ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1195.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1195/2021-1706
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 14/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, a to ohledně obviněného L. F.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, byl obviněný L. F. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů v obchodních společnostech na dobu 3 roků. Týmž rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný P. J.
2. Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 roků. Týmž rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný P. J.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
3. Obviněný L. F. podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného je napadené rozhodnutí vadné především proto, že při řešení otázky, zda bylo dostatečně prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný trestně stíhán, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pokud jde o výrok o vině v napadeném rozsudku, upozornil obviněný na neexistenci osoby, která měla být jednáním obviněných uvedena v omyl. Jelikož o vkladu vlastnického práva rozhodovaly soudy, předpokládá obviněný, že takovou osobou by měl být soud, ovšem podle judikatury nelze soud považovat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl. Podle obviněného tak nikdy nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. K tomu odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, a obviněný zde citoval příslušnou část z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Dále obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého lze závěry výše uvedeného rozhodnutí vztáhnout i na nesporné řízení. Obviněný v této souvislosti připomněl také stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (publikované pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.), které rovněž nezpochybnilo názor, že soud není subjektem, jenž by mohl být v civilním řízení uveden v omyl.
4. Obviněný v dovolání shrnul předcházející řízení, přičemž argumentoval tím, že byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník převedených nemovitostí na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, který byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015. Vrchní soud se v tomto rozhodnutí také zabýval námitkou pokusu o podvod, která byla uplatněna účastníkem, tedy obchodní společností F., ale neakceptoval ji a počínání obviněného bylo vyhodnoceno jako právně správné. Podle vrchního soudu skutečnost, že obviněný P. J. uznal svůj podpis na podepsané kupní smlouvě za vlastní až v době, kdy již nebyl jednatelem zmíněné obchodní společnosti, není rozhodná pro posouzení otázky platnosti kupní smlouvy. Dále byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 25 C 525/2014, zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva o převodu nemovitostí mezi obchodní společností F., a obviněným je neplatná. Podle §9 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím, které se týká předběžné otázky, pokud nejde o posouzení viny obviněného, a soud byl v trestním řízení podle názoru obviněného vázán výrokem pravomocného rozsudku o platnosti kupní smlouvy a dále rozsudkem o vkladu vlastnického práva, který byl proveden na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014. Přesto však byl obviněný trestně stíhán za uzavření kupní smlouvy, jejíž platnost výše uvedené soudy potvrdily.
5. Podle obviněného postupoval odvolací soud v rozporu s pravidlem in dubio pro reo , přičemž obviněný měl být zproštěn obžaloby, stejně jak se stalo již prvním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 14/2017, v němž soud dospěl na základě týchž skutkových zjištění k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Rozhodnutí soudu napadené dovoláním stojí podle obviněného jen na výpovědi nevěrohodného spoluobviněného P. J., který opakovaně v trestním řízení změnil svoji výpověď. Nebyly prokázány skutečnosti, na jejichž základě by mohla být spolehlivě vyslovena vina obviněného, domněnky soudů prvního a druhého stupně nemohou být dostatečným důvodem pro vydání odsuzujícího rozsudku a oba jejich rozsudky jsou podle obviněného zatíženy důkazní nouzí a vycházejí jen z výpovědí svědků, kteří jsou nevěrohodní, přičemž listinné důkazy naopak hovoří ve prospěch obviněného. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud neměl žádný podklad k domněnkám vysloveným ve svém rozhodnutí o tom, že nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitosti před převodem obchodního podílu na J. M. z obavy před trestním postihem obviněného z důvodu porušení povinností při správě cizího majetku nebo poškození věřitele. Podle názoru obviněného odvolací soud opomenul i závěry znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Bečky, když uvedl, že se nepodařilo prokázat skutečnou výši pohledávek obviněného vůči obchodní společnosti F., ačkoli podle zjištění tohoto znalce byl ke konci roku 2013 evidován závazek této obchodní společnosti za společníkem ve výši 5 969 000 Kč. Obviněný upozornil také na to, že nelze použít analogii s rozhodnutím ve směnečných věcech, jak to učinil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, neboť v daném případě Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze přímo konstitutivním způsobem založily vlastnický vztah obviněného k převedeným nemovitostem.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. F. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného nejsou důvodné a nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, ani žádný jiný dovolací důvod, pro který je možné podat dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Výhrady obviněného se podle státní zástupkyně týkají skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž obviněný trval na tom, že jeho vlastnické právo k nemovitostem převáděným na něj z obchodní společnosti F, vzniklo v souladu se zákonem a nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně jasně, srozumitelně a s logickou přesvědčivostí vysvětlil, na základě kterých důkazů shledal obviněného vinným, přičemž rozhodnutí vydaná v občanskoprávním řízení nejsou relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Důvodem pro zamítnutí žaloby na neplatnost předmětné kupní smlouvy rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město vydaným pod sp. zn. 25 C 525/2014 bylo neprokázání naléhavého právního zájmu žalobce. Rovněž v řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byla posuzována toliko formální perfektnost dokladů, aniž by byly zkoumány také faktické okolnosti jejich vzniku. K judikatuře citované obviněným státní zástupkyně dodala, že není přiléhavá, neboť v daném případě byl uveden v omyl katastrální úřad, nikoli soud. Procesní námitkou je pak tvrzení obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo , přičemž státní zástupkyně upozornila na názor Ústavního soudu, podle něhož úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin, není upravena ani Listinou základních práv a svobod, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, a pokud ty mají po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou naplněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo . Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jaké zákon připouští.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Obviněný L. F. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
b) K námitkám obviněného odpovídajícím dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
10. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na němž obviněný založil své dovolání, lze podřadit jen námitku obviněného týkající se neexistence osoby, která měla být jeho protiprávním jednáním uvedena v omyl ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Soudy obou nižších stupňů se ve svých rozhodnutích otázce, který subjekt byl jednáním obviněného uveden v omyl, důsledně nevěnovaly. I když v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017 (viz bod 38. jeho odůvodnění), a také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 7 To 348/2019 (viz bod 10. jeho odůvodnění), kterým byl zrušen první (zprošťující) rozsudek soudu prvního stupně, je výslovně uvedeno, že osobou, která byla jednáním obviněného uvedena v omyl, je katastrální úřad, nelze podle Nejvyššího soudu s tímto závěrem zcela souhlasit. Subjektem, na základě jehož rozhodnutí došlo ke vkladu vlastnického práva obviněného L. F. do katastru nemovitostí, totiž nebyl katastrální úřad, nýbrž Krajský soud v Plzni, který povolil tento vklad vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, ze dne 29. 10. 2014, č. j. V-11059/2014-405. Tento rozsudek pak byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015. Zmíněnou skutečnost však soudy nižších stupňů při rozhodování o vině a trestu obviněného nezohlednily. Jeho podvodné jednání sice primárně směřovalo vůči katastrálnímu úřadu, kterému obviněný předložil návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 3. 1. 2014 spolu s kupní smlouvou o převodu daných nemovitých věcí (vedeno pod číslem vkladu V-11059/2014-405), nicméně katastrální úřad nepovolil vklad a jeho (negativní) rozhodnutí bylo nahrazeno rozsudky soudů vydanými v občanskoprávním řízení uvedenými výše. Proto podle názoru Nejvyššího soudu nelze argumentovat usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, na které Krajský soud v Plzni v nyní posuzované trestní věci dříve odkazoval a z něhož vyplývá, že katastrální úřad může být subjektem, který lze uvést v omyl v souvislosti se spáchaným trestným činem podvodu. Posledně citované rozhodnutí totiž vychází z odlišné skutkové situace, protože zde byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím katastrálního úřadu, který ovšem byl uveden v omyl, neboť vycházel z předložené kupní smlouvy o prodeji nemovitých věcí, která ve skutečnosti nebyla uzavřena a na jejímž podkladě povolil vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího.
11. Otázkou, kdo může být podvodným jednáním pachatele trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dříve podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2009) uveden v omyl, se již dříve zabývaly soudy ve své rozhodovací činnosti, na kterou zčásti ve svém dovolání poukázal i obviněný a z níž vyplývá, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení není subjektem, který by bylo možno uvést v omyl podáním žaloby obsahující vědomě nepravdivá tvrzení (viz zejména rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.). V nyní posuzovaném případě však nelze přehlédnout skutečnost, že soudy rozhodující v občanskoprávním řízení, které povolily vklad vlastnického práva obviněného k převáděným nemovitým věcem do katastru nemovitostí, tak rozhodly po posouzení jen formálních náležitostí dokumentů, které bylo nutné předložit katastrálnímu úřadu pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a zabývaly se pouze splněním formálních předpokladů pro tento úkon, ale nikoli věcným přezkumem v tom smyslu, jestli byly naplněny i hmotně právní předpoklady pro převod vlastnického práva k daným nemovitým věcem. Soudy nižších stupňů se v této trestní věci nijak nevypořádaly s citovanou judikaturou a jak v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, tak v mírně pozměněném popisu skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ani v odůvodnění obou rozhodnutí nijak nekonkretizovaly, která osoba byla uvedena v omyl, resp. jednala v omylu nebo v důsledku zamlčení podstatných skutečností, ani neuvedly to, že jde o osobu, jež v tomto omylu (případně s neznalostí podstatných skutečností) učinila určitou majetkovou dispozici, tj. změnu vlastnických poměrů, na základě které došlo k obohacení obviněného L. F. na straně jedné a k poškození obchodní společnosti F., na straně druhé (viz k tomu zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Za této situace nebylo možno dovodit naplnění všech znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jak důvodně namítl obviněný ve svém dovolání.
12. Obviněný zde mimo jiné argumentoval rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obchodní společnosti F., jako účastníka řízení týkajícího se nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obviněného, přičemž zmíněná obchodní společnost poukazovala na to, že kupní smlouva, na základě které mělo dojít ke vkladu vlastnického práva, je výsledkem pokusu o podvod. Podle názoru obviněného tato námitka neobstála, protože uvedený soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl povolen vklad vlastnického práva žalobce (obviněného) do katastru nemovitostí, a dovolatel z toho dovozuje nemožnost spáchání trestného činu podvodu. Podle Nejvyššího soudu však takový závěr obviněného není správný, protože z citovaného rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze se námitkou ohledně možného podvodu věcně nezabýval a vyhodnotil ji jako novotu nepřípustnou v odvolacím řízení, neboť účastník řízení (obchodní společnost F.) tuto okolnost původně v předchozím řízení nenamítal. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tak zkoumal pouze to, zda byl postup při legalizaci podpisů smluvních stran na dané kupní smlouvě správný, což samo o sobě není relevantní pro závěr, zda došlo k podvodnému jednání obviněného, či nikoli.
c) Námitky obviněného neodpovídající dovolacím důvodům
13. Ohledně zbylých námitek obviněného L. F. Nejvyšší soud shledal, že věcně neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož jsou založeny jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování před soudy nižších stupňů nebo jsou procesního charakteru.
14. K tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , Nejvyšší soud pouze připomíná, že jde o pravidlo trestního práva procesního, které vyplývá ze zásady presumpce neviny upravené v §2 odst. 2 tr. řádu a uplatňuje se při dokazování v trestním řízení. Nejde tak o námitku, která by se týkala hmotně právního posouzení skutku, na němž je založen dovolací důvod, o který se opírá dovolání obviněného.
15. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, že soudy v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §9 tr. řádu, protože podle jeho názoru byly vázány rozsudky civilních soudů o platnosti kupní smlouvy a o povolení vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí, takže nemohl být uznán vinným zločinem podvodu. I v tomto případě totiž jde o námitku procesní povahy, takže ji nelze podřadit pod dovolací důvod uplatněný obviněným. Navíc, přestože zmíněné občanskoprávní řízení souviselo s trestním řízením v nyní posuzované věci, jde o řízení založená na odlišných skutkových okolnostech a v daném případě soudy v občanskoprávním řízení zkoumaly pouze formální náležitosti příslušné smlouvy a dalších předpokladů pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale nezabývaly se okolnostmi uzavření této smlouvy ani dalšími skutečnostmi, které by mohly svědčit o spáchání trestného činu podvodu, jak již bylo uvedeno výše. Tato námitka ostatně souvisí i s argumentací obviněného o nepřípustnosti analogie s rozhodnutím ve směnečných věcech, kterou použil odvolací soud ve svém rozsudku (viz bod 27. jeho odůvodnění). Taková argumentace není podle Nejvyššího soudu důvodná, neboť odkaz na rozhodování ve směnečných věcech použil odvolací soud právě jako příklad toho, že rozhodnutím soudů v občanskoprávních věcech nelze bez dalšího podmiňovat výsledek trestního řízení, protože charakter těchto dvou řízení je odlišný, jsou založena na jiných principech, sledují jiný účel atd. Není tedy možné učinit poněkud zjednodušený závěr, že rozhodl-li soud v občanskoprávním řízení ve prospěch obviněného, musí rozhodnout v jeho prospěch i soud v trestním řízení. Navíc, jde-li o posouzení viny obviněného, orgány činné v trestním řízení posuzují a řeší předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. řádu samostatně a nezávisle na tom, zda už bylo o stejné otázce rozhodnuto v občanskoprávním či jiném řízení.
IV. Závěrečné shrnutí
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud zčásti vyhověl důvodnému dovolání obviněného L. F. a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně tohoto obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Okresní soud Plzeň-město zváží, nakolik je třeba s ohledem na výše uvedené doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze na základě stávajících důkazů. Ve svém novém meritorním rozhodnutí pak soud prvního stupně upraví popis skutku i právní větu v intencích právního názoru obsaženého v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to tak, aby bylo jasně vyjádřeno, který subjekt byl jednáním obviněného uveden v omyl. Takové doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nebude znamenat zhoršení postavení obviněného, jak je patrné i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud rovněž dává soudu prvního stupně ke zvážení, zda by jednání obviněného – nepodaří-li se dovodit spáchání trestného činu podvodu – případně nebylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu jiného trestného činu (například trestného činu poškození věřitele ve smyslu §222 tr. zákoníku či zvýhodnění věřitele ve smyslu §223 tr. zákoníku), jak ostatně v napadeném rozsudku nastínil i odvolací soud (viz bod 30. odůvodnění jeho rozsudku). V dalším řízení platí podle §265s odst. 2 tr. řádu zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně a odvolacím soudem (tzv. zákaz reformationis in peius ), a to i pro případné opětovné rozhodnutí odvolacího soudu (§259 odst. 4 tr. řádu).
18. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně a následně i odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
19. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného L. F. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu