ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.381.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 381/2021-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná P. P., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 3 To 222/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 98/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné P. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná P. P. byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 3 T 98/2018, uznána vinnou přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o odkázání poškozeného K. S. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Tohoto trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila tím, že dne 5. 8. 2015 v XY, Spolková republika Německo, ve XY či jinde, jako dlužník, který je v úpadku, v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele K. S., vědoma si jeho splatné pohledávky ve výši nejméně 610 355 Kč, zvýhodnila svého dalšího věřitele L. M. tím, že jí uhradila částku 85 000 Kč jako jednorázovou částečnou splátku splatné pohledávky v celkové výši 335 000 Kč, čímž poškozenému K. S. způsobila škodu ve výši nejméně 54 932 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 3 To 222/2020, zamítl podle §256 tř. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná P. P. podala proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná předně namítla, že soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu z jeho předchozího usnesení ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 336/2019, jímž byl zrušen první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 5. 6. 2019) a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí se závaznými pokyny k doplnění dokazování. Soud prvního stupně ovšem dokazování v souladu s pokyny nedoplnil, vycházel jen z listinných důkazů, zejména z insolvenčního spisu, což obviněná považovala za nedostatečné.
6. Obviněná pak zopakovala svoji dosavadní obhajobu, že finanční prostředky, které jí poskytl poškozený K. S., byly darem, neboť se ji poškozený takto snažil získat jako partnerku. Poškozený pak využil její nepřítomnosti v tuzemsku v civilním řízení, v němž mu byla pohledávka vůči ní přiznána rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 11 C 51/2011. Následně s poškozeným uzavřela dne 15. 11. 2012 dohodu o narovnání, ač si byla vědoma, že pohledávka obviněného je nemorální. Chtěla tím ale předejít prodeji svého bytu v exekučním řízení. Obviněná dále uvedla též důvody, pro které podala insolvenční návrh s návrhem na povolení svého oddlužení. Obviněná namítla, že soudy nižších stupňů nezkoumaly materiálně její dluhy, které měly zapříčinit její úpadek. Takový postup považovala za nesprávný, bylo tím porušeno její právo na spravedlivý proces.
7. Obviněná zpochybnila ve vztahu k přečinu, jímž byla uznána vinnou, subjektivní stránku, tedy zavinění ve formě úmyslu, který by směřoval ke zmaření uspokojení pohledávky jejího věřitele K. S. a ke zvýhodnění jiného jejího věřitele L. M. Zopakovala, že vrácení části půjčky věřitelce L. M. bylo ovlivněno skutečností, že této věřitelce zemřel otec, dostala se do finančních potíží, z nichž jí tím chtěla pomoci. Vyslovila nesouhlas také se závěrem soudu prvního stupně, že neměla zájem plnit svůj závazek vůči K. S. To bylo vyvráceno jejím předchozím jednáním, a sice uzavřením dohody o narovnání ze dne 15. 11. 2012, následným prodejem jejího bytu a předání výtěžku z prodeje K. S. Nadto tomuto věřiteli plní své závazky i v rámci svého oddlužení. Splátka části dluhu její kamarádce L. M. byla ovlivněna jejím citovým rozjitřením ze situace kamarádky, snahou jí pomoci v obtížné životní situaci. Z těchto skutečností nelze činit závěr, k němuž došel soud prvního stupně, že jednala minimálně v eventuálním úmyslu a její počínání vykazuje vyšší míru lhostejnosti (oproti vědomé nedbalosti). Podle obviněné bylo toto její jednání kryto maximálně zaviněním nedbalostním, neboť jednala na základě emocí, aniž by si uvědomila veškeré možné důsledky tohoto svého počínání.
8. Obviněná rovněž poukázala na novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., kterým s účinností od 1. 10. 2020 došlo ke zvýšení hranice škody pro vznik trestní odpovědnosti, přičemž pro trestnost u přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku je od účinnosti tohoto zákona nezbytné způsobit škodu nikoli malou, nyní ve výši nejméně 50 000 Kč. Podle obviněné i s vědomím dalších jejích závazků by tedy škoda způsobená K. S. v důsledku jejího protiprávního jednání nedosáhla hranice škody nikoli malé a její jednání by nenaplnilo skutkovou podstatu uvedeného přečinu.
9. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a aby soudu prvního stupně uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
12. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněná jako jediný dovolací důvod uplatnila, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
13. Na úvod je též třeba zmínit, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti měla patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud zamítl její řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím podle obviněné dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná tak neoznačila správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, t oto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněné odmítl. To učinil proto, že její námitky neodpovídaly ani uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak bude rozvedeno níže .
b) K uplatněným námitkám obviněné
14. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněná svým dovoláním napadala prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů, rozsah jimi provedeného dokazování a následné zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Žádná z těchto námitek ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pokud se obviněná dopouštěla jakéhosi právního hodnocení (zejména ohledně zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty příslušného trestného činu), vycházela ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak obviněná namítala, stejně tak nezjistil žádný, natožpak extrémní, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými.
15. Obviněná také ve své podstatě v dovolání jen opakovala svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (srov. k tomu zejména body 27. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9. a následující odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
16. Obviněná tak ve svém dovolání při uplatnění vlastních námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. řádu). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces, jak obviněná ve svém dovolání též uváděla. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě však dovolací soud žádný, natožpak extrémní, nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnou v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů. Ostatně s amotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků, že by je nenáležitě hodnotily, případně rozhodné důkazy přehlížely či opomíjely, naopak především soud prvního stupně provedl dostatečně obsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněné, která upřednostnila uspokojení jedné své věřitelky na úkor poškozeného. Soud prvního stupně po zrušení svého prvního odsuzujícího rozsudku dokazování v potřebném rozsahu doplnil, což následně akceptoval i soud odvolací. Námitka obviněné proti nedostatečnému rozsahu dokazování před soudem prvního stupně tak jednak neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, jednak je zcela nedůvodná. Oba soudy nižších stupňů se též zevrubně zabývaly subjektivní stránkou jednání obviněné, shodně dospěly k závěru, že jednala nejméně s úmyslem nepřímým, neboť si byla dobře vědoma svého závazku vůči K. S., přesto upřednostnila uspokojení své kamarádky L. M. Zcela dostatečně se soudy nižších stupňů vypořádaly i s tím, že dluh vůči poškozenému byl reálný, že nešlo o žádný dar, ale o půjčku. V tom všem obviněná v dovolání pomíjela učiněné skutkové závěry soudů nižších stupňů a žádala aplikovat právo na jiný skutkový stav. Ve skutečnosti tak nezpochybňovala právní kvalifikaci skutku zjištěného soudy nižších stupňů, ale právě jenom jejich skutková zjištění.
21. K tomu je možno dále uvést, že soudy nižších stupňů učinily jednoznačné závěry, že obviněná se v době částečného splacení dluhu L. M. ve výši 85 000 Kč (dne 5. 8. 2015) nacházela ve stavu úpadku, měla více věřitelů, jimž nebyla schopna své splatné závazky zcela uhradit. Svých dluhů i jejich výše si též byla vědoma. Stejně tak si byla vědoma toho, že ani ze svých očekávaných příjmů nebude ani v budoucnu schopna své závazky uhradit, a to tím spíše, že si dne 2. 2. 2014 půjčila od svědka V. K. na základě smlouvy o půjčce další částku 350 000 Kč, kterou měla splatit do dne 31. 12. 2015 (ke dni spáchání činu tedy ještě nešlo o splatnou pohledávku). Přitom přede dnem 5. 8. 2015 již došlo k prodeji bytu obviněné, z čehož byla pohledávka K. S. uhrazena jen částečně. Obviněná si tak byla vědoma toho, že nemá žádný další hodnotnější majetek, který by mohla zpeněžit a z výtěžku své věřitele uspokojit. Za této situace měla obviněná z disponibilních prostředků své věřitele uspokojovat poměrně, což neučinila, a upřednostnila svou kamarádku L. M. Stejně tak se jeví jako zcela nedůvodné výhrady obviněné zpochybňující existenci a výši jejích shora uvedených závazků vůči poškozenému K. S. a svědkyni L. M. K tomu soudy nižších stupňů provedly zcela dostatečné dokazování, které se neomezilo jen na výslech svědků, k dispozici měly též listinné důkazy, a to i z civilních řízení týkajících se těchto pohledávek, jimiž se též soudy nižších stupňů zevrubně zabývaly, a proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru plně odkázat.
22. Soudy nižších stupňů také své skutkové závěry náležitě právně kvalifikovaly, ostatně obviněná právní kvalifikaci skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani nezpochybňovala, jak bylo uvedeno výše.
23. Ve své podstatě je tak i výhrada absence úmyslného zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku námitkou skutkovou, neboť je založena na jiném výchozím skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. K naplnění znaků uvedeného trestného činu postačuje i úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který dovodil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, jak již bylo konstatováno shora. Na takový úmysl je přitom nutno usuzovat ze všech okolností případu, za nichž dlužník, který je v úpadku jedná. V daném případě byly soudy nižších stupňů poněkud benevolentní při právním hodnocení formy jejího zavinění. Dospěly totiž k jednoznačnému závěru, že obviněná si svých závazků byla vědoma, znala jejich výši, zároveň záměrně upřednostnila uspokojení své kamarádky (popř. že neměla vůbec zájem poškozenému plnit). Za takové situace by bylo spíše namístě uvažovat o úmyslu přímém, nicméně v tomto směru z podnětu dovolání obviněné nelze s ohledem na princip zákazu reformationis in peius závěry soudů nižších stupňů měnit k horšímu. Proto se lze spokojit i se závěrem, že obviněná jednala s úmyslem nepřímým.
24. Podobně skutkový základ má i další námitka obviněné, že nebyl naplněn znak škody malé ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 (po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb.). Je pravdou, že došlo ke zvýšení hranice škod v uvedeném ustanovení na dvojnásobek (v případě škody nikoli malé z nejméně 25 000 Kč na nejméně 50 000 Kč), čehož si i podle obsahu dovolání byla obviněná vědoma, stejně tak je pravdou, že odvolací soud rozhodoval v době, kdy uvedená nová úprava již byla účinná (a proto při posouzení trestnosti byla ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku významná). Obviněná nicméně pominula, že skutkový závěr soudu prvního stupně byl takový, že svým činem poškozenému K. S. způsobila škodu ve výši 54 932 Kč, tedy i po provedené novelizaci jde stále o škodu nikoli malou. Ve skutečnosti, aniž by to blíže rozvedla, se totiž domáhala přehodnocení tohoto skutkového závěru o výši skutečně způsobené škody jejím činem tak, aby byla konstatována škoda nižší, která by již škodě nikoli malé neodpovídala. To ovšem, jak bylo uvedeno shora, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jde o vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněná P. P. přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Obviněná ve svém dovolání nevytkla soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, své dovolání založila pouze na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů. Lze proto konstatovat, že námitky obviněné neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak jsou taxativně vymezeny v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu.
26. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Takto může Nejvyšší soud §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký