ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1281.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1281/2020-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 250/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 134/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 T 134/2019, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále soud obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev a obdobné činnosti na základě plné moci na dobu osmnácti měsíců.
2. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku se obviněný R. B. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti F. I. byl po zahájení daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 při ústním jednání dne 25. 1. 2018 upozorněn na rozdíl mezi účetními sestavami předloženými správci daně a účetními sestavami přiloženými k přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 a na potřebu vysvětlit rozpory ve lhůtě do 9. 2. 2018, přestal se správcem daně komunikovat a nereagoval na jeho výzvu ze dne 7. 2. 2018, aby ve lhůtě 15 dnů předložil důkazní prostředky k prokázání oprávněnosti nákladů zahrnutých v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob, a následně dne 2. 5. 2018 rozhodnutím jediného společníka formálně převedl obchodní podíl na P. S., nar. XY, současně odvolal sebe z funkce jednatele, do které zvolil P. S., jíž nepředal účetnictví obchodní společnosti ani přístupové údaje do datové schránky, neboť si byl vědom, že nová jednatelka a společnice nebude pokračovat v podnikání obchodní společnosti, v důsledku čehož Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, nemohl dokazováním stanovit daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2015 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen, listopad a prosinec 2015, a stanovil ji v souladu s §98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle pomůcek, které měl k dispozici a které si sám obstaral, na částku 375 060 Kč, k jejíž úhradě však nedošlo.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. B. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 11 . 8. 2020, sp. zn. 7 To 250/2020, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho odůvodnění obviněný zpochybnil skutková zjištění soudů obou stupňů a připomněl, že i Nejvyšší soud je povolán k ochraně ústavnosti. Bez jakýchkoli argumentů vytkl soudům porušení základních procesních zásad, jimiž je ovládáno trestní řízení, z nichž konkrétně jmenoval zásadu kontradiktornosti řízení, povinnost obžaloby prokázat obviněnému trestnou činnost a zásadu subsidiarity trestní represe ( jedná se však o princip trestního práva hmotného, nikoli procesního ).
5. Pokud se týká povinnosti obviněného poskytnout součinnost správci daně, ta přešla dne 2. 5. 2018 na novou jednatelku a jedinou společnici obchodní společnosti F. I., P. S. Vytýkání obviněnému nedodržení uvedené povinnosti je nesprávným právním posouzením převodu obchodního podílu na P. S., jež byla od 2. 5. 2018 jedinou oprávněnou osobou k vydání požadovaného účetnictví obchodní společnosti. Účinky převodu obchodního podílu nastaly ex tunc (tedy 2. 5. 2018) a nikoli až jeho zápisem do obchodního rejstříku. Obviněný rovněž zopakoval svou obhajobu, že účetní dokumentaci předal zprostředkovateli převodu svého obchodního podílu, jehož jméno uvedla P. S., přesto nebyla tato osoba soudy vyslechnuta. Z napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícímu rozsudku obviněný nabyl dojmu, že je trestán za převod obchodního podílu, což nelze považovat za trestné jednání ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku.
6. Ze všech uvedených důvodů obviněný R. B. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a obviněného zprostil obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. řádu ( aniž by navrhl zrušit také odsuzující rozsudek obvodního soudu ). Eventuálně, pokud by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zprošťující výrok, navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který upozornil na nedostatek spočívající v opomenutí obviněného uplatnit také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ( v jeho druhé alternativě ). Převážná většina námitek obviněného nemohla podle něj naplnit zvolený dovolací důvod, protože nezpochybňovaly hmotněprávní posouzení skutku. Sem patří výhrady proti porušení procesních zásad, proti posouzení převodu obchodního podílu, protože závěry soudů nejsou nijak v rozporu s tvrzením o účincích tohoto převodu „ex tunc“. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že obviněný se snaží odvrátit pozornost k jinému období, než je to, v němž se dopustil protiprávního jednání. Bezpředmětné je tak i zdůrazňování povinnosti nové společnice a jednatelky F. I. k součinnosti se správcem daně.
8. Soudy podle státního zástupce správně vyhodnotily celou situaci tak, že obviněný nejprve ani na výzvu finančního úřadu nevydal účetnictví F. I., a aby se zbavil této své povinnosti, převedl svůj obchodní podíl v uvedené obchodní společnosti na P. S., o níž věděl, že účetnictví správci daně také nevydá, protože jí ani nebylo předáno. Takové situace přitom judikatura Nejvyššího soudu považuje za typické úmyslné jednání naplňující znaky skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, přičemž státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1379/2015.
9. Za jedinou právní námitku státní zástupce považoval výhradu porušení subsidiarity trestní represe, již však obviněný nijak nerozvedl. Proto státní zástupce připomněl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, v němž je vyloženo pravidlo formálního pojetí trestného činu ve stručnosti tak, že jednání naplňující formální znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) svými okolnostmi, pro něž není namístě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu, přičemž v posuzované věci žádné výjimečné okolnosti odůvodňující takový postup naplněny nebyly.
10. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom shledal, že žádná z obviněným uplatněných námitek, jimiž brojil proti správnosti rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně neodpovídá nejen uplatněnému, ale ani žádnému ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání.
12. Předně je třeba souhlasit se státním zástupcem, že správně měl obviněný s ohledem na procesní situaci uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na celkové posouzení dovolání obviněného jako podaného z jiného důvodu, než jaký připouští trestní řád.
13. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vymezuje dovolací důvod, který je určen k nápravě právních vad napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení má vždy svůj původ v nesprávném použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vada odpovídající tomuto dovolacímu důvodu může spočívat též v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Stejně tak jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přichází v úvahu pouze v případech, v nichž určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení, než jaké na ni dopadalo. Zásadně je v dovolacím řízení možné přezkoumávat odpovídající použití normy hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně po vyhodnocení výsledků dokazování v návaznosti na obsah důkazních prostředků před soudy provedenými.
b) K dovolacím námitkám
14. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný vytýkal soudům prvního i druhého stupně prakticky výhradně „nesprávné“ skutkové zjištění, nikoli nesprávné právní posouzení skutku, který se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž zopakoval svou dosavadní obhajobu proti obžalobě, aniž by jakkoli reagoval na argumentaci soudu prvního stupně, kterou obranu obviněného spolehlivě vyvrátil. Se způsobem hodnocení provedených důkazů v posuzované věci se následně ztotožnil soud druhého stupně, který na prakticky shodné námitky obviněného obsažené v jeho odvolání dostatečně reagoval, podrobně se s nimi vypořádal zejména v bodě 6. napadeného usnesení. Městský soud v Praze logicky znovu shrnul úvahy soudu prvního stupně, na nichž založil svá skutková zjištění stručně vyjádřená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ačkoli se obviněný fakticky doznal k činu, jímž byl uznán vinným, opakovaně v dovolání poukázal na ty okolnosti, které nebyly významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Znovu se snažil přenést odpovědnost za plnění povinností jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným na svědkyni P. S. a ponechal stranou rozhodné období, které převodu jeho obchodního podílu předcházelo a které je také vymezeno jako doba páchání skutku završená převodem stoprocentního podílu v obchodní společnosti na osobu nemající snahu pokračovat v podnikatelské činnosti. Ohledně účetní dokumentace se bránil tím, že ji předal osobě, která zprostředkovala převod obchodního podílu na novou jednatelku – P. S. Tvrzení obviněného lze charakterizovat jen jako snahu zbavit se vlastní odpovědnosti za daňové povinnosti, k jejichž splnění byl jako statutární orgán, tj. osoba zodpovědná za obchodní společnost jako subjekt daně v období od konce ledna 2018 do začátku května téhož roku opakovaně vyzýván a na které žádným způsobem nereagoval. V důsledku jeho nečinnosti byl finanční úřad nucen vyvinout zvýšené úsilí ke stanovení správné výše daňových odvodů obchodní společnosti F. I. podle pomůcek, přičemž k jejich uhrazení následně nedošlo právě díky nezájmu nové jednatelky obchodní společnosti provádět podnikatelskou činnost. Zdánlivě právní, fakticky skutková, námitka obviněného týkající se naplnění znaku „zatajení“ účetní dokumentace před správcem daně, byla naprosto správně soudy posouzena nejen v souladu se zněním zákona, ale též s jeho výkladem soudní praxí (srov. např. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Výhrady obviněného v tomto ohledu jsou založeny výlučně na popření skutkových zjištění soudů, k nimž dospěly po pečlivém zhodnocení provedených důkazů a které představují jedinou možnou variantu nakládání s účetními dokumenty obviněným při realizaci jeho záměru ukončit vlastní podnikatelskou činnost a zbavit se povinností jednatele zejména ve vztahu k příslušnému finančnímu orgánu.
15. Skutkovou povahu uplatněných výhrad obviněného potvrzuje také skutečnost, že v dovolání neoznačil žádné ustanovení hmotného práva, k jehož porušení mělo v posuzované věci dojít, naopak v něm vytýkal soudům jen porušení procesních zásad, jimiž je ovládáno trestní řízení. Mezi ně dokonce zahrnul zásadu subsidiarity trestní represe výslovně upravenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy v obecné části hmotněprávní normy, avšak v rozporu s požadavky obsahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. §265f odst. 1 věta první tr. řádu) svou námitku nepodpořil žádným argumentem, tj. konkrétními důvody, pro které považuje za nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe soudy prvního a druhého stupně. Proto ji Nejvyšší soud nepovažoval za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť není opřena o žádná konkrétní tvrzení, ale její porušení je fakticky jen konstatováno. Není úkolem dovolacího soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku domýšlet za dovolatele okolnosti, které ho mohly vést k označení určité vady, aniž by byla doprovázena odpovídající argumentací a umožnila tak Nejvyššímu soudu provést dovolací přezkum. Nicméně nad rámec možností přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, je vhodné se přiklonit k té části vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v níž konstatoval, že posuzovaný případ rozhodně nevykazuje žádné známky mimořádných okolností spáchání přečinu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, které by mohly svědčit o jeho velmi nízké společenské škodlivosti a k jehož postihu by postačovalo využít jiné prostředky než trestní právo (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V zásadě jde naopak o typický případ protiprávního jednání, jímž dochází k naplnění znaků tohoto přečinu a k vyvození trestní odpovědnosti za jeho spáchání je právě tato skutková podstata určena.
16. Obviněný se snažil navodit dojem, že ukončení podnikání právnické osoby způsobem, který on sám zvolil, patří mezi běžné a v praxi se vyskytující případy. Naprosto přitom pominul zákonné normy, kterými je podnikání regulováno [např. §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“)] včetně okolností, za nichž může docházet k legálnímu ukončení podnikatelské činnosti, mezi něž patří i převod obchodního podílu v obchodní společnosti s ručením omezeným (§208 odst. 1 a §12 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). V tomto smyslu je také vhodné připomenout dřívější soudní judikaturu, která neztratila účinnost ani po přijetí nové právní úpravy obchodních vztahů, a to zejména princip loajality společníka vůči společnosti, který je zásadním východiskem všech jeho povinností, je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, uveřejněném pod C 5388 ve svazku 6 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že z principu loajality plyne, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby takovým převodem neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti . Pokud by obviněný po dobu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti F. I. poskytl náležitou součinnost finančnímu úřadu, vysvětlil by nesrovnalosti v účetních dokumentech, k čemuž byl vyzýván, aby mohlo dojít k řádnému dokončení daňové kontroly a k vyměření odpovídající daňové povinnosti, rozhodně by se nemohl provinit následným prodejem svého obchodního podílu v této obchodní společnosti. On se však záměrně vyhýbal kontaktu s daňovým orgánem, naprosto účelově převedl svůj obchodní podíl na tzv. „bílého koně“, tedy osobu nemající zájem o podnikání, a zašantročil veškerou účetní dokumentaci, která se stala nedostupná i pro kontrolní orgán, čímž ohrozil řádné vyměření daní. Za takové jednání byl obviněný odsouzen poté, co bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, soudy tak bez pochybností mohly vyhodnotit veškeré důkazní prostředky s výsledkem, který je obsažen v popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. J e rovněž třeba vyslovit souhlas s Městským soudem v Praze, pokud v odůvodnění napadeného usnesení zmínil, že námitky obviněného jsou zjevně účelově zaměřeny na subjektivní výklad některých jednotlivých důkazů vytržených nejen ze vzájemných souvislostí, ale zejména z objektivních zjištění učiněných v průběhu trestního řízení jako celku.
IV. Závěrečné shrnutí
17. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Charakter veškerých výhrad obviněného lze shrnout jako jednoznačně skutkový, neboť je založen na odmítání zjištění okolností spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Trestní řád neobsahuje v taxativním výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. řádu žádný, jehož prostřednictvím by bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí na základě předložené verze průběhu skutku, odlišné od skutkových zjištění soudů, ani z důvodu jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, a to bez opory v trestním spise. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu