ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1144.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1144/2021-849
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 To 27/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 34 T 12/2018, byl obviněný Z. N. uznán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč, a pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu krajský soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Soud obviněnému umožnil, aby podle §68 odst. 5 tr. zákoníku peněžitý trest hradil v měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč s tím, že mu výhoda splátek odpadá, pokud dílčí splátku nezaplatí včas. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 2 let. Současně soud rozhodl v adhezním řízení tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou obchodní společnost N. (dále jen ve zkratce „N.“) s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, jímž podle zjištění soudu prvního stupně obviněný spáchal trestnou činnost, spočíval ve stručnosti v tom, že ačkoli byl jednatelem a vlastníkem 50% obchodního podílu N., dne 6. 3. 2017 při vědomí snadné zaměnitelnosti názvů obchodních firem, na úkor N., založil obchodní společnost N. P. (dále jen ve zkratce „N. P.“) se stejným předmětem činnosti a se sídlem na totožné adrese jako měla poškozená obchodní společnost, a stal se jejím jediným společníkem i jednatelem, v září 2017, kdy byl stále jednatelem v obou jmenovaných obchodních společnostech, obviněný využil objednávky na dodání mýdel s nanotechnologiemi v hodnotě 155 538 Kč, která byla dne 21. 9. 2017 zaslána obchodní společností BAT MARKETING, s. r. o., a adresována N., jako výhradnímu dodavateli tohoto typu zboží pro český a slovenský trh, obviněný ji realizoval jménem N. P., poté, co bylo objednané zboží N. P., dodáno do konsignačního skladu objednatele, obviněný vystavil jménem posledně jmenované obchodní společnosti v měsících září 2017 a v únoru 2018 faktury na celkovou částku 155 538 Kč, kterou BAT MARKTETING, s. r. o., uhradil postupně ve dnech 15. 11. 2017 a 14. 3. 2018 na bankovní účet N. P., neboť si zpočátku nevšiml záměny obchodních firem a dodávka byla již distribuována odběratelům zboží, čímž došlo k naplnění obchodního vztahu původně směřovaného k jinému dodavateli a N. P., tak získala neoprávněný prospěch na úkor N.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl řádným opravným prostředkem obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 To 27/2020, tak, že částečně zrušil rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud uložil obviněnému podle §255a odst. 1 za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 100 Kč, tj. v celkové výši 50 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě obviněný nevykonal, mu stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku vrchní soud obviněnému uložil také trest zákazu činnosti, který vymezil naprosto shodně jako krajský soud v napadeném rozsudku. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Tento první rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil na podkladě dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1104/2020, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem pro kasační výrok Nejvyššího soudu bylo porušení práva obviněného zúčastnit se osobně veřejného zasedání o podaných odvoláních. Vrchní soud tedy v posuzované věci znovu konal odvolací řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 To 27/2020, přičemž učinil naprosto shodné výroky jako ve svém předcházejícím rozsudku, jak byl citován v bodě 3. tohoto usnesení, na který Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
5. Obviněný podal i proti druhému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání prostřednictvím svého obhájce, které znovu opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Úvodem svého podání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení, na což navázal argumentací vytýkající odvolacímu soudu procesní pochybení. První spatřuje v tom, že mu bylo u veřejného zasedání dne 5. 5. 2021 upřeno právo znovu vypovídat a doplnit svá dřívější stanoviska k podané obžalobě. Podle obviněného je povinností soudu vždy vyhovět žádosti obviněného doplnit výpověď a naplnit tak jeho právo na spravedlivý proces. Další procesní vadou bylo podle obviněného to, že ačkoli podruhé odvolací soud rozhodoval po účinnosti novely trestních předpisů provedené zákonem č. 333/2020 Sb., nebyl poučen o možnosti prohlásit svoji vinu či se státním zástupcem sjednat dohodu o vině a trestu. Rovněž v tomto chybném postupu obviněný spatřoval dotčení svého práva na spravedlivý proces. V souvislosti se zmíněnou změnou trestních předpisů odvolací soud podle názoru obviněného také vadně rozhodl o uložení náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, postupoval totiž podle §69 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, ačkoli pro něj byla příznivější právní úprava citovaného ustanovení účinná od 1. 10. 2020. V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti názorům Nejvyššího soudu, které vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí. Zopakoval, že vytýkaný skutek nenaplňuje zákonné znaky přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že obchodní firmy N., a N. P., nemohou být považovány v trestním řízení za zaměnitelné, pokud rejstříkový soud provedl zápis později založené N. P., do obchodního rejstříku. Navíc jde o statusovou právní otázku ve smyslu §9 odst. 2 tr. řádu, kterou byly soudy v posuzované trestní věci vázány, přičemž obviněný nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud i Nejvyšší soud s touto námitkou ve svých rozhodnutích vypořádaly. Pokud jde o domnělý prospěch, který mělo jednání obviněného opatřit N. P., popřel, že by jakéhokoli dosáhl. Podle obviněného soudy nesprávně postavily na roveň prospěch jeho vlastní a této obchodní společnosti. Za stěžejní námitku obviněný označil své tvrzení o absenci objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uzavření smlouvy“ s obchodní společností BAT MARKETING, s. r. o., a v této souvislosti vyzval Nejvyšší soud ke kvalifikované právní polemice. Obviněný též odmítl, že by „dal popud k uzavření smlouvy“, ostatně tzv. skutková věta výroku o vině mu vytýká pouze to, že „vyřídil objednávku“, což podle jeho názoru nemělo vliv na proces kontraktace. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky přečinu rovněž nedošlo ke způsobení úkoru N. Finanční situace nedovolovala této obchodní společnosti splnění objednávky, tudíž by naopak došlo k poškození její dobré pověsti v obchodních vztazích a takové situaci naopak posuzované jednání obviněného zabránilo. S absencí úkoru podle obhajoby souvisí i nedostatečná společenská škodlivost posuzovaného jednání a na ni navazující zásada ultima ratio . Obviněný je přesvědčen, že neporušil ani právní normy obchodního práva, natož normy trestněprávní. Z opatrnosti obviněný prakticky u každé ze svých námitek doplnil, že pokud by některá z nich přece jenom měla skutkový charakter, poukázal na extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s provedeným dokazováním.
7. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označila státní zástupkyně ty námitky, jimiž obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku jako přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku, a to znaků jeho skutkové podstaty spočívajících v jednání s úmyslem vlastního prospěchu, ve sjednání smlouvy na úkor poškozené a dále námitky vytýkající porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupkyně konstatovala, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zcela zjevné, že obviněný dokonce dal popud k uzavření smlouvy na úkor N., a to již tím, že obchodní společnosti BAT MARKETING, s. r. o., zaslal nabídku nové smlouvy o spolupráci jménem N. P., ačkoli zastával pozici jednatele v obou obchodních společnostech. Přestože tato skutečnost nebyla v tzv. skutkové větě výslovně popsána, jde podle státní zástupkyně o důležitý kvalifikační moment, kterému by lépe odpovídalo právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Avšak vzhledem k zákazu reformace v neprospěch obviněného, nemůže již v posuzované trestní věci dojít ke zhoršení postavení obviněného. Podle státní zástupkyně veškeré skutkové okolnosti, které vystihují trestněprávní rovinu jednání obviněného, byly provedeným dokazováním podloženy. Zdůraznila, že přečin podle §255a odst. 1 tr. zákoníku je předčasně dokonaným trestným činem, tudíž jej obviněný formálně dokonal již tím, že za N. P., učinil nabídku vůči obchodní společnosti BAT MARKETING, s. r. o. Vyřízením a vyfakturováním objednávky přečin pouze dokončil a připravil jím N., o finanční zisk. Státní zástupkyně je přesvědčena o tom, že prospěch v daném případě splňuje podmínku neoprávněnosti, neboť byl získán v důsledku porušení zákazu konkurence tím, že obviněný zneužil informací, jimiž disponoval výhradně proto, že zároveň působil jako jednatel ve dvou obchodních společnostech, jejichž předměty činnosti se shodovaly. Proto je zcela irelevantní, zda N. P., uzavřela smlouvu s obchodní společností BAT MARKETING, s. r. o., neboť je ze skutkových zjištění zjevné, že k uzavření této smlouvy dala popud, což postačuje. Státní zástupkyně nepochybovala o tom, že byla dána též společenská škodlivost jednání obviněného a soudy správně hodnotily zásadu upravenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nadto státní zástupkyně dovodila, že obviněný usiloval o získání výhody výhradního dodavatele zboží s nanomateriálem pro obchodní společnost BAT MARKETING, s. r. o., neboť jí nabízel uzavření smlouvy, jež měla v plném rozsahu nahradit původní kontrakt N., o výhradním prodeji tohoto druhu zboží. Za právně relevantně uplatněnou námitku státní zástupkyně označila též tvrzení obhajoby o nesprávném užití znění trestního zákoníku. Vyslovila názor, podle něhož v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, tj. ke dni 5. 5. 2021, již zákon neumožňoval stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by obviněný nevykonal uložený peněžitý trest. Vzhledem k tomu, že obviněný již peněžitý trest uhradil, jsou ale vyloučeny případné komplikace při výkonu tohoto trestu. V další části svého vyjádření státní zástupkyně odmítla výhrady obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že v odvolacím řízení nemohl vypovídat. Poukázala na to, že obviněný své právo vyjádřit se k věci a vypovídat plně realizoval již v předcházejícím stadiu trestního řízení. Stejný postoj zaujala státní zástupkyně k procesní námitce, podle které obviněný nebyl poučen o využití procesních institutů podle novely trestních předpisů provedené zákonem č. 333/2020 Sb. Podmínkou sjednání dohody o vině a trestu ve smyslu §175a tr. řádu je doznání obviněného ke skutku, který je mu kladen za vinu a projednání takového návrhu se státním zástupcem. V posuzované věci nebyla však splněna především podmínka plného doznání ze strany obviněného, navíc z jeho strany nebyla projevena žádná aktivita k eventuálnímu využití takového procesního postupu. Závěrem státní zástupkyně poznamenala, že na užití tzv. odklonů v trestním řízení nemají obvinění žádný zákonný nárok.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, 2 tr. řádu, pokud spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkané vady rozhodnutí, resp. řízení jemu předcházejícího musí spočívat v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona, případně hmotněprávního ustanovení norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Vždy je však nutné posuzovat použití hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení není možné se domáhat změny skutkových zjištění podle představ dovolatele a teprve na jiném skutku demonstrovat vadné použití hmotného práva. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dojde zásadně v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se však není možné domáhat změny hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, stejně jako namítat nedostatečný rozsah dokazování či poukazovat na vadný postup soudů při provádění důkazů. V těchto případech jde totiž o použití procesních norem, nikoli ustanovení hmotného práva. Tento dovolací důvod může být naplněn jen právní vadou, která má podklad v normě upravující hmotné právo.
b) K dovolací argumentaci obviněného
12. Jak je zřejmé z bodu 4. tohoto usnesení, v trestní věci obviněného Z. N. jde o druhé dovolací řízení, proto je vhodné připomenout, že důvody, které Nejvyšší soud vedly k vydání předchozího kasačního rozhodnutí, spočívaly výhradně v nedostatečném respektování práva obviněného osobně se zúčastnit veřejného zasedání konaného o podaných odvoláních vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž bylo současně dotčeno též právo obviněného na spravedlivý proces ve stadiu odvolacího řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchnímu soudu v Olomouci bylo vytčeno, že přes řádnou omluvu obviněného a jeho výslovnou žádost o odročení veřejného zasedání mu neposkytl možnost zajistit si v dostatečné lhůtě péči o nezletilého syna a provedl odvolací řízení v jeho nepřítomnosti. Při svém rozhodování měl Nejvyšší soud současně na zřeteli skutečnost, že řádný opravný prostředek byl podán nejen samotným obviněným, ale též státním zástupcem krajského státního zastupitelství, a to v jeho neprospěch. V rámci nového odvolacího řízení Vrchní soud v Olomouci již pečlivě dbal na to, aby bylo obviněnému i jeho obhájci umožněno zúčastnit se veřejného zasedání, naopak projevil skutečně velkou benevolenci k opakovaným omluvám obviněného, několikrát soudní jednání překládal, případně odročoval. Nakonec téměř po 3 měsících od původního termínu nařízeného veřejného zasedání vrchní soud rozhodl dne 5. 5. 2021 rozsudkem, jak je zmíněn v bodě 4. tohoto usnesení. Vrchní soud rovněž umožnil obviněnému, aby v průběhu této doby doplnil své odvolání, případně učinil návrhy na doplnění dokazování, čehož obviněný také využil (srov. bod 9. rozsudku vrchního soudu). V průběhu veřejného zasedání dne 5. 5. 2021 byl jak obviněnému tak i jeho obhájci poskytnut dostatečný prostor k přednesu vyjádření i návrhů na doplnění dokazování (srov. č. l. 766 trestního spisu). Nejvyšší soud je přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci projevil velkou vstřícnost k postoji obviněného, který již hraničil s obstrukčním jednáním ohledně účasti u veřejného zasedání. Nicméně veřejné zasedání bylo nakonec konáno za dodržení všech procesních pravidel včetně možnosti obviněného uplatnit připomínky a vyjádřit se znovu k věci, tudíž postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv obviněného, jak jsou upravena zejména v čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1) Nepřípustné a nedůvodné námitky obviněného
13. Z obsahu podání obviněného zřetelně vyplývá, že jeho převážnou část tvoří námitky, které uplatnil již ve svém prvním dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval a s ohledem na způsob dovolacího rozhodnutí se k nim, byť stručněji, vyjádřil a neshledal je opodstatněnými. Obviněný v tomto rozsahu tedy nesměřoval své druhé dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, nýbrž proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1104/2020.
14. K takové situaci je nutné zdůraznit, že podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout jen pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže je učinil soud ve druhém stupni a zákon to připouští. V §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu je uveden taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je dovolání přípustné. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není ovšem podle §265n tr. řádu s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1104/2020, stejně tak proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž byl respektován závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem podle §265s odst. 1 tr. řádu. V tomto rozsahu by tak mohlo být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, nebýt jiného důvodu odmítnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 5 Tdo 922/2020). Pozornosti Nejvyššího soudu současně neuniklo, že obhajoba z převážné části pouze zkopírovala obsah prvního dovolání obviněného. Text nynějšího dovolání se od původního odlišuje pouze tím, že je na několika místech stroze doplněn, případně mírně upraven (srov. č. l. 681 a násl. a 830 a násl. trestního spisu).
15. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud jen stručně připomene opakované námitky, a to obviněným zpochybňovaný vznik úkoru, pochybnosti ohledně zaměnitelnosti názvů obchodních firem obchodních společností N., a N. P., a závěr o tom zda, případně kdo obdržel prospěch z projednávané trestné činnosti. V odůvodnění kasačního rozhodnutí bylo na všechny zmíněné výhrady reagováno, rovněž bylo podrobně a jasně vysvětleno, proč je Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení shledal nedůvodnými. Nejen tedy s ohledem na vázanost svým vlastním právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím v téže trestní věci (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004), ale především pro jejich neopodstatněnost se Nejvyšší soud nehodlá ke zmíněným výhradám vyjádřit odlišným způsobem, a v tomto ohledu lze odkázat na body 25. až 28. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1104/2020, aniž by bylo třeba jednotlivé argumenty znovu opakovat.
16. Pakliže obviněný tvrdil, že N., jednak nebyla schopna pro nedostatek financí v rozhodné době realizovat objednávku BAT MARKETING, s. r. o., jednak, že „nedal popud“ k uzavření smlouvy za N., s obchodní společností BAT MARKETING, s. r. o., založil v tomto směru svoji dovolací argumentaci na vlastní verzi hodnocení důkazů a vlastním skutkovém závěru odlišném od zjištění soudů prvního a druhého stupně, tedy fakticky namítl nesprávné použití procesních zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. řádu. Tím se však ocitl mimo rámec dovolacího přezkumu, neboť žádný z dovolacích důvodů zásadně neumožňuje vytýkat vady ve způsobu a rozsahu dokazování a v hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, samozřejmě pokud zjištěný skutek má návaznost na obsah provedeného dokazování a je logickým výsledkem hodnotících úvah soudů prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je vždy skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Obhajobu obviněného založenou na tom, že vlastně „zachránil“ pověst N., která neměla finanční prostředky na vyhovění objednávce nového zboží, je znovu nutno odmítnout jako zcela irelevantní a zejména pomíjející právo poptávaného subjektu vyřešit si případnou finanční nouzi (navíc nebyla v trestním řízení vůbec objasňována) způsobem obvyklým v podnikatelské činnosti, který představuje například bankovní úvěr či půjčka od nebankovního věřitele. Rozhodně tím nelze omluvit, resp. vyvolat beztrestnost posuzovaného jednání obviněného. Ohrazoval-li se obviněný, že „nedal popud“ k uzavření smlouvy s BAT MARKETING, s. r. o., lze uvést snad jen to, že mu takové jednání nebylo vůbec kladeno za vinu, v tomto směru nepovažuje Nejvyšší soud ani vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného za relevantní. Nejvyšší soud tak necítí potřebu na uvedený argument jakkoli blíže reagovat.
17. Je třeba odmítnout též další námitku obviněného, kterou z opatrnosti uplatňoval takřka u každého svého argumentu, jejímž prostřednictvím obviněný mínil prosadit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkem, resp. s jeho následným právním posouzením. Ačkoli obhajoba na existenci extrémního nesouladu na mnoha místech dovolání upozorňovala, neuvedla, v čem konkrétně by měl spočívat. Lze tak jen doplnit, že Nejvyšší soud neshledal na podkladě trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně užita právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku č. 74 tamtéž).
18. S uplatněným dovolacím důvodem se pro svůj procesní charakter míjí i výhrada obviněného, podle níž mu byla odepřena možnost doplnit vlastní výpověď u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že se Vrchní soud v Olomouci požadavkem obviněného zabýval a vzhledem k tomu, že obviněný rozsáhle vypovídal jak v přípravném řízení, tak i v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně, se předseda senátu ve veřejném zasedání rozhodl nedoplňovat dokazování v tomto směru. Současně ale obviněnému poskytl dostatečný prostor, aby se vyjádřil a případně doplnil svou odvolací argumentaci, čehož obviněný také využil (srov. č. l. 767 a 767 verte trestního spisu). Rozhodně nelze s obviněným souhlasit v jeho tvrzení, podle něhož jsou soudy povinny vždy vyhovět návrhu na provedení důkazu včetně výpovědi obviněné osoby. V tomto směru je vhodné připomenout princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky. Ten mj. znamená právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování však je jeho povinností, aby svůj postup přesvědčivě vysvětlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11), což v posuzované věci vrchní soud učinil, proto nelze mít jakékoli výhrady vůči jeho procesnímu postupu.
19. Prostřednictvím další z procesních námitek, která rovněž přesahuje rámec dovolacího přezkumu, se obviněný snažil poukázat na pochybení vrchního soudu spočívající v tom, že v rámci druhého odvolacího řízení nebyl poučen o možnosti využít tzv. konsensuální způsoby vyřízení trestní věci, a to prohlášení viny či nesporných skutečností případně sjednání dohody o vině a trestu.
20. Obviněný sice poukázal na údajné pochybení vrchního soudu, kterému vytkl, že ve veřejném zasedání nerealizoval procesní institut prohlášení viny ve smyslu §206c tr. řádu, avšak svou výtku formuloval zcela obecně, aniž by ji podpořil vlastním postojem k takovému procesnímu postupu, případně konkrétní argumentací o zákonných možnostech jeho uplatnění v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud proto v reakci na uvedené tvrzení může poukázat zejména na tu skutečnost, že s ohledem na konstantní postoj obviněného, který od počátku svého trestního stíhání popírá spáchání skutku, z něhož byl obviněn a za který byl následně odsouzen, nebylo vůbec reálné uvažovat o jeho vůli učinit prohlášení podle §206c odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž nejen ve svých výpovědích ale i ve všech řádných i mimořádných opravných prostředcích odmítl svou trestní odpovědnost za protiprávní jednání a své obvinění považuje za nedůvodné. Tím dal zcela zřetelně najevo, že se necítí být vinen ve smyslu obžaloby, že nesouhlasí se skutkem, pro který byla podána i s jeho právní kvalifikací jako přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Pakliže mínil svůj postoj změnit, vědom si legislativní změny provedené zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, mohl tak učinit u veřejného zasedání ze své vlastní iniciativy. Za stávající situace, navíc se zohledněním doplnění odvolacích námitek obviněným ještě v průběhu druhého odvolacího řízení, nelze vyčítat předsedovi senátu odvolacího soudu, že nepoučil obviněného o novém procesním institutu zakotveném v §206c tr. řádu. Současně lze upozornit na to, že obviněný je řádně zastoupen obhájcem, který by mu měl poskytovat odborné právní rady a využívat všechny možnosti dosáhnout pro obviněného toho nejlepšího výsledku v trestním řízení. Jeho námitka proto nemíří vůči správnému subjektu trestního řízení, pokud sám nedal jakkoli najevo, že by vůbec uvažoval o naprostém obratu ve své dosavadní obraně, jak ji přednášel od počátku trestního řízení. Přestože výjimečně bylo připuštěno využití institutu prohlášení viny podle §206c tr. řádu i ve stadiu odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021), musí být splněny zákonné předpoklady, jak již byly zmíněny, tzn. obviněný musí prohlásit, že je vinný spácháním skutku podle obžaloby a že souhlasí s jeho právní kvalifikací v obžalobě. O tom však obviněný ve svém dovolání zcela pomlčel, proto nelze víc k této výhradě dodávat a je třeba ji vyhodnotit jako bezdůvodnou.
21. Jde-li o sjednání dohody o vině a trestu podle §175a tr. řádu, nejde o nový „právní instrument“ zakotvený zákonem č. 333/2020 Sb., jak obviněný tvrdil v dovolání. Jeden z tzv. odklonů v trestním řízení se stal součástí trestního řádu přijetím zákona č. 193/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 2012. Ustanovení §175a tr. řádu upravující dohodu o vině a trestu byl tudíž součástí právního řádu již v době spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán, tudíž rozhodně nelze klást k tíži odvolacího soudu, pokud se takovou procesní možností vůbec nezabýval. Navíc inciativu k uzavření dohody může vyvolat nejen sám státní zástupce, ale rovněž obviněný, avšak stejně jako u prohlášení viny podle §206c tr. řádu, jednu z podmínek sjednání dohody o vině a trestu tvoří doznání obviněného, resp. jeho prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán (srov. §175a odst. 3 tr. řádu). Potud Nejvyšší soud opět neshledal tvrzení obviněného o zasažení jeho základních práv v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu v posledním veřejném zasedání důvodným.
2) Námitky neopodstatněné
22. V další části svého dovolání obviněný v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýkal absenci objektivní stránky přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně, že „vyřízením objednávky“ nedošlo k uzavření smlouvy mezi N. P., a BAT MARKETING, s. r. o., na úkor poškozené N. Přestože se Nejvyšší soud shodnou výhradou zabýval již ve svém předcházejícím rozhodnutí, bude s velkou dávkou tolerance znovu reagovat na nesouhlas obviněného s právním řešením, které zvolily soudy obou stupňů, s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud. Obviněný dále právně relevantně, byť rovněž opakovaně namítl, že vrchní soud nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V podstatě jediná jeho dosud neuplatněná námitka se týká uložení náhradního trestu podle §69 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Nejvyšší soud neshledal žádnou z uvedených výhrad obviněného opodstatněnou.
23. Obviněný především vyjádřil zásadní nesouhlas s naplněním znaku skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku, jímž je uzavření smlouvy. Namítl, že pojem „vyřídit objednávku“ v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě nemá právní význam. Podle názoru obviněného nemohlo dojít k uzavření smlouvy mezi objednatelem a skutečným dodavatelem zboží, jelikož se nikdy nestřetla vůle obou těchto stran. Aniž by však obviněný prostřednictvím obhájce předložil na podporu svého tvrzení argumenty vyplývající z právní úpravy závazkových právních vztahů, v zásadě žádá, aby tak učinil sám Nejvyšší soud. Přestože v odvolacím řízení je možné přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. řádu), a to za podmínky, že dovolací soud neshledá důvody pro odmítnutí dovolání, jak tomu je v posuzované trestní věci, poskytne Nejvyšší soud obviněnému odpovídající náhled na problematiku související se smluvním ujednáním při respektu ke konkrétní situaci, která je předmětem tohoto trestního řízení.
24. Obviněný tak prostřednictvím uvedené námitky opětovně vyslovil nesouhlas se závěrem o své trestní odpovědnosti, pokud nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi oferentem a oblátem. Obviněný stroze konstatoval, že pokud oferent (navrhovatel) jedná v úmyslu uzavřít smlouvu s určitým (konkrétním) subjektem, nemůže být smlouva uzavřena se subjektem, který ofertu akceptuje, jedná se však o osobu odlišnou od obláta. Pokud je tedy oferta adresována určitému subjektu jako oblátovi, tuto ofertu však akceptuje osoba od něho odlišná, nelze z pohledu občanského práva učinit závěr o tom, že došlo k uzavření smlouvy.
25. Obecně je nutné nejprve uvést následující. Podle §583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „o. z.“) jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Podle §1731 o. z., musí být z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Podle §1732 odst. 1 o. z., právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata. Podle §1733 o. z., projev vůle, který nevyhovuje §1732 o. z., není nabídkou a nemůže být proto přijat. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo výsledek, jedná se o veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání nabídky. Totéž platí o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu osob nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco jiného. Podle §1744 o. z., s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.
26. Závěr, jenž obviněný na podkladě dovolací argumentace buduje, je zcela v rozporu s tím, co občanský zákoník stanoví jako právní následek vady při jednání učiněném osobou jednající v omylu (§583 a násl. o. z.). V kontextu skutkových zjištění v posuzované trestní věci učinil oferent (BAT MARKETING, s. r. o.) nabídku, tj. právní jednání, jehož obsahem byl návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §1731 o. z., který obsahoval zákonné náležitosti nabídky ve smyslu §1732 odst. 1 o. z., jak byly popsány shora, přitom podstatné náležitosti odpovídaly kupní smlouvě podle §2079 odst. 1 o. z. Návrh na uzavření smlouvy (oferta) byl adresován N., byl však „vyřízen“ (fakticky akceptován) obviněným, který stran akceptace nevystupoval jako zástupce obchodní společnosti N., nýbrž jako zástupce N. P., o čemž oferent nevěděl.
27. Není pochyb o tom, že objednávka učiněná zástupcem obchodní společnosti BAT MARKETING, s. r. o., vyhovovala požadavkům §1732 o. z., tj. že takto učiněné právní jednání mělo náležitosti právního jednání podle §1732 o. z., jež bylo způsobilé k přijetí, tudíž mohlo vést k uzavření kupní smlouvy. Oferent projevil vůli uzavřít kupní smlouvu s oblátem (osobou, vůči níž nabídku učinil), obviněný však nabídku akceptoval nikoli jménem obláta, nýbrž osobou od něho odlišnou (N. P.).
28. Názor obviněného o tom, že projev vůle navrhovatele nebyl nabídkou, tedy projevem vůle nezpůsobilým k přijetí, nemá podklad v hmotněprávní úpravě v občanském zákoníku. Občanský zákoník vychází z předpokladu, že projev vůle, který nevyhovuje náležitostem stanoveným v §1732 o. z., není nabídkou a nemůže být přijat. Takový právní následek však občanský zákoník nestanoví pro případ, že z návrhu na uzavření smlouvy je patrná vůle navrhovatele uzavřít smlouvu s určitou osobu, vůči níž nabídku činí a tato oferta bude akceptována subjektem od ní odlišným (srov. §1733 věta první o. z.). Jinak vyjádřeno občanský zákoník nespojuje právní následek spočívající v neuzavření smlouvy se situací v této věci popisovanou, tj. pokud nabídku přijme osoba odlišná od obláta.
29. Pokud dojde k tomu, že ofertu akceptuje subjekt odlišný od obláta (osoby, vůči níž směřuje návrh na uzavření smlouvy), nemá to z pohledu občanského práva za následek, že by smlouva nebyla, resp. nemohla být uzavřena proto, že by oferta trpěla vadou. Pokud je takto bezvadná oferta akceptována osobou, jež není zamýšlena oferentem jako oblát, není vyloučeno uzavření smlouvy s osobou odlišnou od obláta, avšak současně se zřetelem k tomu, že takové právní jednání (v podobě akceptace) může být postiženo vadou, jež může založit jeho neplatnost. Pokud osoba odlišná od obláta fakticky akceptuje návrh na uzavření smlouvy, jde o právní jednání učiněné v omylu o rozhodující okolnosti, jež má za následek relativní neplatnost takového právního jednání (§583 o. z.). Následkem právního jednání učiněného v omylu však není to, že by smlouva nebyla uzavřena, nýbrž to, že může být oprávněným subjektem, tedy osobou, jež byla dotčena důvodem neplatnosti (v tomto případě oferent), napadena z hmotněprávní pozice prostřednictvím ustanovení o omylu při právním jednáním (§583 a násl. o. z.).
30. Vzhledem k tomu, že oferent byl uveden v omyl o identitě smluvní strany (akceptanta), jednal v omylu o rozhodující okolnosti a v tento omyl byl uveden protistranou, a to obviněným jako osobou jednající za obchodní společnost N. P. Takto uzavřená kupní smlouva je postižena vadou právního jednání a oprávněný subjekt se může dovolat neplatnosti smlouvy. Tímto subjektem je však v kontextu posuzovaných poměrů dané věci toliko osoba dotčená neplatností právního jednání, jímž je obchodní společnost BAT MARKETING, s. r. o. Tento subjekt se přitom neplatnosti právního jednání (kupní smlouvy) nedovolal, a proto obstojí závěr soudů nižších stupňů, že kupní smlouva mezi BAT MARKETING, s. r. o., a N. P., byla platně uzavřena.
31. Nejvyšší soud nesdílí ani navazující polemiku obviněného, že „vyřízení objednávky“ není „akceptací objednávky“. Nabídku (návrh na uzavření smlouvy) je možné akceptovat výslovně, konkludentně (srov. §1740 o. z.) a rovněž tak, že se oblát zachová ve shodě s nabídkou (§1744 o. z.). Jakkoli je patrné, že faktická akceptace oferty je výjimkou z obecného pravidla o akceptaci nabídky (výslovné či konkludentní akceptace), je zjevné, že v tomto případě byly podmínky faktické akceptace nabídky splněny. Mezi oferentem a oblátem byla uzavřena smlouva o výhradním prodeji ze dne 17. 9. 2012, resp. ze dne 15. 3. 2017 (z důvodu změny obchodní firmy oferenta z PHARMALINK, s. r. o., na BAT MARKETING, s. r. o.), jež měla charakter rámcové smlouvy. Tato rámcová smlouva představovala stranami ujednaný rámec stanovující podmínky jednotlivých dodávek zboží, na jehož základě byly uzavírány dílčí kupní smlouvy (smlouvy, jejímž předmětem byla vždy konkrétní specifikovaná dodávka). Ze zavedené praxe stran plyne, že standardním způsobem akceptace byla právě faktická akceptace oferty spočívající v tom, že se oblát zachová ve shodě s nabídkou a obsah této nabídky realizuje, aniž by o tomto oferenta uvědomil. Faktická akceptace tak v tomto případě měla za následek uzavření kupní smlouvy v omylu o smluvní straně, s níž kupní smlouva byla reálně uzavřena. Takové jednání však nemá za následek, že by kupní smlouva nebyla uzavřena, jak ostatně plyne ze shora uvedeného, nýbrž to, že může být napadena oprávněným subjektem prostřednictvím ustanovení o omylu při právním jednání. Potud tedy považuje Nejvyšší soud za naplněnou „výzvu“ obviněného k vyjasnění okolností charakterizujících objektivní stránku přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku ohledně znaku uzavření sporné smlouvy, z něhož je nepochybné naplnění tohoto znaku skutkové podstaty.
32. Obviněný dále argumentoval tím, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně užil zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani v tomto ohledu mu nelze dát za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V projednávané trestní věci obviněný Z. N. zjištěným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Současně byla zcela správně soudy prvního i druhého stupně aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti, k jejímuž páchání dochází při tzv. selftradingu. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o vině, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva (srov. bod 22. rozsudku krajského soudu a bod 24. rozsudku vrchního soudu). To vše při zohlednění výkladu o použití §12 odst. 2 tr. zákoníku přijatém ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
33. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s poslední výhradou obviněného, jejímž prostřednictvím se snažil prosadit názor, podle kterého mu vrchní soud nesprávně uložil náhradní trest odnětí svobody podle §69 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se Vrchní soud v Olomouci po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí při rozhodování o druhu a výměře trestu správně zaměřil na posouzení časové působnosti trestního zákona. V mezidobí od vyhlášení původního rozsudku dne 13. 5. 2020 do konání veřejného zasedání dne 5. 5. 2021 totiž nabyl účinnosti (dne 1. 10. 2020) zákon č. 333/2020 Sb., kterým byl mj. novelizován trestní zákoník, přičemž nově přijímaný zákon neobsahuje odpovídající přechodná ustanovení, z nichž by bylo patrné ukládání peněžitého trestu v období mezi účinností původního znění a nové právní úpravy tohoto druhu trestu. Z tohoto důvodu postupoval vrchní soud správně podle obecných zásad časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak srozumitelným způsobem obviněnému vysvětlil v bodech 21. a 22. napadeného rozsudku, a uložil mu přípustný druh trestu (§3 odst. 1 tr. zákoníku). Náhradní trest uložený obviněnému podle §69 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, vrchní soud správně označil za výrazně příznivější pro obviněného, než ten, jehož uložení by připadalo v úvahu podle novelizovaného znění zmíněného ustanovení trestního zákoníku. To platí bez ohledu na případnou (ne)možnost výkonu náhradního trestu odnětí svobody. Vzhledem k pečlivosti odůvodnění rozsudku vrchního soudu je zcela nadbytečné znovu opakovat jeho úvahy, obviněnému lze snad jen připomenout, že mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, kdežto podle citované novely, pokud by neuhradil byť jedinou denní sazbu z uloženého peněžitého trestu, byl by mu tento trest přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v trvání cca 33 měsíců. Obhajoba si tak zjevně není vědoma, že tuto námitku uplatnila v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud proto nemá k výroku o trestu v rozsudku vrchního soudu jakýchkoli výhrad. Vrchní soud v Olomouci postupoval v novém odvolacím řízení zcela s respektem k zásadě zákazu reformationis in peius , jak mu bylo uloženo kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu.
IV. Závěrečné shrnutí
34. Protože obviněným uplatněné dovolací námitky posoudil Nejvyšší soud jako zčásti nepřípustné, zčásti zjevně neopodstatněné, odmítl dovolání obviněného Z. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tak mohl rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu