení na zdraví nedošlo. Z pohledu shora naznačených závěrů lze tedy uzavřít, že k vzniklému následku spočívajícím ve vzniku újmy na zdraví u poškozených přispělo jak jednání obviněného, tak i poškozené .
52. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí sice vyhodnotil, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobenými následky byla prokázána (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), avšak nějaké bližší úvahy stran příčinné souvislosti, natož pak gradace příčinné souvislosti v jeho rozhodnutí chybí. Tento závěr ovšem z pohledu toho, že poškozená rovněž porušila ustanovení zákona o silničním provozu, nemůže zatím obstát. Za situace, kdy není pochyb o tom, že na vzniklém následku se podílelo jednání jak obviněného, tak i poškozené, se měly soudy velmi podrobně zabývat otázkou vztahu těchto vzájemných jednání, zejména z pohledu toho, které bylo rozhodující či převažující z pohledu vzniklého následku. Je třeba podotknout, že pokud by bylo shledáno, že na vzniklém následku se podílelo významně jednání poškozené, mohlo by se to projevit tím, že by nebylo možno dovodit, že by pachatel porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015), popř. by to mohlo vést k tomu, že by bylo shledáno, že na místě postačí dovození jiné odpovědnosti než trestní odpovědnosti (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), např. podle správního práva. Jak již bylo ovšem naznačeno, v rozhodnutí soudu prvního stupně nějaké bližší úvahy stran příčinné souvislosti, a to i z pohledu gradace příčinné souvislosti absentují, když tento soud pouze stručně uvedl, že v dané věci existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě ublížení na zdraví poškozených, aniž by se blíže zabýval tím, jaká konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu porušil obviněný a jaká poškozená. Na tomto místě lze pouze dodat, že pokud jde o usnesení odvolacího soudu, tak toto se k příčinné souvislosti nevyjadřuje vůbec. Obvodní soud pro Prahu 8 ve skutkové větě uvedl porušení ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o silničním provozu u obviněného. Je však třeba akcentovat, že překročením povolené rychlosti 50 km/hod. o minimálně 28 km/hod. porušila ustanovení §4 písm. a), písm. b) zákona o silničním provozu nepochybně také poškozená, přičemž toto ustanovení vymezuje obecné zásady chování všech účastníků silničního provozu, podle kterých jsou interpretována všechna následující pravidla provozu na pozemních komunikacích. Toto ustanovení se nepochybně, jak již bylo naznačeno, týkalo jak obviněného, tak i poškozené. Oba soudy se tedy měly podrobně zabývat tím, která konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu porušil obviněný a která porušila poškozená, a následně jejich významem z hlediska vzniklého následku. Proto v tomto směru shledal dovolací soud námitky dovolatele důvodné a rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně se jeví jako předčasné.
53. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
54. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 8 bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), když se bude muset zabývat mírou spoluzavinění poškozené, jakožto i tím, zda poškozená nejela natolik vysokou rychlostí, že by tato skutečnost měla za následek nulové či minimální zavinění na straně obviněného, respektive příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Soud prvního stupně se rovněž bude muset vypořádat náležitě s otázkou, zda dovolatel porušil důležitou povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu