ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.189.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 189/2021- 427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 4 To 613/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 84/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Nejprve je nutno uvést, že dovolání obviněného ze dne 28. 2. 2018, jež bylo doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích, tedy soudu druhého stupně, dne 1. 3. 2018, bylo Nejvyššímu soudu předloženo až dne 18. 2. 2021, takže vzniklou časovou prodlevu mezi jeho podáním a rozhodováním o něm nelze klást za vinu dovolacímu soudu.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 38 T 84/2016 byli obvinění M. K. a Z. J. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že:
dne 28. 6. 2015 v době od 3.10 hodin do 3.19 hodin v Českých Budějovicích, XY č. XY, v baru XY se poté, co M. K. vyprovokoval slovní konflikt, který následně vyhrotila Z. J., vzájemně napadali, a to tak, že nejprve Z. J. při slovní rozepři přistoupila do těsné blízkosti M. K., rukama na něj přesně nezjištěným způsobem sáhla, v čemž jí dále zabránil V. J., který jí odtahoval, až následně přesně nezjištěným způsobem se ocitl s M. K. na zemi, V. J. se však ihned zvedl a zatímco ležící M. K. kopající kolem sebe byl dále napadán Z. J. a O. C., který do něj kopl, v dalších útocích Z. J., O. Ch. i M. K. bránili V. J. a přítelkyně M. K. P. F., což se jim podařilo, M. K. si nejprve sedl, ale následně se zvedl a šel k V. J., v čemž mu zabránila znovu P. F., M. K. se znovu posadil, ale napadla jej Z. J., která přiběhla a strčila do něj, až se převrátil i s křeslem, a když se zvedl, zaútočil na Z. J. tak, že jí udeřil jí pravou napřaženou rukou do obličeje, za levou nataženou ruku ho chytil V. J., následně se drželi vzájemně čelně V. J. a M. K., společně upadli tak, že M. K. byl dole, V. J. nad ním, V. J. se snažil dostat z držení údery, od M. K. ho odtahoval O. Ch., M. K. a V. J. jednání zanechali ještě před příchodem ochranky, kterou přivolala obsluha baru,
když M. K. v důsledku tohoto jednání utrpěl oděrky charakteru škrábanců na horních končetinách, zhmoždění pravého lokte,
V. J. utrpěl při této události, avšak přesně nezjištěným způsobem, přední luxaci (vykloubení) levého ramenního kloubu, když ze soudně lékařského hlediska jde o poranění těžké pro vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví, s obvyklou délkou léčení kolem 10-12 týdnů, přičemž minimálně po dobu 6-ti týdnů byl podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života znehybněním levé horní končetiny, a tím nemožnosti její zátěže,
Z. J. utrpěla lehké pohmoždění levé tváře a lehké pohmoždění posledních žeber oboustranně, kdy nebyla omezena v obvyklém způsobu života .
Za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný M. K. uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 162/2015 (doručeným dne 8. 10. 2015), mu byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. V souladu s §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 162/2015, doručeného dne 8. 10. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně bylo rozhodnuto o trestu obviněné Z. J.
Citovaný rozsudek napadl odvoláním obviněný M. K., které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 4 To 613/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. následně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve popsal procesní postup soudů nižších stupňů včetně jejich výsledného rozhodnutí v této věci. K samotnému dovolacímu důvodu pak poukázal na jejich pochybení, které podle něj byly příčinou nesprávného právního posouzení skutku. Podle něj nebylo dostatečně zjištěno a prokázáno, že se stíhané jednání objektivně stalo a že je jeho pachatelem, případně že se na jeho spáchání podílel. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu nalézacího, ačkoli ten některé důkazy nehodnotil správně. Obviněný nesouhlasí s tím, že měl udeřit obviněnou Z. J. do obličeje, úder nelze dovodit ani z pořízeného kamerového záznamu, který zachycuje jen nápřah ruky obviněného, nikoli její dopad a není z něj patrný žádný následný pohyb hlavou Z. J. Svědkyně J. nebyla během své výpovědi schopna uvést, kam a jakým způsobem obviněná J. měla úder obdržet. Obviněný přitom jeho spáchání popírá, v dokazování nastala řada trhlin a soudy se nevypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, které byly nutné pro vyloučení jakýchkoli pochybností a pro správné rozhodnutí ve věci. Stíhaný skutek přitom nevykazuje zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické či psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Závěr soudů o tom, že se obviněný dopustil výtržnosti tím, že v restauraci jako na místě veřejnosti přístupném společně s obviněnou J. napadli jeden druhého, však neodpovídá skutkovému ději, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku. Ze skutkových zjištění plyne, že mezi obviněným, obviněnou J., svědkem V. J. a O. Ch. došlo v baru XY pouze k verbálnímu konfliktu, vždy do doby, než jej dvakrát vyhrotila Z. J., která fyzicky napadla dovolatele, čímž incident gradoval. K fyzické konfrontaci by nedošlo, kdyby obviněná fyzicky nenapadala dovolatele. Obviněný připouští, že jeho výzva ke ztišení směřovaná ostatním hostům baru by mohla být považována za impulz k celému konfliktu, avšak jeho úmyslem nebylo vyvolat spor s ostatními hosty baru, ale jen je upozornit na nevhodné chování. Takové jednání však nelze považovat za jednání závažným způsobem narušující veřejný klid a pořádek ve smyslu §358 tr. zákoníku. Následné jednání popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku je nutno posuzovat s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán i na pohnutku činu, když k jednání byl obviněný vždy vyprovokován fyzickými útoky obviněné J. Obviněný v něm též postrádá společenskou škodlivost, neboť jím nedošlo k narušení veřejného pořádku.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 4 To 613/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 38 T 84/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal dotčenému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl postoupen k projednání Magistrátu města České Budějovice, odboru správnímu, oddělení občanskoprávní jako přestupek, anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve veřejném zasedání, kterého se chce osobně účastnit.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že obviněný v dovolání opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozím řízení včetně odvolání. Zabývá se v něm výlučně otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek byl i správně právně posouzen. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky primárně skutkové, vychází z odlišných skutkových závěrů, než jaké byly zjištěny z řádně provedeném dokazování. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Přitom z výpovědi svědkyně A. J., jakož i z kamerového záznamu, tak i z vyjádření O. Ch. vyplynulo, že obviněný skutečně Z. J. udeřil a způsobil jí zranění korespondující s lékařskou zprávou. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že obviněný je osobou s bohatou kriminální minulostí zahrnující i násilnická jednání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti dle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného směřujícího proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že nalézací soud naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spatřoval v tom, že se obviněný M. K. dopustil výtržnosti tím, že se v restauraci jako na místě veřejnosti přístupném vzájemně napadali a to i fyzicky spolu s obviněnou J. Obviněný K. konflikt vyhrotil, opakovaně vstával a útočil proti obviněné a svědku J. Přitom se nejednalo o konflikt jednorázový, trvající několik vteřin, ale o konflikt trvající devět minut, do něhož byli vtaženi i další návštěvníci baru. Taktéž násilí, které přitom obviněný K. použil, mělo vyšší razanci, o čemž svědčí i následky, které v důsledku útoku obviněného utrpěla obviněná J. Proti výsledným hodnotícím závěrům nalézacího soudu, jež jsou obsaženy na str. 10 až 11 odůvodnění jeho rozsudku, tak nelze nic namítat. Pokud pak odvolací soud k argumentaci obviněného doplnil, že z jeho strany došlo ke zcela zbytečnému incidentu, když jeho počínání nepůsobilo jako uklidňující prvek, ale naopak silně gradovalo celý incident, tak i v tomto ohledu mu lze dát za pravdu. V odůvodnění svého usnesení na str. 4 tento soud též správně poukázal, že za místo veřejnosti přístupné lze pokládat i interiér baru v brzkých ranních hodinách, který i přes takovouto pokročilou hodinu nepřestává takovým prostorem být, neboť do něho mohl kdykoli vstoupit další host. Kromě jiného zohlednil i nevhodné chování obviněné J., která k vystupňování konfliktní situace též výrazně přispěla, za což byla právem odsouzena za stejný přečin. Odvolací soud se rovněž zabýval obviněným tvrzeným nedostatkem společenské škodlivosti činu, když uzavřel, že průběh konfliktu obviněný nepřiměřeně bagatelizuje, ačkoli k jeho ukončení musela barmanka přivolat pracovníka bezpečnostní agentury a posléze dokonce i policii. Též poukázal na rozsah a charakter zranění, která v průběhu potyčky různým jejím účastníkům vznikla. Odvolací soud pak dokonce soudu prvního stupně vytknul, že správně měl stíhané jednání obviněného K. kvalifikovat přísněji, a to podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se jej dopustil opětovně – v minulosti byl totiž pro výtržnictví odsouzen Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 131/2004. Pouze s ohledem na skutečnost, že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku podal toliko obviněný, a nikoli státní zástupce v jeho neprospěch, nebylo možné s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius tento zjevný nedostatek napravit, tedy právní kvalifikaci zpřísnit, a tato proto zůstala beze změny.
K tomu lze pouze na doplnění dodat, že za výtržnost se považuje obecně takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a pro něhož je typický zřejmě neukázněný a neuctivý postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Takového charakteru bylo i jednání obviněného K. spočívající v napadení v prostoru baru pěstí do obličeje druhou obviněnou, jakož i související potyčka s ostatními jejími účastníky, v níž obviněný zjevně sám nehodlal přestat, a která byla spolehlivě prokázána minimálně provedeným kamerovým záznamem a svědeckými výpověďmi barmanky A. J. a O. Ch., kteří ji bezprostředně sledovali. Z uvedeného je tudíž patrné, že se s podstatou obhajoby obviněného znovu předkládanou v dovolacím řízení zabýval a vypořádal nejen soud prvního stupně, ale po něm i soud odvolací, a nelze tak přisvědčit námitkám obviněného, že pokud oba soudy posoudily výtržnický charakter jeho jednání ve smyslu přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tak rozhodly nesprávně, nebo že ve výroku o vině popsaný skutek znaky tohoto přečinu nezakládá.
Ostatní dovolací argumentace obviněného toliko zpochybňuje skutkový stav zjištěný oběma soudy nižších stupňů, přičemž zmíněné výtky směřují výhradně proti jimi provedenému hodnocení důkazů, a jako takové je tudíž nelze s úspěchem namítat s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dalšími námitkami obviněného, jako že se soudy nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování, případně že se nemohlo jednat o výtržnost z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti jednání, se dovolací soud nemohl nikterak blíže zabývat, jelikož je obviněný v dovolání nijak nerozvedl a nekonkretizoval. Nejvyšší soud v řízení o dovolání totiž není povinen, ale ani oprávněn, jakkoli domýšlet případné myšlenkové pochody dovolatele. Dovolání je přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, v němž je případný dovolatel povinen podrobně vyspecifikovat nejenom uplatněný dovolací důvod jeho zákonným označením, ale uvést i konkrétní důvody a argumenty, na jejichž základě se v dané souvislosti přezkoumání napadeného rozhodnutí domáhá.
Zároveň je i nutno dát za pravdu vyjadřující se státní zástupkyni, že obviněný své námitky v dovolání bez sebemenších změn pouze opakuje, ač je uplatnil již v odvolání, přičemž odvolací soud na ně ve svém usnesení již patřičně reagoval a tyto vyvrátil. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Jestliže se tedy s námitkami obviněného dostatečně vypořádal nalézací soud a po něm i soud odvolací, a obviněný je nyní opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. v jeho celku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ve svém mimořádném opravném prostředku totiž uplatnil jednak výtky směřující proti právnímu posouzení jeho výtržnického jednání, ale v podstatné míře i námitky, které pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, jelikož k takovému postupu žádný předběžný souhlas stran řízení nepotřebuje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu