ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.266.2021.1
4 Tdo 266/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 o dovolání obviněného V. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 č. j. 46 T 10/2018-256 byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného V. P. zrušen výrok o vině zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod I.) z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180, jakož i výrok o trestu, který mu byl uložen výše citovanými rozhodnutími, a další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad. Zároveň byl tento obviněný nově uznán vinným pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě I. a II. výroku o vině a dále zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodě II. výroku o vině. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180, jenž zůstal zrušením nedotčen, byl obviněný podle §212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, nově odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru hostinská činnost a výroba a obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona na dobu pěti let a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně nemovitosti a spoluvlastnických podílů k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, částku 14.520.074 Kč a poškozenému Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, částku 1.275.561,38 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání finančních prostředků na účtu společnosti C. T., IČ: XY, č. XY, vedeném původně u Volksbank CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4 (nyní Sperbank CZ, a. s., se sídlem U Trezorky 921/2, Jinonice, Praha 5) ve výši 619.166,57 Kč, včetně případného příslušenství, zajištěné podle §79a odst. 1 tr. ř. usnesením policejního orgánu ze dne 3. 10. 2012, až do výše 1.050.000 Kč.
Trestná činnost obviněného podle výroku o vině rozsudku spočívala (zkráceně) v tom, že:
I. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „V. P.“), v úmyslu předložením nepravdivých dokladů a zamlčením podstatných skutečností neoprávněně vylákat finanční prostředky od Úřadu práce Brno-město a od Úřadu práce Brno-venkov, podal v době od 29. 11. 2006 do 27. 7. 2011 u Úřadu práce Brno-město žádosti o příspěvek na vytvoření chráněné pracovní dílny podle §76 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), žádosti o příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněné pracovní dílny podle téhož ustanovení a žádosti o příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona o zaměstnanosti, a u Úřadu práce Brno-venkov žádost o příspěvek na společensky účelná pracovní místa vyhrazená pro uchazeče o zaměstnání podle §113 zákona o zaměstnanosti, v nichž uvedl, že zřídí chráněné pracovní dílny ve svých dvou provozovnách, v nichž bude zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, a následně předkládal pracovní smlouvy s těmito osobami a doklady o nákladech, které mu vznikají v souvislosti s jejich mzdami a provozem chráněných pracovních dílen, přičemž zamlčel, že nevytvoří všechna uváděná pracovní místa, někteří zaměstnanci nebudou na provozovnách ve skutečnosti pracovat, případně nebudou pracovat v uváděném rozsahu a rovněž mu nebudou vznikat všechny náklady na provoz, a k jednotlivým žádostem předkládal různé nepravdivé a zfalšované doklady, zejména nájemní smlouvy a doklady o platbách nájemného, faktury a pokladní doklady za nákup vybavení dílen a za opravu a údržbu zařízení a fiktivní pracovní smlouvy s údajnými zaměstnanci, přičemž takto si počínal konkrétně v 39 případech popsaných ve výroku o vině a svým jednáním způsobil České republice, zastoupené nyní Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, se sídlem Brno, Polní 1011/37, škodu ve výši 14.520.074 Kč,
II. se záměrem vylákat od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále také jen „ministerstvo“) dotační prostředky, pocházející jednak z Evropského sociálního fondu a jednak ze státního rozpočtu České republiky a neoprávněně se tak obohatit, se svojí tehdejší družkou N. V. (stíhanou samostatně) společně vytvořili a následně dne 16. 11. 2010 podali u ministerstva konečnou verzi Žádosti o finanční podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost na projekt „Profesní vzdělávání je jediné řešení pro udržení kvality řemesla“, financovaný z prostředků Evropského sociálního fondu v rozsahu 85 % a z prostředků státního rozpočtu České republiky v rozsahu 15 %, s tím, že obsahem projektu bude realizace vzdělávacího programu pro 20 zaměstnanců firmy V. P., který bude trvat po dobu 15 měsíců, bude se skládat ze 4 modulů (Komunikace a obchodní dovednosti, Informační a komunikační technologie, Anglický jazyk a Marketing v oboru pohostinství) a při jeho realizaci budou vynaloženy prostředky v předpokládané výši 1.454.660 Kč, ačkoli věděl, že zmíněný projekt ve skutečnosti nebude realizován, firmě V. P. v souvislosti s ním žádné z uváděných nákladů reálně nevzniknou a tyto budou dokládány různými nepravdivými nebo zfalšovanými smlouvami a doklady, přičemž na podkladě výše uvedené žádosti ministerstvo vydalo dne 23. 12. 2010 Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. OPLZZ/3.1/35/1/01724, na základě kterého obviněnému poskytlo dotační prostředky v celkové maximální výši 1.275.561,38 Kč, z toho maximálně 1.084.227,17 Kč z prostředků Evropského sociálního fondu a maximálně 191.334,21 Kč z prostředků ze státního rozpočtu České republiky, a následně obviněný jako manažer projektu a N. V. jako jeho asistentka předkládali k formuláři zprávy o zahájení realizace projektu, k jednotlivým monitorovacím zprávám a k žádostem o platbu nepravdivé a zfalšované listiny, jimiž dokládali údajné náklady projektu, zejména dohody o pracovní činnosti s údajnými lektory a doklady o jejich mzdových nákladech, výpisy z účtů a doklady o nákupu vybavení, nájemní smlouvy a pokladní doklady k pronájmu školící místnosti, dohody o odborném rozvoji zaměstnanců v projektu „Školení je šance!“, uzavřené údajně s jednotlivými zaměstnanci firmy V. P., a prezenční listiny, které měly dokládat jejich účast na různých vzdělávacích aktivitách, přičemž k vytváření části padělaných dokladů dávala pokyny N. V. M. H. (také stíhané samostatně), a M. H. podepsala dohodu o pracovní činnosti, podle níž měla v rámci projektu vykonávat činnost lektora v oboru informační a komunikační technologie a vést vzdělávací kurzy pro zaměstnance, a podepisovala pokladní doklady potvrzující, že za tuto činnost pobírala mzdu, ačkoliv ve skutečnosti jako lektor vůbec nepůsobila, žádná školení neprováděla a od V. P. žádné finanční prostředky nepřebírala, a na pokyn N. V. vystavovala pokladní doklady potvrzující výplaty mezd lektorů a jednotlivých zaměstnanců, na nichž falšovala podpisy, a vyplňovala jednotlivé prezenční listiny dokládající účast zaměstnanců na vzdělávacích aktivitách, na kterých rovněž falšovala jejich podpisy, kdy uvedené doklady byly připojovány k jednotlivým monitorovacím zprávám a žádostem o platbu jako potvrzení údajně vynaložených nákladů projektu, přičemž na podkladě žádostí o platbu, podpořených nepravdivými doklady, byly ministerstvem ve dnech 2. 3. 2011, 12. 4. 2011, 16. 3. 2012 a 11. 12. 2012 poukázány V. P. na jeho bankovní účty dotační prostředky v úhrnné výši 1.275.561,38 Kč,
a dne 30. 10. 2013 podal V. P. u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR další žádost o platbu, v níž požadoval na podkladě uvedených nepravdivých dokladů vyplacení dotačních prostředků ve výši 122.153,60 Kč, přičemž k jejich poskytnutí nedošlo díky zásahu pracovníků ministerstva, kteří byli informováni o uvádění nepravdivých informací a předkládaní falšovaných dokladů,
a tímto jednáním V. P. způsobil České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, se sídlem na Poříčním právu 1, Praha 2, škodu ve výši 1.275.561,38 Kč, přičemž částka ve výši 1.084.227,17 Kč pocházela z prostředků Evropského sociálního fondu a částka ve výši 191.334,21 Kč ze státního rozpočtu České republiky, a dále se pokusil způsobit škodu ve výši 112.153,60 Kč, přičemž částka ve výši 95.330,56 Kč pocházela z prostředků Evropského sociálního fondu a částka ve výši 16.823,04 Kč ze státního rozpočtu České republiky.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak zúčastněná osoba C. T. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328, jímž podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání C. T. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o zabrání věci a podle §259 odst. 1 tr. ř. v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí vrchního soudu napadl obviněný V. P. následně dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění obecně namítl, že mu byl uložen trest odporující zákonu. Míní, že nalézací soud neměl žádný rozumný důvod k tomu, aby mu v rámci ukládání společného a souhrnného trestu zpřísnil trest odnětí svobody na výměru sedmi let a šesti měsíců. Podle jeho názoru byl trest uložený předchozími rozhodnutími ve věci (a sice rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180) z hlediska jeho účelu naprosto dostačující. Soud prvního stupně i soud odvolací však po jeho výtce odmítly do svých aktuálních závěrů promítnout jeho plné doznání k trestné činnosti. Vedle této obecné polehčující okolnosti nepřihlédly ani ke skutečnosti, že v důsledku postupu OČTŘ došlo k nedůvodnému rozdělení trestního řízení, čímž se celá věc stala nepřehlednou a především nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Daný postup pak měl negativní dopad na jeho konečné postavení v podobě uložení „dvojího trestu“. Soudy si přitom dovolatele zcela nedůvodně zařadily do kategorie „kriminálně nenapravitelného jedince“, když ignorovaly i jeho kladné hodnocení z dosavadního výkonu trestu, který trvá již rok a v jehož rámci si bezezbytku plní své povinnosti odsouzeného. K navýšení trestu přistoupily dokonce za situace, kdy sám státní zástupce v závěrečné řeči u hlavního líčení takový postup nenavrhoval. Dovolatel také podotkl, že vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen ještě trest zákazu činnosti a především trest propadnutí náhradní hodnoty týkající se jeho nemovitostí s prodejní hodnotou přesahující 15 milionů Kč a tedy i výši samotné škody, kterou měl způsobit trestnou činností a k jejíž úhradě byl zavázán adhezním výrokem pravomocného rozsudku. Za zjevně nepřiměřenou okolnostem případu pokládá reklamovanou sankci i v kontextu novely trestního zákoníku č. 333/2020 Sb. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328 zrušil v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o trestu, a zároveň zrušil i případná další rozhodnutí na tuto část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že námitky obviněného vůči nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž v tomto směru soudům nevytkl ani tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v rámci postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, tedy vadu předpokládanou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani uložení nepřípustného druhu trestu či trestu mimo trestní sazbu stanovenou v §212 odst. 6 tr. zákoníku, kterou by bylo nutno zhojit prostřednictvím uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud snad soudům vytkl, že v jeho případě neaplikovaly ustanovení §44 tr. zákoníku a neupustily od uložení souhrnného trestu, ocitl se rovněž mimo katalog zákonných dovolacích důvodů, neboť i zde platí, že základem jeho argumentace je tvrzení o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. K věcnému projednání není podle názoru státní zástupkyně způsobilá ani námitka dovolatele směřující proti dílčímu adheznímu výroku, kterým byl v rámci napadeného rozsudku zavázán k povinnosti zaplatit České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, na náhradě škody částku 14.520.074 Kč. Související výhrada absence zohlednění vynaložených nákladů na povinné odvody státu, hrazené již z vylákaných dotačních prostředků, totiž opět nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, neboť se fakticky týkala údajně vadné aplikace procesního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného k ní státní zástupkyně podotkla pouze tolik, že tento dílčí výrok o náhradě škody se stal předmětem odvolacího přezkumu vrchního soudu jen potud, že vycházel z původního rozhodnutí o vině dovolatele ve vztahu k pokračující trestné činnosti, jakož i z adhezního výroku, který na něj navazoval. Při aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku tedy musel být povinně zahrnut do výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 46 T 10/2018, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 1 To 92/2020. Dovolateli nepřisvědčila státní zástupkyně konečně ani v názoru, že do výměry trestu měl odvolací soud promítnout novelu trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., která přinesla změnu při stanovení hranic výší škod a která mimo jiné vyznívá v jeho prospěch v tom smyslu, že svým protiprávním jednáním způsobil škodu o nižším násobku hranice škody velkého rozsahu, než tomu bylo při znění §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Zdůraznila, že dovolatel i tak způsobil svým protiprávním jednáním škodu významně převyšující částku 10 milionů Kč a navíc byl trestán nejen za pokračující trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu, ale i za další dva sbíhající se trestné činy, a to zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu, a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (převzatý z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180). V závěru vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h), na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně postihuje dvojí pochybení soudů při ukládání trestních sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Takové vady nicméně dovolatel výroku o trestu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti nevytkl . Argumentačním pilířem podaného mimořádného opravného prostředku učinil námitku vůči konečné výměře uloženého společného a souhrnného trestu odnětí svobody, který s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu vnímá jako nepřiměřeně přísný. Pokud v dané souvislosti mimo jiné opakovaně zdůraznil, že se k trestné činnosti doznal, bylo nutno takové tvrzení z pohledu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu odmítnout jako právně irelevantní. Pochybení nižších soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku nebo polehčujících či přitěžujících okolností podle §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu totiž podle ustálené judikatury v dovolání obecně namítat nelze. Taková námitka žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídá (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Reklamovaný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců navíc věcně vzato za nezákonnou sankci ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat nelze, a to ani co do druhu ani co do výměry. Při respektu k zásadám trestání souběhu trestných činů (viz §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku) bylo možno dovolatele postihnout trestem odnětí svobody v rozpětí sazby stanovené v §212 odst. 6 tr. zákoníku, která činí pět až deset let. Z toho limitu předchozí soudy při svém rozhodování zcela zjevně nevybočily.
Dovolatel se zároveň v rámci uplatněného, ale ani žádného jiného důvodu dovolání nemohl relevantně domáhat přezkumu napadeného výroku ani z té pozice, že soud prvního stupně v jeho případě neupustil od uložení souhrnného trestu. Námitka nepoužití ustanovení §44 tr. zákoníku, které se týká právního následku trestní odpovědnosti pachatele za spáchání sbíhající se trestné činnosti, totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže být založena na tvrzení o nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu, které – jak už bylo rozvedeno výše – nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. 6 Tdo 399/2017 nebo ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 8 Tdo 883/2020).
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že Nejvyšší soud může i přes výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za určitých okolností korigovat i jinak zákonné tresty, jež byly obviněnému uloženy. Takový výjimečný postup lze ovšem uplatnit jen tehdy, jestliže by tyto tresty měly povahu extrémně přísných, zjevně nepřiměřených a tudíž nespravedlivých sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele v nynější trestní věci nenaplňuje. Podle názoru dovolacího senátu soud prvního stupně v rámci uložení nového společného a souhrnného trestu odnětí svobody, který byl oproti dřívějším rozhodnutím ve věci fakticky navýšen pouze o šest měsíců, zcela adekvátně reagoval na skutečnost, že prokázaná pokračující trestná činnost obviněného byla „rozšířena“ o jeho další systematicky páchané protiprávní jednání podvodného charakteru, které směřovalo k neoprávněnému vylákání dotačních prostředků ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu ve výši přesahující 1.200.000 Kč. Za daných okolností o neadekvátním zpřísnění původního postihu zcela jistě hovořit nelze, když ani obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí takovým postupem bezpochyby atakovány nebyly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. P. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádného jiného z katalogu zákonných dovolacích důvodů, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu