ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.15.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 15/2021- 563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 To 332/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 24/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 To 332/2020 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. K. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 5 T 24/2020 obviněného J. K. vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil jednáními obsaženými v bodech 1) až 7) výroku o vině tohoto rozsudku okresního soudu, za což byl odsouzen podle §325 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, k jehož výkonu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet šest měsíců a podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3, 6 tr. zákoníku i trest propadnutí věci, konkrétně věcí, jež jsou v rozsudku specifikovány. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 1. 2020 č. j. 7 T 209/2019-61, jenž nabyl právní moci dne 17. 1. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu způsobené škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem v neveřejném zasedání usnesením ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 To 332/2020 odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že obviněný sice proti rozsudku soudu prvního stupně podal prostřednictvím obhájce odvolání, ale toto bylo pouze blanketní, přičemž vady tohoto podání nebyly odstraněny ani v soudem stanovené pětidenní lhůtě.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., konkrétně proto, že usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění pak dovolatel poukázal na okolnost, že dne 17. 7. 2020, tedy v zákonné lhůtě, podal proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu blanketní odvolání a to do části výroku o vině a dále do výroků o trestu a náhradě škody. Dne 30. 7. 2020 vyzval soud prvního stupně obviněného k odstranění vad blanketního odvolání, když téhož dne byla tato výzva doručena i do datové schránky obhájce, ale k jejímu doručení přihlášením došlo až dne 5. 8. 2020. Lhůta k odstranění vad byla určena v délce pěti dnů od doručení výzvy, takže končila dne 10. 8. 2020. K potřebnému doplnění odvolání pak ze strany obhájce obviněného došlo dne 7. 8. 2020. Přesto odvolací soud dne 11. 8. 2020 rozhodl v neveřejném zasedání, že se odvolání obviněného odmítá podle §253 odst. 3 tr. ř. jelikož odvolání nemělo potřebné náležitosti. Z textu odůvodnění je pak zřejmé, že odvolací soud neměl k dispozici doplnění odvolání doručené soudu prvního stupně dne 7. 8. 2020 v důsledku pochybení při administraci spisu.
V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 To 332/2020 zrušil a přikázal mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zopakoval průběh řízení a vydaných soudních rozhodnutí a posléze konstatoval, že dne 7. 8. 2020, tedy ještě před uplynutím stanovené lhůty, bylo do datové schránky okresního soudu dodáno podání obhájce, kterým původní blanketní odvolání doplnil. Doplnění bylo sice stručné, avšak splňovalo již náležitosti vyžadované zákonem, takže rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu byl vymezen. Proto namísto odmítnutí odvolání měl odvolací soud přistoupit k přezkumu rozsudku a předcházejícího řízení v rozsahu a způsobem uvedeným v §254 tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto zrušením pozbydou podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal krajskému soudu aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatuje, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 To 332/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze s úspěchem namítat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho první variantě, když namítá, že odvolací soud neměl zachovány procesní podmínky stanovené zákonem pro odmítnutí jeho odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř., směřující proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to z důvodu nesplnění náležitostí obsahu odvolání.
Z předloženého procesního spisu především vyplynulo, že odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem byl obviněnému J. K. doručen dne 13. 7. 2020 a jeho obhájci Mgr. Janu Chmelíkovi dne 14. 7. 2020.
Dne 17. 7. 2020 (tedy bezpochyby před uplynutím osmidenní odvolací lhůty podle §248 odst. 1 tr. ř.) bylo soudu prvního stupně doručeno podání označené jako „Odvolání obž. J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2020 č. j. 5 T 24/2020-463“. V jeho textu bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřuje „do výroků o vině u skutků ad 4/ a ad 7/ shora uvedeného rozsudku a v návaznosti na tom i do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody ve vztahu ke skutku ad 4/ rozsudku (tj. toliko do výroku o náhradě škody ohledně pošk. J. D.).“ Předmětné „odvolání“ zároveň obsahovalo příslib, že je obviněný doplní a odůvodní po skončení dovolené svého obhájce.
Na zmíněné podání reagoval předseda senátu okresního soudu v rámci řízení podle §251 tr. ř. přípisem ze dne 30. 7. 2020, jímž obhájce obviněného vyzval k odstranění vad odvolání. Dovodil totiž, že v něm chybí některé z obligatorních náležitostí tohoto opravného prostředku podle §249 odst. 1 tr. ř., např. jaké vady jsou napadenému rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo, vlastně vytýkány. Předmětná výzva, která splňovala veškeré parametry podle §251 odst. 1 tr. ř., byla obhájci obviněného doručena dne 5. 8. 2020, kdy se jako oprávněná osoba přihlásil do datové schránky (k tomu viz §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů). Počínaje následujícím dnem tedy počala běžet pětidenní lhůta k požadovanému odstranění nedostatků odvolání. V jejím průběhu (dne 7. 8. 2020) byl soudu prvního stupně doručen přípis obhájce označený jako doplnění odvolání, který obsahoval nejen opětovné označení výroků rozsudku, které jsou napadány, ale zároveň stručné vymezení vad řízení, které jim předcházelo i to, jak má odvolací soud ve věci rozhodnout.
O existenci výše zmíněného včasného „doplnění odvolání“ však senát krajského soudu v době rozhodování evidentně nevěděl, jelikož mu předkládací zpráva spolu s původním blanketním odvoláním obviněného a spisem byla předčasně předložena již dne 7. 8. 2020, tedy ještě před uplynutím poskytnuté pětidenní lhůty. Teprve následně byl odvolacímu soudu dne 11. 8. 2020 postoupen i doplněk podaného odvolání. To je patrno mj. ze samotného odůvodnění dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně, ale i z úředního záznamu na č. l. 483 procesního spisu, podle nějž byl přípis obhájce předán trestní kanceláři pracovnicí infocentra teprve dne 11. 8. 2020 v 10.10 hodin, tedy již po rozhodnutí ve věci odvolacím soudem. Z protokolu založeného na č. l. 479 spisu pak vyplývá, že neveřejné zasedání odvolacího soudu bylo zahájeno dne 11. 8. 2020 v 9.20 hodin a skončeno bylo v 9.30 hodin.
Lze tedy shrnout, že Krajský soud v Ústí nad Labem neměl v době rozhodování o odvolání obviněného k dispozici veškeré potřebné podklady pro posouzení jeho formálních a obsahových náležitostí a výrok o odmítnutí tohoto opravného prostředku z důvodu uvedeného v §253 odst. 3 tr. ř. učinil předčasně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tak byl obviněným uplatněn důvodně. Tato nastalá procesní situace mající dopad i do konečného meritorního rozhodnutí pochopitelně nemůže jít k tíži obviněného a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout o kasaci napadeného usnesení, tedy o jeho zrušení, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Zároveň pak věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude znovu zabývat, a to v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby se v prvé řadě seznámil s „doplněním odvolání“ obviněného, které bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Labem v rámci řízení podle §251 tr. ř. doručeno na elektronickou podatelnu dne 7. 8. 2020, a posoudil, zda splnilo obsahové náležitosti předepsané v §249 odst. 1 tr. ř. Teprve v návaznosti na tom pak může zodpovědně rozhodnout o svém dalším postupu ve věci. V rovině obecné se na tomto místě sluší připomenout, že zákonodárce v trestním řádu explicitně nestanovil, do jakých podrobností je odvolatel povinen jít v rámci specifikace namítaných vad. I méně detailní odvolání je tedy třeba vnímat jako podání odpovídající podmínkám podle §59 odst. 4 tr. ř. a §249 odst. 1 tr. ř., jestliže je z něj i přes jeho stručnost patrné, který rozsudek a v jakém rozsahu je napadán a jaké konkrétní vady (procesní, skutkové, hmotněprávní aj.) jsou jemu nebo řízení, které mu předcházelo, vytýkány. Takové vymezení rozsahu přezkumné činnosti zpravidla lze považovat za dostačující (v judikatuře srov. usnesení ze dne 23. 4. 2002 sp. zn. 5 Tdo 835/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20/2003, pod č. T 484).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Jelikož bylo zjištěno, že obviněný skutečně t. č. vykonává trest odnětí svobody, jehož pravomocnost a tudíž i vykonatelnost případným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pomine, tak předseda dovolacího senátu pro tyto účely ještě dříve vyzval obviněného i jeho obhájce, aby se případně písemně vyjádřili k případným důvodům, pro něž by nebylo obviněného nutno do vazby brát.
Jako reakci na tuto výzvu Nejvyšší soud obdržel dne 21. 1. 2021 vyjádření od obhájce obviněného, v němž konstatuje, že vzetí do vazby obviněného není v takovém případě nutné. V tomto poukázal, že obviněný sice v minulosti byl vícekrát odsouzen za trestněprávní jednání, ale od svého posledního propuštění z výkonu trestu v roce 2018 žil řádně a nyní posuzované trestné činnosti se dopustil kvůli osobním problémům ve svém životě. Jelikož v předchozí době navštěvoval ambulantně psychiatrii v nemocnici v Ústí na Labem, tak je nyní již zcela kompenzován a se svojí situací vyrovnán a lze u něho předpokládat návrat k řádnému životu. V případě propuštění na svobodu má kde bydlet a zároveň si zajistil i budoucí zaměstnání. Má tedy za to, že u něho nejsou dány vazební důvody podle §67 písm. c) tr. ř., které jediné připadají v úvahu, a pro případ, že by Nejvyšší soud zaujal opačný názor, bylo by jistě možné takovou vazbu nahradit příslušnými instituty, které ji nahrazují, jako např. dohledem probačního úředníka či libovolným předběžným opatřením. V závěru tohoto vyjádření tak navrhl, aby pro případ zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se „bere do vazby, ale aby tato byla nahrazena dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a aby mu bylo uloženo podle §88 písm. g) tr. ř. předběžné opatření v podobě zákazu požívání návykových látek.“
Na tomto místě je kromě již uvedeného třeba zdůraznit, že obviněný J. K. je i přes kasační zásah Nejvyššího soudu nepravomocně uznán vinným vícero trestnými činy, mj. zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž mu za ně a další sbíhající se trestný čin byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na čtyřicet dva měsíců. Po celou dobu přípravného řízení i v řízení před soudem byl ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř., tedy jednalo se o tzv. vazbu předstižnou. Současně nelze přehlédnout bohatou a pestrou trestní minulost obviněného vyplývající z opisu jeho rejstříku trestů, kdy obviněný svoji kriminální kariéru zahájil již v roce 1997 a postupně v ní pokračoval až do nedávné minulosti, přičemž má celkem třináct záznamů a byl i vícekrát ve výkonu trestu odnětí svobody. Je tedy zjevné, že u obviněného i v současné procesní situaci hrozí reálná obava, že po případném propuštění na svobodu by trestnou činnost, pro níž je stíhán, mohl opakovat. V takovém případě by byl účel nynějšího trestního stíhání zcela jistě ohrožen. U obviněného je tak bezpochyby dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř.
Za předestřené procesní a skutkové situace tak neměl pro rozhodování dovolacího senátu o vazbě potřebný význam ani podnět obhájce obviněného k případnému nahrazení vazby obviněného dohledem probačního úředníka, či uložením předběžného opatření /§73 odst. 1 písm. c), d) tr. ř./. Zajišťovací institut vazby u tak narušeného obviněného totiž nebylo možno nahradit pouze takovýmito nedůraznými instituty. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy o vzetí obviněného do vazby z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř.
Při tomto rozhodování vycházel dovolací senát mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
S ohledem na uvedené je tak třeba prohlásit, že nynějším převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jeho faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v §265 l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho také Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o podaném dovolání, ale i o vzetí obviněného do vazby, rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu