ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1069.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1069/2021-1532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 9 To 166/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 119/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 39 T 119/2020, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl podle §251 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně současně rozhodl o vině a trestu spoluobviněné K. B.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v době od 13. 5. 2014 do 31. 3. 2015 bez vědomí obchodních společností NAVIKA, spol. s. r. o., STAVBY UB, s. r. o., a KALIŠ A KRÁTKORUKÝ, spol. s. r. o., vykonával jejich jmény podnikatelskou činnost v rozsahu blíže popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, o čemž svědčí daňové doklady, které pro obviněného vystavovala K. B., na jejichž podkladě jednotliví odběratelé hradili fakturované částky za přijaté zboží a služby, jednak na osobní bankovní účet vedený na jméno spoluobviněné, jednak na podnikatelský účet obchodní společnosti StePharm, s. r. o., který spoluobviněná založila dne 23. 1. 2015 na jméno třetí osoby, aniž by o tom tato třetí osoba věděla, uskutečněná plnění přitom dosáhla celkové výše 15 253 920,77 Kč, základ daně činil 12 606 547,73 Kč a daň z přidané hodnoty 2 647 373,04 Kč, přičemž obviněný tímto způsobem jednal, ačkoli věděl, že mu dne 3. 3. 2012 z důvodu ztráty bezúhonnosti zanikla všechna jeho živnostenská oprávnění podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), a to v souvislosti s jeho odsouzením rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 24 T 27/2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 61 To 331/2011.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný. Městský soud v Praze z jeho podnětu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 9 To 166/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek obvodního soudu v celém výroku o trestu a znovu podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb po 10 000 Kč, celkem tedy ve výši 3 000 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje za naplněný z důvodu absence subjektivní stránky přečinu podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho názoru zavinění nepokrývá všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Obviněnému se jeví nepochopitelné, na podkladě jakých důkazů a skutečností soudy nižších stupňů učinily závěr o jeho vědomosti o tom, že není držitelem potřebného živnostenského oprávnění. Byla to spoluobviněná K. B., kdo ho ujišťoval, že se postará o všechny formální náležitosti proto, aby jeho výdělečná činnost byla realizována v souladu s požadavky stanovenými živnostenským zákonem. Nejenom z důvodů slibů spoluobviněné, ale také proto, že ji obviněný považoval za „profesionála“ v dané oblasti, důvodně předpokládal, že spoluobviněná vše zajistí. Obviněný zdůraznil, že to byl on, kdo vždy řádně své povinnosti plnil, přičemž neprodleně poté, co zjistil nesrovnalosti způsobené (trestnou) činností spoluobviněné, začal podnikat kroky k vyřešení celé situace. Po celou dobu jejich spolupráce se též domníval, že veškeré daňové povinnosti jsou plněny řádně a včas. Ke vztahům s obchodními partnery obviněný uvedl, že je vždy zakládal na důvěře v poctivé obchodní jednání. Proto ihned poté, co se dozvěděl o podezření z trestné činnosti, poskytl orgánům činným v trestním řízení veškerou možnou součinnost. Obviněný se dále ohradil proti naplnění zákonného znaku „značného prospěchu“. V průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, jakou část finančních prostředků, k nimž spoluobviněná měla přístup a s nimiž nakládala, si ponechala pro vlastní potřebu. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani tím, jakou část z přijatých peněz obviněný použil na úhradu nákladů spojených s realizací objednávek. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly k naplnění znaku spočívajícího v získání značného prospěchu. Jeho stanovení v částce odpovídající neodvedené dani z přidané hodnoty obviněný považoval za nesprávné. Rovněž obviněný postrádal v rozhodnutích soudů zodpovězení otázky, proč by měl být osobou povinnou k úhradě této daně. V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti uloženému peněžitému trestu, který označil za nedobytný, tudíž jde o nepřípustný druh trestu podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Obviněný považuje peněžitý trest uložený odvolacím soudem za fakticky nepodmíněný trest odnětí svobody, k němuž byl odsouzen soudem prvního stupně, neboť nemá dostatek finančních prostředků k jeho zaplacení a zjevně tak dojde k jeho přeměně. Městskému soudu v této souvislosti vytkl, že se řádně nezabýval jeho majetkovými poměry. Přísnost uloženého trestu je podle obviněného zjevná i v porovnání s trestem, který byl uložen spoluobviněné K. B., což navíc obviněný považuje za porušení zásady rovnosti před zákonem.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud by jeho zrušením pozbyla podkladu, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud požádal, aby do doby rozhodnutí o jeho dovolání, byl odložen výkon napadeného rozsudku.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s jistou dávnou benevolence za současného vyloučení otázek majících skutkový a procesní charakter, podřadil některé z námitek obviněného vztahující se k subjektivní stránce přečinu podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil však na to, že ze skutkových zjištění soudů zřetelně vyplývá naplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Způsob provedení činu jasně dokládá trestní odpovědnost obviněného, který v době předcházející spáchání trestné činnosti pozbyl jako aktivní živnostník podmínku bezúhonnosti, v důsledku čehož mu zanikla všechna živnostenská oprávnění. Velice dobře si tak byl vědom skutečnosti, že podnikatelskou činnost provozuje bez příslušného povolení. Neobstojí proto tvrzení, že spoléhal na spoluobviněnou K. B. v tom, že zajistí „legalizaci“ jeho podnikání. Ta nemohla živnost obviněnému obnovit, přičemž neexistují ani žádné jiné okolnosti, na jejichž podkladě by se obviněný mohl domnívat, že by živnostenské oprávnění získal. Státní zástupce připomněl podstatu spolupráce obou spoluobviněných a výpověď K. B., podle které jí obviněný sdělil, že nemůže podnikat a nikdy ji nepožádal o to, aby učinila kroky pro znovuobnovení jeho živnosti. Námitky o stanovení značného prospěchu představují podle státního zástupce opakování jeho obhajoby, na niž městský soud reagoval v bodech 18. a 19. svého rozsudku. K výhradě o nepřiměřenosti, resp. přísnosti uloženého peněžitého trestu státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o jeho dílčí námitku o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu, státní zástupce ji sice považuje za podřaditelnou pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, avšak obviněný i přesto, že citoval z judikatury Nejvyššího soudu, v níž se odkazy na tento důvod objevují, tento důvod ve svém dovolání neuplatnil. Státní zástupce doplnil, že i pokud by tak obviněný učinil, nemohlo by mu být vyhověno, neboť odvolací soud pečlivě zvažoval osobní a majetkové poměry obviněného, navíc rozhodně nejde o příliš přísný trest.
8. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, 2 tr. řádu, pokud spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkané vady rozhodnutí, resp. řízení jemu předcházejícího musí spočívat v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona, případně hmotněprávního ustanovení norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Vždy je však nutné posuzovat použití hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení není možné se domáhat změny skutkových zjištění podle představ dovolatele a teprve na jiném skutku demonstrovat vadné použití hmotného práva. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dojde zásadně v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se však není možné domáhat změny hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, stejně jako namítat nedostatečný rozsah dokazování či poukazovat na vadný postup soudů při provádění důkazů. V těchto případech jde totiž o použití procesních norem, nikoli ustanovení upravené hmotným právem. Tento dovolací důvod může být naplněn jen právní vadou, která má podklad v normě upravující hmotné právo.
b) K dovolací argumentaci obviněného
11. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opřel své dovolání, lze skutečně s velkou mírou tolerance přijmout za odpovídající argumenty, jimiž brojil proti naplnění znaku přísnější trestní sazby přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spočívajícímu v získání značného prospěchu a znaku zavinění. Již na tomto místě však Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit na to, že veškeré výhrady obviněného předložené v jeho dovolání představují pokračování jeho dosavadní obhajoby. Přitom již soud prvního stupně ve svém rozsudku, byť stručně, nicméně reagoval na tvrzení obhajoby, neponechal je bez vlastních hodnotících úvah, jimiž obranu obviněného vyvrátil. Městský soud v Praze se v rámci odůvodnění svého rozsudku podrobněji věnoval námitkám obviněného, jejichž povaha i výčet se prakticky shodují s dovoláním. Z toho je zjevné, že obviněný dogmaticky setrvává na svém pohledu na jemu vytýkaný skutek a okolnosti jeho spáchání a zcela pomíjí argumenty soudů obou stupňů. Soudy zjištěný průběh skutku je přitom výsledkem provedeného dokazování, k jednotlivým důkazům přitom obviněný v podstatě nevznesl kritický postoj a nezpochybnil ani jejich obsah.
12. Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu může vyjádřit souhlas se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož obviněný spáchal přečin neoprávněného podnikání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V návaznosti na úvahu obvodního soudu vyjádřenou v bodě 4. jeho rozsudku snad lze jen zdůraznit, že to byl právě obviněný, kdo sám sdělil spoluobviněné K. B., že nemá oprávnění podnikat tzv. po živnostensku. V podstatě totéž obviněný uvedl i ve své výpovědi v trestním řízení, takže je těžké přijmout jako vážně míněnou jeho pochybnost o prokázání úmyslného zavinění. Rozhodně nemohl spoléhat na možnost spoluobviněné obstarat jakési „obnovení“ živnostenského oprávnění, nicméně i pokud by to mohla být pravda, potom by logicky musel obviněný příslušnou listinu obdržet. Nic takového se však nestalo, obviněný nečekal na jasné sdělení o tom, že mu nic nebrání v podnikatelské činnosti, kterou provozoval bez oprávnění. Navíc další okolnosti spáchání stíhaného přečinu jednoznačně potvrzují správnou úvahu soudů obou stupňů o přímém úmyslu obviněného realizovat obchodní činnost v rozsahu, který je podrobně popsán ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7. Obviněný si v podstatě přizval ke spolupráci spoluobviněnou právě z toho důvodu, aby mu obstarávala vyhotovování dodavatelských faktur pro jeho zákazníky a také aby přijímala platby na svůj vlastní účet, případně aby založila nový účet a vytvořila si k němu dispoziční oprávnění, ačkoli účet byl veden na jméno osoby, která však o ničem nevěděla.
13. Navzdory nesouhlasu obviněného vyplývá z popisu skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný věděl o tom, že pozbyl příslušné oprávnění k podnikatelské činnosti z důvodu ztráty své bezúhonnosti. Jestliže tedy realizoval podnikatelskou činnost pod obchodními firmami NAVIKA, spol. s. r. o., STAVBY UB, s. r. o., a KALIŠ A KRÁTKORUKÝ, spol. s. r. o., jejichž zástupci neměli o zneužití jejich jména obviněným žádnou informaci, a současně nedisponoval příslušným živnostenským oprávněním, jednoznačně chtěl (tzv. volní složka úmyslu) porušit nebo ohrozit společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, přičemž současně věděl (tzv. volní složka úmyslu), že jedná protiprávně. Obě složky úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak byly v případě obviněného naplněny, přičemž jeho úmysl směřoval rovněž k tomu, aby popsaným způsobem provozované podnikání generovalo finanční zisk. K naplnění okolnosti získání značného prospěchu, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pak postačovalo nedbalostní zavinění.
14. Nejvyšší soud je přesvědčen, že závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy vyplývá nejenom z charakteru jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností.
15. Stejně tak považuje Nejvyšší soud za zcela neopodstatněnou výhradu obviněného směřující proti naplnění zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to dosažení značného prospěchu. Zejména Městský soud v Praze obviněnému v reakci na shodnou námitku v bodě 18. svého rozsudku dostatečně srozumitelně vysvětlil, že při určení citovaného znaku bylo postupováno výrazně v jeho prospěch. Přestože měla být správně výše prospěchu, který obviněný získal v průběhu svého neoprávněného podnikání, stanovena porovnáním obdržené odměny za vykonané služby a důvodně vynaložených nákladů, resp. přiměřené odměny (srov. rozhodnutí č. 1/1990 Sb. roz. tr.), soudy (stejně tak již obžaloba) vycházely z částky odpovídající neodvedené dani z přidané hodnoty, tj. pouze 2 647 373,04 Kč z celkové hodnoty uskutečněných plnění 15 253 920,77 Kč. Jak současně konstatoval městský soud, vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného (§259 odst. 4 tr. řádu), nemohlo dojít ke změně k horšímu, a tedy ani k předpokládanému navýšení celkového prospěchu, do něhož by byl zahrnut kromě neodvedené daně z přidané hodnoty také tzv. čistý zisk z podnikání, který obviněný nade vši pochybnost obdržel.
16. Obviněný ve svém dovolání dále považoval za nepodložené vyjádření soudů, podle něhož by právě on měl být osobou povinnou k odvedení daně z přidané hodnoty. K tomu je nutné připomenout, že obviněný je trestně stíhán a odsouzen za přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nikoli za daňový delikt, resp. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Proto, aby mohla být konstatována jeho trestní odpovědnost za přečin podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku bylo zcela irelevantní, zda byl či nebyl považován za povinnou osobu ke splnění této daňové povinnosti. Podle §5 odst. 1 a §6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je osobou povinnou k dani mimo jiné ten, kdo samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, přičemž plátcem se stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 milion Kč, s výjimkou osoby, která uskutečňuje plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Tyto zákonné podmínky tedy podnikání obviněného splňovalo, přestože záměrem obviněného rozhodně nebylo odvádět příslušné daně, tedy nejen daň z přidané hodnoty, ale ani daň z příjmů fyzických osob. Své neoprávněné podnikání totiž obviněný realizoval jménem obchodních společností (bez jejich vědomí), čímž se právě snažil zastřít nejen to, že přes ztrátu oprávnění provozuje živnosti, ale samozřejmě též skutečnost, že přijímal platby, z nichž by měl odvádět příslušné daně. V této souvislosti je možné připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že i příjmy z neoprávněného podnikání mají podléhat dani z příjmů, byť podle jiných ustanovení, pocházejí-li z jinak legální činnosti, k níž je možno získat oprávnění, avšak daňový subjekt je neměl. Nejde-li o výnos z činnosti ryze kriminální povahy (např. obchod s psychotropními látkami), není důvod zvýhodňovat osobu neoprávněně provozující podnikatelskou činnost tím, že by nebyla povinna odvést příslušné daně oproti osobám vykonávajícím podnikání v souladu se zákonnými podmínkami (např. rozhodnutí č. 1396/2007 a č. 2388/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Lze ještě dodat, že plnění, která byla poskytována obviněným a jsou vyjmenována ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, byla fakturována s daní z přidané hodnoty. Není proto pochyb o tom, že soudy zjištěná výše prospěchu, který obdržel posuzovanou trestnou činností, dosáhla v nejnižší možné míře částce odpovídající neodvedené dani z přidané hodnoty.
17. Ze všech vyjádření obviněného, které přednesl v průběhu trestního řízení včetně jeho řádného i mimořádného opravného prostředku, je zjevné, že se snaží prezentovat v lepším světle, či dokonce jako „oběť“ počínání spoluobviněné K. B., na niž v podstatně svaloval vinu za spáchání posuzovaného skutku. Tvrzení obviněného o tom, že právě spoluobviněná mu měla zajistit potřebná oprávnění vyžadovaná živnostenským zákonem pro účely podnikání, a tím jeho konání „legalizovat“, je v naprostém rozporu s provedenými důkazy. Stěžejní je v tomto ohledu výpověď samotné spoluobviněné, jejíž obsah soudy nižších stupňů posoudily jako věrohodný, a podle které ji obviněný jednak obeznámil s tím, že nemohl podnikat, a jednak ji nikdy o žádnou „legalizaci“ podnikání nežádal. Podobně lze nahlížet i na tvrzení obviněného, podle kterého byly jeho vztahy s obchodními partnery založené na důvěře a poctivosti, evidentně obviněný pomíjí, že odběratelé ani netušili, že ve skutečnosti nejednají s dodavateli NAVIKA, spol. s. r. o., STAVBY UB, s. r. o., a KALIŠ A KRÁTKORUKÝ, spol. s. r. o., ale právě s obviněným, který bez vědomí těchto obchodních společností vystupoval pod jejich obchodními firmami a z toho profitoval.
18. Zbývající argumenty obviněný zaměřil proti peněžitému trestu, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu. Obviněný tento trest považuje za nepřípustný pro jeho nedobytnost, nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Předně je třeba uvést, že ačkoli obviněný v dovolání citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr., v němž bylo mj. vysloveno, že námitka zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, sám tento důvod neuplatnil. Obecně přitom platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení některého z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nutno tak evidentně obhajobě připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Musí jít tudíž o případy, v nichž byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení výroku o trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií ukládání trestu podle §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž je zatížen napadený výrok o trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde například o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud ještě připomíná, že podle rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., pro neuložení peněžitého trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování vyplynout, což v posuzované věci nenastalo. Obviněný byl ke svým osobním a majetkovým poměrům vyslechnut odvolacím soudem ve veřejném zasedání dne 1. 6. 2021, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by naznačovaly nedobytnost peněžitého trestu (srov. č. l. 1439 trestního spisu). Ke svému dovolání obviněný sice připojil řadu výpisů z katastru nemovitostí, k nimž konstatoval, že nemovitosti v jeho majetku jsou zatíženy zástavním právem nebo exekucí, blíže se však ke svým majetkovým poměrům nevyjádřil. Některé z nich však svědčí o tom, že k zatížení nemovitostí došlo těsně po rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně důležité je, že pro zkoumání schopnosti obviněného uhradit majetkovou sankci nebyl jeho nemovitý majetek stěžejním podkladem. Obviněnému, který v době rozhodování odvolacího soudu již disponoval živnostenským oprávněním, rovněž nic nebrání v tom, aby požádal o povolení splátek peněžitého trestu tak, aby nebylo třeba přeměnit tento trest v trest odnětí svobody. Navzdory nesouhlasu obviněného jsou úvahy odvolacího soudu v bodě 26. napadeného rozsudku dostačující a srozumitelné pro zdůvodnění uloženého peněžitého trestu. Nejvyšší soud proto nespatřuje žádné pochybení v jeho uložení a již vůbec nejde o druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2590/18, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19).
20. Uložený peněžitý trest přitom není stejně přísný, jako trest odnětí svobody, který byl obviněnému původně uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Obvodní soud odsoudil obviněného podle §251 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl obviněnému následně podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10 000 Kč. Podle pravidla obsaženého v §69 odst. 2 tr. zákoníku se peněžitý trest přemění na trest odnětí svobody soudem tak, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě bude počítána jako 2 dny odnětí svobody. Pakliže by tedy v krajním případě obviněný neuhradil ani jednu denní sazbu z peněžitého trestu, který mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen, byl by mu tento trest přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 600 dnů, tedy v nižší výměře, než původně uložený trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců.
21. Nebylo možné akceptovat ani ty výhrady obviněného, podle kterých „nebyla dodržena zásada rovnosti před zákonem“, pokud jemu a spoluobviněné byly za tutéž trestnou činnost uloženy různé druhy trestů. Nejvyšší soud nejprve obviněného upozorňuje, že zásadu rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod lze vykládat například jako rovnost v (základních) právech, rovnost v důstojnosti, politickou rovnost aj. nikoli ovšem jako rovnost při ukládání trestu. Naopak soudy se při zvažování volby trestní sankce řídí hledisky uvedenými v §39 až §45 tr. zákoníku a řídí se přitom zásadou individualizace trestu. Vzhledem k zásadním odlišnostem mezi obviněným a spoluobviněnou při páchání posuzované trestné činnosti i jejich osobami jako subjekty přečinu, v neposlední řadě též proto, že spoluobviněná byla účastnicí na trestné činnosti spáchané spoluobviněným, nebylo možné oběma uložit stejné tresty, jak se obviněný mylně domnívá. Nakonec lze k této námitce dodat, že dovolání může obviněný podat pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [srov. §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu], nikoli tedy v neprospěch či ve prospěch spoluobviněného.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení nebo přerušení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu, protože s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání neměl k takovému postupu důvod. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu