ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.842.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 842/2021-1004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020, v trestní věci vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 27 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. N. podává v této trestní věci již v pořadí druhé dovolání, když Nejvyšší soud na podkladě jeho prvního částečně důvodného dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 10 To 277/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 27 T 49/2017, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.), kdy obviněný byl těmito zrušenými rozhodnutími uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a Nejvyšší soud předmětnou věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Kladně po vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 27 T 49/2017, jímž obviněného P. N. opět uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě jej Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku, protože dne 29. 10. 2015 jako mistr výroby ve společnosti T. se sídlem v XY, zabývající se výrobou zařízení dětských hřišť, neprovedl řádným způsobem kontrolu herního prvku Strážní věž, vyrobeného na základě zakázky č. 15414821.04 pro obec XY, nezjistil tak, že při montáži došlo k překroucení vrutů do dřeva, jimiž byla zábrana připevněna, takže vruty neplnily svůj účel připevnit zábranu k sloupkům tak, aby nebylo možné ji pouhým tlakem uvolnit, v důsledku tohoto pochybení poté, co byl herní prvek umístěn na hřiště v obci XY, okres XY, došlo k tomu, že dne 27. 12. 2015 v době kolem 15:45 hodin se nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY, která se na hřišti pohybovala ve společnosti dalších dětí, o zábranu opřela, zábrana se v důsledku špatné montáže uvolnila a nezletilá dopadla z výšky 2,34 m na záda, přičemž utrpěla tříštivou zlomeninu těla prvního bederního obratle s odlomením zadní hrany obratlového těla, zlomeninu oblouku prvního bederního obratle procházející pravou částí oblouku a jeho trnovým výběžkem a další zlomeniny obratlů, které si vyžádaly opakované vysoce odborné chirurgické zákroky a omezily poškozenou v běžném způsobu života po dobu minimálně do června 2016 s tím, že nelze vyloučit trvalé následky na zdraví poškozené. Za to mu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu druhého stupně, provedenými důkazy a nesprávným posouzením jiné skutkové okolnosti, tedy porušení povinnosti obviněného jako zaměstnance dbát podle svých možností o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci ve smyslu §106 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce”) a povinnosti obviněného jako zaměstnance dodržovat při práci stanovené postupy podle písmene d) téhož ustanovení.
Z provedeného dokazování podle obviněného plyne, že je mu kladeno za vinu neprovedení řádné kontroly herního prvku a neodstranění závady - ukrouceného vrtu. Konkrétní postup kontroly herních prvků nestanoví právní předpis ani vnitřní předpis zaměstnavatele, obviněnému se ani od zaměstnavatele nedostalo poučení o této kontrole. Obviněný prováděl kontrolu herních prvků jako laik na základě svého vnitřního přesvědčení, když se jednalo o zavedenou praxi zaměstnanců T. Soud druhého stupně se nijak nezabýval otázkou, zda bylo v možnostech obviněného tuto závadu zjistit. Jeho související závěry jsou proto nepřezkoumatelné. Nestanoví-li mu právní předpis ani vnitřní předpis zaměstnavatele konkrétní postup pro provedení kontroly herního prvku, nelze to obviněnému klást za vinu. Obviněný nesouhlasí se skutkovým závěrem obou soudů, že obviněný musel závadu odhalit pouhým zatažením za předmětnou zábranu, neboť vrut měl mít nulovou nosnost a obviněný tedy za zábranu nemohl vzít či se na ni pověsit. Soudy se nezabývaly skutečností, zda bylo v možnostech obviněného předpokládat závadu tohoto typu za situace, kdy ji neodhalil ani montážní dělník a natěrači herního prvku či další osoby manipulující s tímto herním prvkem, tedy zda měl obviněný dostatečnou erudici předvídat tuto zjevnou závadu za daných okolností a uzpůsobit tomu způsob kontroly. Obviněný se měl podle obou soudů za účelem kontroly pevnosti za zábranu zavěsit, ačkoli mu tento postup nebyl stanoven, tedy je mu vytýkáno porušení povinnosti, kterou neměl. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, jakým způsobem měla být řádná kontrola herního prvku provedena zjevně proto, že ani z provedeného dokazování nelze řádný způsob provedení kontroly zjistit.
Obviněný rozporuje znalecké závěry Ing. Hárovníka, který se k otázce doby odtržení zábran, jenž nebyla předmětem jeho znaleckého zkoumání, vyjádřil protichůdně mimo znalecké zkoumání, které nelze hodnotit jako řádný důkaz znaleckým posudkem, jak učinily oba soudy nižších stupňů, nýbrž jako toliko názor znalce, tj. jako odborné vyjádření. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal se závěry odborného vyjádření Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského, Praha, s. p., předloženého obviněným a svědčící v jeho prospěch a zásadně zpochybňuje závěry Ing. Hárovníka učiněných mimo zadání znaleckého posudku, podle něhož byla vada s vysokou pravděpodobností ve výrobě neidentifikovatelná, neprojevila se ani v průběhu další manipulace s herním prvkem. Hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem v bodě 24 odůvodnění napadeného usnesení a dovození jeho údajných vad jsou nepřesvědčivé. Argument odvolacího soudu, že v odborném vyjádření je chybně pracováno s variantou ustřižení vrutu v rovině dřeva, ačkoli z fotodokumentace toto neplyne, se nezakládá na pravdě. Odborné vyjádření zohledňuje dvě varianty: stanovení únosnosti vrutu při zašroubování v délce 20 mm do akátového dřeva a ukroucení vrutu v rovině plochy dřeva, u nichž předmětný ústav dovodil v obou případech závěry svědčící ve prospěch obviněného (obviněný nemohl vadu vůbec zjistit - pokud byl vrut částečně zašroubován, měl dostatečnou únosnost – anebo vada musela vzniknout až při nehodě, protože jinak by byla identifikována při další manipulaci s herním prvkem), avšak odvolací soud z těchto skutkových zjištění žádný závěr ve prospěch obviněného nepřijal. Naopak dovodil, že obviněný měl vadu při kontrole zjistit. Tento skutkový závěr odvolacího soudu je proto v extrémním rozporu s provedeným důkazem - odborným vyjádřením. Odvolací soud znaleckému ústavu vytkl, že nevzal v úvahu použití distančního válečku, ač z výslechu Ing. Hárovníka plyne, že distanční váleček má nulovou nosnost. Odvolací soud neuvedl, co konkrétně měl vzít znalecký ústav v úvahu v souvislosti s distančním válečkem, když obviněný má za to, že použití distančního válečku v daném případě je zcela bez významu s ohledem na jeho nulovou nosnost. Distanční váleček zábranu nedržel a sám o sobě nemá vliv na pevnost vrutu či nosnost zábrany. Dále nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že se znalec Ing. Hárovník opíral o zkoušky vlastnosti vrutů provedených Technickým a zkušebním ústavem stavebním, Praha, který danou problematiku řešil mnohem komplexněji a měl k dispozici znalecký posudek Ing. Hárovníka, včetně zprávy o zkouškách Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha. Nezabýval se tím, kdy došlo k ukroucení vrutu, nýbrž tím, co bylo příčinou deformace vrutu a jakými silami je třeba na vrut působit, aby se deformoval. Pro posouzení trestní odpovědnost obviněného je podstatné, kdy k této deformaci došlo a zda ji mohl dovolatel odhalit, čímž se nezabýval znalecký ústav ani Ing. Hárovník. Odvolací soud favorizuje znalecké závěry Ing. Hárovníka před odborným vyjádřením znaleckého ústavu předloženým obhajobou k tíži obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel s odkazem na závěry jím předloženého odborného vyjádření vytýká existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Svými námitkami brojí proti skutečnosti, že odvolací soud nevycházel ze závěrů obhajobou předloženého odborného vyjádření, ale ze znaleckého posudku znalce Ing. Hárovníka (sám dovolatel ostatně hovoří o extrémním rozporu skutkového zjištění s odborným vyjádřením ), a domáhá se tak pouze jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Existenci tzv. extrémního rozporu však v žádném případě nelze dovozovat ze skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám dovolatele. Podle zjištění nalézacího soudu uvedeného v bodu 6 odůvodnění jeho rozsudku došlo k lomu vrutu „téměř na ploše dřeva sloupku“. Z textu dovolání však vyplývá, že odborné vyjádření ve svých závěrech o tom, že závada byla nezjistitelná nebo že vznikla až při nehodě, vychází z variant, že vrut byl zašroubován v délce 20 mm nebo že k ukroucení vrutu došlo přímo v rovině plochy dřeva. Odborné vyjádření tedy vychází z jiných skutkových okolností, než jaké zjistily soudy. Dále ze skutkových zjištění vyplývá, že k lomu vrutu došlo nikoli jeho přetržením, ale ukroucením, které mohlo nastat pouze za použití příslušných technických prostředků. Z technického hlediska si tedy nelze reálně představit, že by vada spočívající v lomu vrutu vznikla až při nehodě (tj. zřejmě v důsledku pouhého opření dítěte o zábranu), jak naznačuje dovolatel. Odvolací soud tedy v žádném případě nepostupoval v rozporu s pravidly formální logiky, pokud ze závěrů odborného vyjádření při svých skutkových zjištění nevycházel. Soudy nepochybně mohou při zjišťování skutkového stavu vycházet i z takových údajů znalce, které znalec sdělil v rámci svého výslechu a které jdou nad rámec původního znaleckého zadání. Nepoužitelná by byla taková sdělení znalce pouze v případě, že by šla nad rámec jeho odbornosti.
Za relevantně uplatněnou námitku, avšak nedůvodnou považuje státní zástupce tvrzení obviněného, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, neboť zjištění závady nebylo v jeho možnostech, a že postup při kontrole nebyl upraven žádným právním předpisem ani interním opatřením zaměstnavatele. K otázce právní kvalifikace skutku se vyjádřil již Nejvyšší soud na straně 10 svého kasačního usnesení ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 335/2020, kde konstatoval, že při novém projednání věci bude nutno zaměřit se na dokazování existence konkrétní právní normy ukládající obviněnému konkrétní postup při kontrole vyrobených a smontovaných herních prvků, z čehož bude možné dovodit, zda obviněný porušil konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, anebo zda svým jednáním porušil jen obecnou povinnost plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce, a tudíž se dopustil výhradně přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Podle státního zástupce je nepochybné, že kontrolu předmětného herního prvku včetně kontroly dotažení spojů prováděl v rámci plnění svých pracovních povinností právě obviněný. I z laického hlediska je zřejmé, že kontrolu kvality spojů jednotlivých dílů dřevěného herního prvku lze provést především tak, že tyto spoje budou vystaveny intenzivnímu mechanickému namáhání, a tato skutečnost musela být vzhledem k jeho mnohaleté pracovní zkušenosti zřejmá i obviněnému. Pokud by tedy tímto způsobem kontrolu řádně provedl, tj. pokud by za zábranu silně zatáhl, silou s ní zacloumal (případně se na ni dokonce pověsil, jak uváděl ve své výpovědi v původním řízení), musela by se závada vzhledem ke svému charakteru projevit již při této kontrole. Obviněný tedy kontrolu pevnosti spojů zřejmě neprovedl vůbec, nebo zcela povrchním a nedostatečným způsobem. Nedodržel tak potřebnou míru opatrnosti plynoucí každému zaměstnanci z obecného ustanovení §106 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Za fyzické osoby bezprostředně dotčené jednáním nebo opomenutím zaměstnance lze považovat nejenom jeho spolupracovníky, ale i uživatele výrobků a služeb, kterých se jednání nebo opomenutí při práci dotýká. Dovolatel se tedy dopustil protiprávního jednání spočívajícího v nedodržení právní povinnosti, byť obecné, stanovené mu výše citovaným ustanovením §106 odst. 4 zákoníku práce. Skutečnost, že neexistuje žádný obecně závazný předpis ani interní akt zaměstnavatele, který by postup při kontrole herních prvků striktně upravoval, má pouze ten důsledek, že dovolateli nelze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání [viz ustanovení §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejprve je třeba prohlásit, že v posuzovaném případě se o žádný extrémní nesoulad mezi provedenými a soudy hodnocenými důkazy a jimi zjištěným skutkovým stavem věci nejedná. Dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a tuto jinak hmotněprávní námitku opřel z podstatné části o výtky vůči hodnocení odborného vyjádření č. P000186 ze dne 28. 1. 2021 Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského, Praha, s. p., včetně protokolu o zkoušce č. MVZ-N-2021-000442 (č. l. 943-948) a znaleckého posudku Ing. Jana Hárovníka, které měly oba soudy podle jeho názoru hodnotit v jeho prospěch, a pokud tak neučinily, spatřuje v tom extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a tímto odborným vyjádřením. Kromě toho, že taková námitka směřuje proti hodnocení důkazu, takže nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o námitku právní, ale pouze o polemiku s provedeným hodnocením důkazů a zpochybňování zjištěného skutkového stavu, lze současně konstatovat, jak již bylo naznačeno výše, že ve vytýkaných směrech nedošlo k pochybením v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu, provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z přezkoumávaných rozhodnutí je totiž zřejmé, že odvolací soud v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivé vysvětlil, že zpracovatel tohoto odborného vyjádření nerespektoval skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, neboť chybně pracoval s variantou o ustřižení vrutu v rovině dřeva, ačkoli z provedeného dokazování plyne, že k poškození vrutu došlo jeho ukroucením při výrobě (montáži) předmětného prvku za použití příslušného technického vybavení, tedy elektrické vrtačky či šroubováku. On sám pak vycházel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Ten dovodil, že s ohledem na sílu, jež musela být na ukroucení vrutu vynaložena a jejíž hodnota byla zjištěna při provedených zkouškách, bylo vyloučeno, že by k takovému lomu mohlo dojít přetržením vrutu, a současně k tomu nemohlo dojít ani při manipulaci se smontovaným herním prvkem v areálu zaměstnavatele obviněného, při převozu či usazení na místo. Nepřicházelo proto v úvahu, aby zábranu uvolnila nezletilá poškozená AAAAA vážící 45 kg, jež se pouze opřela o laťovou zábranu a působila tak na vadný spoj směrem vně, tzn., že ji odtlačovala od sloupku. Z uvedeného je patrné, že již nalézací soud se vypořádal s okolností, kdy došlo k poškození vrutu, ač dovolatel tvrdí opak. Současně i námitka obviněného týkající se nekompetentnosti soudního znalce Ing. Jana Hárovníka vyjádřit se k otázce doby odtržení zábran na herním prvku během jeho výslechu, která nadto nijak nevybočuje z jeho odborného zaměření: stavebnictví, odvětví různá, specializace statika pozemních staveb, konstrukce zděné, betonové, dřevěné a ocelové, nespadá pod uplatněný dovolací důvod.
Úkolem nového řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem navíc nebylo doplňovat či přehodnocovat zjištěný skutkový stav, proti němuž Nejvyšší soud neměl výhrady. Při novém projednání věci mělo být zejména doplněno dokazování o případný důkaz, prokazující existenci závazné normy ukládající zaměstnancům, respektive obviněnému konkrétní postup při kontrole vyrobených a smontovaných herních prvků. Výsledek tohoto doplnění dokazování pak byl podstatný pro posouzení možné právní kvalifikace skutku, a to v tom ohledu, zda obviněný porušil jen obecnou povinnost plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce a bylo jej možné vinit přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nebo zda z jeho strany došlo k porušení důležité povinnosti podle odstavce 2 téhož ustanovení a naplnění znaků tohoto přečinu v jeho kvalifikované podobě.
Nalézací soud si vyžádal od zaměstnavatele pracovní smlouvu obviněného, včetně jejích dodatků a popisy funkčních míst na jednotlivých pozicích, které obviněný zastával. Z nich bylo zjištěno, že obsahují obecně formulované povinnosti týkající se dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany atd., avšak konkrétní popis výkonu a způsobu kontroly hotových výrobků žádná z těchto listin neobsahuje. Nalézací soud přesto dovodil porušení důležité povinnosti plynoucí pro obviněného z jeho zaměstnání ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a to ze zákoníku práce, zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci v pracovních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve spojení se zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Výroba i montáž musí odpovídat požadavkům právního předpisu, kterým je podle nalézacího soudu nařízení vlády č. 173/1997 Sb., kterým se stanoví vybrané výrobky k posuzování shody, které se mj. vztahuje i na zařízení dětských hřišť a zařízení s možností pádu z výšky více než 40 cm (viz příloha 2, poř. č. 6), přičemž příslušnou technickou normou je pak podle něj ČSN EN 1176-1 Zařízení a povrch dětského hřiště, která stanovuje bezpečnostní požadavky pro trvale instalovaná zařízení a povrchy veřejného dětského hřiště a na specifické části zařízení dětského hřiště, z níž mimo jiné vyplývá, že při zkoušce musí prvek být schopen unést úhrnné zatížení po dobu 5 minut, nesmí vykazovat žádné trhliny, poškození nebo deformaci a nesmí být uvolněny žádné spoje. Z vyjádření obviněného i svědků Y. D. a Z. N. a podle popisu činnosti, jakým způsobem obvykle provádí kontrolu smontovaných herních prvků, vyplývá, že se jedná o metody a postupy stanovené touto normou a že k nim používají stanovená zkušební zařízení. Podle nalézacího soudu tedy byli s normou srozuměni, což vysvětluje, že konkrétní postupy při kontrole nebylo třeba blíže uvádět v popisu pracovní činnosti či v pracovní smlouvě či jiném interním předpisu zaměstnavatele obviněného.
Odvolací soud naopak v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku s takovým právním posouzením vyslovil nesouhlas a dospěl k závěru, že je třeba jednání obviněného kvalifikovat jen jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a lze mu přičítat pouze porušení obecné povinnosti plynoucí z §106 odst. 4 zákoníku práce, spočívající i v povinnosti dbát o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Tento svůj závěr opřel o stanovisko, že nalézacím soudem citované právní normy nelze již s ohledem na jejich název, ale i jejich obsah stanovující, jaké požadavky musí splňovat určitý druh výrobku, který výrobce nebo dovozce hodlá uvést na trh, na daný případ aplikovat, neboť nestanovují pravidla pro kontrolu jednotlivých výrobků v procesu jejich výroby. Ve svém důsledku tak rozhodl ve prospěch obviněného, který měl jako mistr výroby povinnost zkontrolovat herní prvek Strážní věž, zejména dotaženost a pevnost spojů zábran, o něž se děti opírají, věší se na ně či je jinak zatěžují, tedy představují zřejmé riziko bezpečnosti ve výšce na herním prvku stojících dětí, pro něž je jako hlavní uživatele určen. Pokud by obviněný jako mistr výroby s mnohaletou praxí výroby těchto dřevěných herních prvků pro děti provedl mechanickou kontrolu herního prvku spočívající v tlaku, tahu či zavěšení za zábranu, musel by závadu odhalit. Vada by tak byla odstraněna včas, nemohlo by dojít k uvolnění zábrany a následnému pádu poškozené a k její těžké újmě. Obviněný zároveň v dovolání paradoxně tvrdí, že nesouhlasí se skutkovým závěrem obou soudů, že musel zjištěnou závadu odhalit, pokud by za ní zatáhl, ačkoli v předchozím řízení sám tvrdil, že se dokonce za zábranu pověsil. Pokud by tak ale skutečně učinil, bezpochyby by odhalil závadu spočívající v ukrouceném vrutu a z toho plynoucí nebezpečnost nainstalované zábrany. Že to ve skutečnosti neučinil, svědčí zjištění, že k jejímu odtržení postačilo, když se o ni opřela čtyřiceti pětikilová nezletilá poškozená. Je tedy zřejmé, že obviněný kontrolu neprovedl vůbec, případně nedostatečným způsobem. Lze přisvědčit i ve věci se vyjadřujícímu státnímu zástupci, že takovým jednáním nedodržel potřebnou míru opatrnosti plynoucí každému zaměstnanci z obecného ustanovení §106 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci, za něž je nutno považovat právě děti jako uživatele hracího prvku Strážní věž určeného pro dětská hřiště, jejímž zhotovitelem byl obviněný jako zaměstnanec T.
Nejvyšší soud proto s vyslovenými závěry odvolacího soudu bezvýhradně souhlasí a právní kvalifikaci skutku obviněného jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku pokládá za zcela správnou a odůvodněnou.
Pokud jde o vznesené dovolací námitky obviněného P. N., tak ty ve svém výsledku částečně nerespektovaly věcné zaměření důvodů obsažených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem z hlediska tohoto ustanovení postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu