ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.212.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 212/2021- 115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 4 To 346/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Děčíně pod sp. zn. 1 T 42/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 346/2020, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 1 T 42/2019, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný) uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v XY, okres Děčín, jako otec a zákonný zástupce nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného XY, nezajistil jeho řádnou povinnou docházku do školy, když v Základní škole XY, nezletilý v době od 3. 9. 2018 do 11. 1. 2019 vykázal celkem 235 hodin neomluvených absencí.
2. Za uvedený přečin Okresní soud v Děčíně uložil obviněnému podle §201 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 100 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému stanoveno 10 splátek peněžitého trestu po 1 000 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci s tím, že výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 1 T 42/2019, podala v neprospěch obviněného státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně odvolání, které směřovalo do výroku o vině. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 346/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 4 To 346/2020, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do výroku o vině, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení včetně popisu skutku v obžalobě, jenž byl kvalifikován jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný se dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte opětovně. Soudy obou stupňů se ovšem neztotožnily s právním posouzením skutku v podané obžalobě ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte spočívající v opětovném spáchání takového činu. Dospěly totiž k závěru, že sice proti obviněnému bylo v minulosti trestní stíhání pro přečin ohrožování výchovy dítěte vedeno, ovšem toto bylo podmíněně zastaveno, přičemž v době rozhodování soudu prvního stupně o podané obžalobě již bylo pravomocně rozhodnuto, že obviněný se ve zkušební době osvědčil. Proto podle soudů nižších stupňů podmínka opětovnosti nebyla naplněna. S tímto se však nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Podstatné pro projednávanou věc považuje výklad pojmu opětovnost.
6. Nejvyšší státní zástupce zopakoval závěry soudu druhého stupně vztahující se k použité judikatuře. Souhlasí s názorem soudů, že opětovnost vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, což je objektivní událost vzniklá nezávisle na orgánech činných v trestním řízení. Odlišuje se však od skutečnosti, že pachatel byl za dříve spáchaný trestný čin soudem odsouzen. Zjištění, že pachatel dříve spáchal trestný čin, není nutně závislé na tom, že pachatel je tímto trestným činem uznán vinným soudním rozsudkem. Skutečnost, že určitá osoba spáchala trestný čin, může být zjištěna v rámci řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., tedy jinak než výrokem o vině. Poznamenává, že v rozhodnutích, na která odkázal soud druhého stupně, se Nejvyšší soud zabýval opětovností spáchání stejného trestného činu jako znakem kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, přičemž z nich nevyplývá, že by naplnění znaku opětovného spáchání stejného trestného činu bylo vyloučeno v případě, že o dříve spáchaném trestném činu nebylo rozhodnuto výrokem, kterým se obviněný uznává vinným. Východiskem pro výklad znaku opětovnosti je v těchto rozhodnutích konstatování, že postačí jakýkoli případ opakování téhož trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 84/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 976/2013), když rovněž může jít i o čin, pro který obviněný nebyl odsouzen jiným rozsudkem, a tedy může se o opětovně spáchaný čin jednat i v téže trestní věci, v níž jsou posuzovány dva skutky, tedy jde o vícečinný souběh, když toliko v případě pokračování trestného činu se nejedná o opětovnost (usnesení ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 8 Tdo 919/2017). Nejvyšší státní zástupce dále připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vysloveno, že při posuzování otázky, zda byl naplněn znak opětovného spáchání činu, je irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, jenž pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj, přičemž se ani nevyžaduje, aby pachatel byl za takový čin již dříve odsouzen nebo potrestán, a je také nevýznamné, že ohledně předchozího odsouzení již platí fikce neodsouzení (usnesení ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 447/2017). Nejvyšší státní zástupce zastává názor, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovozovat, že odsouzení je pro naplnění znaku opětovnosti nezbytnou podmínkou. V posledně uvedeném rozhodnutí naopak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že předchozí odsouzení takovou podmínkou není.
7. Pod pojem „opětovnosti“ spáchání trestného činu nejvyšší státní zástupce tedy podřazuje jakýkoli případ opakování určitého trestného činu týmž pachatelem, a to bez ohledu na to, zda je o dříve spáchaném trestném činu rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, byť i jen nepravomocným. Zdůrazňuje, že v usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 131/2019, Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy bylo usnesením podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání pro trestný čin výtržnictví a obviněný pak spáchal trestný čin stejný, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro naplnění znaku opětovně postačuje toliko skutečnost, že se dříve stejný trestný čin stal, když tato skutečnost bez dalšího vyplývá z usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání. Uvedený přehled soudních rozhodnutí nejvyšší státní zástupce doplňuje úvahami o smyslu normy. Znak opětovného spáchání stejného trestného činu je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nejen u trestného činu ohrožování výchovy dítěte, ale také, jak už bylo výše poznamenáno, u některých dalších trestných činů. Pojem opětovnosti v zásadě odráží sklony pachatele k páchání stejných trestných činů a ztíženou možnost jeho nápravy, a to nezávisle na tom, zda na dříve spáchaný trestný čin již reagovaly orgány činné v trestním řízení uplatněním trestní odpovědnosti. Dále poukazuje na společný základ opětovnosti a recidivy spočívající v tom, že vycházejí ze spáchání stejného trestného činu, ale zatímco opětovnost vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, recidiva znamená, že pachatel byl pravomocně uznán vinným (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 7 Tdo 410/2004.). Tyto úvahy podporují závěr, že naplnění znaku opětovnosti není závislé na existenci pravomocného odsouzení, ani na existenci nepravomocného výroku o vině.
8. Podle názoru nejvyššího státního zástupce by se o opětovnost nejednalo v případě, kdy by šlo o dílčí útoky pokračování v trestném činu, o trestný čin trvající nebo trestný čin hromadný, neboť v takovém případě by šlo z hlediska hmotného práva o jeden skutek a jeden trestný čin. Trestný čin, o němž bylo rozhodnuto usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, byl časově vymezen obdobím od 4. 9. 2017 do 21. 2. 2018, kdy měla být trestná činnost ukončena. Trestný čin, o kterém bylo rozhodováno v této věci, byl spáchán v době od 3. 9. 2018 do 11. 1. 2019. Lze proto vycházet z toho, že jde o dva různé skutky a dva trestné činy, a tedy o případ opakování trestného činu.
9. V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 346/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci. V případě rozhodnutí jiným, než navrhovaným způsobem vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Obviněný se do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když namítá nesprávný výklad znaku opětovnosti, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V dané věci je tedy namítáno nesprávné právní posouzení skutku.
17. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu a spáchá-li takový čin opětovně. Jak již bylo naznačeno, v dané věci jde o výklad pojmu opětovně. Obecně je třeba uvést, že s přísnější právní kvalifikací ve vztahu ke znaku opětovnosti se setkáváme v trestním zákoně u více trestných činů, a to např. u trestného činu vraždy [§140 odst. 3 písm. h) tr. zákoníku], těžkého ublížení na zdraví [§145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku], mučení a jiné nelidské a kruté zacházení [§149 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu ženy [§159 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], neoprávněné odebrání tkání a orgánů [§164 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku], nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány [§165 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem [§167 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], svěření dítěte do moci jiného (§169 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku), prostituce ohrožující mravní vývoj dětí [§190 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], opuštění dítěte nebo svěřené osoby [§195 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], ohrožení výchovy dítěte [§201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], svádění k pohlavnímu styku [§202 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže [§248 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence [§265 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], obecné ohrožení [§272 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], poškození a ohrožení životního prostředí [§293 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], poškození lesa [§295 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], neoprávněné vypuštění znečišťujících látek [§297 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], neoprávněné nakládání s odpady [§298 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], neoprávněná výroba a jiné nakládání s látkami poškozujícími ozonovou vrstvu [§298a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], týrání zvířat [§302 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku], neoprávněná výroba, držení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími užitkovost hospodářských zvířat [§305 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice [§340 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky [§341 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], neoprávněné zaměstnávání cizinců [§§342 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], šíření poplašné zprávy [§357 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] a výtržnictví [§358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku].
18. Nejvyšší soud považuje především za vhodné stručně uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že se obviněný v minulosti jednání stejného druhu dopustil, což bylo v trestním řízení spolehlivě prokázáno usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 T 77/2018. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil v období od 4. 9. 2017 do 21. 2. 2018, když obviněnému byla stanovena zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání 6 měsíců. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 7. 2018. Usnesením ze dne 3. 1. 2020, č. j. 4 T 77/2018-96, bylo rozhodnuto, že se obviněný ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se pak podává, že protože rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání není rozhodnutím o vině, nemohl být naplněn znak opětovnosti (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně, bod 12. rozsudku soudu druhého stupně). V dané věci jde tedy o výklad toho, zda se pro naplnění znaku opětovně vyžaduje, aby pachatel byl pro stejný trestný čin odsouzen, a to, byť nepravomocně, či postačí, že se fakticky v minulosti dopustil skutku, který naplňoval skutkovou podstatu trestného činu podle §201 tr. zákoníku a nevyžaduje se, aby byl pro trestný čin odsouzen (např. z důvodu promlčení, amnestie, abolice).
19. Především je třeba uvést, že skutková podstata podle §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel spáchal takový čin opětovně, když se výslovně neuvádí, aby byl opětovně odsouzen. Lze mít tedy za to, že opětovnost jako znak skutkové podstaty podle §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, což představuje objektivní událost vzniklou nezávisle na orgánech činných v trestním řízení. Tuto objektivní skutečnost je ovšem nutno odlišovat od takové skutečnosti, že pachatel byl za dříve spáchaný stejný trestný čin soudem odsouzen. Zjištění, že pachatel dříve spáchal stejný trestný čin, není nutně závislé na tom, že pachatel je tímto trestným činem uznán vinným soudním rozsudkem. Pod pojem opětovně ve smyslu ustanovení §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je tedy třeba zařadit případy, kdy pachatel trestný čin ohrožování výchovy dítěte opakuje, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen, když ovšem zde budou patřit případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán, což nakonec bude v praxi většinou obvyklé. Současně budou pod tento pojem ovšem podřazeny i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl (srov. ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1457–1488, 1952–1962). Znak opětovnosti bude naplněn i za situace, když v jedné věci budou posuzovány dva skutky, tedy bude se jednat o vícečinný souběh (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 919/2017).
20. Jinak vyjádřeno, k naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin opětovně, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, aniž by se ovšem vyžadovalo, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, když také není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011). Zde je třeba uvést, že tento závěr nakonec odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který již dříve judikoval, že podmíněné odložení podání návrhu na potrestání podezřelého podle §179g odst. 1 tr. ř. může být skutečností odůvodňující závěr, že obviněný v minulosti spáchal trestný čin stejného druhu a vzhledem k dalšímu spáchání takového trestného činu a všem souvisejícím okolnostem je tak naplněn znak opětovnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 131/2019), takže i podmíněné odložení trestního stíhání podle §307 tr. ř. takový závěr odůvodňuje. Na tento závěr nemůže mít vliv skutečnost, že obviněný se ve zkušební době podmíněného zastavení před rozhodnutím soudu pravomocně osvědčil. Naznačené stanovisko ovšem znamená, že pokud nebyl obviněný pro stejný trestný čin odsouzen, musí si otázku naplnění znaku opětovnosti posoudit soud jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. a následně ve skutku vyjádřit naplnění znaku opětovnosti.
21. Pokud soudy nižších stupňů zdůrazňovaly skutečnost, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání není rozhodnutím o vině, ale že se jedná o rozhodnutí sui generis, z čehož následně dovozují, že znak opětovnosti nebyl naplněn, nelze této argumentaci přisvědčit. Především je třeba opětovně zdůraznit, že pro naplnění znaku opětovnosti se nevyžaduje, aby v minulosti došlo k odsouzení pachatele. Navíc z pohledu argumentace soudů nižších stupňů je třeba uvést, že rozhodnutí o podmíněném zastavení má skutečně povahu rozhodnutí sui generis a nelze ho považovat za odsuzující rozsudek. Přesto je třeba konstatovat, že nelze skutečně pominout jistou specifickou povahu rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání upravuje §307 tr. ř. a následující. Kromě jiných předpokladů pro aplikaci §307 odst. 1 tr. ř. zákon stanoví, že se musí obviněný k činu doznat, když ovšem podstatné a rozhodující je, že soud (státní zástupce) musí zároveň dospět ke zcela jednoznačnému závěru, že skutek, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání naplňuje všechny znaky určitého přečinu, a to jak z hlediska objektivní, tak subjektivní stránky. Jinak řečeno, i pokud by byly splněny všechny podmínky uvedené v §307 odst. 1 tr. ř., a obviněný by o podmíněné zastavení trestního stíhání požádal, tak soud si musí vždy jako předběžnou otázku vyřešit, zda skutek, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání naplňuje všechny znaky přečinu a pokud by dospěl k závěru, že nikoliv, nemohl by rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání bez ohledu na souhlasné stanovisko obviněného a splnění všech zbývajících zákonných podmínek.
22. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že je nezbytné rozlišovat mezi pojmy opětovnost a recidivou jako znaky objektivní stránky. Oba pojmy mají sice společný základ v tom, že oba vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu, avšak zatímco opětovnost vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, tak recidiva vyžaduje, aby pachatel byl pro stejný trestný čin pravomocně v minulosti odsouzen [viz např. trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, zpronevěry podle §206 odst. 2 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. 2 tr. zákoníku]. Z této rozdílnosti vyplývá, že znak opětovnosti může být naplněn, pokud obviněný dříve spáchal stejný trestný čin, aniž by byl pro něj odsouzen soudem.
23. Lze tedy uzavřít, že soud prvního a druhého stupně tak v projednávaném případě pochybily, jestliže dospěly k závěru, že v dané věci nebyl naplněn znak opětovnosti a tudíž kvalifikovaná skutková podstata přečinu ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný uvedený přečin spáchal opětovně, když před spácháním nyní projednávané trestné činnosti byla na něho podána obžaloba pro přečin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž jeho trestní stíhání bylo následně pravomocně podmíněně zastaveno usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 T 77/2018.
24. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, takže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn.
25. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 4 To 346/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
26. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat odvolání státní zástupkyně a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.)
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu