ECLI:CZ:US:2008:2.US.897.08.1
sp. zn. II. ÚS 897/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 ve věci ústavní stížnosti V. Z., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 9 To 68/2008 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 3 VZV 4/2005 o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 9 To 68/2008 a usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 3 VZV 4/2005 porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 4. 2008 se stěžovatel, jenž je vazebně stíhán pro trestné činy poškozování věřitele a další trestné činy, domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž i právo nebýt považován za vinného, dokud o vině pravomocně nerozhodne soud, garantované čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zejména ve skutečnosti, že napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění, která jsou dle názoru stěžovatele naopak pouze povšechná a obecná, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodnění rozhodnutí, jimiž je omezena osobní svoboda jednotlivce [zde stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121) či sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Podle stěžovatele jsou orgány činné v trestním řízení podle §67 písm. a) tr. řádu povinny odůvodnit obavu, že v případě propuštění z vazby se bude obviněný i nadále skrývat, zejména pobytem v zahraničí, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně tuto obavu z vyhýbání se budoucímu trestnímu stíhání odůvodnil s poukazem na chování stěžovatele v minulosti. Stěžovatel však namítá, že orgány činné v trestním řízení věděly minimálně ze zpráv Probační a mediační služby, střediska Ostrava, že se stěžovatel nachází na adrese D., Tijuana, B. C., Mexico. Přesto ovšem orgány činné v trestním řízení i nadále stěžovatele předvolávaly na adresu v Ostravě a nakonec proti němu zahájily trestní řízení jako proti uprchlému podle §302 tr. řádu. Stěžovatel je tak toho názoru, že v trestním spise se nachází dostatek důkazů svědčících o tom, že orgány činné v trestním řízení věděly o pobytu stěžovatele v cizině, avšak tyto důkazy vyšly najevo až po vydání usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 723/05 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), na které státní zástupce ve svém usnesení odkazuje. V případě propuštění z vazby na svobodu tak dle stěžovatele nehrozí v současné době obava ze skrývání či uprchnutí do ciziny.
3. Stěžovatel v této souvislosti odkázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle které je pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které nehledě na presumpci neviny převáží nad principem respektování osobní svobody. Dále stěžovatel konstatoval, že z judikatury ESLP rovněž plyne, že trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě více nepostačující. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné (relevantní a dostačující) důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlňovaly toto pokračování odnětí osobní svobody (stěžovatel odkázal na konkrétní rozhodnutí ESLP ve věci Letellier proti Francii, Muller proti Francii, Jecius proti Litvě či Rokhlin proti Rusku).
4. Podle přesvědčení stěžovatele z citovaného vyplývá, že soud byl povinen zkoumat ve svém usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě, zda pokračující omezení osobní svobody obviněného je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, což však neučinil, a důvod prodloužení vazby založil na zcela neodůvodněném hypotetickém závěru, který je libovolný a zcela odporující čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že ve vazebních rozhodnutích je třeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Jelikož dle názoru stěžovatele tyto požadavky v daném případě splněny nebyly, navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně.
6. Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Marií Večeřovou, ve svém podání pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou.
7. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně, zastoupené Mgr. Michalem Galátem, konstatovalo, že po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti se nelze ztotožnit s argumenty v ní uvedenými, a v podstatě zopakovalo argumentaci uvedenou v napadeném usnesení státního zastupitelství.
8. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
9. S ohledem na to, že trestní řízení vedené proti stěžovateli nebylo dosud pravomocně skončeno, vyžádal si Ústavní soud k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele pouze spisový materiál Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 68/2008 (zejména kopie rozhodnutí vydaných v rámci předmětného trestního řízení, kopie stížností stěžovatele) a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci- pobočky v Brně sp. zn. 3 VZV 4/2005 (obžaloba), z nichž zjistil následující skutečnosti.
10. Usnesením policejního orgánu UOKFK, SKPV, Policie České republiky, ČTS: OKFK-24/7-2004 ze dne 24. 10. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 tr. zákona a další trestné činy, kterých se měl dopustit v období od prosince roku 2000 do června roku 2002 v souvislosti s faktickým zřízením a nakládáním s majetkem několika obchodních společností.
11. Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 7. 2007 sp. zn. 70 Nt 3641/2007 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, za současného odmítnutí nabídky peněžité záruky a písemného slibu stěžovatele. V usnesení je mimo jiné uvedeno, že stěžovatel "(...) byl v souladu se zákonem brán jako uprchlý, (...) do ciziny uprchl, dobrovolně se do ČR nevrátil, byl dodán na základě vydaného příkazu k zatčení justičním orgánem cizího státu." (str. 2 usnesení). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 8. 2008 sp. zn. 9 To 446/2007 zamítl.
12. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. 3 VZV 4/2005 bylo rozhodnuto podle §73b odst. 2 ve spojení s §71 odst. 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. 9 To 575/2007 pak následně byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení státního zástupce.
13. Za situace, kdy dne 21. 12. 2007 v této trestní věci skončilo vyšetřování a policejním orgánem byl podán návrh na podání obžaloby a kdy dne 1. 2. 2008 uplynula tříměsíční doba dalšího ponechání stěžovatele ve vazbě, přezkoumal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu, zda důvody vazby nadále trvají či nikoli. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 1. 2008 pak rozhodl o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Ke konkrétním důvodům vazby v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že obviněný byl vzat do vazby, neboť zde existuje důvodná obava, že se bude stěžovatel skrývat, zejména pobytem v zahraničí, aby se vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu. "Tato obava je založena chováním (stěžovatele) v minulosti, kdy se tento vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, ačkoliv věděl, že je proti němu vedeno trestní řízení, ve kterém byl jako podezřelý a následně i jako obviněný." (str. 2 usnesení). Rovněž konstatoval, že se shora uvedenými závěry se ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 723/05 (viz výše). Státní zástupce uvedl, že se rovněž zabýval i možností nahradit tento nejpřísnější prostředek k zajištění obviněného pro trestní řízení prostředky mírnějšími (peněžitou zárukou či slibem obviněného), nicméně "(...) s ohledem na chování (stěžovatele) v minulosti, kdy se prokazatelně trestnímu stíhání vyhýbal, a rovněž s ohledem na to, že (stěžovatel) velmi pravděpodobně získal z trestné činnosti majetkový prospěch v takové výši, která by mu umožňovala dlouhodobý pobyt v zahraničí, dospěl k závěru, že není možno nahradit vazbu jiným zajišťovacím instrumentem (...)." (str. 2 usnesení). Tato stanoviska posiluje i skutečnost, že obviněný je ohrožen trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 12 let.
14. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 4. 2. 2008 stížnost (doplněnou podáním ze dne 21. 2. 2008), ve které předestřel obdobnou argumentaci jako v nyní posuzované ústavní stížnosti (viz výše body 3 a 4). Krajský soud v Brně o této stížnosti rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Při zkoumání důvodů vazby soud konstatoval, že napadené rozhodnutí považuje za "správné a zákonné, (...) obava, že (stěžovatel) by se mohl vyhýbat trestnímu řízení pobytem v cizině je dostatečně konkretizována a také podle stížnostního soudu trvá i nadále. Skutečností je, že (stěžovateli) stále hrozí uložení trestu v rámci trestní sazby od 5 - 12 let odnětí svobody." (str. 2 usnesení). Dále uvedl, že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů, pro které je trestní stíhání zahájeno, a jsou dány důvody k podezření, že tyto spáchal (stěžovatel)." (str. 2 usnesení).
15. Ústavní soud ze spisového materiálu rovněž zjistil, že stěžovatel byl v minulosti již jedenkrát soudně trestán, a to na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2002 sp. zn. 30 T 13/99 pro trestné činy poškozování věřitele [§256 odst. 1 písm. c) tr. zák.] a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§148 odst. 2 a 3 písm. c) tr. zák.], za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let, a byl mu stanoven dohled Probační a mediační službou (viz str. 65 obžaloby). Ze "zpráv o průběhu dohledu" Probační a mediační služby, střediska Ostrava, jejichž kopie byly stěžovatelem přiloženy k ústavní stížnosti, se krom jiného podává, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel dlouhodobě pobýval mimo území České republiky (stěžovatelem uvedená kontaktní adresa D., Tijuana, B. C., Mexico), byl vypracován probační program, který s vědomím Krajského soudu v Ostravě na danou situaci reaguje. Stěžovatel měl mimo jiné povinnost hlásit se formou písemných sdělení zasílaných příslušnému pracovníkovi Probační a mediační služby, a to ve frekvenci 1x za čtyři měsíce. Z obsahu předmětných zpráv o průběhu dohledu za období od 1. 10. 2004 do 1. 4. 2005, od 14. 4. 2005 do 30. 11. 2005 a od 12/2005 do 05/2006 je patrné, že stěžovatel daný probační program dodržoval a povinnosti z něj plynoucí řádně plnil, o čemž byl Krajský soud v Ostravě informován. Ze zprávy za období 12/2005 až 05/2006 ze dne 31. 5. 2006 je navíc patrné, že Probační a mediační služba, středisko Ostrava, a následně i Krajský soud v Ostravě byly na základě sdělení právního zástupce stěžovatele, JUDr. L., informovány o zahájení dalšího trestního řízení proti stěžovateli a o skutečnosti, že u Městského soudu v Brně figuruje stěžovatel jako "osoba zdržující se na neznámem místě v USA" (str. 2 zprávy ze dne 31. 5. 2006).
16. Ústavní soud se dále dne 7. 7. 2008 dotázal Krajského soudu v Brně na stav řízení ve věci sp. zn. 9 To 68/2008 a bylo mu sděleno, že s ohledem na skutečnost, že dne 4. 4. 2008 byla Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci - pobočkou v Brně na stěžovatele a dalších devět spoluobviněných podána obžaloba, bylo dne 2. 5. 2008 krajským soudem opětovně rozhodováno o vazbě stěžovatele. Ústavní soud si proto vyžádal faxovou kopii předmětného usnesení ze dne 2. 5. 2008 sp. zn. 39 T 5/2008, z něhož zjistil, že krajský soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, nepřijal slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a rovněž zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
III.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.
19. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379) nebo sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)].
20. Stěžovatel namítal porušení svého základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny). Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavce 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v případě čl. 8 odst. 2 Listiny, který předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem, je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě je tak odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Je proto nezbytné získat dostatek podkladů a poznatků, které při rozhodování obecným soudům umožní právě tyto všechny okolnosti zhodnotit. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121) nebo sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
22. Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění označujícího konkrétní skutečnosti, na nichž je postaveno uvalení vazby, je zvláště významný v situaci, kdy je hodnocena oprávněnost obavy vedoucí k uvalení útěkové vazby na stěžovatele [§67 písm. a) tr. řádu]. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) vymezil prostor ústavně konformní interpretace ustanovení §67 písm. a) trestního řádu tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu, tedy každá z těchto skutkových podstat je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání.
23. Ústavní soud však rovněž zdůraznil, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného cca pěti až dvanáctiletým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587), sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) či sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod takové aplikační praxi brání. V rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlinová proti Rusku (srov. v oficiální databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int rozhodnutí první sekce č. 54071/00 §66 a 67 nebo Pomahač, R., ESLP: K vazbě osob podezřelých ze spáchání zvláště závažných trestných činů, in.: Trestněprávní revue, 6/2005, str. 161-162) ESLP konstatoval, že ačkoli závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů zvyšuje pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto závažnost stíhaného jednání sama o sobě nemůže ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě.
IV.
24. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatele ohledně způsobu, jakým vrchní státní zastupitelství a následně i krajský soud odůvodnily jeho ponechání ve vazbě, a napadená usnesení tak dle jeho názoru nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, a naopak jsou povšechná a obecná. Ústavní soud tak byl v daném případě především povolán k posouzení otázky, zda rozhodnutí krajského soudu a vrchního státního zastupitelství nevybočují z mezí ústavnosti tím, že na jejich základě je stěžovatel omezen na svobodě z důvodů výkonu libovůle ve smyslu naznačeném výše (viz bod 22).
25. Jak již bylo výše řečeno, rozhodnutí o vzetí do vazby představuje enormní zásah do osobní svobody jednotlivce, a právě proto v rozhodnutí o uvalení vazby je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a důsledně odůvodněno. Jak Ústavní soud zjistil, výše citovaný požadavek napadená usnesení nesplňují.
26. Při posuzování konkrétního důvodu vazby, a to obavy, že by se stěžovatel, s ohledem na svoje chování v minulosti, mohl skrývat v cizině a vyhýbat se tak trestnímu stíhání, je zjevné, že vrchní státní zastupitelství ani krajský soud nebraly vůbec v úvahu existující zprávy o průběhu dohledu Probační a mediační služby, střediska Ostrava, z nichž lze dovodit, že stěžovatel se v cizině nejenže neskrýval (viz uvedení kontaktní adresy), ale rovněž řádně plnil povinnosti plynoucí z probačního programu, o čemž byl podrobně informován Krajský soud v Ostravě (viz bod 15). Z tohoto důvodu není Ústavnímu soudu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl Městský soud v Brně k závěru, že stěžovatel "uprchl do ciziny" a "zdržuje se na území USA" (viz body 11 a 15). Ústavní soud má za to, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně i Krajský soud v Brně pochybily, když se při zkoumání jednání stěžovatele v minulosti neseznámily s obsahem předmětných zpráv Probační a mediační služby, a nezajistily si tak dostatek podkladů a poznatků pro zhodnocení všech okolností svědčících pro i proti omezení osobní svobody stěžovatele. Skutečnosti získané z těchto zpráv jsou přitom zásadní pro hodnocení důvodné obavy "ze skrývání se či útěku". Jde totiž o ony konkrétní okolnosti, které si ovšem oba orgány státní moci, jejichž rozhodnutí zasáhla do základních práv stěžovatele, neověřovaly. Jejich liknavý a nedbalý postup Ústavní soud nemůže ponechat bez vyslovení kritiky. Rovněž samotná hrozba vysokého trestu odnětí svobody (5 až 12 let) není s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (viz bod 24) pro naplnění citovaného vazebního důvodu dostačující. Z rozhodnutí stížnostního soudu také vůbec nevyplývá, zda-li se zabýval možností přijmout peněžitou záruku či písemný slib stěžovatele, které jako šetrnější varianty byl soud povinen zvažovat ve vztahu k vazebním důvodům podle §67 písm. a) tr. řádu.
27. Odkaz vrchního státního zastupitelství a následně i krajského soudu na citované usnesení (pozn.: nikoli nález, jak je uvedeno v usnesení krajského soudu) Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 723/05 (viz výše), kterým Ústavní soud rozhodoval ve věci ústavní stížnosti stěžovatele proti postupu policejního orgánu a Městského soudu v Brně, není případný, neboť Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy mu nebyly a nemohly být známy shora uvedené skutečnosti, které vyšly najevo až v souvislosti s řízením a rozhodováním v nyní posuzované věci.
28. To vše vede Ústavní soud k závěru, že vrchní státní zastupitelství i krajský soud rozhodovaly o pokračujícím omezení osobní svobody stěžovatele aplikací §67 písm. a) tr. řádu bez znalosti konkrétních skutečností, a tak výkonem libovůle zasáhly do práva stěžovatele být omezen na svobodě jenom způsobem, který zákon připouští.
29. Bude věcí obecného soudu, aby ve světle těchto skutečností znovu rozhodl o důvodnosti stížnosti, kterou napadl stěžovatel rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Soud s přihlédnutím k citované judikatuře týkající se čl. 8 Listiny tak bude muset při rozhodování vycházet ze všech okolností svědčících pro i proti omezení osobní svobody stěžovatele vazbou.
30. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.