ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.92.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 92/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podala obviněná O. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 53/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3 T 53/2013-774.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3 T 53/2013-774 , byla obviněná O. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění jmenovaného soudu dopustila jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněná byla odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, v celkové výši 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobem v rozsudku popsaným.
O odvolání obviněné, státního zástupce a poškozené Policie ČR – Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnou uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 28. 3. 2012 kolem 17:17 hodin jako řidička osobního motorového vozidla
zn. Renault Megane Scenic, jedoucího ve směru od centra města, v rozporu s §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), neumožnila na V. ulici v P. bezpečný průjezd osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, jedoucího stejným směrem, které jako vozidlo Policie České republiky uplatňující právo přednosti v jízdě, bylo vybaveno zvláštním výstražným světlem modré barvy, mělo v provozu doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení a jelo vyšší než povolenou rychlostí pro daný úsek silnice, neboť v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu nesledovala dostatečně situaci v provozu, takže nezpozorovala vozidlo zn. Škoda Octavia, a v rozporu s §21 odst. 1 zákona o silničním provozu započala odbočování vlevo z ulice V. na vedlejší pozemní komunikaci na ulici Z., aniž by se, dbaje zvýšené opatrnosti, dostatečně přesvědčila, zda neohrožuje řidiče jedoucí za ní, čímž zkřížila jízdní dráhu vozidla zn. Škoda Octavia jedoucího v levém jízdním pruhu a způsobila střet obou vozidel, načež vozidlo zn. Škoda Octavia v důsledku střetu narazilo do stromu před domem č. ....., přičemž jeho řidič V. N. utrpěl otřes mozku s mozkolebečním traumatem a zhmožděním hrudníku, pro což byl hospitalizován a léčen a po dobu do 25. 4. 2012 omezen v obvyklém způsobu života; jeho spolujezdec P. S., při nehodě utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění a otoku mozku s nitrolebním krvácením, vedoucí k organickému psychosyndromu s výrazným omezením kognitivních funkcí, mnohočetné zlomeniny kostí lebky a obličeje a masivní zhmoždění plic, pro což byl hospitalizován a léčen a nejméně do 6. 3. 2013 byl citelně omezen v obvyklém způsobu života.
Odvolací soud obviněnou odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, v celkové výši 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava – Vítkovice, na náhradě škody částku 293.645 Kč a částku 3.042 Kč, poškozené Policii ČR – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, IČ: 72051795, se sídlem tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, na náhradě škody částku ve výši 126.552,80 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, Policie ČR – Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněným nárokem na náhradu škody poškozeného P. S. Podle §256 tr. ř. zamítl krajský soud odvolání poškozeného P. S.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Burgeta dovolání , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (správně tr. ř.), když je přesvědčena, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
V prvé řadě obviněná odvolacímu vytýká, že se v rámci podaného odvolání omezil toliko na obecné konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, aniž by vyložil, v čem a z jakých důvodů jsou uplatněné odvolací námitky vadné (bod III.). Zejména neakceptuje jeho závěr stran nezpozorování policejního vozidla pronásledujícího motorkáře oproti řidičům ostatním, neboť je to v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Vozidla si všimla, bylo již však pozdě k odvrácení nehody. Z provedených důkazů naopak plyne, že policejní automobil byl špatně odlišitelný v silničním provozu, což demonstruje na výpovědi svědka S., K. a svědkyně V. (bod IV.). V bodě V. napadla nedostatečnost provedeného vyšetřovacího pokusu, který se neodehrál v reálných podmínkách. Namítá nesprávnost závěru soudu druhého stupně, který jí vytkl, že mění svoji výpověď ve vztahu k počtu automobilů v koloně. Odkazuje na svou výpověď, v níž uvedla, že si počet automobilů přesně nepamatuje, byly asi 3-4. Znalec Ing. Dadák měl podle dovolatelky kromě verze jím zpracovávané zohlednit rovněž verzi, že za ní jela vozidla tři (bod VI.). V bodě VII. vytýká soudům nesprávné posouzení gradace příčinné souvislosti. S odkazem na rozsudek soudu prvního stupně uvádějící, že v momentě pronásledování motorky nesplňovalo policejní vozidlo požadavek na užití zvláštního výstražného světla ve smyslu §41 zákona o silničním provozu a nejednalo se o vozidlo s právem přednostní jízdy, zdůrazňuje, že zranění poškozeného S., pokud by k nim vůbec došlo, by byla při maximální rychlosti vozidla v obci povolené diametrálně odlišná (bod VII./a). Nelze ani běžně očekávat, že bude ve městě, při odbočování vozidla na křižovatce, z levé strany předjížděna automobilem jedoucím rychlostí přibližně 100 km/h (bod VII./7b). Usuzuje, že umístění výstražného světla na nejvyšším bodě vozidla má svoje opodstatnění z důvodu viditelnosti. Policejní automobil měl jen přídavné výstražné světlo, které mezi automobily nebylo vidět (bod VII./7c). Pokud by policejní vůz nepřekročil maximální povolenou rychlost v obci, k střetu by vůbec nedošlo. Samotnou rychlost tohoto vozidla považuje za primární příčinu nehodového děje (bod VII/7d). S ohledem na nález IV. ÚS 613/2000 podotýká, že ke střetu vozidel by nedošlo ani tehdy, pokud by policejní vozidlo nepředjíždělo vlevo. V této souvislosti odkázala na §17 odst. 1 ve spojení s odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu (bod VII./7e, f). Zapnutý ukazatel směru jízdy a svítící brzdová světla jejího automobilu měla být varováním pro automobily jedoucí za ní (bod VII/7g). Soudům vytýká, že přehlédly porušení ustanovení §17 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť řidič nedal znamení o změně směru jízdy, když předjížděl kolonu automobilů, ve které jela. Tato skutečnost mohla nehodový děj ovlivnit (bod VII/7h). Dále má za to, že řidič policejního vozidla porušil i povinnost obezřetnosti stanovenou §4 odst. 1 zákona o silničním provozu, jež platí rovněž pro vozidla užívající zvláštní výstražné světlo modré barvy (bod VII/7i), jakož i povinnost vyplývající z §41 odst. 1, 2 zákona o silničním provozu, která platí rovněž pro řidiče policejních vozidel (bod VII/7j). Je přesvědčena, že řidič policejního vozidla porušil svým jednáním i služební předpisy Policie ČR, a to zejména čl. 2 Metodického pokynu ředitele služby dopravní policie a Závazný pokyn policejního prezidenta č. 172/2009 (bod VII/7k). Tyto skutečnosti soudy obou stupňů ignorovaly.
V bodě VIII. dovolatelka brojí proti nesprávnému zjištění stran naplněnosti subjektivní stránky trestného činu. Zmiňuje, že soudy její zavinění ve formě nedbalosti vztáhly k nedostatečné pozornosti před započetím odbočovacího manévru. Řeší otázku nedostatků znaleckého posudku a zaměnění počátku doby vzniku její povinnosti podívat se do zpětného zrcátka deklarovanou soudem prvního stupně, když není zřejmé, zda znalec vztahoval stanovenou dobu nezbytnou k zaregistrování policejního vozidla k momentu započetí odbočovacího manévru nebo k okamžiku střetu vozidel. Brojí proti závěru soudů o jejím zavinění rovněž ve vztahu k údajnému poškození jejího zpětného zrcátka, které mohlo mít vliv na její výhled z vozidla. Poukazuje na rozporné závěry znalce, které právě z tohoto důvodu nelze použít. Zdůrazňuje, že opravená část vozidla sloužila pouze jako „držák bočního zrcátka“ bez vlivu na jeho samotnou funkčnost. V obecnosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (5 Tdo 10/2008, 7 Tdo 1355/2012) a konstatuje, že nemohlo dojít k porušení jejích povinností, pokud se tři až čtyři vteřiny před okamžikem střetu nepodívala do zpětného zrcátka.
V bodě IX. zpochybnila vymezení rychlosti, jakou podle názoru soudů obou stupňů jel policejní automobil. Posudek znalce Ing. Leoše Dadáka nikterak neobjasnil, jak znalec dospěl k rychlosti, jakou měl policejní automobil v okamžiku střetu jet. Druhý ze znalců (Ing. Albert Bradáč, Ph. D.) ve svém posudku připustil, že policejní automobil v okamžiku střetu vozidel mohl jet mnohem rychleji. Rozporuje závěr, že policejní automobil musel jet v levém pruhu pět vteřin před střetem vozidel, čímž jí musel být viděn. Závěry znalce Ing. Alberta Bradáče, Ph. D., hovoří o čase možná menším než tři vteřiny. Poukázala i na neprovedení důkazů výpověďmi svědků Ž., B., F. a znaleckým posudkem z oboru akustika, které byly k vytýkaným skutečnostem rozhodující.
Podle dovolatelky (bod X.) měla být věc vyšetřována jiným odborem Policie ČR, než k jakému náležela posádka policejního vozidla, neboť existují důvodné pochybnosti o objektivitě a nepodjatosti vyšetřování (odkazuje např. na odstranění výstražného zvukového zařízení z policejního vozidla). Těmito skutečnostmi odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po shrnutí průběhu řízení a dovolatelkou uplatněných námitek, usoudila, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) byl věcně naplněn. Zdůraznila, že posuzovaná věc se svým charakterem vymyká případům posuzování obdobných dopravních situací, při kterých dojde ke kolizi mezi vozidlem odbočujícím a vozidlem jej předjíždějícím, neboť havarovaným vozidlem bylo vozidlo Policie ČR, které neoprávněně užívalo právo přednosti v jízdě, aniž proto byly splněny podmínky §24 vyhlášky č. 341/2002 Sb. (především absence zvláštního výstražného světelného zařízení modré barvy). Havarované vozidlo bylo vybaveno pouze zvláštní doplňkovou svítilnou s přerušovaným tokem světla modré barvy, která byla umístěna za předním sklem, a dále zvláštním zvukovým výstražným zařízením se sirénou ve smyslu §24 odst. 7 předmětné vyhlášky.
Policejní vůz se podle státní zástupkyně nepochybně choval jako automobil s právem přednostní jízdy, neboť nedodržoval pravidla silničního provozu, zejména nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Poukázala na nelogické odůvodnění soudu prvního stupně, který shledal, že obviněná porušila povinnost stanovenou v §41 odst. 7 zákona o silničním provozu (povinnost umožnit bezpečný a plynulý průjezd vozidla s právem přednostní jízdy), ačkoli zároveň uvedl, že se o vozidlo s právem přednostní jízdy nejednalo. Zpochybnila rovněž závěr nalézacího soudu stran subjektivní stránky obviněné, pokud shledal u dovolatelky zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, neboť tato mohla být natolik pozorná a opatrná, aby policejní vozidlo zaregistrovala. Takový závěr učinil, ačkoli konstatoval, že spoluzavinění policejního vozidla přispělo k následku až z padesáti procent a ačkoli policejní vozidlo nesplňovalo veškeré požadavky na zvláštní světelnou výbavu, která jej v silničním provozu viditelně a zřetelně identifikuje. Zmínila nekonzistentnost rozsudku soudu prvního stupně, který řidiči policejního vozidla vytkl, že porušilo zákaz předjíždění, neboť obviněná dávala znamení o změně směru jízdy vlevo, přičemž na druhé straně hovoří o tom, že obviněná nedbala zvýšené opatrnosti, čímž ohrozila vozidla jedoucí za ní a v konečném důsledku způsobila dopravní nehodu.
Zmínila dále nesouladné výpovědi svědků ve vztahu k počtu automobilů jedoucích v koloně za obviněnou a okamžiku, kdy jednotliví řidiči zaznamenali průjezd policejního vozidla. Ve vztahu k výpovědi znalce Ing. Dadáka, který uvedl, že stran nastíněných otázek se svědecké výpovědi diametrálně liší, připomíná ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., který orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Míní, že pokud v daném případě vznikly pochybnosti o počtu vozidel v koloně, měl soud v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z varianty pro obviněnou nejpříznivější.
K samotnému zavinění dodala, že hranice okolností, které řidič může nebo nemůže předvídat, nelze vymezit v rovině hypotetické, nýbrž je vždy nezbytné vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení o pravidlech silničního provozu, je to i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. Za porušení důležité povinnosti tak bez dalšího nelze mechanicky považovat každé porušení jakéhokoli předpisu vyhlášky o pravidlech silničního provozu, ale pouze takové povinnosti, jejíž porušení v konkrétních případech podstatně zvyšuje stupeň společenské škodlivosti.
Stran zbývajících námitek obviněné státní zástupkyně usoudila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Námitky směřující proti podjatosti vyšetřujícího policejního orgánu shledává irelevantními, neboť nebyly uplatněny v příslušném stadiu trestního stíhání, tedy před skončením přípravného řízení. Zdůraznila, že o námitce podjatosti rozhoduje ten orgán činný v trestním řízení, vůči němuž směřuje. Konání policejního orgánu ve věci zásadně končí předložením spisu státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby, přičemž státní zástupce sám se po jejím podání k soudu stává pouze stranou v procesu. Námitka podjatosti policejního orgánu je v dovolání podána opožděně a nelze se jí zabývat, neboť již nesměřuje vůči příslušnému orgánu, který nyní věc projednává .
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a aby posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v dovolání obviněné neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnou uplatněn zcela oprávněně, neboť nezbývá než konstatovat, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Uvedený soud, stejně jako předtím soud nalézací, se totiž podle zjištění soudu dovolacího nedokázal náležitým způsobem vypořádat s vadným náhledem na řešení posuzované dopravní nehody orgány přípravného řízení. Lze totiž již na podané obžalobě (jako výstupu výsledků přípravného řízení) demonstrovat, že při jejím podání státní zástupce zcela nesprávně a v rozporu se skutkovými zjištěními, které bylo možno a třeba učinit již na podkladě důkazů opatřených v tomto stadiu trestního řízení, přistoupil k právnímu zhodnocení postupů řidiče policejního vozidla, o němž zavádějícím způsobem a v rozporu se skutečností ve skutkové větě žalobního návrhu tvrdil, že „mělo v provozu zvláštní výstražné světlo modré barvy a zvláštní zvukové výstražné zařízení a svědčilo mu právo přednosti v jízdě“ , z čehož dovozoval, že se jednalo o tzv. vozidlo s právem přednostní jízdy ve smyslu §41 odst. 1 zákona o silničním provozu . Obviněná dle něj byla povinna podle cit. ustanovení zákona umožnit policejnímu vozidlu bezpečný a plynulý průjezd a pokud tak neučinila, rovněž toto ustanovení zaviněně porušila.
Toto zcela neodůvodněné tvrzení ve své podstatě převzal soud prvního stupně, který ve svém rozsudku uvedl, že „vozidlo Policie České republiky uplatňující právo přednosti v jízdě, bylo vybaveno zvláštním výstražným světlem modré barvy, mělo v provozu doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení“. Byť nalézací soud učinil poznatek, že (str. 11 rozsudku) „bylo zjištěno, že v momentě pronásledování oné motorky nesplňovalo toto policejní vozidlo požadavek na užití zvláštního výstražného světla ve smyslu §41 zákona o silničním provozu ve spojení s §24 vyhl. č. 341/2002 Sb.“ , shledal obviněnou vinnou i jednáním „v rozporu s §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12-13) je nicméně zřejmé, že - s ohledem na jeho zjištění, že řidič policejního vozu porušil své povinnosti tím, že „v rozporu s požadavkem §41 zákona o silničním provozu ve spojení s §24 vyhlášky MDS neumístil na střechu policejního speciálu maják… porušil ustanovení §16 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, když předjížděl obžalovanou přesto, že ta již dávala znamení k změně směru jízdy… nedbal potřebné opatrnosti, jak mu to ukládá §41 odst. 1 zákona o silničním provozu...“, dále že „policejní vozidlo porušilo §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“, přičemž „osádka policejního vozidla navíc nedbala jakési obecné prevenční povinnosti vyjádřené již v §415 občanského zákoníku, když nedbala vlastní bezpečnosti“ - tento soud učinil závěr, že (str. 14) „spoluzavinění policejního vozidla, resp. jeho řidiče poškozeného V. N. přispělo k následku až z 50 %“. Nejzávažnější příčinou následku však podle zjištění okresního soudu bylo „jednání obžalované, která porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem tím, že v rozhodné době nesledovala situaci v provozu, nepodívala se do levého zpětného zrcátka, nebo podívala, ale neviděla – v důsledku poškození levého zpětného zrcátka, a dopravní nehodě tak nezabránila, ač tak učinit bez problémů mohla“.
Odvolací soud, který změnou popisu skutku správně vyjádřil, že „vozidlo Policie České republiky mělo při předjíždění vozidel v koloně v provozu ( pouze ) doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení a jelo vyšší než povolenou rychlostí pro daný úsek silnice“ a v důsledku toho již neshledal obviněnou vinnou porušením ustanovením §41 odst. 7 zákona o silničním provozu, neboť uzavřel, že (str. 7) „policejní vozidlo Škoda Octavia vozidlem s právem přednostní jízdy nebylo“ , vzhledem ke skutečnostem zmíněným na str. 7 a 8 rozsudku naznal, že „podíl řidiče policejního vozidla je… vzhledem k závažnému porušení silničního zákona ze strany obžalované maximálně 20 procentní“. Podíl obviněné na vzniku nehody tak shledal ve výši 80%. Vzhledem k tomu vyhověl jak odvolání státního zástupce, když obviněné zpřísnil uložený trest (jeho doplněním o trest zákazu činnosti), tak i odvolání poškozené organizace, když navýšil povinnost obviněné k úhradě škody Polici ČR – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje na úroveň 80% uplatněného nároku na náhradu škody.
Tímto svým postupem však odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou, kterou mu vytýká dovolatelka. Pokud totiž tento soud převzal skutková zjištění učiněná nalézacím soudem (a tak tomu je jak s ohledem na obsah odůvodnění jeho rozsudku, tak s ohledem na skutečnost, že žádné dokazování, které by změnu skutkového stavu z hlediska procesního umožnilo uskutečnit, neprovedl), pak ve své podstatě setrval na poněkud nesourodém hodnocení zjištěných skutečností, neboť na straně jedné (a to zcela transparentním vyjádřením již výše citovaným) uzavřel, že vozidlo policie nebylo vozidlem s předností v jízdě ve smyslu §41 zákona o silničním provozu, na straně druhé dovozením ještě většího podílu obviněné na vzniku dopravní nehody, než učinil soud nalézací, bagatelizoval kauzální význam porušení dopravních předpisů (okresním soudem konkretizovaných ustanovení zákona o silničním provozu) řidičem policejního vozidla z hlediska kolize obou vozidel. Zcela nedostatečně pak rozhodnutí odvolacího soudu přistoupilo k hodnocení zejména významu rychlosti policejního vozidla, neboť nikterak nereagovalo na zjevný rozpor obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, který při převzetí závěrů znalce ing. Dadáka (též, že při rychlosti tohoto vozidla 4 vteřiny před střetem do 80 km/h by k nehodě vůbec nedošlo), uzavřel (str. 13), že policejní vozidlo „v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“. Logický rozpor tohoto závěru (ve vztahu k dolní hranici rychlosti vozidla) je zřejmý. V otázce míry zavinění řidičů havarovaných vozidel na vzniku dopravní nehody vyšel z toho, že „způsob jízdy obžalované při odbočování vlevo byl krajně neopatrný a ohrožující řidiče jedoucího za ní“ a že „policisté museli reagovat na styl jízdy pronásledovaného“. Přesto, že i podle soudu druhého stupně se „překročení povolené rychlosti policejního vozidla … na vzniku dopravní nehody jednoznačně spolupodílelo“ , shledal zcela rozhodující podíl (80%) na jejím vzniku v jednání obviněné.
Z takto pojatého hodnocení nutno dojít k závěru, že i odvolací soud přistoupil favorizujícím způsobem (poukazem na nutnost přizpůsobení se okolnostem pronásledování dopravní předpisy porušujícího motocyklisty) k posuzování porušení dopravních předpisů řidičem policejního vozu. Platí-li, že i při dodržení veškerých požadavků stran užití prostředků, jimiž se identifikuje v provozu vozidlo s právem přednostní jízdy, je řidič tohoto vozidla povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích , pak tím spíše musí požadavkům kladeným na řidiče stran odvrácení situací ohrožujících bezpečnost takového provozu dostát a přizpůsobit svoji jízdu konkrétně panujícím podmínkám na vozovce za situace, že ve skutečnosti takové vozidlo neřídí. Jinak řečeno, vozidlo nesplňující vnější označení rozhodné pro přiznání statusu vozidla s právem přednostní jízdy musí dodržovat dopravní předpisy jako každé jiné vozidlo, tj. mimo jiné i rychlost vozidla stanovenou pro ten který typ pozemní komunikace či dané místo, jímž projíždí.
Zvýhodnění, kterého se řidiči vozidla s právem přednostní jízdy z důvodu plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností dostává tím, že není povinen dodržovat v ustanovení §41 odst. 1 zákona o silničním provozu vyjmenovaná ustanovení [ §4 písm. c), §5 odst. 1 písm. f), g), h) a odst. 2 písm. f) a g) , §6 odst. 5 a 6,§7 odst. 1 písm. b),§11, §12 odst. 1, 2, 4, 5 a 6, §13 až 17, §18 odst. 2, 3, 4 a 8, §19 odst. 2 a 3,§20, §21 odst. 2, 3 a 4, §11, §22, §23, §24 odst. 3 a 4, §25 odst. 1, 2, 3, 4, 5, §26 odst. 3, §27, §28 odst. 2, 3 a 5, §31, §32 odst. 6, §35, §36 odst. 1 a 2 a §39 odst. 4 a 5; ], jsou nerozlučně spjata s nutností dodržení podmínek, která z vozidla v provozu řadového činí vozidlo s právem přednosti jízdy. V kombinaci citovaného ustanovení zákona a ustanovení §24 vyhlášky ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je takovým vozidlem jen to, které splňuje požadavky formulované v §24 odst. 4 - 7, 9. Soudy obou stupňů poukázaly správně na to, proč policejní vozidlo pronásledující dne 28. 3. 2012 nezjištěného motocyklistu za vozidlo s právem přednostní jízdy považováno být nemohlo. Nesplňovalo totiž to, co vyjadřuje podle §24 odst. 4 cit. vyhlášky zvláštní povahu vozidel a jejich postavení vůči všem účastníkům provozu na pozemních komunikacích.
Nejednalo-li se o vozidlo s právem přednostní jízdy, poté jednak nelze klást obviněné za vinu (jak již pochybení soudu prvního stupně napravil soud odvolací) porušení povinností, které jsou ostatním řidičům vůči takovým vozidlům uloženy (§41 odst. 7 zákona o silničním provozu), jednak nelze v otázkách řešení její trestní odpovědnosti zohledňovat fakt, že řidič policejního vozidla porušující dopravní předpisy plnil služební úkol, neboť tuto skutečnost by (v případě závěru o zavinění dopraví nehody tímto řidičem) bylo třeba zohledňovat až v úvahách následných (tj. v souvislosti s řešením otázky právních následků trestní odpovědnosti).
Z pohledu dosud vyvozené trestní odpovědnosti obviněné je třeba poukázat na to, co výstižným způsobem uvedla ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupkyně. Nedbalostní zavinění následku významného z hlediska trestného práva, jde-li o formu nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vychází z toho, že kromě míry povinné opatrnosti (v případě řešení odpovědnosti pachatele dopravní nehody vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu), tzn. kritéria objektivního, musí být splněno i kritérium subjektivní, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě, tj. kterou po něm lze oprávněně požadovat. Učinění spolehlivého závěru stran existence zavinění pachatele, zejména pokud je kategoricky popírá (jak činí i obviněná), je odvislé od náležitých skutkových zjištění. Ta však podle zjištění soudu dovolacího dosud učiněna nebyla, neboť i ze samotného rozsudku soudu prvního stupně (str. 9) plyne, že skutečnostem, které mohou mít zásadní dopad na otázku trestní odpovědnosti obviněné, nepřiznal nezbytný význam. Pokud totiž okresní soud uvedl, že „popis situace jednotlivými svědky se ovšem liší co do počtu vozidel, co do brzdění či nebrzdění, co do předjíždění z levého do pravého jízdního pruhu atd.“ , v důsledku čehož „svědecké výpovědi … hodnotil velice opatrně, s vědomím jejich rozporuplnosti“ , přičemž obsah výpovědí svědků (a tím jejich rozpornost) ani nezmínil (resp. stroze uvedl jen údaje shodné), poté navodil situaci, která vnáší oprávněné pochybnosti o správnosti celkově učiněných závěrů. Tak tomu je i proto, že nalézací soud v té části odůvodnění svého rozsudku, v níž přistoupil k vyložení toho, k jakým konkrétním skutkovým zjištěním se z provedených důkazů dobral (str. 11 a násl.), neuvedl, jaká dle něj byla dopravní situace z hlediska jejího možného vnímání řidiči obou vozidel v době bezprostředně předcházející jejich kolizi a v důsledku toho pak ani s odkazem na jím zjišťovaný závěr o rychlosti těchto vozidel nevyložil, jaké byly jejich možnosti stran odvrácení střetu vozidel. Nelze sice říci, že by se nalézací soud těmito otázkami nezabýval (ve vztahu k řidiči policejního vozu např. uvedl, že „kdyby dbal dostatečné opatrnosti, reagoval by zřejmě na zapnutý blinkr obžalované dávající znamení o změně směru jízdy, a pokud by začal v rozhodném okamžiku intenzivně či neintenzivně brzdit, mohl střetu předejít“ ), avšak neuvedení konkrétních poznatků stran toho, v jakém časovém okamžiku, v jaké vzdálenosti a při jaké rychlosti vozidel mohl ten který z řidičů druhé vozidlo (a s jakými světelnými znameními) zaregistrovat, způsobuje, že toto rozhodnutí (i při pominutí jeho zjevné vady týkající se ustanovení §41 odst. 7 silničního zákona) není přesvědčivé.
V odůvodnění rozsudku je nezbytné odlišit část, v níž soud zmiňuje obsah jím provedených důkazů (zde i odborných závěrů znalců), od části, v níž konkretizuje a rozvádí svá skutková zjištění, jež v koncentrované podobě vyjádřil při popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Uvedení konkrétních poznatků nabytých z dokazování stran výše uvedených skutečností (možnost registrace rychle se blížícího vozu obviněnou, možnost registrace odbočujícího vozidla obviněné V. N., atd.) by umožnilo nalézacímu soudu náležitě se vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, které je třeba v souvislosti s rozhodováním o vině obviněné vyřešit. Možná právě tyto nedostatky odvoláním napadeného rozsudku, spolu s tím, že tento soud - při vadném zhodnocení porušení povinností obviněnou (rozpor jejího jednání s ustanovením §41 odst. 7 zákona o silničním provozu) – zaujal názor, že jednání obviněné bylo „nejzávažnější příčinou následku“ a při tomto hodnocení učinil tomuto vyjádření nekorespondující závěr o rovnocenném podílu řidičů na vzniku dopravní nehody ( „spoluzavinění …V. N. přispělo k následku až z 50%“ ), vedly odvolací soud k tomu, že poměr zavinění dopravní nehody změnil v poměru 80% ku 20%, aniž by ovšem (při současné redukci porušení povinností na straně obviněné) podrobněji vyložil důvod takového postupu.
Již z takto stručně vyložených příčin proto dovolací soud nesdílí hodnotící úvahy soudu druhého stupně, který postup soudu prvního stupně shledal souladným jak s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tak s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V důsledku toho pak neshledává ani zákonu odpovídajícím řešení, k němuž přistoupil soud odvolací. Protože uvedený soud svým procesním postupem, spočívajícím ve zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu a jeho nahrazením rozsudkem novým, odstranil jen zcela zjevnou vadu napadeného rozsudku projevující se zřejmým logickým rozporem mezi závěrem, že vozidlu policie nelze v posuzovaném případě přiznat charakter vozidla s právem přednostní jízdy, a závěrem, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení §41 odst. 7 silničního zákona, nelze za zákonný pokládat ani rozsudek soudu druhého stupně, neboť i ten otázku kauzálních příčin dopravní nehody a tím i otázku jeho zavinění (či spoluzavinění) řidiči vozidel (potažmo obviněné) vyřešil způsobem neakceptovatelným. Skutková neujasněnost, kterou jsou rozsudky soudu nižších stupňů zatíženy, způsobuje, že o (na skutková zjištění) navazujícím závěru právním, tj. že obviněná svým jednáním naplnila znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vznikají důvodné pochybnosti.
Při těchto zjištěních vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněné v části opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . jako důvodné. Podle §265k odst. 1 tr. ř. proto zrušil rozsudek soudu odvolacího a podle §265k odst. 2 tr. ř. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nedůvodně naopak obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání sice vytýká, že vadu řízení, kterou je dle jejího nazírání předsoudní stadium jejího trestního stíhání trpí ( „jde sice o přípravné řízení, ale tato vada nebyla zhojena, jelikož část důkazů z přípravného řízení se překlenuje do řízení před soudem, a to včetně znaleckého posudku Ing. Dadáka…“ ), nenapravil soud odvolací, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že jí pociťovaná podjatost orgánů činných ve stadiu přípravného řízení – policejního orgánu vzhledem k osobám poškozených (policistů) – jí byla známa a rovněž uplatněna ještě před ukončením uvedeného stadia trestního řízení (viz č. l. 61, 68, 70 a 79 spisu), avšak v kontextu vymezených dovolacích důvodů a zejména pak i rozhodnutí, která lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadat (§265a odst. 1, 2 tr. ř.), je nezbytné dovodit, že skončilo-li trestní stíhání obviněné pravomocnými rozhodnutími soudů, je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadat jen podjatost těchto orgánů činných v trestním řízení (soudů). Důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravené v ustanovení §30 tr. ř. se totiž vztahují k orgánům, které v daném okamžiku trestního stíhání obviněného rozhodují, či mají rozhodovat, takže i z tohoto pohledu je třeba mít námitku obviněné, která ji uplatňuje proti policejnímu orgánu, za právně irelevantní.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod by mohl být shledán naplněným pouze tehdy, pokud by ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. jestliže by rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci podjatý (byl vyloučen) z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007). Aby se jednalo o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1324/2007). K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že „ byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. “ (srov. Šámal, P. a kol Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2013, str. 3157).
V.
Na základě tohoto rozhodnutí se věc obviněné vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně.
Úkolem nalézacího soudu zůstává rozhodnout na podkladě podané obžaloby o vině obviněné. Předpokladem splnění tohoto úkolu je učinění správných skutkových zjištění stran způsobu jízdy obou řidičů, stran možností jejich reakce na konkrétně vzniklou situaci a následně stran kauzality jejich jednání pro vznik následku, o němž pochybnosti nevznikají. Takové závěry je třeba učinit s přihlédnutím ke všem procesně účinným důkazům, jimž soud přizná charakter důkazu, o který se lze při konstrukci skutkových závěrů (z hlediska jeho věrohodnosti a pravdivosti) opřít. V návaznosti na toto vyhodnocení je třeba přistupovat k tomu, zda vyvstává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo v té či oné skutkové otázce (ve věci posuzované pak konkrétně, zda je důvodné se zaobírat případně alternativou nižšího počtu vozidel v koloně, než s nimiž kalkulovaly zpracované znalecké posudky). Právě i v této otázce je pak rozhodné, jak soud vyhodnotí výpovědi svědků, jež se stran této otázky (stejně jako i v otázce jízdy obviněné ulicemi města) rozcházejí. Nalézací soud pak své závěry o zavinění (spoluzavinění) dopravní nehody obviněné odvine i od poznatků, v jakém rozsahu povinnosti řidiče porušil řidič policejního vozidla, kterému nesvědčila oprávnění upravená zákonem pro vozidla s právem přednostní jízdy. V případě, že soud učiní závěr o trestní odpovědnosti obviněné, bude muset řešit její podobu, tj. zda konkrétní skutkové okolnosti případu odůvodňují závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví.
V této souvislosti se v obecnosti připomíná, že zákon nevysvětluje, jakou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou, a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci.
Připomíná se, porušení důležité povinnosti bylo soudy shledáno zejména v případech řízení motorového vozidla pachatelem pod vlivem požitého alkoholu, nepřiměřeně rychlé jízdy v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (rozhodnutí č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (rozhodnutí č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy apod. za situace vytvořené vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (rozhodnutí č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (rozhodnutí č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (rozhodnutí č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (rozhodnutí č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (rozhodnutí č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Dovodit porušení důležité povinnosti je namístě především tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního, výrazně nezodpovědného chování pachatele, takže má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Zvlášť obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je výsledkem pochybení spočívající např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu – účastníka dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn.
Bude proto na soudech nižších stupňů, aby i s přihlédnutím k těmto skutečnostem věc obviněné náležitě vyhodnotily. Na jejich uvážení se ponechává, zda pro splnění uloženého úkolu je dostačujícím opětovné komplexní zhodnocení již provedených důkazů, či je nezbytné provedení dalšího dokazování. Hlediskem tohoto rozhodování by mělo být posouzení, zda dosud provedené dokazování a jeho následné vyhodnocení je způsobilé k tomu, aby se soud vypořádal s relevantními námitkami obhajoby, které odůvodnily zrušení napadených rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil