ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1304.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1304/2020- 221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněného Č. P. , nar. XY, invalidního důchodce, bytem XY, XY, t. č. v chatové oblasti u nákupního střediska XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 259/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Nt 54/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 Nt 54/2019, bylo Č. P. (dále jen dovolatel) uloženo podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
2. Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 Nt 54/2019, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně stížnost, kterou směřoval proti uložení ochranného léčení. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 259/2020, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 259/2020 (v úvodu dovolání chybně uvedeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 9 To 68/2018), podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, ačkoliv pro jeho uložení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.
4. Dovolatel následně argumentuje svým zdravotním stavem, jenž nebyl podle jeho názoru řádně prozkoumán a nebyl tak dostatečně zjištěn, neboť závěry soudů se neopírají o aktuální znalecký posudek. Dovolatel zdůrazňuje, že uložení ochranného léčení je postaveno na znaleckém posudku, který byl vypracován dne 8. 8. 2018 a na jeho doplnění ze dne 7. 6. 2020, přičemž namítá, že takto nebylo možno posoudit jeho aktuální zdravotní stav. Současně dovolatel vymezuje podstatu a hlavní cíle ochranného léčení. Akcentuje, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou, která trpí duševní poruchou, k uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí a nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možné dovozovat pouze z jednání, které vedlo k zahájení trestního stíhání, nýbrž je nutné posoudit stupeň jeho duševní poruchy, jeho dřívější chování a jednání ve společnosti. Dovolatel zastává názor, že ve vztahu k pobytu pachatele na svobodě, musí být tento pobyt nebezpečný i pro zájmy chráněné tr. zákoníkem do budoucna, tedy jeví-li se jako vysoce pravděpodobné páchání činnosti dál znovu závažnějším způsobem, což závisí na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V jeho věci však nebyl zjištěn jeho současný zdravotní stav aktuálním znaleckým posudkem. Proto uložení ochranného léčení dovolatel považuje za velmi hrubý zásah do práv a svobod jednotlivce.
5. Stran rozhodnutí o uložení ochranného léčení dále uvádí, že jej lze vydat až po zvážení veškerých důkazů, které mohou přijít v úvahu, zejména aktuálního znaleckého posudku o duševním stavu, jež najisto postaví aktuální psychický stav posuzované osoby. Použitím starého znaleckého posudku bylo podle jeho názoru zasaženo do jeho práv. Připomíná, že ústavní léčení je vždy spojeno s podstatným omezením osobní svobody léčeného a je radikálním zásahem do způsobu jeho života. Soud tedy při ukládání této formy ochranného léčení musí pečlivě zvažovat povahu nemoci a léčebné možnosti, povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným tr. zákoníkem. Dovolatel má za to, že spáchaný skutek nedosahoval takové intenzity, aby bylo vhodné a účinné rozhodnout o ústavním léčení.
6. Dovolatel dále poukazuje na odsouzení u Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 94/2019 pro spáchání trestného činu poškození cizí věci, kde mu nebylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě – tedy na jednu stranu byl shledán duševně nemocným (a z tohoto důvodu mu byla nařízena ústavní léčba) a na druhou stranu tentýž soud v jiné věci dospěl k závěru, že netrpí duševní poruchou, a odsoudil ho jako příčetnou osobu. Takovou skutečnost považuje za další důvod pro vyhotovení nového znaleckého posudku, neboť v krátkém časovém úseku bylo na jeho zdravotní stav nahlíženo dvěma diametrálně odlišnými způsoby. Ve vztahu k podmínkám a předpokladům uložení ochranného léčení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1094/2012. Nesprávným dokazováním mu tedy bylo uloženo ochranné léčení, ačkoliv k tomuto nebyly splněny zákonné podmínky. Současně namítá, že i pokud by byly závěry znaleckého posudku shledány správné, tak vzhledem k jeho osobě nemůže uložené ochranné léčení splnit svůj účel.
7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 259/2020, v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na něj navazující.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1031/2020, nejprve shrnul průběh dosavadního řízení a argumentaci dovolatele. Následně stran uplatněného dovolacího důvodu poukazuje na dikci §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož může soud uložit ochranné léčení pachateli činu jinak trestného za současného splnění pěti předpokladů, a to že 1) předmětný skutek se stal, 2) tento skutek má jinak znaky trestného činu, 3) osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, 4) pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný a 5) jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
9. Ve vztahu k nesouhlasu se znaleckým posudkem, který dovolatel považuje za nedostatečný a neaktuální, státní zástupce zastává názor, že tuto námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze, neboť tento argument směřuje výlučně do zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a odlišného (v porovnání s oběma soudy) hodnocení provedených důkazů. Takto koncipované námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a nespadají ani pod žádný jiný dovolací důvod. Podle názoru státního zástupce pak sice v zásadě lze pod zmiňovaný dovolací důvod podřadit námitky zbývající, ty jsou však neopodstatněné. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, ke spáchání skutku popsaného v návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření došlo (znaky činu jinak trestného) a že se ho dopustil právě dovolatel.
10. Státní zástupce následně vychází ze zjištění znalkyně MUDr. Evy Navrátilové, ze kterých vyplývá, že dovolatel trpí závažnou duševní poruchou – paranoidní schizofrenií, současně u něj byla diagnostikována závislost na alkoholu a škodlivé užívání marihuany. V době spáchání činu byl jeho kontakt s realitou významně narušen atakou schizofrenie v bezprostřední návaznosti na vysazení odpovídající medikace. Jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zcela vymizelé. Dále odkazuje na závěry znalkyně o nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě pro společnost, když s ohledem na dosavadní zkušenosti a odmítání léčby nelze předpokládat ze strany dovolatele spolupráci při léčbě ambulantní. Rovněž zdůrazňuje doplnění původního znaleckého posudku MUDr. Evy Navrátilové s ohledem na uplynutí doby mezi vypracováním původního znaleckého posudku a rozhodováním o ochranném léčení, přičemž závěry stran přítomnosti duševní poruchy, nepříčetnosti, postoje obviněného k nemoci a jeho nebezpečnosti pro společnost přitom zůstaly zcela beze změn. Státní zástupce ve shodě s oběma soudy zastává názor, že všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě splněny byly. Za důvodné nepovažuje ani námitky stran menší závažnosti činu jinak trestného. Podstatné je totiž takové zjištění, podle něhož dovolatel na onemocnění náhled nemá, přičemž řádná léčba je nezbytná právě pro minimalizaci jeho nebezpečí pro společnost do budoucna. V případě absence adekvátní léčby totiž existuje nebezpečí, že závažnost a agresivita jednání dovolatele se bude stupňovat.
11. Význam státní zástupce nepřiznává ani odkazu dovolatele na jeho jinou trestní věc, ve které již byl pravomocně odsouzen, kde nepříčetným shledán nebyl. Důvodem pro neuložení ochranného léčení nemůže být podle názoru státního zástupce ani námitka, že ochranné léčení by nemělo být ukládáno již s ohledem na negativní postoj obviněného k jeho uložení, který znemožňuje dosažení jeho účelu. Uvedená výhrada je do jisté míry projevem zmiňované nespolupráce dovolatele a jeho nedostatečného náhledu na své onemocnění. Otázka dosažení účelu ochranného léčení je navíc významná zejména při fakultativním ukládání ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nikoli při jeho obligatorním ukládání postupem podle §99 odst. 1 tr. zákoníku.
12. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř . je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, s určitou mírou tolerance, neboť převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky stran splnění všech zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, byť jak již bylo naznačeno, s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace dovolatel rozporuje proces dokazování a skutková zjištění.
18. Ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci lze uvést, že dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v dané věci nebyl dostatečně zjištěn jeho zdravotní stav, neboť závěry soudů se podle jeho přesvědčení neopírají o aktuální znalecký posudek, když dále namítá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, když současně tvrdí, že jeho skutek nebyl natolik závažný, že by vyžadoval uložení ochranného léčení v ústavní formě a dále zpochybňuje možnost dosažení účelu ochranného léčení. Především je třeba uvést, že převážná část námitek má procesní charakter. Dovolatel vyjadřuje zejména nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie MUDr. Mgr. Evy Navrátilové, když na podkladě této námitky soudům vytýká neúplné důkazní řízení (tj. že se spokojily se znaleckým posudkem staršího data), a následně nesprávné hodnocení důkazů (necítí se být pro společnost nebezpečný), takže prosazuje vlastní hodnocení důkazů. Takto uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť v případě tohoto dovolacího důvodu se jedná o to, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření při těch skutkových zjištěních, která učinil soud prvního a druhého stupně. Je tomu tak proto, že z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
19. Přestože námitka stran zastaralosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie, jak již bylo naznačeno, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné se stručně k této námitce vyjádřit. V dané věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, již v rámci přípravného řízení dne 8. 8. 2018, pod č. j. KRPS-186298-25/TČ-2018-010411, znalkyní MUDr. Mgr. Evou Navrátilovou, neboť po zahájení úkonů trestního řízení vznikly důvodné pochybnosti o duševním stavu obviněného (č. l. 24-40). Na základě závěrů tohoto znaleckého posudku došlo usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodního oddělení Kolín, sp. zn. KRPS-186298-61/TČ-2018-010411, k odložení trestní věci dovolatele pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu uvedeného v §159a odst. 1 tr. ř., neboť bylo shledáno, že dovolatel byl v době činu nepříčetný. Z pohledu argumentace dovolatele je dále nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se nespokojil pouze s konstatováním tohoto znaleckého posudku, nýbrž znalkyni uložil doplnit tento znalecký posudek z důvodu nových skutečností, zejména lékařské zprávy Z. K. Následně byl tento znalecký posudek včetně jeho doplnění proveden jako důkaz v rámci hlavního líčení postupem podle §211 odst. 5 tr. ř., neboť strany souhlasily s jeho přečtením, tedy netrvaly na výslechu znalkyně, načež strany měly možnost se k závěrům znalkyně vyjádřit. Z postupu soudu prvního stupně je tedy nepochybné, že si byl vědom jistých nových skutečností týkajících se zdravotního stavu dovolatele, na což reagoval, když znalkyně byla s těmito novými skutečnostmi, které se týkaly aktuálního zdravotního stavu dovolatele a jeho přístupu k potřebné léčbě seznámena a na tyto nové skutečnosti reagovala, tedy vzala je v úvahu a svůj znalecký posudek doplnila. Jinak řečeno, znalkyně byla seznámena se všemi relevantními skutečnostmi rozhodnými pro formulování svých znaleckých závěrů v době konání hlavního líčení. Proto v postupu soudu prvního stupně, ale i druhého stupně, které se se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ztotožnily a považovaly jej spolu s ostatními provedenými důkazy za dostačující pro rozhodnutí o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, nelze spatřovat nějaké pochybení či vadný postup odporující §2 odst. 6 tr. ř. Samotná skutečnost, že dovolatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku nemůže vést sama o sobě k závěru, že by znalecký posudek byl vadný či nepřesvědčivý a že by ve věci měl být vypracován nový znalecký posudek.
20. Z pohledu právně relevantní argumentace lze uvést, že v dané věci bylo dovolateli uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ústavní podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolatel se dopustil činu jinak trestného a pro nepříčetnost v době činu nebyl trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Obecně je třeba připustit, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje jinak znaky trestného činu. Vyžaduje se, aby pobyt takové osoby byl i v budoucnosti nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu stejný nebo závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. R 11/1974). Samo doporučení znalce – lékaře, zda je potřebné uložit obviněnému ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného (srov. R 59/1968). Oproti stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 967/2016). Nestačí tedy, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., či odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř., popř. zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. (srov. R 23/1979). Pokud by nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář, 2. vydání, 2012, Praha: C. H. Beck, s. 1155-1176).
21. Jak již bylo uvedeno, ochranné léčení bylo dovolateli uloženo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Předpokladem uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli činu jinak trestného je současné splnění pěti podmínek, jimiž je to, že:
a) se stal skutek,
b) tento skutek má znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
22. V dané věci dovolatel namítá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, tedy nezpochybňuje, že by ve věci nebyly splněny další podmínky §99 odst. 1 tr. zákoníku, pro uložení ochranného léčení. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že dovolatel tuto námitku především opírá o nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Přesto, jak již bylo naznačeno, lze s jistou dávkou tolerance připustit, že dovolatel uplatnil námitku právně relevantním způsobem, když namítá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a že uložení ochranného léčení v ústavní formě představuje tak citelný zásah do jeho práv, že je nezbytné zvažovat zvlášť pečlivě povahu nemoci a léčebné možnosti a povahu a závažnost spáchané trestné činnosti a závažnost nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem. Jinak vyjádřeno, dovolatel zpochybňuje, že jeho pobyt na svobodě je nadále nebezpečný a že by bylo možno mu uložit ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě vzhledem k trestné činnosti, které se měl dopustit. Jak již bylo uvedeno, platí, že nebezpečnost pachatele na svobodě je nezbytné zkoumat k okamžiku rozhodování o uložení ochranného léčení. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že tato podmínka byla v dané věci bez pochybností naplněna. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplňku vyplývá, že dovolatel trpí schizofrenií, která vedla k tomu, že v době činu nebyl příčetný, když podle znalkyně je pobyt dovolatele na svobodě i v budoucnu nebezpečný. Je třeba připustit, že se jedná o jistý předpoklad, který je třeba formulovat na základě toho, jakou duševní nemocí pachatel trpí, jaké jsou její projevy, jaký je postoj pachatele k celé věci, zda je motivován k léčení, když vliv také může mít jeho rodinné zázemí, zda pracuje a je sociálně ukotven. Zde je nezbytné odkázat na skutečnost, že dovolatel trpí schizofrenií, kterou nelze vyléčit, ale pouze eliminovat její projevy v podobě klidového stavu a oddálením ataky. Při posuzování nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě nelze pominout vyjádření znalkyně, která konstatovala, že v případě dovolatele dochází i k tomu, že tento rovněž zneužívá drogy – marihuany a alkoholu, což zhoršuje jeho onemocnění, neboť kombinace poruchy osobnosti, schizofrenie a abúzu návykových látek je extrémně nepříznivá. Ze závěrů znaleckého posudku je pak zřejmé, že léčba je náročná, když schizofrenici mají tendenci při léčbě nespolupracovat, nebo spolupracují nedostatečně, protože si nepřipadají nemocní, nemoc i její projevy bagatelizují. Při posuzování nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě v případě neuložení ochranného léčení nelze také pominout, že tento byl opakovaně postižen pro různé přestupky, ale že se zejména po vypracování znaleckého posudku dopustil obdobné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2019, sp. zn. 1 T 94/2019, což nepochybně svědčí a podporuje závěry o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Současně nelze přehlédnout, že bylo i zahájeno řízení o omezení svéprávnosti dovolatele u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 10 Nc 1053/2019. Nadto je třeba uvést, že z vyjádření znalkyně je nepochybné, že dovolatel nemá na své onemocnění žádný nadhled, své zdravotní problémy bagatelizuje, léčbu odmítá, což je plně v souladu se stanovenou diagnózou. O přístupu dovolatele k jeho nemoci a nutnosti léčby nakonec svědčí i zprávy založené ve spise, ze kterých je zřejmé, že dovolatel své jednání zlehčuje, s lékaři nespolupracuje a je nespolehlivý (viz např. zpráva K.). O nespolehlivosti dovolatele svědčí jistým způsobem i průběh nyní projednávané věci, když k prodlevě mezi odložením věci podle §159a odst. 1 tr. ř. v rámci přípravného řízení a rozhodnutím o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě došlo zejména vlivem vlastního jednání dovolatele, který se opakovaně nedostavoval k soudu, nepřebíral písemnosti soudu, když si opakovaně zasílanou poštu na kontaktní adrese nevyzvedával, na nahlášené adrese se nenacházel a na uvedeném telefonním čísle nebyl k zastižení. Současně nelze také pominout, že dovolatel byl již několikrát hospitalizován na psychiatrii z důvodu schizofrenie, ovšem pobyt v nemocnici neměl nikdy dlouhého trvání, když byl právě ukončen z důvodu rozhodnutí dovolatele, který o léčbu fakticky neměl zájem. Lze tedy uzavřít, že paranoidní schizofrenie, jíž dovolatel trpí, se nepříznivě projevuje v jeho běžném životě a ovlivňuje velmi nepříznivě chování dovolatele v tom směru, že tento se dopouští protiprávního jednání, které činí jeho pobyt na svobodě nebezpečný z důvodu nebezpečí ublížení na zdraví dalším osobám nebo výraznějšímu zásahu do vlastnictví nebo majetku druhých. Proto lze uzavřít, že v dané věci byla nepochybně naplněna podmínka, že pobyt dovolatele na svobodě je nadále nebezpečný z důvodu rizika opakování trestné činnosti.
23. Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda v dané věci bylo na místě uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, když dovolatel naznačuje, že spáchaný skutek nedosahoval takové intenzity, aby bylo vhodné a účinné rozhodnout o ústavní formě, takže se jedná v podstatě o právně uplatněnou námitku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017), byť skutečně s jistou velkou dávkou tolerance. Zde je na místě zdůraznit, že při posuzování formy ochranného léčení nestačí vycházet toliko ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie, nýbrž je třeba vzít v úvahu všechny další zjištěné skutečnosti, jako např. postoj dovolatele ke svému onemocnění, jeho motivaci, jeho rodinné zázemí apod. V dané souvislosti je třeba uvést, že znalkyně přesvědčivým způsobem vysvětlila, proč není vhodné nařídit ambulantní formu léčení, když dovolatel není schopný ani ochotný na ambulantní léčbu docházet, přičemž také nelze pominout jeho způsob života, když dovolatel je v podstatě bezdomovec, je pravidelně nekontaktní. Navíc dovolatel se necítí nemocný, a jak již bylo shora uvedeno, svou nemoc bagatelizuje, nepřikládá jí žádný význam, a proto není motivován na ambulantní léčbu docházet pravidelně. Současně skutečně nelze ani pominout, že dovolatel byl již několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně z důvodu ataky schizofrenie, ovšem dovolatel přes poučení vhodnosti léčby nemocnici vždy za pár dní opustil, podávané medikamenty neužíval, na konzultativní schůzky k lékaři se nedostavoval. Tato skutečnost spolu s faktem, že dovolatel nemá prokazatelně na svůj zdravotní stav žádný nadhled a nepřiznává si žádný problém nebo se jej snaží alespoň maximálně bagatelizovat, vede k závěru, že u dovolatele nelze mít za to, že by dodržoval ambulantní formu léčby, ale že by především tato forma ochranného léčení splnila svůj účel, kterým je jednak ochrana společnosti, jednak to, aby se osoby trpící určitou duševní nemocí zařadily do normálního způsobu života, tedy aby jejich pobyt na svobodě nebyl nebezpečný.
24. Nejvyšší soud z pohledu námitek dovolatele považuje ještě za vhodné uvést, že uložení ochranného léčení v ústavní formě není primárně vázáno na to, jaké se dopustil pachatel trestné činnosti, zda se jedná o trestný čin menší závažnosti či vyšší. Lze připustit, že uložení ústavní formy léčení u činu méně závažného, který naplňuje znaky přečinu v základní skutkové podstatě, se může jevit jako nepřiměřený zásah, ovšem je potřebné vždy zohlednit konkrétní skutečnosti případu a osobu pachatele. V tomto směru skutečně nelze přehlédnout, že dovolatel je bezdomovec, osoba bez jakéhokoliv sociálního zázemí, má sklony toulat se po republice, je tedy v podstatě nekontaktní, a že v případě, že nedojde k zahájení ochranného léčení v ústavní formě lze zcela důvodně předpokládat, že se projevy jeho nemoci budou zhoršovat a že se tedy může dopustit i mnohem závažnějšího protiprávního jednání, než jakého se dopustil v nyní projednávané věci. Celou situaci nepochybně zhoršuje i skutečnost, že dovolatel ještě zneužívá návykové látky a že trpí i dalšími duševními problémy (porucha osobnosti). Nelze tedy předpokládat, že by dostatečně spolupracoval v případě ochranného léčení v ambulantní formě a jako taková se ambulantní forma léčby jeví jako zcela nedostatečná, neboť u dovolatele je zapotřebí docílit uspokojivé remise a minimalizovat rizikovost posuzovaného pro společnost. Nakonec o aktuálnosti psychického stavu a nebezpečnosti dovolatele pro společnost svědčí jistým způsobem rovněž řízení o omezení svéprávnosti (č. l. 62-63).
25. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud si je vědom závažného omezení dovolatele na jeho osobní svobodě uložením ochranného léčení v ústavní formě. Nicméně v případě obviněného je potřebné zvažovat všechny skutečnosti v souhrnu, a nikoliv izolovaně a takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly. Je totiž zřejmé, že dovolatel není schopen pravidelně docházet na ambulantní léčbu a proto tato forma ochranného léčení nemůže splnit svůj účel.
26. Ve vztahu námitce týkající se vydání trestního příkazu Městským soudem v Brně dne 29. 9. 2019, sp. zn. 1 T 94/2019 (č. l. 71), Nejvyšší soud konstatuje, že takto vznesená námitka není relevantní. Psychický stav dovolatele byl v projednávané věci zkoumán zejména proto, že zcela bezdůvodně hodil dlažební kostku do výlohy a že po příjezdu hlídky Policie ČR jevil evidentně známky duševního onemocnění z pohledu vysvětlení, proč dlažební kostku hodil. Zde se ještě sluší poznamenat, že ve věci projednávané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 94/2019 není vůbec zřejmé, zda byl psychický stav dovolatele zkoumán, když lze také připustit, že na první pohled nemuselo být zřejmé, že dovolatel trpí nějakou duševní nemocí, zejména za situace, pokud bylo ve věci konáno zkrácené řízení a soud rozhodl trestním příkazem.
27. Pokud dovolatel dále uvádí, že vzhledem k jeho osobě ochranné léčení nemůže splnit svůj účel, tak je třeba uvést, že tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když dovolateli bylo ochranné léčení uloženo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
28. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
29. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu