ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.328.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 328/2021-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 31 To 365/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 113/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 4 T 113/2019, byla obviněná A. V. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl uložen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená I. F. (dále jen „poškozená“) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 16. 7. 2018 podala ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, které je pak postoupilo Okresnímu státnímu zastupitelství v Jablonci nad Nisou, trestní oznámení ze dne 17. 7. 2018 a dále „prohlášení“ ze dne 29. 6. 2018 na poškozenou pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby, a to svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“), který žije u poškozené. Obviněná popsala, že přibližně půl roku na nezletilém pozorovala známky hrubého fyzického a psychického chování ze strany matky, byla proto přesvědčena, že matka nezletilého týrá, nezletilý má panický strach z vody, ze sprchy, namáčení hlavy, matka jej zavírá do sklepa, nezletilý má každý den záchvaty úzkosti. Na základě tohoto oznámení policejní orgán Policie České republiky podle §158 odst. 1 tr. řádu prováděl prověřování jednání matky nezletilého, avšak na základě provedeného šetření dospěl k závěru, že se poškozená trestného činu nedopustila.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 31 To 365/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle ní nesprávná zejména z důvodu chybného posouzení zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, který jí byl kladen za vinu. Zpochybnila též skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou podle jejího názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v řízení též došlo k opomenutí některých důkazů a nerespektování zásady materiální pravdy spočívající v povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Obviněná namítla, že došlo také k porušení jejího práva na spravedlivý proces, k tomu obsáhle citovala judikaturu Ústavního soudu, že i tyto otázky mohou být přezkoumány dovolacím soudem.
6. Obviněná poté v druhé části svého dovolání popřela, že by se dopustila jakéhokoliv trestného činu. Podle jejího názoru byla skutková zjištění soudů nižších stupňů neúplná, proto soudy nižších stupňů dospěly také k nesprávným závěrům o zavinění obviněné, které musí mít formu přímého úmyslu, jenž ale v řízení nebyl prokázán. Odvolací soud pouze převzal závěry soudu prvního stupně a námitky obviněné nijak nezohlednil. Pachatel křivého obvinění totiž musí vědět, že uvádí nepravdivé skutečnosti o tom, že jiná konkrétní osoba svým jednáním naplnila znaky tohoto trestného činu a tuto osobu ze spáchání trestného činu lživě obviňuje. To ale prokázáno nebylo. Dále obviněná polemizovala s jednotlivými skutkovými závěry soudů nižších stupňů vyplývajícími z citovaných pasáží odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy nižších stupňů nesprávně konstatovaly, že jednala v úmyslu přímém křivě obvinit poškozenou z týrání nezletilého, přičemž měla jen opakovat dřívější trestní oznámení dalších osob, a sice otce nezletilého V. F. a jeho babičky M. F., která se předtím ukázala jako nedůvodná. Z toho ale podle obviněné nelze vyvozovat její trestní odpovědnost. Soudy nižších stupňů tak zcela rezignovaly na prokazování skutečnosti, zda trestní oznámení obviněné bylo doopravdy lživé či nikoliv, a tedy i na prokázání jejího úmyslného zavinění, že byla vedena snahou přivodit trestní stíhání poškozené. Nebylo ani bezpečně prokázáno, že poškozenou obvinila nepravdivě, protože obviněná nepozorovala na nezletilém známky hrubého domácího násilí a psychického týrání ze strany poškozené a nebyla subjektivně přesvědčena, že poškozená nezletilého týrala. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena řadou domněnek, z nichž vyčníval závěr, že jednala na pokyn či v součinnosti s otcem nezletilého V. F. V této spojitosti poukázala na odmítnutí jí předložených důkazů ve formě audiovizuálních záznamů, z jejichž obsahu týrání nezletilého vyplývalo. Tyto záznamy byly podle obviněné stěžejní, neboť prokazovaly absenci zavinění ve formě přímého úmyslu. Obviněná právě v odmítnutí audiovizuálních záznamů spatřovala porušení práva na spravedlivý proces. Vytkla také, že postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů byl svévolný. Obviněná zpochybnila také správnost závěrů soudů nižších stupňů, podle nichž k týrání nezletilého nedocházelo, byť tato otázka byla podle jejího názoru podružná. Pro trestní odpovědnost bylo důležité, zda byla o možném týrání nezletilého přesvědčena a zda toto přesvědčení vycházelo z konkrétních okolností a důkazů.
7. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněné
8. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a námitek obviněné uvedl, že její dovolací argumentace je pouhým opakováním její dosavadní obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou soudy nižších stupňů reagovaly a náležitě se s ní vypořádaly. Námitky obviněné navíc uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť představují polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení důkazů a s postupem při jejich provádění. Dovolání bylo totiž postaveno výlučně na výhradách, v jejichž rámci za pomoci zcela zavádějící argumentace obviněná vyjadřovala nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocení provedených důkazů a na jeho základě utvořenými skutkovými závěry, obviněná oproti tomu předkládala vlastní verzi skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů, kterým by dosáhla jiných závěrů o zavinění ve formě přímého úmyslu.
9. Soudy nižších stupňů provedly podle státního zástupce řádné dokazování, důkazy hodnotily nejen jednotlivě, jak to činila obviněná, ale i ve vzájemných souvislostech. Vycházely zejména z výpovědi poškozené a ošetřující lékařky nezletilého H. D., jakož i z listinných důkazů, jež měly faktickou souvislost s opatrovnickým řízením a prověřováním předchozích trestních oznámení ze strany V. F. a jeho matky M. F. Pokud soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že poškozená nezletilého psychicky ani fyzicky netýrala a obviněná, ač o bezproblémovém chování poškozené k nezletilému věděla, učinila lživé trestní oznámení o údajném týrání, nelze jim v tomto ohledu ničeho vytknout. Tento závěr byl podle státního zástupce logický a správný.
10. Pokud jde o námitku zamítnutí navrhovaných důkazů, státní zástupce uvedl, že neprovedení nadbytečného důkazu nezakládá vadu tzv. opomenutého důkazu. Státní zástupce odmítl i tu část dovolací argumentace obviněné, která byla postavena na údajně neúplném dokazování. Šlo podle něj o tvrzení ryze účelové a v podstatě deformované. Odmítl tvrzení obviněné, že soudy nižších stupňů odmítly jako důkaz audiovizuální záznamy pořízené s nezletilým. Soud prvního stupně vyjádřil objektivně nepodloženou domněnku o možné úpravě záznamů, což mu také odvolací soud důvodně vytkl v odůvodnění svého usnesení (v bodě 8. na str. 6). Již z toho vyplývá, že soud prvního stupně tento návrh na provedení dokazování nezamítl, ale řádně jej provedl v hlavním líčení. Soudy nižších soudů shodně dospěly k závěru, že uvedené nahrávky byly nepřesvědčivé, neboť z nich bylo zřetelně patrno manipulativní chování dospělých osob k nezletilému, přičemž dotazy směřované k chlapci byly formulovány tak, aby dotazující osoby získaly odpověď, která by jim vyhovovala a která by pokud možno znevěrohodnila matku nezletilého v probíhajícím opatrovnickém řízení. Proto uzavřely, že tyto nahrávky nebyly žádným objektivním důkazem o týrání nezletilého poškozenou. O manipulativním chování otce nezletilého a současně partnera obviněné svědčily i další důkazy zajištěné v rámci opatrovnického řízení, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a klinické psychologie, a zjištění orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
11. Státní zástupce odmítl také ty námitky obviněné, jimiž brojila proti hodnocení důkazů. Neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a porušení základních zásad trestního řízení. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jasně vyplynulo, že poškozená nezletilého žádným způsobem netýrala a netýrá. O tom svědčily i důkazy zajištěné před podáním i po podání nepravdivého trestního oznámení.
12. Pokud jde o námitku zpochybnění naplnění subjektivní stránky za pomoci tvrzení, že nebylo bezpečně prokázáno, že poškozenou obvinila nepravdivě, pak obviněná zjevně vycházela z jiného skutkového děje, než jaký byl prokázán v řízení před soudy nižších stupňů. Obviněná žádné indicie o týrání nezletilého neměla. Z obsahu a formulace trestního oznámení pak spolehlivě vyplynul úmysl přivodit trestní stíhání poškozené. Ohledně naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byla uznána vinnou, státní zástupce odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (body 12. až 17.), s nímž souhlasil.
13. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Souhlasil také s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ze kterého je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
18. Ve skutečnosti ale měla obviněná na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení ovšem nebylo samo o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání obviněné, které bylo odmítnuto z důvodů níže uvedených, neboť jí uplatněné námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky obviněné neodpovídající dovolacím důvodům
19. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněná svým dovoláním napadala prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů, rozsah jimi provedeného dokazování a následné zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Žádná z těchto námitek ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak ostatně též správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření. Pokud se obviněná dopouštěla jakéhosi právního hodnocení (zejména ohledně zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty příslušného trestného činu), vycházela ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak obviněná namítala, stejně tak nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, nedošlo ani k vytýkanému opomenutí audiovizuálních záznamů.
20. Obviněná také ve své podstatě v dovolání jen opakovala svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (srov. k tomu body 8. až 21. na str. 6 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. Obviněná tak ve svém dovolání při uplatnění vlastních námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
22. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. řádu). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „ quod non est in foro, non est in mundo “ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „ quod non est in actis, non est in mundo “ (co není ve spise, není na světě).
24. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces, jak obviněná ve svém dovolání uváděla. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě však dovolací soud žádný, natožpak extrémní, nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnou v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů. Ostatně s amotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
25. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, resp. rozhodné důkazy přehlížely a opomíjely, jak uváděla obviněná, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně obsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněné, která lživě obvinila poškozenou ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby, a to nezletilého. Obviněná tak podle závěrů soudů nižších stupňů adresovala orgánům činným v trestním řízení trestní oznámení obsahující tvrzení o týrání svěřené osoby poškozenou, ač si byla vědoma toho, že jsou nepravdivá a že obsahově obdobná předchozí oznámení dalších osob byla prověřena a jako nedůvodná odložena (resp. „založena“). Soudy nižších stupňů s ohledem na podaná tvrzení a adresáta podání též dospěly k jednoznačnému závěru, že cílem jednání obviněné bylo dosáhnout trestního stíhání poškozené. Oba soudy nižších stupňů se též zevrubně zabývaly subjektivní stránkou jednání obviněné, shodně dospěly k závěru, že jednala s úmyslem přímým, neboť si byla dobře vědoma nepravdivosti vlastních tvrzení, přesto je adresovala orgánům činným v trestním řízení (viz zejména bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v koncentrované podobě bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
26. V tomto směru není úkolem Nejvyššího soudu, který sám dokazování zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu), aby jen na základě znalosti obsahu trestního spisu znovu přehodnocoval důkazy vyplývající z důkazních prostředků provedených v řízení před soudy nižších stupňů (důkazy může hodnotit jen ten orgán, před nímž byly provedeny). Soudy nižších stupňů se přitom zevrubně zabývaly situací nezletilého, péčí poškozené o něj, vycházely z výslechů ošetřujících lékařek nezletilého, zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí, obsahu spisu z civilního řízení o péči o nezletilého včetně znaleckých posudků tam obsažených apod. Vnímaly citlivě celou kauzu sporu o nezletilého, opakované ataky vůči poškozené, která je rodinou otce nezletilého opakovaně osočována z týrání nezletilého, ač byla veškerá podezření vyvrácena. Hodnocení důkazů vyplývajících z jednotlivých důkazních prostředků provedených před soudem prvního stupně je logické, s výhradami proti němu se již zevrubně vypořádal odvolací soud ve svém usnesení o zamítnutí odvolání obviněné, na jehož odůvodnění lze plně odkázat.
27. Soudy nižších stupňů vyšly z verze obžaloby, svá rozhodnutí též náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Na odůvodnění jejich rozhodnutí může dovolací soud v plném rozsahu odkázat. Vycházely z toho, že uvedené trestní oznámení bylo jen pouhým prostředkem k dosažení výhodného rozhodnutí ve sporu o péči o nezletilého, obviněná jej podala ve snaze pomoci v tomto sporu svému druhovi, otci nezletilého, který sám již předtím trestní oznámení neúspěšně podával, přiměl k tomu i svou matku, babičku nezletilého, obě uvedená předchozí trestní oznámení nebyla úspěšná, proto jej do třetice učinila obviněná. Přitom si byla vědoma, že předchozí šetření týchž tvrzení se neprokázala, dokonce ve vysvětlení ze strany babičky nezletilého spatřoval policejní orgán možný přestupek křivého vysvětlení, a proto věc odevzdal příslušnému správnímu orgánu (později bylo rozhodnuto, že se stíhání pro přestupek zastavuje). Námitkou obviněné, že nejednala v přímém úmyslu, se zabývaly a též zevrubně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí a lze proto na ně odkázat. Poukázaly přitom na vztah obviněné k otci nezletilého a jeho snaze dosáhnout svěření nezletilého do své péče, na jeho diagnostikované manipulativní schopnosti, jakož i na předchozí neúspěšná trestní oznámení jeho a jeho matky. V této konstelaci se tak dokonce nabízelo i užití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v podobě jednání v úmyslu narušit rodinné vztahy (přičemž může jít v tomto směru i o úmysl nepřímý – viz k tomu rozhodnutí č. 30/2019 Sb. rozh. tr.), ovšem s ohledem na princip zákazu reformationis in peius z důvodu podání dovolání pouze obviněnou jsou jakékoliv úvahy o možném zpřísnění právní kvalifikace činu obviněné zcela nadbytečné.
28. Dovolací soud rozhodně nepovažuje hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů za svévolné, jak obviněná v dovolání namítala, naopak se soudy nižších stupňů obhajobou obviněné zevrubně zabývaly. Měly dostatek podkladů k tomu, aby mohly učinit závěr, že k týrání nezletilého nedochází. Není tak pravdou, že by se vůbec nevěnovaly otázce, nakolik byla nařčení z týrání nezletilého nepravdivá, naopak jejich pravdivost byla provedeným dokazováním vyvrácena. Měly k tomu k dispozici značné množství listinných dokumentů, ale též výpovědí svědků, které hodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech (na rozdíl od obviněné).
29. Není ani pravdou, že by soudy nižších stupňů jako důkaz opomněly audiovizuální záznamy, jak obviněná v úvodu svého dovolání namítala (poté tuto námitku v bodě II.7. svého dovolání upravila tak, že soudy nižších stupňů je měly „odmítnout“). V tomto směru rozhodně o opomenutý důkaz nejde, jak správně ve svém vyjádření upozornil státní zástupce, neboť soud prvního stupně je k důkazu přehrál (viz č. l. 286 p.v. trestního spisu), ovšem vyhodnotil je tak, že nepodávají objektivní důkaz o týrání nezletilého, který byl kladenými otázkami manipulován k předem žádaným odpovědím, nadto měl pochybnosti o manipulaci se záznamy. S prvně uvedeným hodnocením souhlasil i odvolací soud, s druhým nikoli, neboť takový závěr by soud prvního stupně mohl učinit až na základě odborného zkoumání nahrávek. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů nejenže učinily uvedené audiovizuální nahrávky součástí procesu dokazování, že je tedy k důkazu provedly jejich přehráním, ale navíc je též hodnotily a toto své hodnocení rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (odvolací soud toliko v rámci vypořádání se s námitkami obviněné). V takovém případě rozhodně o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu jít nemůže. Ve skutečnosti tak opět jde o pouhou polemiku obviněné s provedeným hodnocením důkazu ze strany soudů nižších stupňů, což jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jednak nemá ani tvrzený ústavněprávní rozměr opomenutého důkazu a porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces.
V. Závěrečné shrnutí
30. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněnou uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněné údajného nesprávného právního posouzení skutku neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
31. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu