ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.942.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 942/2021-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice v jiné věci, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 140/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 2 T 140/2020 uznal obviněného T. K. vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že (spolu s obviněným L. H., nar. XY) dne 12. prosince 2019 v době od 01.31 hodin do 01.33 hodin v obci XY, okres XY, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zmocnit se cizí věci vstoupil obviněný L. H., oblečen do zimní bundy tmavé barvy s kapucí přes hlavu, bílé mikiny s kapucí přes hlavu, modrých kalhot a modrých tenisek, do vnitřních prostor benzinové čerpací stanice T. O., a se slovy "ani hnout" směrovanými na obsluhu čerpací stanice M. L., narozenou XY, a I. D., narozenou XY, a namířením přesně nezjištěné krátké střelné zbraně stříbrné barvy na obsluhu, přistoupil k pokladnám, ze kterých odcizil celkem 67 200 Kč v papírových bankovkách, peníze si uložil do připravené tašky světlé barvy a z místa poté utekl na polní cestu nedaleko benzinové čerpací stanice, kde na něho v předem připraveném vozidle čekal obviněný T. K. a z místa potom společně odjeli, čímž společnosti T. O., IČO: XY, se sídlem XY, způsobili škodu ve výši 67 200 Kč . Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému T. K. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a ) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. O., IČO: XY, se sídlem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. H., jenž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle téhož zákonného ustanovení uložen trest odnětí v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let se současným vyslovením dohledu probačního úředníka.
Tento rozsudek napadli odvoláním obviněný T. K. a státní zástupce v jeho neprospěch. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021 tak, že výrokem pod bodem I. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ohledně obviněného T. K. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl tak, že jej uznal vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 12. prosince 2019 v době od 01.31 hodin do 01.33 hodin v obci XY, okres XY, po předchozí vzájemné domluvě s již odsouzeným L. H., nar. XY, když zanechali své vypnuté mobilní telefony na zastávce v obci XY, přijeli osobním motorovým vozidlem do bezprostřední blízkosti benzinové čerpací stanice T. O., kde ve společném úmyslu zmocnit se za pomoci zbraně cizí věci, instruován o umístění pokladen s penězi a klíčů obžalovaným T. K., který z důvodu možného odhalení setrval v blízkosti vozidla, následně vstoupil již odsouzený L. H., oblečen do zimní bundy tmavé barvy s kapucí přes hlavu, bílé mikiny s kapucí přes hlavu, modrých kalhot a modrých tenisek, do vnitřních prostor benzinové čerpací stanice T. O., a se slovy "ani hnout" směrovanými na obsluhu čerpací stanice M. L., narozenou XY, a I. D., narozenou XY, a namířením přesně nezjištěné krátké střelné zbraně stříbrné barvy na obsluhu, přistoupil k pokladnám, ze kterých odcizil celkem 67 200 Kč v papírových bankovkách, peníze si uložil do připravené tašky světlé barvy a z místa poté utekl na polní cestu nedaleko benzinové čerpací stanice, kde na něho ve vozidle čekal obviněný T. K. a z místa potom společně odjeli a odcizené peníze si rozdělili, čímž společnosti T. O., IČO: XY, se sídlem XY, způsobili škodu ve výši 67 200 Kč .
Za to mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou T. O., IČO: XY, se sídlem XY, podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrokem pod bodem II. odvolání obviněného T. K. zamítl podle §256 tr. ř.
Tento rozsudek soudu druhého stupně obviněný napadl dovoláním, přičemž je opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Konkrétně namítl, že nesprávné právní hodnocení skutku učiněné odvolacím soudem spatřuje v překvalifikování jednání, jež je mu kladeno za vinu, a to z účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, na spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. I za předpokladu, že by se stíhaného jednání dopustil, což nadále popírá, je konzultace možnosti přepadení benzínové čerpací stanice či podělení se se zkušenostmi o způsobu spáchání trestného činu a dovezení a odvezení hlavního pachatele z místa činu modelovým případem účastenství ve formě pomoci, a nikoli spolupachatelstvím, jak dovodil odvolací soud, čímž se odchýlil od zavedené praxe dovolacího soudu ohledně otázky v minulosti již spolehlivě vyřešené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1401/2006). Současně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že spolupachatelství je účastenství v širším slova smyslu. V obou případech se sice jedná o trestnou součinnost, ale spolupachatelství není nadřazeno účastenství - hranicí mezi nimi je zjištění, zda obviněný sám naplňoval nebo pomáhal přímo naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Obviněný sám aktivně ani omisivně nejednal, nenaplňoval část objektivní stránky trestného činu, ani k jejímu naplnění nijak nepřispěl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvádí, v čem má spočívat přímé jednání obviněného. Nesouhlasí ani s tím, že by nápad na přepadení benzínové čerpací stanice dostali oba obvinění shodně po vzájemné konzultaci – není to ani rozhodné pro posouzení trestné součinnosti. Trestní zákoník u organizátorství a návodu výslovně počítá s možností, že nápad, prvotní iniciativu či plán trestného činu má účastník. Jeho budoucí roli taková skutečnost nijak neovlivňuje.
Obviněný má dále za to, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod, zejména v oblasti dokazování. Nalézací soud provedené důkazy nesprávně hodnotil, zásadním způsobem zkreslil jejich obsah. Upřednostnil důkazy svědčící v neprospěch obviněného, což lze považovat za svévoli nalézacího soudu. Odvolací soud se posléze s obhajobou obviněného ohledně zásadních rozporů mezi jednotlivými výpověďmi svědků nevypořádal, obviněný ji proto opakuje i v dovolání. Oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly tendenčně a jejich nedbalým postupem došlo k hrubému zkreslení skutkových zjištění oproti skutečnosti v neprospěch obviněného. Zásadním důkazem byla výpověď spoluobviněného L. H., který se ke stíhanému jednání podle nalézacího soudu doznal a neměl tak žádnou motivaci lhát, což uvedl pouze při ústním odůvodnění rozsudku a pro jeho nepřesnost jej možná z písemného odůvodnění rozsudku vypustil, ač nalézací soud podle konstrukce odůvodnění napadeného rozsudku při hlavním líčení přikládal tomuto svému závěru značný význam. Spoluobviněný H. byl stíhán vazebně. Nejprve nevypovídal, několikrát změnil výpověď a až nakonec usvědčil i obviněného K. - okamžitě poté byl propuštěn z vazby. Motivace obviněného H. očernit obviněného K. pramenila z možnosti vykoupení se z vazby a následného návrhu státního zástupce na uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Jeho opětovný výslech je de facto nucením obviněného H. k výpovědi v rozporu s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a §92 odst. 1 tr. ř. Jedná se o vynucené doznání pod tlakem, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jeho výpověď je nutno hodnotit jako procesně nepoužitelný důkaz. Nelze ji hodnotit tak, že nechtěl obviněnému K. přitížit, jak dovodil nalézací soud, naopak absolutní neochota obviněného H. odpovídat na základní otázky obhájce obviněného K. byla vedena obavou z chyby při výslechu. Je velmi nevěrohodný, pokaždé přišel s jinou verzí. Nadto se jedná o jediný přímý důkaz o vině obviněného K., tudíž je nutno se obzvláště pečlivě zabývat věrohodností takové výpovědi a v případě „tvrzení proti tvrzení” hodnotit mimo jiné i objektivní přítomnost pochybností o nezainteresovanosti vyslýchaného na výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16). Nelze souhlasit s tím, že by i výpovědi svědků J. Ch. ml. a st. a M. R. bylo možno považovat za usvědčující, neboť se jedná se o nepřímé důkazy, a tito svědci opakovaně protichůdně měnili své výpovědi, vůči sobě navzájem i vůči svým dřívějším výpovědím. Z dokazování plyne, že úspěšně vydírali obviněného H. pro vlastní finanční obohacení. Podle obviněného je otázkou, zda nestíhání tohoto jejich jednání nepředstavovalo jen výměnu za jejich výpověď směřující proti obviněnému K. Současně bylo prokázáno, že měli s obviněným K. významné spory z velké části týkající se financí, což nevzaly soudy dostatečně v potaz. Hodnocení výpovědí svědků P. K. a R. M., kteří vypovídají ve prospěch obviněného K., je nesprávné. Přesvědčivým způsobem zodpověděli všechny položené otázky, plně podporují verzi obviněného K. Jejich výpovědi nelze odmítnout pouze s odůvodněním, že si s odstupem jednoho roku nejsou schopni vzpomenout na přesné datum a čas inkriminovaného přepadení a jemu předcházející schůzky s obviněnými K. a H., respektive pokud se spletou o půl hodiny - jedná se tak o svérázný přístup nalézacího soudu k volnému hodnocení důkazů. Naopak by bylo podezřelé, pokud by si po dlouhé době datum přesně pamatovali. Stejně tak nalézací soud spekuluje, zda se jednalo o popis stejného večera, o kterém hovoří i obžaloba. Význam jejich výpovědí je bagatelizován jen proto, že stojí v opozici proti obžalobě. Nalézací soud se v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. snaží vyvolat dojem, že svědecké výpovědi navržené obžalobou tvoří homogenní celek, v němž žádné vnitřní rozpory neexistují, přičemž pouze jedině touto úvahou odmítl druhou verzi prezentovanou obviněnými a jejich svědky jako nevěrohodnou. Odvolací soud tato obviněným vytýkaná pochybení neodstranil, k detailním odvolacím námitkám obviněného K. se nijak nevyjádřil. Toliko konstatoval, že úvahy soudu prvního stupně jsou správné. Z uvedeného je patrné, že vina obviněného, kterou sám popírá, nebyla prokázána bez důvodných pochybností, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo .
Z těchto důvodů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 2 T 140/2020, v obou případech ve vztahu k obviněnému zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu trestu v souladu s §265o odst. 1 tr. ř., jímž by došlo k dalšímu zásahu do práv obviněného spočívajícího v omezení jeho osobní svobody, a to do doby pravomocného rozhodnutí o tomto dovolání, jelikož jeho odsouzení nebylo postaveno najisto a existuje opodstatněný předpoklad zrušení napadených rozhodnutí v dovolacím řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo písemně prostřednictvím státní zástupkyně činné u tohoto státního zastupitelství. Ta po předchozí interpretaci dovolacích námitek obviněného uvedla, že námitky namířené proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného H. na pozadí jejího procesního vývoje, jakož i míry kompatibility s obsahem svědectví svědků Ch. ml. a R. v opozici se svědectvími K. a M. a tím i nedostatečnost skutkových zjištění k prokázání dovolateli přisouzeného jednání, mají výlučně skutkovou povahu. Jejich prostřednictvím se dovolatel domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů a to takového, jenž by odpovídal jeho setrvalé obhajobě, že se trestné činnosti nedopustil. Takovýto způsob odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku však pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze. Za způsobilý předmět dovolacího přezkumu nelze označit ani námitku týkající se aplikace zásady „in dubio pro reo“, neboť jde o pravidlo procesního rázu. Zároveň nelze nevidět, že namítané nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování nejsou uplatňovány ve spojení s takovou kvalitou porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jako je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nelze shledat extrémní rozpor, ani kdyby byl obviněným v dovolání explicitně namítán. Zjištění soudů mají jasný základ v provedených důkazech, na něž státní zástupkyně podrobně poukázala. Za jediný kvalifikovaný okruh námitek lze pokládat poukaz na odlišnost nově přisouzené formy trestné součinnosti v podobě spolupachatelství, ačkoli soud prvního stupně ve svém rozsudku dovolatele označil jen jako pomocníka. Státní zástupkyně v této změně ale nespatřuje nic nepřípadného, přičemž poukázala na podle ní správné hodnotící a skutkové závěry soudu druhého stupně, jež vyústily v označení dovolatele coby spolupachatele trestného činu a na podporu svého názoru zmínila některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu. V závěru proto navrhla, aby dovolání obviněného T. K. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Z dovolání obviněného není zcela patrno, kterou z těchto variant v něm uplatňuje. Konkrétně namítl, že bylo zamítnuto jeho odvolání, přičemž odvolací soud nereflektoval uplatněnou obhajobu během odvolacího řízení, nevypořádal se dostatečným způsobem s námitkami obviněného týkajících se nerespektování ustanovení trestních procesních předpisů o vedení řízení před soudem prvního stupně, což způsobilo deformaci skutkových zjištění, která byla podkladem napadeného rozsudku, čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedeného je ale zřejmé, že prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm. Z toho vyplývá, že v posuzovaném případě obviněný uplatnil zmíněný dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že i řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vadou, což by podle obsahu jeho námitek odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který taktéž uplatnil, ale vůči rozsudku odvolacího soudu, nikoli též ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písmene l ). Jedná se ovšem o pouhý formální nedostatek podaného dovolání, který jeho projednání nikterak nebrání.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nicméně určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplynulo následující. N alézací soud kladl obviněnému K. za vinu, že přepadení benzínové čerpací stanice byl společný nápad jeho a spoluobviněného H., dále že obviněný K. sdělil spoluobviněnému H., kde je klíč od pokladen a kde jsou uložené jaké peníze, že jej odvezl k místu činu a posléze jej zase odvezl a peníze odcizené spoluobviněným H. si společně rozdělili. V takovém jednání nalézací soud spatřoval účastenství ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel, že jednání dovolatele nelze zahrnout do objektivní stránky tohoto zvlášť závažného zločinu, protože pouze usnadnil jeho spáchání spoluobviněným H. Pro závěr o spolupachatelství by musel obviněný H. blíže objasnit roli obviněného K. při vytvoření plánu přepadení čerpací stanice, opatření plynové pistole a maskovacího oblečení. Nalézací soud podle svého vyjádření vycházel pouze z prokázaných skutečností, přestože s ohledem na předchozí trestnou činnost dovolatele na tomtéž místě by bylo nasnadě považovat obviněného K. alespoň za organizátora celé trestné činnosti.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 18 a následujících naopak na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného K. dospěl k závěru, že obviněný K. jednal od samého počátku v úmyslu spáchat daný trestný čin společně s obviněným H., o čemž svědčí i poskytnutí nezjištěné střelné zbraně z jeho strany a následné rozdělení odcizené finanční hotovosti stejným dílem. Nejednalo se tedy o pouhou pomoc spočívající v hlídání při činu, ale aktivní podíl na spáchané trestné činnosti s obviněným H., na níž se vzájemně domluvili, tedy o společné jednání vedené společným úmyslem zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchat. V tom pak spatřoval spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, které považuje za účastenství v širším slova smyslu, neboť není nutné, aby všichni pachatelé se podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou, když postačuje částečné přispění i v podřízené roli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 8 Tdo 275/2017).
Vzhledem k výše cit. ústavněprávním postulátům též ovládajícím dovolací řízení je třeba na tomto místě zdůraznit, že odvolací soud významně pozměnil tzv. skutkovou větu ve výroku o vině ve svém odsuzujícím rozsudku a rovněž podstatným způsobem korigoval skutkový stav zjištěný v předchozím řízení soudem prvního stupně, a to aniž by sám ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz. Tedy sám nezopakoval žádný z důkazů již provedených před nalézacím soudem, a ani neprovedl jediný důkaz nový, čímž by důkazní situaci doplnil a mohl tak event. následně skutkový stav změnit v intencích ustanovení §259 odst. 3 písm. a ) a b) tr. ř. Tímto svým postupem tak nerespektoval procesní mantinely pro vlastní meritorní rozhodování. Citovaná zákonná úprava apelačního rozhodování v odvolacím řízení výslovně stanoví, v jakých případech se soud druhého stupně může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím. Tyto limity nesmí žádným způsobem překročit. V podstatě jde o to, že odvolací soud může ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jestliže ve veřejném zasedání buď znovu provedl některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl takové důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly. Dané procesní pravidlo je pak obdobně vyjádřeno i v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle nějž z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které sám provedl ve veřejném zasedání, a tyto důkazy pak hodnotí v návaznosti na důkazy provedené v hlavním líčení. Přitom je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně. Tato povinnost je výrazem zásad přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň jsou tím posílena ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13).
Odvolací soud takto popsaná pravidla evidentně ignoroval a bez toho, aniž by sám provedl jakýkoli důkaz (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 423 a násl. spisu), poměrně významným způsobem modifikoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, ačkoli zároveň dovodil, že nalézací soud provedl zákonným způsobem dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí bez důvodných pochybností a řádně a logicky jej vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., s nímž se sám zcela ztotožnil (viz bod 14 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Zároveň ale dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než které učinil soud prvního stupně, když sám v bodě 21 odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že obviněný K. poskytl obviněnému H. zbraň užitou při přepadení a hlídal při činu, čímž se zcela odklonil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a tyto jeho vlastní závěry nemají oporu v jediném důkazu provedeném v hlavním líčení. Odvolací soud současně dovodil, že obviněný K. hlídal na místě činu, aniž by to vyplývalo z jeho výpovědi či výpovědi obviněného H. Ten pouze uvedl, že jej obviněný K. dovezl na místo a poté zase odvezl, nikoli že by na místě hlídal. Nalézací soud naproti tomu v bodě 10 odůvodnění rozsudku uvedl, že z výpovědi obviněného H. vyplývá, že obviněný K. na něj měl čekat v autě. Po činu doběhl na místo, kde měl obviněný K. čekat, ale nebyl tam. Doběhl pak za ním k autu a spolu dojeli do XY. Z uvedeného tedy není zřejmé, zda obviněný K. čekal na smluveném místě, ani to, co tam dělal. Pokud jde o nezjištěnou střelnou zbraň, kterou měl obviněný K. podle odvolacího soudu poskytnout obviněnému H., tak ani to podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný H. netvrdil. V hlavním líčení konaném dne 30. 11. 2020 obviněný H. uvedl, že užitou střelnou zbraň si sám vzal z kastlíku vozidla Audi A4, které vlastnil. Toto vozidlo před činem i po činu užívali oba obvinění i jiní lidé. Mělo se jednat o airsoftovou zbraň bratra obviněného K., která pak byla nalezena policejním orgánem ve vozidle zn. Opel Astra, zelené barvy, RZ XY, který vlastnila M. K. a od něhož vydal klíčky obviněný H. (viz protokoly o vydání věci a o ohledání věci s fotodokumentací, č. l. 90, 91 - 97). Z provedeného dokazování tedy plyne, že si ji obviněný H. mohl vzít sám, protože věděl, že se zde nachází, aniž by mu to musel obviněný K. sdělovat, nebo mu zbraň sám poskytnout. Odvolací soud pak pozměnil oproti rozsudku nalézacího soudu skutkovou větu ve výroku o vině, ale paradoxně do ní své závěry o poskytnutí zbraně a hlídání při činu ze strany obviněného K. nevtělil, čímž učinil své rozhodnutí poněkud vnitřně rozporným. Odvolací soud pak tento zásah do skutkového stavu promítl i do samotného právního posouzení jednání obviněného K., když překvalifikoval jeho podíl na spáchaném zvlášť závažném zločinu loupeže z účastenství ve formě pomoci na spolupachatelství, aniž by tyto jeho skutkové a tím i právní závěry vyplývaly z provedeného dokazování. Změnu svých skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku nadto spíše jen konstatoval, než že by je řádným, pečlivým a tudíž přezkoumatelným způsobem i zdůvodnil. Změna učiněných skutkových zjištění a právní kvalifikace u osoby obviněného K. pak našla dopad i ve zpřísnění uloženého trestu odnětí svobody o jeden rok.
Nebylo tak možno souhlasit se státní zástupkyní, že odvolací soud při změně právního posouzení jednání obviněného K. vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které takový skutkový posun umožňovaly i na základě důkazů provedených v hlavním líčení. Naopak, dovolací soud musel konstatovat, že tento odvolacím soudem užitý procesní postup a v důsledku toho jeho výsledné meritorní rozhodnutí, nebylo možné akceptovat a to i s ohledem na výhradu obviněného učiněnou v dovolání s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu vážných předchozích procesních vad, které je tak možné označit za dostatečný důvod ke zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud je nucen též prohlásit, že nemohl přezkoumat, jakým způsobem odvolací soud reagoval na další námitky obviněného K., které následně vtělil i do svého dovolání. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž plyne, že se s nimi – vyjma tvrzené motivace obviněného H. vypovídat proti obviněnému K. výměnou za propuštění z vazby a uložení podmíněného trestu odnětí svobody – dostatečně nevypořádal. Pouze v bodě 24 odůvodnění rozsudku lakonicky shrnul, že „s ohledem na výše uvedené nemělo odvolání K. naději na úspěch”, proto je podle §256 tr. ř. zamítl. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak trpí závažnými nedostatky obsahového charakteru a nemůže obstát s ohledem na zákonné požadavky na něj kladené ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
V této procesní situaci tak bylo předčasné, aby se Nejvyšší soud ke zbývajícím dovolacím námitkám obviněného K. ohledně nedostatků v dokazování provedeném nalézacím soudem a k jím zjištěnému skutkovému stavu (zejména výpovědi spoluobviněného L. H. jako jediného přímého důkazu v důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení” a dále k výpovědím svědků J. Ch. ml. a st., M. R., P. K. a R. M. a jejich vztahu k obviněnému a motivaci vypovídat určitým způsobem a měnit svou výpověď) a možnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakkoli blíže vyjadřoval. Obviněný K. tyto výhrady bude moci uplatnit znovu v odvolacím řízení před soudem druhého stupně (jak bude uvedeno níže) a ten se jimi bude muset řádně a odpovídajícím způsobem zabývat.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného T. K. důvodným pro porušení jeho práva na spravedlivý proces, a v důsledku toho zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 9 To 71/2021, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté přikázal Krajskému soudu Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.). To jinými slovy znamená, že krajský soud v novém veřejném zasedání vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), znovu projedná odvolání obviněného i státního zástupce. Bude-li mít za to, že je třeba skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně doplnit či změnit, učiní tak procesně správným způsobem zejména v intencích ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Od skutkového zjištění soudu prvního stupně se bude moci odchýlit jen v případě, jestliže v odvolacím řízení provede znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo důkazy nové, dosud v hlavním líčení neprovedené. Shledá-li obviněného vinným účastenstvím ve formě pomoci anebo spolupachatelstvím k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zdůvodní zejména, o které důkazy opřel své skutkové závěry a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny i trestu.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jestliže obviněný T. K. v rámci podaného dovolání současně požádal, aby předseda senátu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem odvolacího soudu napadeným dovoláním, tak Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že obviněný nyní vykonává jiný trest odnětí svobody a to uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 7 T 45/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 2 To 19/2020. Protože trest odnětí svobody uložený v nyní posuzované věci obviněný t. č. nevykonává, nebylo ani důvodu mu jej před rozhodnutím o podaném dovolání zvláštním usnesením přerušovat nebo odkládat. Současně též nebylo třeba ohledně obviněného rozhodovat o jeho případném vzetí do vazby ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu