ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.293.2021.3
5 Tdo 293/2021-I.-2595
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovoláních, která podali obvinění M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a A. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 11 To 157/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 154/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. P. a A. V. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), za což mu byl podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to souboru nemovitostí v katastrálním území XY, které jsou specifikovány ve výroku o tomto druhu trestu. Tímtéž rozsudkem byla obviněná A. V. odsouzena za zločin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb po 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 2 000 000 Kč, a to podle ustanovení §222 odst. 4, §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit poškozenému J. K. společně a nerozdílně částku 10 443 278 Kč na náhradu škody. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se měli obvinění podle zjištění okresního soudu dopustit ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (zjednodušeně uvedeno) tím, že obviněný přes znalost existujících závazků vůči jeho věřiteli J. K. a probíhajících civilních řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 20/2006 a 49 Cm 193/2008, v nichž se žalobce J. K. domáhal zaplacení čistého výnosu ze svého podílu na zisku malé vodní elektrárny, ve snaze ztížit či zcela znemožnit uspokojení svých závazků se dohodl se spoluobviněnou A. V. na několika obchodních transakcích, přičemž obviněná koupila dne 4. 4. 2011 obchodní společnost E., IČ XY, dne 3. 5. 2011 změnila její firmu na E. a s platností od 6. 4. 2011 do 22. 2. 2016 zřídila dispoziční právo k účtu této obchodní společnosti ve prospěch obviněného M. P., který v přesně nezjištěný den (pravděpodobně 25. 5. 2011) uzavřel s dražebníkem A – Consulting, a. s., smlouvu o provedení dvou dobrovolných dražeb s cílem dosáhnout příklepu jako originárního způsobu nabytí vlastnického práva k jím vlastněným nemovitostem označeným ve výroku o vině jinou s ním spřízněnou osobou, načež dne 30. 6. 2011 v obci XY, okres XY, vzdálené 177, resp. 179 km od dražených nemovitostí, na základě příklepu licitátora a dražebníka J. P. účelově zaniklo vlastnické právo obviněného k nemovitostem zapsaným v katastrálním území XY a v katastrálním území XY a současně nově vzniklo vydražiteli E., který byl jediným účastníkem dražby, vlastnické právo k těmto nemovitostem, a to za cenu nejnižšího možného podání 8 500 000 Kč ohledně nemovitostí v katastrálním území XY a za cenu nejnižšího možného podání 450 000 Kč ohledně nemovitostí zapsaných v katastrálním území XY, přičemž kupní cena vydražených nemovitostí byla uhrazena pouze fiktivně, čímž oba obvinění zmařili alespoň částečně uspokojení věřitele J. K., který má za obviněným M. P. pohledávku ve výši nejméně 16 637 499,79 Kč, kterou jako druhý věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka M. P. vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 24304/2014, protože hodnota zbývajícího majetku po prodeji nemovitostí obviněného v dražbě byla výrazně nižší než výše dosud nevykonatelné pohledávky J. K., navíc v průběhu roku 2011 obviněný M. P. se svým zbývajícím majetkem nakládal tak, aby z jeho zpeněžení bylo vyloučeno uspokojení pohledávky J. K., konkrétně dne 31. 8. 2011 obviněný M. P. uznal vykonatelným exekutorským zápisem č. j. 098 EZ/80/2011 svůj dluh vůči A. J. ve výši 7 509 764,38 Kč se splatností do 15. 9. 2011, na jehož základě A. J. navrhl exekuci, jež byla vedena pod sp. zn. 140 Ex 00274/11, exekutor Mgr. Jan Vedral zřídil zástavní právo na spoluvlastnickém podílu obviněného na nemovitostech tvořících malou vodní elektrárnu v hodnotě 8 000 000 Kč, v důsledku čehož by ze spoluvlastnického podílu byla přednostně uspokojena pohledávka A. J., přičemž obchodní společnost E. pohledávku A. J. za obviněným dne 26. 6. 2013 odkoupila za kupní cenu 1 800 000 Kč, avšak tento převod pohledávky byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 179 ICm 4098/2015, označen za absolutně neplatný právní úkon, dále obviněný M. P. převedl na obviněnou A. V. svůj podíl na nemovitostech v katastrálním území XY za 31 000 Kč, ačkoli sám jej koupil za 350 000 Kč, a celkem tři dopravní prostředky (automobil, motocykl a čtyřkolku specifikované ve výroku o vině), čímž tedy oba obvinění společným jednáním odstranili majetek obviněného M. P. a způsobili poškozenému J. K. škodu v celkové výši 10 443 278 Kč.
3. Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud odvolací projednal odvolání obou obviněných i poškozeného, rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 11 To 157/2020, tak, že podle §256 tr. řádu všechna odvolání jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l). tr. řádu.
a) Dovolání M. P.
5. Obviněný M. P. výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v obou jeho alternativách, ačkoli v úvahu přichází pouze druhá z nich, podle níž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na dovolací řízení a možnosti přezkumu napadeného usnesení Nejvyšším soudem. Obviněný napadl též odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, a to ve všech jeho výrocích. Nejprve se obviněný ohradil proti nesprávnému zjištění výše pohledávky, kterou podle tvrzení soudů vůči němu uplatňoval poškozený J. K. Připomněl civilní sporná řízení, v nichž právě poškozený uplatnil nároky na podíl ze zisku z provozu malé vodní elektrárny, již oba společně vlastní. Za zásadní obviněný považoval skutečnost, že poškozený nikdy nepodal žalobu podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy nedomáhal se úpravy hospodaření se společnou věcí, což bylo podle něj podmínkou pro požadování rovného podílu na výnosech, přesto však poškozený žalobu na zaplacení podílu z výnosu elektrárny uplatnil. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jako předběžnou otázku týkající se (ne)existence a výše pohledávek poškozeného. Nepřihlédly ani k nulovému zájmu poškozeného účastnit se na zajištění provozu malé vodní elektrárny, přitom civilní judikatura k takovému zohlednění nečinnosti jednoho ze spoluvlastníků nabádá, poukázal konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, uveřejněné pod C 6905 ve svazku 9 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck. Obviněný opakovaně zdůrazňoval vlastní úsilí i výdaje, jež musel vynaložit při provozu malé vodní elektrárny, případně i na doplacení úvěru na její pořízení, využíval k tomu svých osobních věcí, vynaložil peněžní prostředky na dopravu z XY do XY a zpět, ale soudy toto nereflektovaly, hospodaření se společnou věcí omezily na pouhé rozhodování o společném využití majetku. Už vůbec se nezabývaly tím, nakolik obviněný za rozhodné období zhodnotil společný majetek. Obviněný vyjádřil také nesouhlas s tím, že soudy vycházely ze závěrů formalistického incidenčního sporu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 1784/2015.
6. Nesprávného právního posouzení se rovněž soudy dopustily při hodnocení zavinění obviněného, který se minimálně ještě roku 2011 důvodně domníval, že případná pohledávka poškozeného dosahuje mnohem nižší částky, než jakou určily soudy v trestním řízení, a to právě z důvodu svých nemalých výdajů na provoz elektrárny, na nichž se poškozený vůbec nepodílel. Soudy při svých úvahách o naplnění subjektivní stránky trestného činu poukázaly na předběžné opatření z roku 2012, resp. odvolací soud pravděpodobně omylem citoval rok 2015, což mu obviněný v dovolání důrazně vytkl. Podle obviněného takové tvrzení postrádá logiku, pokud je mu za vinu kladeno jednání z roku 2011. Naopak soudy opomněly přihlédnout k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 11 Cmo 360/2009, jímž bylo ve prospěch obviněného potvrzeno zamítnutí návrhu poškozeného na vydání předběžného opatření, jímž se poškozený domáhal průběžného vyplácení částky 102 000 Kč jako zálohy na podílu na výnosech z elektrárny. Obviněný tedy jednal při vědomí tohoto rozhodnutí v právním omylu, což soudy správně měly v rámci úvah o trestu posoudit jako polehčující okolnost podle §41 písm. h) tr. zákoníku.
7. Dále obviněný nesouhlasil s názorem soudů o neplatnosti obou dražeb. Poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 10 C 38/2011 a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 69 Co 276/2014, jimiž naopak civilní soudy konstatovaly platnost dražeb, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 29 ICdo 125/2019, z něhož podle obviněného rovněž vyplývá odlišný právní názor v této otázce, než jaký zaujal trestní a insolvenční soud.
8. Další výhrady obviněného směřovaly proti výroku o trestu, který obviněný označil za nepřiměřeně přísný. Jestliže má vykonat tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody a současně mu byl uložen trest propadnutí nemovitostí v hodnotě téměř 10 milionů Kč, je to v rozporu se zásadou restorativní justice a je tím popřen účel a smysl trestu. Kromě toho mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému ve výši přesahující 10 milionů Kč, avšak kombinace nepodmíněného trestu a trestu propadnutí věci mu splnění této povinnosti ztěžuje. Obviněný upozornil na dobu, která uplynula od spáchání skutku a s odkazem na rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr. se dožadoval mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Současně vyjádřil své rozhořčení nad délkou civilního řízení zahájeného jeho žalobou na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Toto řízení trvalo 14 let a domnívá se, že kdyby bylo skončeno dříve, nikdy by nedošlo k zahájení trestního stíhání jeho osoby. Proto ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se domáhal kompenzace délky tohoto civilního řízení v rámci jemu ukládaného trestu. Konečně odvolací soud přehlédl novelu trestního řádu ( správně tr. zákoníku ) provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., jež navýšila spodní hranici škody velkého rozsahu na deset milionů Kč a která byla platná již v době rozhodování soudu druhého stupně, byť nabyla účinnosti později. Obviněný se domáhal použití pravé retroaktivity ve svůj prospěch, resp. alespoň vysvětlení od odvolacího soudu, z jakých důvodů jím nebyla použita, resp. vznesl požadavek, aby tak učinil Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
9. Vzhledem k uvedeným důvodům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Svůj závěrečný návrh doplnil tak, aby bylo využito ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu o přerušení výkonu rozhodnutí na dobu do rozhodnutí o podaném dovolání, čemuž bylo Nejvyšším soudem vyhověno (viz níže bod 37. tohoto usnesení).
b) Dovolání obviněné A. V.
10. Dovolání obviněné se částečně doslova shodovalo s obsahem dovolání obviněného M. P. Také obviněná A. V. opřela své dovolání ze dne 2. 12. 2020 o shodně citované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, i ona úvodem předložila výčet civilních řízení týkajících se sporů obviněného M. P. a poškozeného J. K., přičemž stejně jako obviněný tvrdila, že o provoz malé vodní elektrárny se staral výlučně obviněný, který k tomu měl s předchozím písemným souhlasem poškozeného udělenou potřebnou licenci od Energetického regulačního úřadu. Navíc obviněná zmínila také civilní spor mezi ní a obviněným, vedený pod sp. zn. 49 Cm 193/2008, jenž byl přerušen konkursním řízením na majetek obviněné (čl. II. bod 6. dovolání obviněné).
11. Obviněná rovněž nesouhlasila s tím, jak se soudy vypořádaly s předběžnou otázkou týkající se otázky existence a výše pohledávky poškozeného za obviněným. Připomněla vysoké náklady, které obviněný vynaložil v souvislosti s provozem malé vodní elektrárny, a trvala na tom, že obviněný tento majetek mnohonásobně zhodnotil. Shodně se spoluobviněným citovala usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, z nějž je patrné, že nečinný spoluvlastník vytýkající nesprávné hospodaření se společnou věcí musí nejprve podat žalobu podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., aby se mohl následně domáhat rovného podílu na výnosech ze společného majetku. Přitom poněkud rozporně obviněná nejprve konstatovala, že o civilních sporech mezi obviněným a poškozeným neměla žádný přehled, poté uvedla, že pohledávku poškozeného za obviněným odhadovala na daleko nižší částku. Z těchto „skutečností“ obviněná dovodila názor, že vylučují naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Mnohem větší prostor než zpochybnění vlastního zavinění obviněná věnovala ve svém dovolání stejné otázce ale ve vztahu k obviněnému M. P. Výhrady formulovala naprosto stejně, jak je uplatnil obviněný ve svém dovolání. Z důvodu stručnosti je proto nebude Nejvyšší soud znovu reprodukovat. K námitce jednání v právním omylu naznačila, že tímto způsobem jednala i ona sama, neboť neznala majetkové vztahy a obsah civilních sporů mezi obviněným a poškozeným. Podle jejího přesvědčení soudy obou stupňů neprokázaly její úmyslné zavinění, pouze presumovaly osobní vztah mezi ní a spoluobviněným, aniž by takové zjištění bylo podloženo důkazy.
12. Uložení peněžitého trestu obviněná označila za likvidační, pokud jí současně soud uložil povinnost společně se spoluobviněným nahradit poškozenému škodu. Podle obviněné jde fakticky o trest propadnutí majetku, protože nemá prostředky na zaplacení náhrady škody. Peněžitý trest v celkové výměře 2 milionů Kč je tedy nejen nepřiměřeně přísný, ale odporuje i své funkci, kterou podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 685/2007, představuje možnost postihnout majetkový prospěch pachatele. Vzhledem k době, která uplynula od spáchání skutku, se obviněná rovněž domáhala mimořádného snížení trestu a také požadovala aplikaci pravé retroaktivity zákona č. 333/2020 Sb.
13. Závěrem svého dovolání proto obviněná shodně se spoluobviněným navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a navrhla též postup podle §265o odst. 1 tr. řádu, tedy přerušení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání. Tomuto návrhu Nejvyšší soud vyhověl, jak bude připomenuto v bodě 37. tohoto usnesení.
14. Dne 5. 5. 2021 bylo Okresnímu soudu v Semilech doručeno další dovolání obviněné A. V. Soud prvního stupně je obratem postoupil Nejvyššímu soudu, u něhož se v té době již nacházel trestní spis vedený u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 154/2019 za účelem konání dovolacího řízení o dovoláních obou obviněných. Nejvyšší soud toto podání však nemohl považovat za včasně uplatněné. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání (§265e tr. řádu) uplynula v pondělí dne 7. 12. 2020, neboť obviněné bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno později než jejímu obhájci, a to 5. 10. 2020 a konec lhůty ke dni 5. 12. 2020 připadal na sobotu, bylo tedy nutné jej posunout na nejbližší pondělí 7. 12. 2020 jako nejbližší pracovní den. Nejvyšší soud po tomto datu nemohl přihlížet k jakýmkoli následným podáním pozměňujícím důvody a rozsah původního dovolání anebo k doplňujícím argumentům k již uplatněným důvodům dovolání. Veškeré modifikace podaného dovolání je obviněný oprávněn činit výhradně ve dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po jejím uplynutí nemají právní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Nejvyšší soud se proto obsahem opožděného podání obviněné nezabýval.
c) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním
a replika obviněné
15. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který za právní námitku obviněných považoval výhrady proti nesprávnému užití ustanovení §137 a 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a námitky proti naplnění subjektivní stránky, avšak s žádnou z nich se neztotožnil. K nesprávné aplikaci citovaných ustanovení občanského zákoníku podle státního zástupce nedošlo, nevyplývá z nich totiž, že by možnost spoluvlastníka uplatnit své dílčí právo brát ze společné věci užitky byla podmíněna rozhodnutím spoluvlastníků nebo soudu o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2. Státní zástupce vysvětlil, z jakých důvodů obvinění nesprávně interpretovali rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, jež se zásadně týkalo aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud se obvinění domnívali, že mezi obviněným a poškozeným mohla vzniknout tzv. societas, společnost, pak i u ní by měli zásadně stejné podíly na majetku získaném společnou činností do spoluvlastnictví ve smyslu §834 nebo §835 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Nesouhlasil ani s tvrzením obviněných, že by soudy bez dalšího převzaly závěry civilních soudů při řešení předběžné otázky, soudy tato rozhodnutí nemohly ignorovat, vedeny byly především závěry ze znaleckých posudků, jež byly vyhotoveny pro účely civilních řízení.
16. Ohledně subjektivní stránky se státní zástupce vyjádřil k její vědomostní složce, již obvinění zpochybňovali. Zdůraznil, že bez ohledu na průběh civilních sporů si obviněný musel být vědom, jaké výše dosahují příjmy i náklady související s provozem malé vodní elektrárny, což byly jediné zásadní údaje pro určení výše pohledávky poškozeného. U obviněné A. V. státní zástupce nepochyboval o prokázaném soužití s obviněným a její součinnosti při provádění dražeb. Právě s ohledem na vyvolávací cenu v dražbách v řádech milionů Kč muselo být obviněné zřejmé, že závazky obviněného, resp. pohledávka poškozeného za obviněným rozhodně není bagatelní.
17. Námitky proti nepřiměřeně přísným trestům státní zástupce nepovažoval za schopné naplnit deklarovaný dovolací důvod, ale ani důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož užitím lze výrok o trestu přezkoumat. Státní zástupce nespatřuje žádné pochybení soudů při ukládání druhu a výměry trestů, u obviněného byly zjištěny přitěžující okolnosti, zejména čin byl spáchán s rozmyslem, a trest odnětí svobody mu byl ukládán na samé spodní hranici. Obvinění neprojevili lítost a vzhledem k tomu doba od spáchání skutku nemohla mít vliv na výměru trestu. Souhlasil se soudy, že trest propadnutí věci respektuje zájem poškozeného, který může za podmínek zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů, požádat o uspokojení svého nároku z prostředků získaných výkonem trestu propadnutí věci a peněžitého trestu. Soud se také zabýval majetkovými a osobními poměry obviněných a s ohledem na jejich vlastnictví dalších nemovitostí nebylo uložení peněžitého trestu obviněné ani trestu propadnutí věci obviněnému vyloučeno. Podotkl také, že k zákonu č. 333/2020 Sb., který byl sice platný, ale nikoli účinný, nelze v trestním řízení přihlížet.
18. Dovolání obviněných M. P. a A. V. proto státní zástupce vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná a navrhl je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zároveň vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
19. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagovala obviněná A. V. Ta ve svém podání nejprve upozornila na zaslání podnětu ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Tento podnět učinila obchodní společnost E. dne 3. 5. 2021 z toho důvodu, že jí bylo v tomto trestním řízení upřeno právo účastnit se ho jako zúčastněná osoba ve smyslu §42 tr. řádu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1147/2020, uveřejněného pod č. 28/2021 Sb. rozh. tr., nelze zabrat (nebo zajistit) věci osobě, jíž nebylo přiznáno právo být v postavení tzv. zúčastněné osoby a která nebyla o svých právech náležitě poučena. Velký význam podle obviněné přisuzuje postavení zúčastněné osoby také Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/2020, fakticky rozšířil okruh zúčastněných osob podle §42 tr. řádu. K této vadě trestního řízení by měl přihlédnout i Nejvyšší soud, protože obchodní společnosti E. má být propadnut mnohamilionový majetek, a státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství obviněná vytkla, že toto pochybení orgánů činných v trestním řízení ve svém vyjádření k dovoláním nijak nereflektuje. Dále se státní zástupce podle obviněné zcela opomenul zmínit o tom, že malá vodní elektrárna byla stále v provozu výhradně zásluhou obviněného M. P. V podstatě setrvala na svých dovolacích argumentech, jimiž se snažila vyvrátit jakékoli nároky poškozeného J. K. na podíl na zisku malé vodní elektrárny. Oponovala výslovně úvahám státního zástupce vyjádřeným v bodě 4., jimiž odmítl výtky obviněných proti průběhu a rozhodnutí v incidenčním sporu. Namítla také, že státní zástupce přehlédl pochybení soudů, pokud proti obviněným použily rozhodnutí, jež v rozhodné době ještě vůbec neexistovalo. Obdobně se státní zástupce vůbec nevyjádřil k obviněným namítanému právnímu omylu. Konečně za problematické obviněná označila ustanovení zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení, podle nichž může být za splnění řady podmínek ze zpeněžení věci, která propadá státu, uhrazena škoda poškozenému, čímž by obviněná byla částečně zproštěna povinnosti hradit škodu. Na to se ale nelze spoléhat, protože závisí na přinejmenším dvou zcela nahodilých událostech, zda si poškozený podá žádost, která musí formálně obstát, a zda se státu podaří do jednoho roku propadnutý majetek zpeněžit. V majetkové sféře obviněné tak byly vytvořeny nejistoty. Závěrem obviněná vyjádřila názor, že její dovolání je důvodné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dospěl k závěru, že část námitek uplatněných obviněnými směřuje proti použití hmotného práva a odpovídá proto důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
21. Jak už bylo konstatováno pod bodem 4. a 5. tohoto usnesení, obvinění shodně uplatnili obě alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Právní relevanci však bylo možné přiznat pouze druhé alternativě, protože procesní podmínky pro zamítnutí odvolání obviněných splněny byly, odvolací soud konal veřejné zasedání a odvolání řádně projednal, ostatně obvinění žádné konkrétní vady procesního postupu odvolacího soudu v tomto ohledu ani nenamítali. Pokud však obvinění současně tvrdili nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež zatěžovalo již řízení před soudem prvního stupně, řádně uplatnili druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
b) K dovolacím námitkám obou obviněných, které odpovídají dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
23. Vzhledem k tomu, že převážná většina dovolacích námitek obou obviněných se shoduje, Nejvyšší soud se jimi bude zabývat souhrnně a vedle toho se vyjádří k některým samostatným výhradám každého z obviněných. Jak již bylo naznačeno shora, obviněný M. P. i obviněná A. V. uplatnili řádně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, některé jejich konkrétní argumenty mířily proti naplnění znaků subjektivní a zčásti též objektivní stránky zločinu, jímž byli uznáni vinnými a také proti jinému hmotněprávnímu posouzení, avšak z níže uvedených důvodů je Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
24. Nejprve je nutné upozornit na to, že stěžejní výhrady obviněných týkající se zohlednění výše nákladů na provoz malé vodní elektrárny, které v rozhodném období vynaložil výlučně obviněný M. P. a také způsobu vypořádání spoluvlastnictví k tomuto podniku, byly součástí obhajoby zejména obviněného od počátku trestního řízení. Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu shledal, že zejména soud prvního stupně se těmito otázkami pečlivě zabýval a vypořádal se důsledně a naprosto správně s uplatněnou obhajobou. Podle Nejvyššího soudu tak soud učinil srozumitelným způsobem a poukázal na přesvědčivé argumenty k vyvrácení obrany obviněných. Žádnou výhradu nemá Nejvyšší soud ani proti výkladu a aplikaci civilních rozhodnutí a odpovídající judikatury k otázkám podílového spoluvlastnictví a vypořádání mezi spoluvlastníky na posuzovaný vztah mezi obviněným M. P. a poškozeným J. K. V rámci řešení tzv. předběžné otázky (ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu), zda existoval závazkový právní vztah mezi druhým jmenovaným jako věřitelem a prvním z nich jako dlužníkem a co bylo jeho obsahem, okresní soud zrekapituloval dokazování, které probíhalo v civilních sporech mezi těmito dvěma osobami a které se týkalo vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k malé vodní elektrárně, resp. určení výše podílu na zisku každého z nich. Dále Okresní soud v Semilech přihlédl k probíhajícímu insolvenčnímu řízení vedenému na majetek obviněného jako dlužníka i k incidenčním sporům, které v rámci insolvenčního řízení probíhaly (body 32. až 49. odůvodnění rozsudku). Jak okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, předběžnou otázku týkající se zjištění pohledávky poškozeného za obviněným hodnotil zcela samostatně, nicméně rozhodnutí civilních soudů, především pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 179 ICm 1784/2015, se stal podkladem pro jeho vlastní právní úvahy, v nichž neshledal důvod se od výsledku zmíněného civilního sporu odchýlit. Okresní soud se rovněž podrobně zabýval výsledky znaleckého zkoumání, které bylo opatřeno v těchto civilních řízeních a provedl je v trestním řízení jako listinné důkazy. Okresní soud v Semilech tedy postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, např. s rozhodnutím č. 17/2009 Sb. rozh. tr., podle něhož otázku existence a obsahu právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně i tehdy, pokud existence takového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž soud není v trestním řízení vázán, avšak nemůže je pominout, a proto jím provede důkaz, zhodnotí je v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá. Své vlastní právní závěry ohledně závazkového právního vztahu mezi obviněným coby dlužníkem a poškozeným coby věřitelem okresní soud pečlivě a zejména přesvědčivě vyložil v bodech 50. až 54. svého rozsudku. Samostatně se potom soud zabýval významnou částí obhajoby obviněného týkající se výdajů souvisejících s provozem malé vodní elektrárny, které měly být odečteny od nároku poškozeného na podíl na zisku malé vodní elektrárny. Přitom okresní soud správně a přiléhavě poukázal na výklad civilních soudů, v souladu s nímž dospěl k závěru, že obviněný jako spoluvlastník, který nakládal se společným majetkem bez souhlasu druhého spoluvlastníka – poškozeného J. K., mohl úspěšně požadovat jen finanční částky, které vynaložil na údržbu společné věci a na další nezbytné náklady. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením této otázky okresním soudem, právní výklad, o který opřel své úvahy, odpovídá srovnatelným případům a jejich řešením v soudní praxi, přičemž na doplnění lze odkázat na rozhodnutí č. 91/2012 Sb. rozh. civ., v němž je shodně s názory zmíněnými okresním soudem konstatováno, že investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními spoluvlastníky nemající základ v tzv. majorizaci, zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu, avšak nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví. Nutno zdůraznit, že obviněný M. P. skutečně nakládal se společným podnikem, který tehdy účinná právní úprava definovala jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, tedy věc hromadnou, na jejíž právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu (§5 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, nahradil v §502 pojem podnik pojmem obchodní závod), bez souhlasu druhého spoluvlastníka J. K. (srov. vyjádření J. K. u hlavního líčení, č. l. 2262 tr. spisu). Ten sice jako spoluvlastník jedné ideální poloviny malé vodní elektrárny dne 27. 11. 2001 písemně udělil souhlas pro použití malé vodní elektrárny jako celku k vydání rozhodnutí o nakládání s vodami (srov. č. l. 719 tr. spisu), avšak rozhodně nelze souhlasit s obviněnými, že by souhlas J. K. byl udělen ve prospěch držitele licence fyzické osoby M. P. Do té doby byl od roku 1996 držitelem autorizace (resp. později se jednalo o licenci) na výrobu elektřiny v malé vodní elektrárně XY podnikatel E., v níž obviněný a poškozený působili (a dosud působí) jako jediní dva jednatelé a společníci se stejným obchodním podílem. Poškozený vcelku důvodně předpokládal, že výrobu elektřiny bude i nadále provozovat obchodní společnost, v níž oba zastávali stejné pozice a byli jejími společníky. Pravdivost výpovědi poškozeného nebyla provedeným dokazováním nijak zpochybněna. Ostatně E., byla evidentně založena za účelem výroby elektrické energie právě v malé vodní elektrárně v podílovém spoluvlastnictví obviněného a poškozeného, její existence bez příslušného povolení energetického regulačního úřadu postrádala smysl. Stejně tak by bylo nelogické, aby poškozený dobrovolně ztratil vliv na provoz malé vodní elektrárny. Ani Nejvyšší soud tedy nepochybuje, že obviněný využil částečně neurčitého písemného souhlasu poškozeného a bez vědomí poškozeného jako spolumajitele malé vodní elektrárny J. K. získal licenci k výrobě elektrické energie pro sebe jako fyzickou osobu. Podobně pak bez souhlasu poškozeného nakládal se společným majetkem, není mu odpíráno, že by k jeho provozování na něj nevynaložil určité výdaje, ale také podle svého uvážení zacházel se ziskem obdrženým z podnikání malé vodní elektrárny. Okresní soud v Semilech tedy vyčíslil pohledávku poškozeného J. K. za obviněným M. P. ve výši 16 637 494,79 Kč a učinil tak především s ohledem na výsledky znaleckých zkoumání provedených v jednotlivých civilních řízeních, jak již byla zmiňována. V rámci civilního sporu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 26/2006 vypracoval znalecký posudek znalecký ústav Hydroprojekt CZ a posléze ještě znalec Ing. Ladislav Satrapa, Csc. V obou posudcích bylo shodně zjištěno, že za období od roku 2002 do konce roku 2006 činil rozdíl mezi výnosy a náklady na běžnou údržbu a nutné opravy cca 5 milionů Kč (srov. písemné podklady ze spisu 35 Cm 26/2006, které byly v trestním řízení provedeny jako důkaz podle §213 odst. 1 tr. řádu), přičemž nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014 bylo obviněnému nakonec uloženo uhradit J. K. i s příslušenstvím částku 3 894 501,50 Kč s příslušenstvím konkretizovaným ve výroku tohoto rozsudku (srov. č. l. 11 tr. spisu). Také v dalším civilním řízení o žalobě J. K. o zaplacení podílu na výnosech z malé vodní elektrárny XY v letech 2007 až 2012, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 193/2008, bylo provedeno podrobné zkoumání znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s., jehož znalecký posudek byl spolu s dalšími listinami z tohoto civilního řízení opět proveden jako důkaz v trestním řízení podle §213 odst. 1 tr. řádu. Podle závěrů tohoto znaleckého ústavu činil rozdíl mezi výnosy a nutnými výdaji malé vodní elektrárny XY za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2012 téměř 11,5 milionů Kč, z čehož by tedy poškozenému měla náležet jedna polovina plus příslušenství. K prohlášení konkursu na majetek obviněného ke dni 14. 1. 2015 činil souhrn pohledávek žalovaných poškozeným včetně příslušenství 16 637 494,79 Kč (od roku 2002 do roku 2006 včetně příslušenství ve výši 6 574 167,52 Kč a od roku 2007 do zjištění úpadku obviněného včetně příslušenství ve výši 10 063 332,27 Kč). Tyto skutečnosti přehledně vyplývají mimo jiné z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. MSPH 179 Icm 1784/2015-53 (srov. č. l. 2131 tr. spisu), z jehož odůvodnění je dále zřejmé, že pohledávka J. K. za obviněným za období od roku 2007 do konce roku 2012 činila celkem 5 608 848,32 Kč a dále že výši této pohledávky nepopřel ani insolvenční správce. Z přehledné tabulky znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., na str. 16 jeho znaleckého posudku (č. l. 371 tr. spisu) je dále patrno, že za rok 2012 poškozenému náležel jeho podíl na čistém zisku ve výši 1 145 150,50 Kč (po odečtení nutných nákladů zjištěných posudkem ve výši 1 309 605 Kč od tržeb z prodeje elektrické energie ve výši 3 599 906 Kč a následném vydělení dvěma), bez něhož činí podíl poškozeného na čistém zisku za roky 2007 až 2011 částku ve výši 4 463 697,82 Kč, k tomu však stále nebyly přičteny úroky z prodlení. Není tedy pochyb o tom, že výše splatné pohledávky poškozeného za obviněným v roce 2011 (počítaje jeho nárok na podíl ze zisku malé vodní elektrárny od roku 2002) přesahovala hodnotu zcizeného nemovitého majetku dlužníka, která byla znaleckými posudky stanovena na celkovou částku 10 433 278 Kč. Z toho je evidentní, že soudy obou stupňů postupovaly výlučně ve prospěch obou obviněných, pokud při stanovení výše škody nepřihlédly také k hodnotě podílu obviněného na nemovitostech v katastrálním území XY a k hodnotě automobilů, jež byly v roce 2011 také účelově převedeny na spoluobviněnou A. V. Také tento majetek totiž mohl být použitelný k uspokojení oprávněného nároku poškozeného jako věřitele obviněného, který jej však za přispění spoluobviněné A. V. z dosahu poškozeného odstranil. Protože ze zbývajícího majetku obviněného mohla být pohledávka poškozeného J. K. uspokojena jen v minimální výši, dospěly soudy k závěru, že obvinění M. P. a A. V. svým společným jednáním zmařili alespoň částečné uspokojení věřitele obviněného. Lze shrnout, že námitky obviněných proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s předběžnou otázkou, tedy s otázkou existence a výše pohledávky mezi obviněným a poškozeným, nemohly v dovolacím řízení obstát.
25. Pokud se obvinění s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, hájili tím, že poškozený měl správně nejprve podat žalobu na úpravu hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jejich výtky neměly opodstatnění a především nemohly ovlivnit trestní odpovědnost obviněných za spáchání projednávaného skutku. Nicméně Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí konstatovat, že obvinění především nesprávně interpretovali citované usnesení senátu Nejvyššího soudu 28 Cdo, v němž byla řešena skutkově odlišná situace. Podstatou byl rozpor nároku spoluvlastníka na zaplacení jeho podílu na nájmu s dobrými mravy, tedy otázka aplikace ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. V rámci odůvodnění svého usnesení se tento senát sice zmínil také o ustanovení §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, když se vyjadřoval k námitkám žalobkyň (spoluvlastnic domu), jimiž kritizovaly žalovanou (spoluvlastnici domu) za to, jakým způsobem společnou nemovitost spravovala. Podle soudu nemohly být uvedené námitky řešeny v rámci řízení o žalobě na zaplacení podílu na nájmu, ale tato otázka mohla být vyřešena v řízení o žalobě na úpravu hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud se však v citovaném rozhodnutí rozhodně nevyjádřil v tom smyslu, že by žaloba na úpravu hospodaření se společnou věcí musela nutně předcházet žalobě na zaplacení podílu na zisku ze společné věci, jak tvrdili obvinění ve svých dovoláních. Namítané nesprávné právní posouzení ustanovení §137 až 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, v posuzované trestní věci tedy Nejvyšší soud neshledal.
26. Ani výhrady obviněných proti závěru soudů o neplatnosti dražeb nebyly opodstatněné. Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 3. 2014, č. j. 10 C 38/2011-208, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 11. 2014, č. j. 69 Co 276/2014-294, na něž obvinění v dovoláních poukazovali a jež podle jejich názoru vypovídaly naopak o platnosti dražeb, se otázkou platnosti dražeb vůbec nezabývaly. Byla jimi zamítnuta žaloba poškozeného J. K. na neplatnost dražeb, avšak stalo se tak výhradně z formálního důvodu, neboť žalobce J. K. nebyl podle zákona o veřejných dražbách k takové žalobě aktivně legitimován. Nešlo tudíž vůbec o posouzení platnosti či neplatnosti obou dražeb, ale o samotnou procedurální otázku takového řízení. Dále obvinění citovali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 29 ICdo 125/2019, avšak ani to nemohlo vést k výkladu o neplatnosti dražeb, protože tímto rozhodnutím Nejvyšší soud pouze odložil právní moc dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 179 ICm 3930/2015, 101 VSPH 271/2019-287, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 179 ICm 3930/2015, kterým byla zamítnuta žaloba obchodní společnosti E. na vyloučení nemovitostí, které získala v dražbě dne 30. 6. 2011, z majetkové podstaty dlužníka – obviněného M. P. V rámci tohoto incidenčního sporu soudy obou stupňů naopak vyslovily neplatnost dražby z 30. 6. 2011, tato rozhodnutí napadla obchodní společnost E. dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019, který Nejvyšší soud provedl jako důkaz v tomto dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 293/2021 v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021. Z rozsudku senátu č. 29 vyplývá, že ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 29 ICdo 142/2019, se neodchýlil od názoru o neplatnosti právních úkonů, jimiž byly veřejné dražby dobrovolné, jak je předtím vyslovil Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, a proto nelze spatřovat vadu v hodnocení důkazů Okresním soudem v Semilech v posuzované trestní věci, pokud dospěl k naprosto shodnému závěru, tedy, že obě dražby nebyly provedeny zákonným způsobem, jsou proto simulovaným (zdánlivým) právním úkonem. Tento výklad odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, v níž se zabýval tématem fingovaných veřejných dražeb, a který vychází primárně z názoru, podle něhož veřejnou dražbou dobrovolnou není jednání, které sledují jiný než zákonem předvídaný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, a ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013).
27. V návaznosti na již uvedené argumenty posoudil Nejvyšší soud jako nepřípadnou výtku obviněných proti odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1386/2009. Obvinění se ohradili, že toto rozhodnutí bylo publikováno později, než došlo k žalovanému jednání, a proto se s ním neměli možnost seznámit. Je třeba uvést na pravou míru, že judikatura formuje a shrnuje již existující rozhodovací praxi soudů, tím se snaží sjednotit případné rozdílné právní úvahy týkající se konkrétní právní otázky, čímž přispívá též k rozšíření právního povědomí širší veřejnosti. Rozhodně nebylo možné pohlížet na citované rozhodnutí jako na převratný, neočekávaný či překvapivý přístup soudů k vypořádání podílového spoluvlastnictví, který by do doby vydání rozhodnutí nebyl v soudní praxi používán. Ostatně k dané problematice byla soudem prvního stupně citována i starší judikatura, s níž se obvinění měli dostatek času seznámit, pokud by o to projevili zájem.
28. Na druhou stranu lze přiznat opodstatnění námitce proti argumentu soudů, že obviněný M. P. byl výslovně předběžným opatřením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 upozorněn na možnost nárokovat pouze náklady spojené s údržbou a nutnými opravami, jestliže nakládá se společným majetkem bez souhlasu druhého spoluvlastníka. Tato část odůvodnění rozhodnutí soudů v posuzované věci, kterou argumentovaly k naplnění subjektivní stránky, nebyla zcela vhodná, protože s obsahem tohoto rozhodnutí, jež směřovalo výhradně k osobě obviněného, skutečně v době prodeje nemovitostí v dražbách seznámen být nemohl. Toto pochybení však rozhodně nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného (ani obviněné) za zločin podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku [resp. u obviněné podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], neboť skutečnost, že spoluvlastník nakládající se společným majetkem bez souhlasu ostatních spoluvlastníků má nárok jen na nutné výdaje, byla veřejně známa ze soudní praxe již před vydáním předběžného opatření směřujícího výslovně na osobu obviněného, resp. před prodejem nemovitostí v dražbách. Jde však o marginální nesprávnost v argumentaci soudů, která sama o sobě rozhodně nemohla svědčit o chybějícím úmyslném zavinění ani jednoho z obviněných.
29. Co se týká subjektivní stránky trestného činu poškození věřitele, proti jejímuž naplnění se ohradili oba obvinění, okresní soud v bodech 57. a násl. svého rozsudku vyložil, co ho vedlo k závěru o jednání obou obviněných ve shodě, a konkrétní závěry o přímém úmyslu obviněného a minimálně nepřímém úmyslu obviněné uvedl v bodě 74. rozsudku. Ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o zjevném úmyslu obviněných M. P. a A. V. zabránit nebo alespoň ztížit uspokojení pohledávky J. K. účelovým převodem hodnotného nemovitého majetku obviněného na obchodní společnost E. Obviněná po dohodě s obviněným zakoupila obchodní podíl v této obchodní společnosti a formálně ji ovládala, přičemž zřídila ihned ve prospěch obviněného dispoziční právo k účtu této obchodní společnosti, která poté vydražila jeho osobní nemovitosti. Z těchto jen stručně shrnutých skutečností lze dovodit, že obviněný ve spolupráci se spoluobviněnou i nadále udržoval faktickou kontrolu nad původně svým osobním nemovitým majetkem, který ovšem nebyl již v jeho vlastnictví a nemohl tedy sloužit k uspokojení pohledávky věřitele obviněného. Veškeré zjištěné okolnosti proto jasně svědčí o vysoce promyšleném jednání, ať už jde o nestandardní způsob provedení dražeb (dražby proběhly na místě vzdáleném cca 180 km od dražených nemovitostí, účastnila se jich výhradně E. zastoupená obviněnou, která převzala tuto obchodní společnost dne 3. 5. 2011, přičemž samotná společnost vznikla krátce předtím dne 2. 3. 2011), o fiktivní způsob úhrady kupní ceny (srov. bod 62. rozsudku okresního soudu), o následné jednání obviněných po dražbách (uznání dluhu obviněného vůči věřiteli A. J., jehož pohledávku za obviněným ve výši 7,5 milionů Kč zakoupila E. za 1,8 milionů Kč, a převody dalšího majetku obviněného na obviněnou), nebo o fakt, že platnost veřejné dražby věřitel obviněného, v jehož evidentní neprospěch dražba proběhla, nemohla být J. K. napadena žalobou u soudu. Tyto, ale i další skutečnosti podrobně uvedené zejména v odůvodnění rozsudku okresního soudu jasně svědčí o správném právním názoru soudů, že obviněný M. P. spolu se spoluobviněnou jednali se záměrem znemožnit uspokojení pohledávky poškozeného J. K., který se již soudní cestou domáhal vyplacení svého podílu na zisku z podnikání malé vodní elektrárny. Právě způsob jednání obviněného i doba, kdy začal se svým osobním majetkem nakládat jasně potvrzují přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak v jeho vědomostní, tak i volní složce.
30. Obviněná A. V. se v otázce svého zavinění bránila tím, že o dluzích obviněného vůči J. K. nevěděla, resp. neznala jejich výši. Nejvyšší soud se i v tomto ohledu zcela ztotožnil se správnými úvahami soudů nižších stupňů v rámci podrobného hodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazů. Proto lze odkázat především na dostatečně podrobné a srozumitelné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Zejména v bodech 28. až 31. a 58. až 62. je vysvětleno, na základě jakých okolností nebylo pochyb o úzké osobní vazbě mezi obviněnou A. V. a obviněným M. P. Nejvyšší soud připomíná, že obvinění spolu žili po určitou dobu jako partneři, byli si blízcí i v obchodních vztazích a zjevně mezi nimi panovala naprostá důvěra a spolehlivost jeden na druhého. Jinak si lze jen stěží představit, že by obviněný převedl bez protihodnoty svůj majetek poměrně vysoké hodnoty na cizí osobu, resp. obchodní společnost, jejíž obchodní podíl vlastní taková cizí osoba a riskoval by, že s ním bude dále nakládáno bez jeho vůle. Obviněná A. V. tedy musela disponovat nadstandardní důvěrou obviněného M. P., poskytla mu součinnost při jeho snaze v podstatě fiktivně se zbavit vlastního majetku a odstranit jej z dosahu J. K., lze proto logicky očekávat, že věděla podrobnosti o jeho problémech s poškozeným, nicméně přinejmenším na základě hodnoty dražených nemovitostí musela nabýt informaci o přibližné výši pohledávky poškozeného za obviněným. Nelze než souhlasit se soudy obou stupňů v otázce posouzení zavinění obviněné jako eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
c) K námitkám, které neodpovídaly dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
31. Ať už dovolací soud shledá výrok o vině vadným či správným bez nutnosti jeho změny, byli obvinění přesvědčeni o nepřiměřené přísnosti jim uložených trestů. Soudy obou stupňů podle jejich názoru zejména nepřihlédly k době, která uplynula od spáchání skutku, přičemž právě tuto okolnost měly vzít v potaz, jak mj. vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, podle kterého doba 10 let, která uplynula od protiprávního jednání, opodstatňuje mimořádné zmírnění trestu odnětí svobody, zejména pokud byl obviněnému jako vedlejší trest uložen ještě peněžitý trest, k čemuž se Nejvyšší soud shodně vyjádřil také v usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, obě tato rozhodnutí byla uveřejněna pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. Obviněný M. P. spatřoval nepřiměřenost jemu uloženého trestu v kumulaci nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci, které byly doplněny ještě v adhezním řízení uloženou povinností zaplatit poškozenému náhradu škody. Domáhal se také kompenzace za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, které trvalo 5 roků, k čemuž podotkl, že spor o vypořádání podílového spoluvlastnictví trval 14 let, a vyslovil domněnku, že skončilo-li by toto civilní řízení v roce 2007, k trestnímu stíhání obviněného by vůbec nedošlo. Obviněná A. V. zase samostatně označila jí uložený peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč za likvidační. Uvedenými argumenty tedy obvinění brojili proti nepřiměřeně přísným trestům, které jim byly uloženy rozsudkem odvolacího soudu. Jejich výtky však neodpovídaly zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani speciálnímu důvodu proti vadám trestu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který ani obvinění neuplatnili.
32. Námitky proti nepřiměřenosti trestu, který byl obviněnému uložen, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a musí odpovídat jedné ze dvou zákonných variant. První z nich předpokládá vadu spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, druhá pak v tom, že soud uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou ve vztahu k výroku o trestu jen jiné vady záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem v této trestní věci ani nepřipadaly v úvahu, neboť žádnému z obviněných nebyl ukládán úhrnný, souhrnný nebo společný trest odnětí svobody. Nejvyššímu soudu ani s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Nutno navíc podotknout, že tresty uložené obviněnému M. P. a obviněné A. V. se nejeví být zjevně excesivními, nepřiměřenými jejich osobám, majetkovým poměrům a povaze a závažnosti zločinu, jímž byli uznáni vinnými, jakož i možnostem jejich nápravy, jak stanovují základní pravidla obsažená v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Ani délka trestního řízení (úkony trestního řízení byly zahájeny dne 20. 4. 2015, viz č. l. 68 tr. spisu, ale trestní stíhání obviněných bylo zahájeno usnesením ze dne 21. 11. 2018, viz č. l. 1297 tr. spisu, odsuzující rozsudek vyhlásil soud prvního stupně dne 24. 2. 2020 a o odvoláních obviněných i poškozeného rozhodl soud druhého stupně usnesením ze dne 25. 8. 2020) nepředstavuje exces v porovnání s obdobnými případy majetkové trestné činnosti. Rozhodně je nutné odmítnou názor vyslovený v dovoláních, aby eventuální civilní spor mezi poškozeným a některým z obviněných, resp. jeho délku, kompenzoval trestní soud ve výroku o trestu obviněnému, který je účastníkem takového civilního řízení.
33. Shodně se obvinění dále ohradili proti postupu Okresního soudu v Semilech v adhezním řízení, pokud majetek obviněného, který mohl sloužit k uspokojení pohledávek poškozeného, nechal propadnout státu, a to za situace, kdy se obviněný nachází v konkursním řízení. Ačkoli poškozený může žádat o uspokojení jeho majetkového nároku podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřili obvinění pochybnost, jestli je to reálné v poměrně krátké zákonné lhůtě. Naznačili, že v důsledku rozhodnutí soudů v adhezním řízení zůstane majetek obviněného státu a naopak bez prostředků zůstane poškozený, jehož pohledávku obviněný nacházející se v konkursu nebude schopen uspokojit. Ani tyto výhrady nemohly naplnit zvolený dovolací důvod. Jejich podstata totiž spočívá ve zpochybnění samotného výroku o trestu, jak bylo zmíněno v předcházejícím bodě tohoto usnesení, námitky nesměřují proti samotnému výroku o povinnosti obviněných nahradit společně a nerozdílně poškozenému škodu, to znamená proti hmotněprávním podmínkám jejich odpovědnosti za vznik této škody, případně proti procesním vadám adhezního řízení. Proto se Nejvyšší soud nebude dále k této části dovolání obviněných vyjadřovat, neboť obviněný se v tomto rozsahu ocitli mimo rámec dovolacího přezkumu.
34. Pokud obvinění namítli, že obviněný M. P. jednal v právním omylu, a soudy měly správně při ukládání trestu přihlédnout k této polehčující okolnosti a užít ustanovení §41 písm. h) tr. zákoníku, v podstatě se domáhali uložení mírnějšího trestu, resp. opět brojili proti nepřiměřeně přísnému trestu. Rozhodně nelze k této námitce přihlížet u obviněné A. V., neboť dovolání může obviněný podat pouze proti výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, nikoli proti výroku učiněném ohledně spoluobviněné osoby [srov. §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Jak bylo vysvětleno shora v bodech 31. a 32. tohoto usnesení, jde o výhrady neodpovídající zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu. Obvinění na svou obhajobu poukazovali na listinu založenou na č. l. 347 tr. spisu (obvinění v dovoláních omylem uvedli č. l. 348), kde se nachází usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 11 Cmo 360/2009. Tímto rozhodnutím vrchní soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 49 Cm 193/2008-2, jímž byl zamítnut návrh žalobce J. K. na vydání předběžného opatření, aby žalovanému M. P. byla uložena povinnost platit žalobci měsíčně 102 000 Kč. Vrchní soud v citovaném usnesení dovodil, že „návrh žalobce představuje měsíční splácení dlužné částky dosud soudem nepřiznané“ a že „vyhověním takovému návrhu by se nepochybně jednalo o prejudici sporu, což úprava předběžného opatření nedovoluje“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí tudíž rozhodně nevyplývá, že by poškozený vůbec neměl nárok na podíl ze zisku z provozu malé vodní elektrárny, ale jen to, že před samotným skončením sporu o meritu věci, nelze vydat předběžné opatření potvrzující případný úspěch žaloby. Je proto vyloučeno, aby obvinění na podkladě tohoto rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu žalobce J. K. mohli nabýt dojmu, že obviněný (resp. žalovaný) M. P. nemá vůči poškozenému jakékoli závazky. Veškeré zjištěné skutkové okolnosti vyplývající ze spisového materiálu svědčí o pravém opaku. Zhruba ve stejnou dobu, konkrétně dne 26. 3. 2010, Městský soud v Praze uložil rozsudkem pod sp. zn. 35 Cm 26/2006 (byť nepravomocně) obviněnému (v civilním řízení žalovanému) M. P. zaplatit poškozenému (v civilním řízení žalobci) J. K. téměř 4 miliony Kč s příslušným úrokem z prodlení, přičemž se šlo o částku připadající na 50% podíl na zisku malé vodní elektrárny za období od roku 2002 do konce roku 2006. Tento rozsudek byl k odvolání žalovaného sice zrušen, avšak to se stalo až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 2 Cmo 202/2010, (srov. č. l. 624 tr. spisu), a to z důvodu potřeby doplnit znalecký posudek ve vztahu k nákladům na provoz malé vodní elektrárny, tedy nikoli proto, že by byl zpochybněn samotný nárok žalobce, resp. poškozeného J. K. na podíl na zisku malé vodní elektrárny. Především je ale významné, že ke zcizení nemovitostí vlastněných obviněným ve veřejné dražbě došlo v červnu, resp. v srpnu, roku 2011, tedy v době, kdy si s ohledem na citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010 musel být vědom, že jeho povinnost hradit polovinu z výnosů malé vodní elektrárny bude s největší pravděpodobností nevyhnutelná. Nejvyšší soud přitom nepochybuje, že obviněný o existenci svých závazků vůči poškozenému musel vědět od samotného počátku, a to s ohledem na podílové spoluvlastnictví majetku, který tvořila malá vodní elektrárna, sporná mohla být maximálně samotná výše těchto závazků za jednotlivá období. K již uvedenému je možné ještě upozornit na to, že sám obviněný již v roce 2001 v jím podaném návrhu na vydání předběžného opatření sliboval vyplácet poškozenému J. K. poloviční podíl na zisku do doby pravomocného vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. č. l. 897 tr. spisu), tudíž musel mít konkrétnější představu o nároku poškozeného díky jeho znalosti výše dosahovaného zisku za rozhodná období. Lze uzavřít, že tvrzení o jednání v právním omylu v důsledku vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 11 Cmo 360/2009-85, nebylo možné v posuzovaném případě akceptovat.
35. Zcela totožně oba obvinění požadovali, aby v jejich trestní věci byla uplatněna pravá retroaktivita zákona č. 333/2020 Sb., jímž byly změněny hranice výše škody. Škodou velkého rozsahu se s účinností od 1. 10. 2020 rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Proto podle obviněných nemůže obstát ta část odůvodnění rozhodnutí soudu, kde soud vysvětluje, že byla výrazně překročena spodní hranice škody velkého rozsahu, jež tehdy činila 5 000 000 Kč. Ačkoli se formálně tato námitka jevila jako právní, postrádala věcný podklad. S ohledem na dobu, kdy soudy vydaly napadená rozhodnutí, tj. dne 24. 2. 2020 Okresní soud v Semilech a dne 25. 8. 2020 Krajský soud v Hradci Králové, a na datum, od kterého vstoupila citovaná novela tr. zákoníku v účinnost, což se stalo dne 1. 10. 2020, nebylo ji možné aplikovat. Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod v první větě obecně zakazuje zpětnou působnost trestních předpisů („Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“), avšak věta druhá citovaného ustanovení zakotvuje příkaz rektroaktivního užití zákona, je-li pro pachatele příznivější („Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“). Jedná se o případy tzv. pravé retroaktivity trestního zákona, kdy se v podstatě vytvoří fikce, že právní předpis byl účinný již v době, kdy ještě neexistoval. Základní podmínkou však je, aby takový zákon byl účinný v době rozhodování soudu, který srovnává tehdejší a pozdější právní normy z hlediska jejich příznivosti pro pachatele. Teprve s účinností zákona je spojena jeho závaznost a právní vynutitelnost. Právní teorie hovoří o účinnosti právní normy jako o její působnosti jako motiv lidského jednání (srov. Weyr, František. Teorie práva. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. str. 39 až 41), resp. jako její vlastnosti způsobit právní následky s jejím přijetím spojené, tedy jako o její aplikovatelnosti na normou upravené právní vztahy (srov. např. Kubů, L., Hungr, P., Osina, P. Teorie práva. Linde Praha, a. s. 2007. str. 79; nebo Gerloch Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. str. 89). Jelikož je platnost právního předpisu předpokladem jeho účinnosti, nelze zákon, který sice nabyl platnosti avšak nikoli účinnosti, ještě aplikovat na právní vztahy vzniklé před účinností právní normy. Pokud by tedy měl trestní soud využít pravé retroaktivity určité právní normy, je základním předpokladem, aby tato právní norma byla platná i účinná v době rozhodování soudu (srov. Gerloch Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. str. 92, kde je vymezena definice pravé retroaktivity tak, že „znamená, že se zpětně mění právní poměry, tj. že se podle v současnosti platné a účinné právní úpravy posuzují právní vztahy, právní skutečnosti i jiné právní chování a jednání, které se uskutečnily dříve“). Názor obviněných o použití pravé retroaktivity zákona, který v době rozhodování odvolacího soudu ještě nenabyl účinnosti, byl tedy v rozporu s uvedenými příklady výkladu této otázky v právní nauce i praxi. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na aktuální článek uveřejněný v Trestněprávní revue č. 4 z roku 2021, s. 189, jehož autorem je JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D., v němž se obsáhle věnoval otázce časové působnosti trestních zákonů a intertemporálních účinků novelizací trestních předpisů. Z něho mj. vyplývá názor, podle něhož posuzování příznivosti trestních předpisů se uplatní jen do doby, než je o skutku obviněného, v němž je spatřován trestný čin, a o trestu za něj pravomocně rozhodnuto.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Nejvyšší soud proto závěrem může k dovoláním obviněných M. P. a A. V. shrnout, že ty jejich námitky, které měly hmotněprávní povahu a bylo je možné považovat za námitky nesprávného právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly v dovolacím řízení shledány z uvedených důvodů zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. V rozhodnutí o odmítnutí dovolání má dovolací soud podle §265i odst. 2 tr. řádu jen stručně uvést důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Proto je možno výše uvedené odůvodnění považovat za dostatečné, a to zvláště za situace, kdy se stejnými námitkami obviněných dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
37. Pokud jde o návrhy obviněných na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních obviněných, Nejvyšší soud konstatuje, že jim usnesením ze dne 28. 4. 2021 z preventivních důvodů vyhověl.
38. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu