ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1192.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1192/2021-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 11 To 185/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 85/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 4 T 85/2020, byl obviněný O. P. uznán vinným pod bodem 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Za tuto trestnou činnost mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, zároveň mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) v době od 30. 6. 2019 do 7. 11. 2019 zasílal poškozené J. L. bez ohledu na denní nebo noční dobu prostřednictvím mobilního telefonu nejméně 5 659 SMS zpráv s hanlivými, urážlivými, ale také láskyplnými výrazy, fotografiemi pánského přirození, obnažených žen, opakovaně na poškozenou čekal před jejím domem a snažil se ji kontaktovat i v zaměstnání, čímž v poškozené vzbudil obavu o její psychické a fyzické zdraví, neboť ji v minulosti fyzicky napadl a nedbal jejího nesouhlasu. Pod bodem 2) dne 11. 10. 2019 okolo 21:00 hodin ve XY, okres XY, ve XY, po předchozím několikerém odmítnutí návštěvy ze strany poškozené J. L. vstoupil skrze uzavřenou vstupní bránu na oplocený pozemek přináležející k domu poškozené. Na terase tohoto domu udeřil poškozenou otevřenou dlaní do obličeje, až upadla na stěnu domu a poté na zem, načež vstoupil do uvedeného domu a poškodil vodovodní baterii zn. Pafoni, rohovou vanu, bojler zn. Dražice a kovový koš na prádlo, čímž poškozeným J. L. a J. L. způsobil škodu ve výši 22 705 Kč. Poté poškozené roztrhal bankovky v hodnotě 6 000 Kč. Svým jednáním poškozené způsobil tržnou ránu na hřbetu nosu ve tvaru písmene „V“, hrubé zprohýbání nosní přepážky zužující pravý nosní průchod s posunem dolního kostěného výběžku okraje nosní dutiny k levé boční stěně nosu, podkožní krevní výrony splývající na dolních a horních víčkách obou očí, podkožní krevní výron splývající podél celého dolního okraje očnice, podkožní krevní výron na hřbetu nosu, oděrku nad zevním koncem pravého obočí, oděrku nad vnitřním koncem levého obočí, podkožní krevní výron na dolní polovině obou tváří, podkožní krevní výron na zevní straně pravého předloktí, a podkožní krevní výron na pravém koleni s drobnou oděrkou uprostřed. Tato poranění omezovala poškozenou v běžném způsobu života po dobu delší než 1 týden obtížemi při dýchání nosem a bolestí nosu na dotek.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 11 To 185/2021.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný O. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
5. Obviněný u skutku 2) zpochybňoval způsob vzniku poranění poškozené. Upozornil, že znalkyně ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, připustila verzi vzniku poranění spočívající v nekontrolovaném pádu poškozené s nárazem na obličej. Také k dalším poraněním poškozené mohlo podle obviněného dojít tak, jak popisoval on. Dovolatel zdůraznil, že ohledně skutkového děje, jak se měl odehrát, neexistují žádné jiné důkazy než výpověď poškozené a jeho výpověď. Vyjádřil své přesvědčení (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že s ohledem na princip presumpce neviny a práva na spravedlivý proces nelze za této situace shledat obviněného vinným. Poškozené totiž není možné věřit jen pro to, že svědeckou výpověď podala pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Obviněný rozporoval závěry soudu prvního stupně ohledně poškození věcí v domě poškozené, trval na tom, že škody v domě nezpůsobil. Upozornil na to, že v předmětné době poškozená nadužívala alkohol.
6. Dále obviněný poukázal na svou dosavadní bezúhonnost a vyjádřil své přesvědčení, že soud prvního stupně neměl mít důvod pochybovat o jeho věrohodnosti. To, že byla soudem vyslovena posedlost obviněného poškozenou [s ohledem na skutek pod bodem 1)], není podle dovolatele důvodem pro to, aby poškozenou napadl. Soudy nižších stupňů měly za situace „tvrzení proti tvrzení“ důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících protichůdných výpovědí a postupovat v tomto obzvláště pečlivě. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování. Byl přesvědčen, že navrhovaní svědci by mohli přinést informaci o tom, jak v předmětné době obviněná nadužívala alkohol.
7. Ke skutku pod bodem 1), který údajně měl být podle obviněného posouzen jako nebezpečné vyhrožování (na místo nebezpečného pronásledování), pak dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že nebyl dosažen potřebný stupeň škodlivosti posuzovaného jednání, za správné rozhodnutí obviněný považoval původní rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení věci Magistrátu města Kladno k jeho projednání jako přestupku. Podotkl, že majoritní část komunikace mezi obviněným a poškozenou tvořily zprávy o vzájemné lásce, o sexu apod. Tyto SMS zprávy ale poškozená nikdy neřešila na policii, nestěžovala si ani jiným osobám, ani se s ním proto nepřestala stýkat. Obviněný z toho dovodil, že poškozená z něj v té době neměla strach. Obviněný nebyl ani znalecky zkoumán, což by také mohlo přispět k objasnění jeho motivace, nemělo mu být kladeno k tíži chorobné nebezpečné pronásledování bez znaleckého posudku. Na toto jeho jednání měla být podle jeho názoru užita zásada subsidiarity trestní represe spolu s principem ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a mělo postačit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
8. Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, příp. také rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem příslušnému soudu.
9. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že nevyužije svého oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu a nebude se k němu vyjadřovat.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
12. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky převážně neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, případně nebyly shledány opodstatněnými.
13. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
14. Dovolání obviněného O. P. napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. V první části dovolání směřoval obviněný své námitky vůči skutku pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze do roviny hodnocení důkazů. Obviněný měl za to, že proti sobě stály stejně věrohodné a pravděpodobné verze, jeho verze nebyla vyvrácena, měla být užita zásada in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn. Prakticky celá dovolací argumentace se nesla v duchu polemiky s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů a s jejich skutkovými závěry. Obviněný vlastně vůbec nezpochybňoval právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 2). Tyto procesní námitky však nebyly s to naplnit jím deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
15. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
16. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
17. Nejvyšší soud přitom nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je zásada presumpce neviny spolu s principem in dubio pro reo , jehož porušení se obviněný vlastně domáhal. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad, který navíc obviněný ani netvrdil, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
18. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů ze dvou verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup sice stručně, přesto přesvědčivě zdůvodnily (srov. zejména bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. a 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů [s určitou výhradou nesprávnosti učiněné ale ve prospěch obviněného, neboť pominuto zůstalo popsané poškození tuzemských peněz ve smyslu §239 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což ovšem s ohledem na princip zákazu reformationis in peius nelze dále řešit a napravovat].
19. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulované části dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud může konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily pečlivě dvě verze skutkového stavu a na základě provedených důkazů se důvodně přiklonily k verzi obžaloby vycházející primárně z výpovědi poškozené, jíž ovšem odpovídá i celá řada dalších důkazů (jednak předchozí vývoj jejich vzájemného vztahu doložený SMS komunikací, charakter zranění vyplývající ze znaleckého posudku i zpráv o lékařském ošetření, z výpovědí zdravotníků, známých a příbuzných, a to nejen o chování obviněného, ale i poškozené atd.). Na základě provedeného dokazování považovaly zcela důvodně verzi obviněného za vyvrácenou. Ani dovolací soud, který jinak skutkové závěry a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepřezkoumává, sám důkazy zásadně neprovádí a nemůže do jejich hodnocení ani zasahovat, nepovažuje skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů za zjevně excesivní a neodpovídající provedenému dokazování, naopak na základě znalosti obsahu trestního spisu může konstatovat, že ani on nemá o správnosti zmíněných závěrů pochybnosti. Celé jednání obviněného je totiž třeba zasadit do kontextu jeho vlastního předchozího chování, a to nejen v souvislosti se systematickým pronásledováním obtěžujícími SMS zprávami v obrovském počtu v delším časovém horizontu, jak vyplývá ze skutkových zjištění pospaných pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ale i ve spojitosti s výpověďmi svědkyň vypovídajících o opakovaném napadání poškozené obviněným, které do té doby ale nebylo nikdy řešeno orgány veřejné moci z důvodu obav poškozené ze msty obviněného. Je totiž potřeba zdůraznit, že obviněný již před útokem popsaným pod bodem 2) se podle zjištění soudů nižších stupňů choval vůči poškozené agresivně, žárlil na ni, což podle svědeckých výpovědí vyvrcholilo v opakované napadení poškozené, která měla na těle podlitiny a pohmožděniny (tzv. modřiny). Obviněný několikrát poškozené také zničil mobilní telefon, což bylo též důvodem, proč si poškozená při posledním ataku obviněného popsaným pod bodem 2) mobilní telefon schovala, na což také zuřivě reagoval obviněný ničením zařízení v domě poškozené. To dokládají jednak svědecké výpovědi L. H. a P. J., ale i ohledání místa činu s fotografiemi z domu poškozené. Dřívější napadání dokládají také fotografie poškozené ze dne 6. 7. 2019, které zaslala poškozená svědkyni L. H.
20. Dovolatel se snažil tvrdit, že poškozená v předmětné době nadužívala alkohol, a že si zranění mohla způsobit v opilosti sama. K tomu je potřeba uvést, že jednak z dokazování tato skutečnost mimo tvrzení obviněného z ničeho nevyplývá, jednak v inkriminovaný večer poškozená přiznala několik skleniček vína, avšak podle sdělení zdravotníků záchranné služby a z lékařské zprávy o ošetření poškozené byla poškozená orientována, spolupracovala a nepůsobila opile, nebyl jí proveden ani odběr krve. K verzi obviněného je třeba upozornit na nelogičnost v tom, že pokud by obviněnou našel ležet na terase jejího domu, jak tvrdí, proč by ihned (či případně po nezbytném ošetření poškozené v jejím domě) z tohoto místa nevolal záchrannou službu. Naopak tu zavolal až z místa svého bydliště poté, co poškozenou převezl k sobě domu. Zcela logická se v tomto směru jeví verze poškozené, že tam jel proto, aby si převlékl své vlastní zakrvavené oblečení. Zcela logické je též vysvětlení soudů nižších stupňů, že poškozená měla z obviněného strach, a proto vlastní napadení nehlásila, stejně tak to bylo důvodem, proč měnila zdůvodnění svých zranění i před zdravotníky. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se zcela důvodně přiklonily ke skutkové verzi děje popsané v obžalobě a následně v odsuzujícím rozsudku.
21. K dovolatelově námitce nesprávného zamítnutí návrhu na doplnění dokazování soudem prvního stupně, je třeba upozornit, že je věcí soudu, v jakém rozsahu dokazování provede, rozhodně není vázán návrhy stran ohledně provádění konkrétních důkazních prostředků, musí však o takovém návrhu, pokud mu nevyhoví, rozhodnout a své rozhodnutí náležitě ústavně konformně odůvodnit, jak se tomu stalo i v posuzovaném případě (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Proto nejde o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. O tzv. opomenutý důkaz se jedná v případě, že se jím soudy řádně nezabývaly, a tím by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci, jak tomu bylo i v posuzované věci. K tomu lze odkázat na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u.
22. Proti právní kvalifikaci skutku ad 2) a naplnění jednotlivých znaků trestných činů, které byly soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledány, tak obviněný v dovolání nevznesl žádnou konkrétní právní námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. řádu. Obviněným uplatněné námitky totiž vycházely ze zcela jiné verze skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňují tak v tomto směru deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod.
c) K dovolatelově právní námitce
23. Naopak námitku dovolatele vztahující se ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze v zásadě obsahově podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [správně však jen ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě]. Jádrem argumentace obviněného bylo údajné porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , neboť postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu, resp. nejednalo se podle něj o tak škodlivý případ, aby bylo třeba uplatňovat trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů ani při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ ultima ratio “. Pokud jde o výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož užití na daný případ se obviněný domáhal, je možno odkázat na bohatou odbornou literaturu i na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ve stanovisku se dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
25. Nelze přitom konstatovat, že by skutek stručně popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní, společensky tak málo škodlivý, že by nebylo třeba uplatňovat trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené. Tento skutek je totiž třeba zasadit do širšího kontextu vývoje skutkového děje, a to včetně jeho vyvrcholení jednáním popsaným pod bodem 2) výroku téhož rozsudku, jak na to správně poukazoval soud druhého stupně. Upozornit je třeba ovšem i na další skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, která se sice do popisu skutku nepromítla, ale byla součástí úvah o hodnocení důkazů a o vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Jde především o ta zjištění na základě výpovědí svědků, doložených i fotografiemi, že poškozená byla i již dříve obviněným napadána, že obviněný nezůstal jen u slovních výhrůžek, ale ty i realizoval, že v záchvatu žárlivosti poškozené opakovaně zničil telefon, ale že ji i fyzicky napadl tak, že měla od úderů na těle znatelné podlitiny a pohmožděniny (tzv. modřiny). Obviněný svým jednáním úmyslně dlouhodobě (pod dobu více jak 4 měsíců) pronásledoval („stalkoval“) poškozenou, systematicky ji obtěžoval i přes její odmítání, vynucoval si tak její pozornost, konkrétně zejména tím, že jí zasílal enormní množství nevyžádaných SMS zpráv, ale také ji fyzicky pronásledoval tím způsobem, že přes její nesouhlas na ni několikrát čekal před domem či ji kontaktoval v zaměstnání. Je zřejmé, že v tomto případě nejde o ten model nebezpečného pronásledování, kdy si pachatel vyhlédne oběť, jež jej do té doby neznala, a tu pak systematicky pronásleduje, aniž by se o to oběť jakkoliv přičinila (např. fanoušek vůči svému idolu), ale o jiný typický případ pronásledování (tzv. stalkingu) oběti, k níž pachatele pojil či pojí jiný relativně úzký osobní vztah (např. rozvedený manžel vůči bývalé manželce, zhrzený milenec vůči družce apod.). V takovém případě pochopitelně vzájemný vztah pachatele a oběti prochází určitým vývojem, oběť stalkingu mnohdy reaguje na snahu „stalkera“ vzájemnou komunikací, často mu též ustoupí, setká se s ním, dokonce může přistoupit i na jeho naléhání a svolit k pohlavnímu styku. V odborné literatuře se uvádí, že tyto případy stalkingu jsou dokonce nejčastější a tvoří zhruba polovinu všech různorodých případů stalkingu.
26. V daném případě poškozená obviněného opakovaně odmítla, jak na to upozorňovaly soudy nižších stupňů, přesto obviněný v navazování kontaktů s poškozenou vytrvale pokračoval, poškozená jeho nátlaku také pak znovu podléhala. Obviněný ji tímto svým jednáním dostával pod svůj vliv, poškozená se bála o své zkušenosti s obviněným dělit i s těmi nejbližšími ze strachu před obviněným, jak by na to reagoval. V poškozené v důsledku jednání obviněného postupně narůstala obava do té míry, že i záchranářům se bála říct, kdo ji napadl, když jí po útoku popsaném pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poskytovali pomoc. Je možno konstatovat, že jednání obviněného spočívající v dlouhodobém kontaktování poškozené SMS zprávami, telefonickými hovory i osobní přítomností u ní doma či v zaměstnání, v poškozené vzbuzovalo důvodnou obavu o život a zdraví její vlastní i její dcery, proto také několikrát vyhledala útočiště u své matky či bratra. Připomenout je v tomto ohledu možné též argumentaci obsaženou v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 11 To 84/2021, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti usnesení o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. řádu (viz zejména jeho bod 6. a 7.).
27. Jak vyplývá z výše uvedeného, i dovolací soud po prostudování spisového materiálu má za to, že provedenými důkazy (a to nejen výslechem poškozené, ale celým řetězcem dalších důkazů vyplývajících např. z výslechu svědkyně L. H.) byla dostatečně prokázána již vyšší závažnost a škodlivost jednání obviněného spočívající v dlouhodobém pronásledování poškozené, které jednak nelze považovat za běžný způsob komunikace vášnivého partnera, jak to vlastně sám obviněný prezentoval, a které již dokonce přerostlo ve fyzické ataky vůči poškozené, a to zejména ten, který je popsán pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Škodlivost jednání obviněného neabsentuje jen proto, že poškozená toto jednání neoznámila nebo že na některé SMS obviněného reagovala. Takový postoj poškozených je naopak právě typický pro jednání spočívající ve stalkingu, který může přerůst až ve fyzickou agresi, mezi partnery, kdy se cyklicky střídají fáze agrese a klidu, ve kterých je oběť agresorem ubezpečována o jeho lásce, pachatel se omlouvá, zpytuje svědomí, vzápětí zase útočí a dostává tím oběť do své moci, zároveň ji ubezpečuje v odvetě při případném oznámení takového jednání apod. I takové jednání je třeba považovat za společensky škodlivé, dokonce je svým způsobem nebezpečnější v porovnání s jiným modelem stalkingu spočívajícím v pronásledování oběti, k níž stalker nemá žádný vztah a která zpravidla neváhá se obrátit se žádostí o pomoc na orgány veřejné moci, a to na rozdíl od oběti z řad osob blízkých, resp. bývalých či současných partnerů, kteří si ho proti sobě nechtějí z mnoha různých důvodů poštvat, bojí se jeho reakce, případně z jiných důvodů nechtějí, aby do jejich vztahu zasahovaly orgány veřejné moci.
28. I s ohledem na další okolnosti případu proto soudy nižších stupňů správně dovodily, že je třeba uplatnit i v tomto případě trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, neboť postih podle jiného právního předpisu by nebyl dostačující. Došlo k nežádoucím projevům chování obviněného vůči poškozené, vynucování si její pozornosti, které ve svém souhrnu v posuzovaném případě překročilo obecně akceptovatelnou hranici chování, a proto bylo na místě uplatnit trestní odpovědnost a následný postih obviněného. Poukazoval-li obviněný na svou dosavadní bezúhonnost, tak ta byla soudem prvního stupně hodnocena při ukládání trestu jako polehčující okolnost, také proto mu byl uložen velmi mírný trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby, byť mu byl ukládán jako trest úhrnný za vícečinný souběh více trestných činů (celkem 4), spáchaných dvěma skutky, z toho jednoho po delší dobu, úmyslně, vůči relativně snadno zranitelné oběti etc. Ostatně zmíněná zkušební doba by měla fungovat též jako určitá pojistka proti tomu, aby obviněný ve svém jednání pokračoval, resp. jej opakoval, čímž zároveň plní roli preventivní a chrání do budoucna oběť před obviněným.
IV. Závěrečné shrnutí
29. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného O. P. z velké části neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a tu námitku, kterou bylo možno označit za námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli za námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněnou.
30. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného O. P. ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu