ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.329.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 329/2021-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti O. , IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 To 285/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 207/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 To 285/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 3 T 207/2019, byla právnická osoba – obchodní společnost O., uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez uvedení odpovídající alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), za podmínek §1 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „ZTOPO“). Za to byl této právnické osobě uložen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a §20 odst. 1 ZTOPO trest zákazu činnosti v rozsahu předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soud v Plzni, oddíl C, vložka 21076. Výměra trestu zákazu činnosti dobou, na kterou byl trest uložen, v rozsudku nebyla uvedena. O nároku jednotlivých poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. řádu. Skutek, kterým byla obviněná právnická osoba uznána vinnou, je podrobně popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. Č.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Klatovech ve prospěch právnické osoby – obchodní společnosti O., odvolání proti výroku o trestu. Krajský soud v Plzni rozhodl z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 To 285/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně této právnické osoby ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl o uložení trestu. Právnické osobě – obchodní společnosti O., uložil odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a §20 odst. 1 ZTOPO trest zákazu činnosti v rozsahu živnostenského oprávnění podle výpisu ze živnostenského rejstříku „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a to na dobu 1 roku.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch odsouzené právnické osoby dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. řádu, neboť byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, přičemž výrok o trestu je i neúplný.
4. Nejvyšší státní zástupce poukázal na ustanovení §20 odst. 1 ZTOPO, podle něhož soud může uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na 1 rok až 20 let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Z hlediska zákonného účelu, k němuž trest zákazu činnosti slouží, musí být tato sankce vymezena tak, aby bylo zřejmé, v zákazu které činnosti konkrétně spočívá. Užití zmíněného zákonného ustanovení je přitom spojeno s postupem podle §1 odst. 2 ZTOPO a v tomto směru je nutno při ukládání trestu zákazu činnosti použít ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku. S poukazem na judikaturu soudů pak dovolatel zdůraznil, že obviněné právnické osobě nesmí být uložen trest zákazu veškeré činnosti, např. zákazu podnikání. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 23/1963, č. 10/1973, č. 38/1994, č. 60/1994-II. a č. 20/1996 Sb. rozh. tr. a na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 51/2002, podle nichž trest zákazu činnosti nelze uložit bez jeho náležité specifikace, které činnosti se týká. Právní úprava trestu zákazu činnosti u právnických osob se fakticky liší od téhož trestu u fyzických osob pouze v délce doby, na kterou lze trest zákazu činnosti uložit. Těmto zákonným kritériím pro uložení trestu zákazu činnosti ovšem výrok o trestu uloženém právnické osobě – obchodní společnosti O., neodpovídá.
5. Předmětem podnikání právnické osoby – obchodní společnosti O. (dále též jen „obviněná právnická osoba“), byla totiž podle veřejného rejstříku výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a hostinská činnost. Ze živnostenského rejstříku vedeného Městským úřadem v Klatovech vyplynulo, že tato právnická osoba kromě ohlašovací řemeslné živnosti v podobě hostinské činnosti měla v předmětu činnosti výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, v oblasti ohlašovacích živností volných pak výrobu školních a kancelářských potřeb kromě výrobků z papíru, dále výrobu bižuterie, kartáčnického a konfekčního zboží, deštníků, upomínkových předmětů, výrobu dalších výrobků zpracovatelského průmyslu, velkoobchod a maloobchod, skladování, balení zboží, manipulaci s nákladem a technické činnosti v dopravě.
6. Trest zákazu činnosti, jak byl uložen Krajským soudem v Plzni, nespočívá v zákazu výkonu určitého konkrétnějšího předmětu podnikání uvedeného ve veřejném rejstříku tak, aby výkon tohoto trestu nebránil obviněné právnické osobě podnikat ve zbývajícím rozsahu předmětu podnikání, případně jí neznemožnil získat příslušné oprávnění pro jakýkoli další předmět podnikání. Výrok o trestu zákazu činnosti byl formulován neúměrně široce, využil opis širokého předmětu podnikání podle veřejného rejstříku, byl uložen jako zákaz podnikání v rozsahu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Takto uložený trest by obviněné právnické osobě znemožnil po dobu trvání trestu zákazu činnosti podnikání prakticky v každém oboru tzv. volných živností, umožnil by jí jen podnikání v živnostech řemeslných, vázaných či koncesovaných, k jejichž výkonu je třeba splnění speciálních podmínek. Takto široce formulovaný trest zákazu činnosti je podle nejvyššího státního zástupce nutno považovat za trest, který zákon nepřipouští, a to právě z důvodu jeho příliš rozsáhlého vymezení oblastí podnikání, na které by se měl zákaz činnosti vztahovat. Trest zákazu činnosti by totiž měl být omezen jen na ty druhy živností, v souvislosti s nimiž byl trestný čin spáchán. Argumentace, že uložený trest se nevztahuje na řemeslné živnosti, či že obviněná právnická osoba nevyvíjí žádnou činnost, není přiléhavá.
7. Trest zákazu činnosti se musí vztahovat podle §73 odst. 3 tr. zákoníku jen na ty činnosti, v souvislosti s nimiž se pachatel dopustil trestné činnosti, musí jít o souvislost užší, přímou, bezprostřední (viz přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969 a č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, kdy právnická osoba spáchala trestný čin přímo při výkonu určité činnosti. Postačí rovněž, pokud tato činnost poskytla trestně odpovědné právnické osobě pouze příležitost ke spáchání trestného činu, nebo jestliže jí alespoň usnadnila spáchání trestného činu. Z hlediska přiléhavosti uloženého trestu zákazu činnosti má význam, jaký je předmět činnosti obviněné právnické osoby, podle jakého právního předpisu tato právnická osoba vznikla a působí, v souvislosti s jakou konkrétní činností se dopustila trestného činu apod. V případě trestného činu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je důležité i upřesnění oboru činnosti, která poskytla trestně odpovědné právnické osobě příležitost ke spáchání trestného činu. Vedení účetnictví, jehož obsah i rozsah se může podle různých oborů činnosti lišit, má nepochybně souvislost s předmětem podnikání a způsob podnikání, při němž nejsou dodržovány právní předpisy vymezující podmínky tohoto podnikání, může být sankcionován znemožněním dalšího podnikání v určitém konkrétním oboru činnosti, v souvislosti s nímž došlo k trestnému činu, a to na určitou dobu.
8. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 26/2020, podle něhož se nelze ztotožnit s názorem, že v případě trestného činu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku by mělo jít o porušení takové povinnosti, které je oproštěno od souvislosti s předmětem činnosti vykonávaného obviněnou právnickou osobou, že předmět činnosti právnické osoby nesouvisí s touto trestnou činností. Takový přístup by totiž v zásadě znemožnil ukládání trestu zákazu činnosti podle §20 odst. 1 ZTOPO u této méně závažné trestné činnosti, přičemž by nepřipadalo v úvahu ani uložení jiného druhu trestu takové právnické osobě.
9. Vadou výroku o trestu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni je dále podle dovolatele i to, že soud výslovně neuvedl zákonné ustanovení, na jehož základě ukládal uvedený druh trestu. Okolnost, že odvolací soud výslovně neodkázal na ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, byť splnění zákonných podmínek obsažených v tomto ustanovení je vzhledem k §1 odst. 2 ZTOPO nezbytné pro uložení trestu zákazu činnosti obviněné právnické osobě, vede k závěru, že výrok o trestu je nutno považovat za neúplný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019).
10. Nejvyšší státní zástupce tedy dospěl k závěru, že výrok o trestní sankci uložené obviněné právnické osobě je jednak neúplný a současně byl uložen i takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Těmito vadami byl sice zatížen již rozsudek soudu prvního stupně, nicméně s ohledem na procesní hospodárnost dovolatel v závěru svého dovolání navrhl zrušení pouze napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ve výroku o trestu, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušenou část tohoto rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl přikázat věc odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť nápravy zmíněných pochybení je možno dosáhnout v odvolacím řízení.
11. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost O., nevyužila svého práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce.
III. Posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
13. Nejvyšší státní zástupce opřel podané dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V případě obviněné právnické osoby – obchodní společnosti O., nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že byla naplněna první alternativa tohoto dovolacího důvodu, tedy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde o případy, že vůbec nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela chybí, což činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou, anebo v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný, protože nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti. Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
15. Nejvyšší soud shledal, že námitky nejvyššího státního zástupce, jak jsou výše konkretizovány, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, přičemž tyto dovolací námitky jsou důvodné.
b) K důvodům zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu
16. Především je nutno konstatovat, že podle §20 odst. 1 ZTOPO může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na 1 rok až 20 let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Mezi spáchaným trestným činem a vykonávanou činností tedy musí být dána souvislost, musí jít o vztah bezprostřední a úzký, takže nebýt vykonávané činnosti, nedošlo by ke spáchání trestného činu, jak bude dále rozvedeno. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim je zvláštním právním předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, tyto obecné předpisy se subsidiárně použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak nebo není-li to z povahy věci vyloučeno (viz §1 odst. 2 ZTOPO). Vzhledem k tomu je tedy třeba v případě ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě použít ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož vyplývá, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
17. Účelem ukládaného trestu zákazu činnosti právnické osobě je, stejně jako v případě uložení tohoto trestu fyzické osobě, zabránit v páchání další trestné činnosti, které se tato právnická osoba dopustila v souvislosti s jí vykonávanou podnikatelskou činností, k níž je nezbytné zvláštní povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz rozhodnutí publikované pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Smyslem trestu zákazu činnosti totiž je dočasně na dobu, na kterou byl trest uložen, vyřadit obviněnou právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je nutné zvláštní povolení nebo oprávnění, anebo jejichž výkon upravuje zvláštní předpis, aby právnická osoba, která se dopustila trestného činu, nemohla tyto aktivity nadále vykonávat (k tomu viz zejména ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2018, s. 450 a násl.).
18. Z výše citovaného je tedy zřejmé, že trest zákazu činnosti nelze nikdy uložit bez náležité specifikace činnosti, která má být zakázána a v souvislosti s jejímž výkonem došlo ke spáchání trestné činnosti. Právní úprava trestu zákazu činnosti ukládaného fyzickým a právnickým osobám je v zásadě shodná, a to jen s tím rozdílem, že u tohoto trestu ukládaného právnické osobě činí horní hranice 20 let. S poukazem na ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, které je nutno respektovat i při ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě, je pak nezbytné specifikovat konkrétní činnost, která je právnické osobě tímto trestem zakazována, přitom musí jít o takovou činnost, v souvislosti s níž došlo ke spáchání stíhaného trestného činu, za který byla právnická osoba odsouzena. Cílem ukládaného trestu zákazu činnosti tedy musí být to, aby se v rámci prevence před případnou další trestnou činností zamezilo právnické osobě pouze ve výkonu takových činností, k nimž je třeba zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravuje jiný právní předpis a které mají přímou souvislost s trestným činem, jehož spácháním byla právnická osoba uznána vinnou.
19. Cílem tohoto trestu tedy není a ani nemůže být to, aby se znemožnila právnické osobě, která je obchodní korporací, jakákoli další podnikatelská, resp. obchodní a podobná činnost spojená s možností dosažení zisku, neboť pak by tento trest již nebyl jen trestem zákazu činnosti, ale další existence takové právnické osoby by fakticky ztratila smysl. Proto nelze akceptovat příliš široké vymezení zakazovaných činností v podobě např. zákazu vstupu do jakýchkoli obchodně právních vztahů, jejichž předmětem je jakákoli obchodní činnost, nebo uložení trestu zákazu činnosti v rozsahu živnostenského oprávnění podle výpisu ze živnostenského rejstříku „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, jak tento trest uložil v posuzovaném případě odvolací soud. S výjimkou živností řemeslných, uvedených v příloze 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „živnostenský zákon“), živností vázaných, uvedených v příloze 2 živnostenského zákona, a živností koncesovaných, uvedených v příloze 3 živnostenského zákona, by byly obchodní společnosti O., zakázány všechny obory činnosti náležející do živnosti volné pod body 1. až 82., jak jsou uvedeny v příloze 4 živnostenského zákona.
20. Přitom obviněná právnická osoba v rozhodné době, v níž se měla dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, z těchto volných živností, uvedených v příloze 4 živnostenského zákona, vykonávala jen některé. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nevěnoval potřebnou pozornost předmětu podnikání obviněné právnické osoby v zájmu toho, aby zjistil, jaké obory činností v rámci živnosti volné fakticky vykonávala, v souvislosti s jakým předmětem podnikání z hlediska vykonávaného oboru činnosti nebyly vedeny účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, přičemž tento předmět podnikatelské činnosti měl zásadní význam pro vymezení obsahu a rozsahu trestu zákazu činnosti podle §20 odst. 1 ZTOPO a §73 odst. 3 tr. zákoníku, který bylo na místě uložit. Trest zákazu činnosti musí vycházet právě z okruhu reálně vykonávaných činností obviněné právnické osoby a z předmětu jejího podnikání, v souvislosti s nimiž došlo ke spáchání trestného činu. Tato souvislost mezi vykonávanou činností a uloženým trestem zákazu činnosti musí být bezprostřední, úzká a přímá (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969, č. 10/1973 a č. 5/1980 Sb. rozh. tr., z poslední doby např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 26/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019, uveřejněné pod č. 40/2020 Sb. rozh. tr.).
21. Smyslem a účelem trestu zákazu činnosti je totiž zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu, anebo mu jejich spáchání usnadňuje (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 42/1967 a č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.), nelze proto zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1973 Sb. rozh. tr.). Pachateli trestného činu tedy nelze obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť takový trest by byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu zákazu činnosti a takto uložený trest by byl nepřiměřeně široký a příliš obecný. Proto lze zakázat jen výkon takové činnosti, při které se pachatel dopustil trestné činnosti (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020). Podle všech těchto i dalších rozhodnutí nesmí uložený trest zákazu činnosti bezdůvodně omezovat pachatele v jeho dalším pracovním uplatnění, v případě právnické osoby pak uložený trest zákazu činnosti, a to i z hlediska obsahu a rozsahu zakázaných činností, nesmí vést k faktickému zániku právnické osoby v důsledku znemožnění jakékoli její smysluplné činnosti.
22. Okolnost, že obchodní společnost O., řádně nevedla účetnictví, a došlo tak k ohrožení majetkových práv jiného, tj. obchodních partnerů této obchodní společnosti, případně i k ohrožení včasného a řádného vyměření daně, nemůže odůvodnit uložení trestu zákazu činnosti, byť na nejkratší možnou dobu, v takovém rozsahu (zákaz činnosti v rozsahu živnostenského oprávnění podle výpisu ze živnostenského rejstříku „Výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“), v jakém byl tento trest vymezen napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
23. Lze sice souhlasit s tím, že obviněná právnická osoba řádně nevedla své účetnictví, a ohrozila tak majetková práva jiného, zejména svých věřitelů, případně i včasné a řádné vyměření daně. Stejně tak není pochyb o tom, že v daném případě nevedení potřebných účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole je omisivním deliktem, přičemž obviněná právnická osoba fakticky opomenula konat v souladu s povinnostmi, které pro ni vyplývaly ze zákona o účetnictví i dalších právních předpisů. Již pouhé nesplnění těchto povinností s následkem v podobě ohrožení majetkových práv jiného nebo ohrožení včasného a řádného vyměření daně, je trestným činem podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Nevedení účetnictví sice nemá přímou návaznost na předmět podnikatelské, resp. obchodní či jiné činnosti realizované touto právnickou osobou, nicméně nelze ani tak opomenout skutečnost, že právě fakticky vykonávané a zjevně nepříliš úspěšné podnikání, neschopnost plnit všechny splatné závazky, minimální či žádný zisk z realizované podnikatelské činnosti, byly důvodem, pro který klesal zájem jednatelky obchodní společnosti O., a vlastníka 100% obchodního podílu této obchodní společnosti plnit povinnosti, které vyplývají ze zákona o účetnictví i dalších právních předpisů. Reálný předmět podnikatelské činnosti tedy měl i v tomto směru návaznost na trestněprávní jednání a způsobený ohrožovací následek.
24. Nejvyšší soud musel přisvědčit i námitce nejvyššího státního zástupce o neúplnosti výroku o trestu, neboť odvolací soud, stejně jako před ním i soud prvního stupně, opomenul citovat ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom právě toto zákonné ustanovení vymezuje činnosti, které je možno právnické osobě zakázat. Ze zmíněného ustanovení se ovšem u právnických osob uplatní s ohledem na §1 odst. 2 ZTOPO jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 453, a rovněž rozhodnutí publikované pod č. 40/2020 Sb. rozh. tr.). Při ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě je tedy nezbytné, aby soud ve výroku o tomto trestu výslovně odkázal na ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud proto z podnětu důvodného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a dále podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť na podkladě odvolání státního zástupce podaného ve prospěch obviněné právnické osoby mohl tento soud sám odstranit shora vytknuté vady rozsudku soudu prvního stupně a učinit rozhodnutí v souladu se zákonem.
26. Odvolací soud tudíž bude muset znovu rozhodnout o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Klatovech, které podal ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti O., proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti s tím je odvolací soud povinen ujasnit si, jaký byl předmět podnikání této právnické osoby v rozhodné době, v níž se měla dopustit trestné činnosti, zda to byla hostinská činnost a činnosti související s montáží a balením výrobků, což by odpovídalo především oboru činnosti náležejícímu do živností volných uvedených v příloze 4 živnostenského zákona pod bodem 52. jako „Skladování, balení zboží, manipulace s nákladem a technické činnosti v dopravě“. Teprve poté bude moci rozhodnout o rozsahu trestu zákazu činnosti, který je na místě uložit obviněné právnické osobě za trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
27. Nejvyšší soud upozorňuje, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen výlučně z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch právnické osoby – obchodní společnosti O., proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch, jak vyplývá z ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu.
28. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký