ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.172.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 172/2021- 202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 211/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 1 T 211/2019 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 30. 4. 2019 v době od 17:00 do 18:00 hod. v obci XY, v rozporu s čl. II odst. 1 písm. d) obecně závazné vyhlášky obce XY č. 3/1993, účinné od 1. 1. 1994, kde je stanoveno, že na veřejných prostranstvích je zakázáno ponechat psy a jiná zvířata volně pobíhat, nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY, a jednou se zakousla do lýtka levé nohy M. S., narozené XY, která se v tuto dobu nacházela na silnici před domem čp. XY v obci XY, v důsledku čehož M. S. utrpěla na přední straně levého bérce téměř uprostřed 2 ranky asi 1 cm dlouhé, zasahující 3 - 4cm do podkoží, když zranění si vyžádalo u poškozené dobu omezení v obvyklých činnostech po dobu nejméně sedmi dnů . Za to mu byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (správně má být uvedeno „tr. ř.”) byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. S., narozené XY, bytem XY, škodu ve výši 1.913 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 10.000 Kč. Se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného spočívající ve výše uvedeném skutku postoupil Městskému úřadu Sušice, neboť se nejedná o trestný čin, jde však o skutek, který by mohl být posouzen jiným orgánem jako přestupek.
Citované usnesení odvolacího soudu následně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. a to v neprospěch obviněného. Zastává totiž názor, že krajský soud postoupil věc Městskému úřadu Sušice, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky, neboť neexistovala žádná procesní překážka, která by odvolacímu soudu bránila posoudit skutek jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Toto zákonné ustanovení není normou s blanketní dispozicí, protože neodkazuje na porušení norem určitého druhu. Konkrétní ustanovení zákona, k jejichž porušení zaviněným jednáním v daném případě došlo, nemusí proto být výslovně zahrnuto ve výroku o vině, konkrétně v jeho skutkové větě (u trestných činů s blanketní dispozicí je naopak třeba již v popisu skutku uvést odkaz na ustanovení právního předpisu, který byl ze strany pachatele porušen). U stíhaného přečinu postačuje, že ve skutkové větě výroku o vině je jednoznačně specifikována povinnost, kterou obviněný jako majitel psa zaviněně porušil (přičemž musí jít o povinnost, která je v příčinné souvislosti s následkem), aniž by muselo být expressis verbis odkázáno na konkrétní povinnost s odkazem na konkrétní právní normu, z níž tato povinnost plyne. Uvedená podmínka byla v daném případě splněna, neboť ze skutkové věty se podává, že: „… obviněný nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY (v obci XY) a jednou se zakousla do lýtka levé nohy M. S. ....“. Z tohoto přesného popisu jednání obviněného bezprostředně předcházejícího škodlivému následku vyplývá, že k incidentu se psem došlo v důsledku zaviněného jednání obviněného jako majitele psa, jehož povinností bylo zajistit, aby bylo zabráněno nebo zamezeno v možnosti úniku psa a vzniku újmy jinému. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný kritického dne nevykonával nad svým psem náležitý dozor a že jako jeho majitel si nepočínal tak, aby se pes nedostal z objektu a tedy neučinil vše, aby zabránil napadení poškozené. Forma prevenčního opatření směřujícího k tomu, aby obviněný měl náležitý dozor nad svým psem, záležela pouze na něm jako na chovateli, neboť žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn, zdali má být uvázán, umístěn v boudě, v oplocení apod., a ani neurčuje, jak má být zvíře proti úniku zabezpečeno. Bylo tudíž na obviněném, aby učinil vše pro to, aby vzniku škodlivého následku zabránil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 25 Cdo 972/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C 2565, sv. 29).
Podle dovolatele tak měl odvolací soud odstranit pochybení nalézacího soudu, když v odsuzujícím rozsudku sice konstatoval porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.”), spočívající v tom, že obviněný nedostatečně zabezpečil svého psa, ve skutkové větě však nepřesně uvedl, že obviněný jednal v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce XY č. 3/1993, která stanoví, že je zakázáno ponechat psy a jiná zvířata volně pobíhat na veřejných prostranstvích. Obviněný však svého psa volně pobíhat nenechal, ale nesplnil svoji prevenční povinnost mít náležitý dozor nad svým psem, který mu utekl otevřenými vraty. Přestože skutková věta explicitně neodkazovala na porušení prevenční povinnosti ze strany obviněného ve smyslu §2900 obč. zák., ale vázala pochybení obviněného vzhledem k obecně závažné vyhlášce obce, mohl odvolací soud uvedenou nesprávnost napravit, neboť ze slovního vyjádření ve skutkové větě bylo zcela zřejmé, že právě k porušení uvedené prevenční povinnosti došlo. Pokud se odvolací soud správně domníval, že došlo k porušení této zákonné prevenční povinnosti, neboť obviněný neučinil všechna nezbytná opatření, aby mu pes neunikl a volně se nepohyboval po veřejném prostranství, nic mu nebránilo učinit příslušný zásah přímo do skutkové věty výroku rozsudku. Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které tento soud sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažností následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005 publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě tedy odvolací soud mohl uvedený údaj zanést sám přímo do skutkové věty a nedošlo by tím k porušení zákazu reformationis in peius. Případně mohl ze skutkové věty vypustit údaj o tom, že obviněný jednal v rozporu s článkem II. odst. 1 písm. d) obecně závazné vyhlášky obce XY č. 3/1993, účinné od 1. 1. 1994, a vyrovnat se s uvedenou okolností o porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 obč. zák. toliko v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tak neučinil a neshledal ve stíhaném skutku přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a nesprávně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, který by měl věc řešit jako pouhý přestupek, dopustil se nesprávného právního posouzení skutku a své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v souladu s §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dovolatel vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný se k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil, byť mu bylo doručeno dne 22. 1. 2021.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatel jej uplatnil v jeho prvé variantě, tedy že soud druhého stupně nesprávně rozhodl ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci Městskému úřadu Sušice jako jinému orgánu, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a to z důvodu, že s takovým postupem soudu druhého stupně ani s jeho hodnocením nesouhlasí.
Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolatel konkrétně vytýká soudu druhého stupně nesprávné právní posouzení skutku, pokud jej neposoudil stejně jako soud prvního stupně jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, ale spatřoval v něm toliko případný přestupek, a dále že neprovedl ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně slovní korekci popisu skutku s poukazem na nemožnost takového zásahu při přezkumu odsuzujícího rozsudku pouze z podnětu odvolání obviněného s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je důvodné.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud spatřoval porušení důležité povinnosti stanovené obviněnému podle zákona ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku v tom, že … nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY, a jednou se zakousla do lýtka levé nohy M. S. …, což je podle něj v rozporu s čl. II odst. 1 písm. d) obecně závazné vyhlášky obce XY č. 3/1993, účinné od 1. 1. 1994, kde je stanoveno, že na veřejných prostranstvích je zakázáno ponechat psy a jiná zvířata volně pobíhat. Ve vlastním odůvodnění svého rozsudku se nezabýval tím, zda tato povinnost nachází odraz v nějaké povinnosti chovatele psa pro něj plynoucí ze zákonné právní normy.
Odvolací soud pak ve svém usnesení neakceptoval veškeré námitky obviněného, které ve svém odvolání vznesl vůči hodnocení důkazů, jak je provedl nalézací soud a to pokud jde o příčinu a průběh celého incidentu spočívající v napadení poškozené psem obviněného, včetně rozsahu i povahy ublížení na zdraví poškozené. Shledal však zásadní pochybení v popisu skutku, do něhož podle něj nalézací soud nezahrnul porušení zákonné prevenční povinnosti ve smyslu §2900 obč. zák. (a na místo ní v něm nesprávně citoval porušení obecně závazné vyhlášky obce XY č. 3/1993), z níž lze dovodit zákonnou povinnost majitele psa počínat si tak, aby chováním psa nedocházelo zejména ke škodám na zdraví a majetku, kterou obviněný porušil, když nezabránil vyběhnutí svého psa na veřejné prostranství. Pokud nalézací soud v popisu skutku neprecizoval, jakou důležitou zákonnou povinnost obviněný porušil, což odporuje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok o vině musí obsahovat všechny zákonné znaky trestného činu, a této skutečnosti nevěnoval pozornost ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemohl on sám takové pochybení při respektování totožnosti skutku napravit, a to s ohledem na to, že odvolání bylo podáno toliko obviněným. Odvolací soud proto z podnětu odvolání obviněného podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a celou věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu Sušice k jejímu možnému posouzení jako přestupku.
Jestliže odvolací soud v posuzované věci v napadeném usnesení shledal naplnění všech zákonných znaků stíhaného přečinu a přesto dovodil, že spáchaný skutek nelze považovat za trestný čin, ale toliko případně za přestupek, a to z důvodu, že nalézací soud ve výroku o vině v popisu skutku nepřesně specifikoval důležitou povinnost porušenou obviněným odkazem toliko na obecně závaznou vyhlášku příslušné obce, a této skutečnosti nevěnoval patřičnou pozornost ani v odůvodnění svého rozsudku, je takové rozhodnutí odvolacího soudu nutno označit za nesprávné ohledně právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nalézací soud sice, jak poznamenal sám odvolací soud, v popisu skutku nepřesně poukázal na porušení čl. II odst. 1 písm. d) obecně závazné vyhlášky obce XY č. 3/1993, účinné od 1. 1. 1994, avšak slovně povinnost obviněného v něm dostatečně přesně vymezil tak, že obviněný … nedostatečně zabezpečil fenu rasy Slovenského čuvače jménem Azra, kterou vlastnil, tato vyběhla z neuzavřených vrat domu čp. XY, a jednou se zakousla do lýtka levé nohy M. S. , která bez dalšího přesně specifikuje povinnost, jíž svým nedbalostním jednáním obviněný porušil. Zároveň se jí zabýval i v odůvodnění svého rozsudku, když v bodě 12 konstatoval, že obviněný si byl vědom, že vstupní vrata na jeho pozemek nejsou dostatečně zabezpečeny, aby se fena nedostala na veřejné prostranství – vrata se zavírala samotíží, nebyla zajištěna a fena byla schopna si je sama otevřít, měl proto dbát zvýšené opatrnosti tím spíše, že jeho fena Azra měla v inkriminované době cca jednoměsíční štěňata, což zvyšuje agresivitu psa a prostranství mezi třemi nemovitostmi obviněného, kde se zcela běžně s rodinou obviněného pohybovala, považovala za jí kontrolované teritorium zejména v době silných mateřských pudů. Nalézací soud tak dostatečně jasně v popisu skutku formuloval slovním vyjádřením okolnosti, které v tomto konkrétním případě považoval za porušení (důležité) povinnosti stíhaného přečinu a ve svém důsledku v popisu skutku vyjádřil všechny skutečnosti významné pro jím zvolenou právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud již dříve judikoval, že shora uvedené nedostatky v popisu skutku výroku o vině může odstranit i odvolací soud. V takovém postupu mu nebránila ani zásada zákazu změny k horšímu zakotvená v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., podle jehož věty první může odvolací soud v neprospěch obžalovaného (dále jen obviněného) změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tato zásada nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku podle odstavce 3 téhož ustanovení popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005 publ. ve Sb. rozh. tr. pod č. 38/2006).
Tudíž nesprávná subsumpce povinnosti chovatele psa, kterou obviněný porušil, pod jinou právní normu, sice představuje zásah do právního posouzení této povinnosti, avšak v konečném důsledku nemá vliv na konečnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, která by v obou případech zůstala stejná. Postavení obviněného po precizaci této povinnosti v popisu skutku, při současném upřesnění popisu rozhodných skutkových zjištění týkajících se porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona vyhovujících zvolenému zákonnému ustanovení, provedené odvolacím soudem toliko na základě odvolání obviněného, by se nijak nezměnilo. Pokud prvostupňový soud nesprávně ve výrokové části rozsudku dovodil jako rozhodné porušení závazné vyhlášky obce XY, a nikoli konkrétní ustanovení zákona, tj. ustanovení §2900 obč. zák., k jehož porušení dospěl posléze odvolací soud, nic mu nebránilo vytýkanou změnu v popisu skutku provést v rámci odvolacího řízení.
Rozhodně ale nebyly splněny zákonné podmínky pro zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci obviněného do přestupkového řízení jen s tím odůvodněním, že odvolací soud nemohl výše uvedené pochybení soudu prvního stupně zhojit, neboť mu v tom bránila zásada zákazu reformationis in peius. Jak již bylo zdůrazněno shora, odvolací soud mohl i za daných procesních podmínek rozsudek soudu prvního stupně zrušit a nahradit ho svým, v němž by přesně vymezil popis skutku uvedením všech zákonných znaků přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, včetně vymezení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, kterou svým nedbalostním jednáním porušil. Tedy buď mohl nahradit nesprávně citovaný odkaz na obecně závaznou vyhlášku obce XY specifikací ustanovení §2900 obč. zák., coby prevenční povinnosti, případně mohl odkaz na obecně závaznou vyhlášku obce vypustit a vypořádat se s uvedeným porušením zákonné povinnosti obviněným v odůvodnění svého rozsudku, to celé aniž by v konečném výsledku rozhodl v neprospěch obviněného. Tudíž v tomto ohledu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ne zcela zodpovězenou pak zůstává otázka mající vliv na výslednou právní kvalifikaci skutku, a to jestli porušení povinnosti dostatečně zabezpečit zmíněného psa, aby nemohl vyběhnout z neuzavřených vrat domu a způsobit někomu zranění (v tomto případě poškozené M. S.), lze považovat za důležitou povinnost uloženou obviněnému podle zákona ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. K této vadě, která sice nebyla dovoláním napadena, bylo nutné přihlédnout vzhledem k ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., protože má zásadní vliv na správnost výsledného rozhodnutí ve výroku o vině, tedy na zjištění, zda obviněný ve svém výsledku naplnil všechny formální znaky stíhaného přečinu.
Nalézací soud se otázkou, zda porušení zmíněné povinnosti chovatelem psa – obviněným lze považovat za povinnost důležitou, v podstatě nezabýval. Odvolací soud v bodě 11 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že porušení důležité povinnosti je formálním znakem stíhaného přečinu a lze za ni považovat jen porušení takové povinnosti, která má za dané situace zpravidla následek v podobě nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a jejím porušením může snadno k takovému následku dojít. Bez dalšího za něj označil široce vymezenou prevenční povinnost zakotvenou v ustanovení §2900 obč. zák. (a nikoli v obecně závazné vyhlášce obce XY č. 3/1993), která je podle něj takovou zákonnou povinností se zmíněnými důsledky. Současně uvedl, že pokud by se obviněný choval způsobem předpokládaným v tomto ustanovení a zabezpečil by vrátka či měl psa na vodítku, k následku na zdraví poškozené by nedošlo. Také připomněl, že podle zpráv obce XY (č. l. 58, 100) a svědků Š. a S. mělo již v minulosti opakovaně docházet k problémům se psy obviněného a ten proto měl dbát zvýšené opatrnosti v souvislosti se zabezpečením psa před svévolným opuštěním oploceného pozemku, když si byl dobře vědom, že jeho fena pečující o štěňata se může dostat mimo oplocený soukromý pozemek, neboť nedostatečně zajistil vrátka. Jednoznačný závěr, zda, v čem a proč spatřuje v nedbalostním jednání obviněného porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ale jednoznačněji a konkrétněji nespecifikoval.
Zde je třeba zmínit, že porušení důležité povinnosti nelze mechanicky ztotožňovat s porušením jakéhokoli ustanovení zákona, tím spíše pokud odvolací soud dovodil její porušení z obecné prevenční povinnosti předcházet škodám podle ustanovení §2900 obč. zák., z něhož plyne, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného . Trestní zákoník také explicitně nestanoví, jakou povinnost pokládá ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku za důležitou a ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). V takových případech nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013).
Nejvyšší soud v dané procesní situaci nebude nahrazovat pozici soudů nižších stupňů, neboť při dovolacím přezkumu napadených rozhodnutí má tyto event. podrobit kasaci, a nikoli dotvářet či nahrazovat hodnotící úvahy těchto soudů stran právní kvalifikace stíhaného činu v nyní posuzovaném případě týkajících se závěru o porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona. V této souvislosti nelze nezmínit, že odůvodnění naplnění formálního znaku porušení důležité povinnosti obviněným obsažené v bodu 11 napadeného usnesení odvolacího soudu, není k vyslovení takového závěru dostačující. Není z něj totiž patrné, na základě čeho k němu odvolací soud dospěl. Zde je nutno zmínit, že opřel-li odvolací soud svou argumentaci o zprávy obce XY na č. l. 58 a 100 spisu a o výpovědi svědků R. Š. a S. S., nijak se nevypořádal s tím, že obviněný se ostře ohradil proti tvrzením uvedeným v těchto zprávách, jelikož se v nich starosta obce, ale i jmenovaní svědci vyjadřovali k incidentům i jiných psů obviněného z minulosti, a nikoli výlučně feny slovenského čuvače Azry. Současně z důkazů vyplývá, že mezi obviněným a rodinou poškozené M. S. včetně jejího manžela svědka S. panují vleklé sousedské spory a mají mezi sebou zřetelný negativní vztah, s čímž se bude nutné při vyvození konečných závěrů dostatečně vypořádat.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným pokud jde o oba uplatněné dovolací důvody a v důsledku toho zrušil jím napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. 6 To 236/2020, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V novém odvolacím řízení tedy bude třeba, aby se krajský soud znovu zabýval a vypořádal s tím, co bylo Nejvyšším soudem shora naznačeno. Tedy jestli obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, a zda touto důležitou povinností může být obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení §2900 obč. zák. Pokud dospěje k rozhodnutí, že tomu tak s ohledem na konkrétně zjištěné okolnosti je, své závěry o naplnění tohoto formálního znaku citovaného přečinu náležitě v odůvodnění vyloží. Zároveň ve výroku o vině doplní do popisu skutku citaci takového zákonného ustanovení a odpovídajícím způsobem vymezí z něj vyplývající důležitou povinnost, jíž obviněný porušil. Jestliže učiní závěr opačný, rozhodne ve věci na základě odvolání obviněného jiným způsobem odpovídajícím zákonu.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu