ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.691.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 691/2021-1209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2021 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Oráčově, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 To 1/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 89/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 T 89/2019, byl obviněný P. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I/1.], přečinem krádeže dílem dokonaným podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I/2.], a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II]. Společně s obviněným uznal Okresní soud ve Frýdku-Místku vinným spoluobviněného V. S. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I/1.], přečinem krádeže dílem dokonaným podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoník a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I/2.], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
obžalovaný P. P. a V. S. společně
I.
1. dne 20. 6. 2018 ve 23:05 hodin , ve XY, okres Frýdek-Místek, na chodníku u křižovatky ulic XY a XY u obchodního domu INVA, poté, co vystoupili z osobního vozidla VW Passat CC, RZ XY hnědé barvy, přistoupili k poškozeným M. M., V. Ch. a A. S., a ihned poškozené napadli tak, že nejprve obžalovaný S. udeřil pěstí do levé strany obličeje poškozeného M., který po úderu upadl na zem, a následně obžalovaný S. udeřil jednou ranou pěstí do obličeje poškozeného Ch., který také upadl na zem, a obviněný P. udeřil pěstí do obličeje poškozeného S., který tím utrpěl zlomeninu nosních kostí, v důsledku úderu upadl a při pádu hlavou na dlažbu utrpěl zhmoždění měkkých pokrývek lebních v pravé týlní a spánkové krajině hlavy se zlomeninou pravé spánkové kosti přecházející na spodinu lební do oblasti pravostranné pyramidy a dutiny kosti klínové s krvácením z pravého zevního zvukovodu, drobné krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu levého spánkového laloku mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové v rozsahu levého čelního laloku mozku, zhmoždění mozku na spodině levého spánkového a čelního laloku mozku, dále proniknutí vzduchu do dutiny lební, krvácení do dutiny kosti klínové a čelistní dutiny vlevo, parézu VI., VII., VIII. hlavového nervu vpravo, lagoftalmus, což je porucha postavení víček, při které je oční štěrbina trvale otevřena, část spojivky a rohovky zůstává nekrytá, jejich povrch osychá a vznikají zánětlivé změny - keratitis e lagophtalmo, iridoplegii, což je obrna svěrače duhovky a diplopii, což je dvojité vidění, tedy zranění, které je v soudně-lékařské praxi hodnoceno jako těžké poranění, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu,
přičemž obžalovaný P. P. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 T 39/2009, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2009, odsouzen pro spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona z roku 1961,
2. dne 7. 8. 2018 okolo 10:23 hodin , v XY, okres Frýdek-Místek, na parkovišti poblíž restaurace S., po předchozí domluvě, zatímco obžalovaný S. hlídal, obžalovaný P. šroubovákem rozbil výplň levého zadního okénka vozidla Škoda Octavia, RZ XY, černé barvy, a z tohoto vozidla odcizil pánskou aktovku značky CCC černé barvy, ve které se nacházely osobní doklady poškozeného Č. T. a doklady od uvedeného vozidla, finanční hotovost ve výši 700 Kč, jízdenka společnosti Regiojet v hodnotě 700 Kč, dioptrické brýle značky Lichtec Licht 7472L v plastovém pouzdře, sluneční brýle s pouzdrem značky Polaroid, nabíječka k mobilnímu telefonu, 2 ks pera značky Parker, parfém značky Hugo Boss, dvě platební karty vydané Komerční bankou, a. s. a Fio bankou, a. s. a kreditní karta Diners Club International, čímž způsobili poškozenému Č. T. škodu odcizením ve výši 7.060 Kč a škodu poškozením ve výši 1.000 Kč, kdy zbytek škody ve výši 3.265 Kč byl poškozenému zaplacen v rámci pojistného plnění pojišťovnou Allianz, a.s.,
a následně téhož dne okolo 11:23 hodin oba obžalovaní společně použili odcizenou platební kartu vydanou Komerční bankou, a. s., k pokusu o výběr hotovosti ve výši 10 000 Kč z bankomatu České spořitelny, a. s, ve XY na ul. XY, což se jim však nepodařilo,
přičemž obžalovaný P. P. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2016, č. j. 71 T 6/2014-1287, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2016, č. j. 4 To 300/2016-1404, nabyl právní moci dne 12. 12. 2016, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dílem dokonaný podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, který vykonal dne 15. 6. 2018,
II.
obžalovaný P. P. sám
ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 6/2014, ze dne 26. 6. 2016, s nabytím právní moci dne 12.12.2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 300/2016 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 let a 6 měsíců, přesto
1) dne 14. 11. 2018 z obce XY přes XY do XY, okres Bruntál, řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, rz. XY
2) dne 27.11.2018 kolem 08:35 hodin, řídil nejméně z XY do obce XY, osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, černé barvy RZ XY, kdy byl pronásledován a zastaven hlídkou PČR, OHS, Městské ředitelství Ostrava,
3) dne 04. 12. 2018 kolem 11:30 hodin v dopoledních hodinách z XY od prodejny Globus na ulici XY za XY ve směru na XY ke stánku se zeleninou a dále do XY k prodejně Terno na ulici XY řídil osobní motorové vozidlo Toyota Yaris, rz. XY,
2. Současně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku Okresní soud ve Frýdku-Místku ohledně obviněného P. P. zrušil výrok o vině a trestu pod bodem II. 1), 2) z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 4 T 15/2019, který nabyl ve vztahu k obviněnému P. P. v těchto výrocích právní moci dne 8. 4. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 3 To 107/2019, jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad.
3. Za uvedené trestné činy a přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaném v bodě 1 jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 4 T 15/2019, který nabyl právní moci ve vztahu k obžalovanému P. P. v této části dne 22. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 tr. zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku v bodě 1 ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 4 T 15/2019, který nabyl právní moci ve vztahu k obviněnému P. P. v této části dne 22. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 06. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o trestu ohledně spoluobviněného V. S.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. P. a V. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému Č. T., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 8 060 Kč, poškozené společnosti Allianz Pojišťovna, a.s., IČ 4715971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, náhradu škody ve výši 3 265 Kč, přičemž plněním jednoho z obviněných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhému obviněnému. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Č. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, náhradu škody ve výši 107 178 Kč a poškozenému A. S., nar. XY, trvale bytem XY, náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 T 89/2019, podal obviněný P. P. odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 To 1/2021, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. krajský soud nově rozhodl tak, že za zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin krádeže dílem dokonaný podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem nedokonaný podle §21 odstavec 1 k §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku v bodě 1 jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 4 T 15/2019, který nabyl právní moci ve vztahu k obžalovanému P. P. v této části dne 22. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, uložil obviněnému podle 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odstavec 2, odst. 3 tr. zákoníku v bodě 1 ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 4 T 15/2019, který nabyl právní moci ve vztahu k obžalovanému P. P. v této části dne 22. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 06. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek ve věci obviněného nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 To 1/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolatele v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci. Obviněný namítá, že ve věci nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by s jednoznačnou jistotou prokazoval útok vůči poškozenému S. jeho osobou. V souvislosti s odsouzením na základě nepřímých důkazů připomíná povinnost soudů velmi pečlivě hodnotit jednotlivé provedené důkazy, a že uznat pachatele vinným z vytýkaného jednání lze pouze v případě, že neexistují důvodné pochybnosti o tom, že se skutku dopustil pachatel. Rozporuje postup krajského soudu ohledně hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného S., jenž byl v minulosti trestně stíhán pro trestný čin křivé výpovědi a který má podle názoru dovolatele zřejmý zájem, aby nebyl označen jako druhý pachatel přísněji kvalifikovaného trestného činu. Daktyloskopická stopa spoluobviněného S. na vnitřní straně dveří neprokazuje jeho pozici v autě v době spáchání činu, neboť byl přítelem uživatelky vozidla N. B., takže tento závěr je vyloženě spekulativní. Dovolatel rovněž namítá, že soud druhého stupně rezignoval na svoji přezkumnou činnost a nevypořádal se s jeho odvolacími námitkami, které uvedl a ve kterém popsal své zapojení do celého útoku vůči poškozeným. Obviněný nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně ohledně napadení M. a Ch. spoluobviněným pouze na základě výpovědi tohoto spoluobviněného, neboť žádný jiný důkaz, prokazující tento závěr ve věci proveden nebyl, přičemž nesouhlasí s tím, že výpovědi svědků Ch. a L. podporují tvrzení spoluobviněného S. Zdůrazňuje, že tito nebyli schopni identifikovat druhého útočníka. Provedené telefonní odposlechy jsou značně rozporuplné a na jejich základě není možné učinit závěr, který z útočníků se dopustil závažnějšího jednání vůči poškozenému S. Pouze svědkyně N. B. by mohla mít informaci o tom, jak k útoku došlo, ovšem tato odmítla ve věci vypovídat. Na základě vztahu mezi touto svědkyní a spoluobviněným obviněný činí závěr, že tato by chtěla bagatelizovat útok svého přítele a naopak útok na poškozeného S. připisovat druhému útočníkovi. Dovolatel argumentuje současně tím, že nezpochybňuje svoji přítomnost na místě činu, odmítá však závěr, že by fyzicky napadl poškozeného S. V případě pochybností je nezbytné postupovat tak, že pachatel je zproštěn obžaloby a neměl být uznán vinným toliko z trestného činu výtržnictví. Namítá, že spoluobviněný měl jako osoba s trestní minulosti zájem přihlásit se k méně závažnému jednání, a proto považuje jeho výpověď za účelovou.
7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 To 1/2021, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 T 89/2019, a věc vrátil k dalšímu řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Lze konstatovat, že obviněný námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Zde se ještě sluší uvést, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně do skutku pod bodem I./1.
15. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá na tvrzení, že v projednávaném případě je podle jeho názoru dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem ve vztahu k jednání pod bodem I. 1, když následně napadá zejména výpověď spoluobviněného, hodnocení zajištěné daktyloskopické stopy nalezené na vozidle, pořízených telefonních odposlechů, poté když vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů v tom směru, kdo napadl poškozeného S. Obviněný se domnívá, že na základě provedeného dokazování není možno učinit spolehlivý závěr, který z pachatelů fyzicky napadl poškozeného S.
16. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině (bod I./1.), považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
17. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu tvrzení obviněného lze konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku precizně vypořádal s hodnocením důkazů v jejich vzájemných souvislostech a veškeré poznatky z proběhlých odposlechů ve smyslu §88 tr. ř. zasadil do kontextu ostatních provedených důkazů. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Je na místě zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Přesto z pohledu těchto námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a nadstandardně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 17. - 23. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 12.-15. rozsudku soudu druhého stupně) a nad rámec úvah soudu prvního stupně se s obhajobou obviněného řádně vypořádal. Zde je třeba konstatovat, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že soud druhého stupně se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, tak ani nerozvádí, o jaké námitky se jedná a z tohoto pohledu je dovolací argumentace nekonkrétní. V dané souvislosti je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná právě ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení zcela dodržely §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
19. Nad rámec shora uvedeného přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že Nejvyšší soud na základě předloženého trestního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku nezjistil žádné porušení ze strany soudů nižšího stupně tykající se hodnocení důkazů, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného S., tak je třeba zdůraznit, že spoluobviněný nikdy netvrdil, že by na místě byl přítomen i dovolatel, když výslovně uvedl, že na místě byl on, jeho přítelkyně N. B. a kamarád, jehož jméno odmítl sdělit. Skutečnost, že se na místě činu nacházel i dovolatel, nakonec připustil sám dovolatel v rámci podaného dovolání, který ohledně skutku pod bodem I./1. před soudy nižších stupňů využil svého práva nevypovídat. O věrohodnosti výpovědi spoluobviněného, pokud se týká skutečnosti, že na místě byli dva útočníci, tedy spoluobviněný S. a další osoba svědčí nakonec i výpovědi slyšených svědků (poškození) V. Ch., M. M. a svědkyně T. L. V tomto směru nelze také pominout, že věrohodnost výpovědi spoluobviněného a svědků o přítomnosti dvou útočníků a jejich tvrzení, že jeden z útočníku napadl poškozené M. M. a V. Ch. a druhý poškozeného A. S. podporuje objektivní důkaz, a to kamerové záznamy městského kamerového systému, z něhož je patrné, že spolujezdec sedící vedle řidiče napadl poškozené M. M. a V. Ch. a poškozeného A. S. napadl muž, jenž vystoupil z místa za řidičem. Jinak vyjádřeno, přítomnost druhého útočníka prokazatelně dokazují kamerové záznamy z místa činu, když z tohoto záznamu není pochyb, že zranění poškozenému S. způsobil muž, který seděl na místě za řidičem. Z pohledu argumentace dovolatele nelze pominout, že nakonec jistým způsobem věrohodnost výpovědi spoluobviněného ohledně toho, kde seděl ve vozidle a koho napadl, podporuje i zajištěná daktyloskopická stopa na dveřích vedle řidiče, která byla spoluobviněného, což odpovídá jeho výpovědi, že seděl vedle řidiče, přičemž takové rozmístění osob ve vozidle se nacházejících se také jeví i jistým způsobem logické, když řidičkou byla jeho přítelkyně.
20. Lze připustit, že i sám soud prvního stupně si byl vědom jisté složitosti věci, když spoluobviněný odmítl označit druhého pachatele a svědci nebyli schopni útočníky ztotožnit z důvodu své podnapilosti a rychlosti celé události. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že bez důvodných pochybností svědčí o přítomnosti dovolatele na místě činu provedené telefonní odposlechy, z nichž je patrné, že obviněný se na místě činu nacházel a že byl právě druhým útočníkem, který napadl poškozeného S. a způsobil mu předmětné zranění. Nelze také pominout, že i dovolatel v rámci dovolání připouští, že na místě činu byl. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na velmi podrobnou argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v odůvodnění v bodech 18.-24. rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se zcela ztotožňuje. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zejména poslední hovor mezi obviněným a jeho přítelkyní dotvořil rám, v důsledku něhož byla podpořena jednotlivá skutková zjištění. Poslední rozhovor s přítelkyní tak zcela dokresluje v plné šíři skutkový děj tak, jak jej popsal spoluobviněný S. a potažmo svědek Ch., a to tak, že ze strany kolemjdoucích podnapilých osob je vznesena invektiva k řidičce vozidla N. B. („je to kvůli N.“), ta zastavuje vozidlo, z něhož vystupuje kamarád obžalovaného P. obžalovaný S. a obžalovaný jej následuje (namísto, aby seděl ve vozidle) , a společně se svým kamarádem obžalovaným S. (zastává se jej tím, že napadne osobu) na kolemjdoucí zaútočí.
21. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv k prokázání viny obviněného a usvědčení dovolatele jako útočníka vůči poškozenému S. bylo možno využít pouze nepřímé důkazy, tak není pochyb o tom, že tyto ve vzájemném kontextu a širších souvislostech tvoří uzavřený řetězec nepřímých důkazů, na základě nichž byla bez důvodných pochybností vina obviněného stran jednání pod bodem I/1. prokázána. Soudy nižšího stupně s ohledem na shora uváděná tvrzení postupovaly zcela v rámci základních zásad trestního řízení a nezpronevěřily se libovůli, nýbrž naopak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uznaly obviněného vinným ze zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud považoval ještě za vhodné reagovat na námitku dovolatele, že snad spoluobviněný byl v minulosti trestně stíhán pro trestný čin křivé výpovědi, což by mělo vést k závěru o jeho nevěrohodnosti. Především je třeba zdůraznit, že z rejstříku trestu tato skutečnost nevyplývá, tedy nevyplývá z něj, že by byl pro takový trestný čin odsouzen. Pokud snad byl v minulosti spoluobviněný pro takový trestný čin stíhán a nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení, nelze z tohoto dovozovat existenci skutečnosti, který by snižovaly jeho věrohodnost. Nadto je třeba opětovně akcentovat, že spoluobviněný nikdy nehovořil o tom, že by snad dovolatel byl na místě činu a napadl poškozeného S., takže nepochybně jistým způsobem dovolatele chrání, a i z tohoto pohledu není důvod zpochybňovat jeho věrohodnost. Současně je třeba akcentovat, že s věrohodností výpovědi spoluobviněného S. se přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně (viz body 13. a 14. rozsudku), na jehož závěry a úvahy Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud dále předestírá, že spoluobviněný S. na rozdíl od dovolatele již od prvotní fáze trestního řízení uplatňuje konzistentní obhajobu a na základě proběhlých odposlechů je dokonce zřejmé, že chtěl obviněnému P. pomoci. Výpověď spoluobviněného je navíc oproti tvrzením dovolatele podporována dalšími provedenými důkazy (viz odůvodnění shora) a Nejvyšší soud tak snahu dovolatele upozorňovat na trestní minulost spoluobviněného považuje za tendenční a pouze z důvodu vyvinění se z útoku na poškozeného S. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že sám obviněný je speciálním i obecným recidivistou, když jeho opis z rejstříku trestů čítá 23 záznamů.
23. S ohledem na shora uváděné závěry Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkazy v nezbytném rozsahu pro posouzení věci podle §2 odst. 5 tr. ř., a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně, dostatečně a precizně vyargumentoval prokázání viny obviněného P. na základě nepřímých důkazů, kdy si soudy nižšího stupně byly velmi dobře vědomy složité důkazní situace, jestliže na místě činu nebyly zajištěny stopy prokazující přítomnost obviněného na místě činu, a proto nadstandardně až precizně popsaly jednotlivé souvislosti mezi jednotlivými nepřímými důkazy a provedené důkazy tak hodnotily komplexně. Úvahy soudů považuje Nejvyšší soud za logické a mají oporu v provedených důkazech.
24. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
25. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu