ECLI:CZ:US:2017:3.US.2998.17.1
sp. zn. III. ÚS 2998/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. L., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupený JUDr. Luďkem Trundou, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017 sp. zn. 11 Tdo 239/2017, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, na základě kterého byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručenou čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 T 9/2014 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve stádiu přípravy podle §20 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem.
3. Na základě podaného odvolání stěžovatele, tak i odvolání Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po projednání věci ve veřejném zasedání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozsudkem ze dne 25. 1. 2016 sp. zn. 11 To 96/2015 rozhodl tak, že stěžovatel, při zachování právní kvalifikace jednání, se odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. V měsíci červnu 2016 nastoupil stěžovatel ve stanoveném termínu k výkonu trestu.
4. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, které dne 29. 4. 2016 podalo Nejvyšší státní zastupitelství v neprospěch stěžovatele, jakož i další obviněné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 11 Tdo 239/2017 zrušil výrok o trestu, zároveň vzal stěžovatele a spoluobviněnou do vazby podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího soudu z hledisek ústavního práva neobstojí, jestliže byl vzat do vazby, aniž by mu bylo doručeno uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel byl v přípravném řízení stíhán nejprve vazebně a následně byl na svobodě. Po celou dobu trestního řízení vedeného na svobodě se řádně dostavoval k jednání soudu nebo požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, proto považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za neodůvodněné.
6. Stěžovatel tvrdil, že jemu ani jeho obhájci nejsou známy důvody vazby, nemá možnost se proti nesprávnému rozhodnutí bránit. K eventuálním důvodům vazby poukázal stěžovatel na to, že v České republice má povolení k trvalému pobytu od roku 2004, je ženatý, má dceru a žije se svou rodinou ve společné domácnosti. Žádné z ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, dle jeho přesvědčení, nelze na věc stěžovatele aplikovat, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k obraně jeho práva poskytuje, resp. takový k dispozici neměl, ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
11. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat, a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228; též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
12. Nicméně v posuzovaném případě je významné, že věc stěžovatele se odvíjela ze situace, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 11 Tdo 239/2017 ohledně stěžovatele a spoluodsouzené zrušil rozsudek vrchního soudu, a to ve výroku o trestu, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatele a zahrnujícímu kritiku závěrů vrchního soudu stran naplnění podmínek moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, který v rozporu se zákonem uložil trest pod dolní hranicí trestní sazby. Nejvyšší soud vytknul vrchnímu soudu, že za spáchání zvlášť závažného zločinu jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 3 tr. zákoníku, ve kterém je stanoveno rozmezí trestní sazby 8 až 12 let, uložil nepřiměřeně mírný trest. V dané věci Nejvyšší soud shledal, že v řízení nebylo zpochybněno jednání obou obviněných, proto rozhodl současně i o vazbě, neboť stěžovateli i spoluodsouzené hrozí uložení citelně přísnějšího trestu. Odůvodnění výroku o vzetí stěžovatele do vazby v usnesení Nejvyššího soudu se vyznačuje abstraktností a stručností, nicméně pro rozhodnutí v této věci dostačující.
13. V řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08).
14. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov v. Bulharsko, stížnost č. 9808/02, odst. 58, či rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013 ve věci Yefimenko v. Rusko, stížnost č. 152/04, odst. 102-104).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě byl posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Principy spravedlivého procesu nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
16. Ústavní soud přiznává jistou relevanci námitkám stěžovatele týkající se prodlení v doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ze sdělení vrchního soudu k ústavní stížnosti (Úřední záznam čl. 7) vyplynulo, že usnesení bylo převzato stěžovatelem dne 11. 10. 2017 a obhájci JUDr. Luďku Trundovi bylo doručeno téhož dne. Vrchní soud stanovil termín veřejného zasedání ve věci na 13. 11. 2017, kde bude mít stěžovatel možnost řádně realizovat svoje právo na obhajobu.
17. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu