ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.415.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 415/2021-7270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovoláních, která podali obvinění J. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, a P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 5 To 63/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných J. D. a P. S. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 41 T 13/2019, byli obvinění J. D. a P. S. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 1, 2 výroku o vině), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 3, 4 výroku o vině), spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 1, 2 výroku o vině), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 3, 4 výroku o vině), kterých se dopustili skutkem podrobně popsaným pod body 1 až 4 výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění J. D. a P. S. odsouzeni podle §212 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 5 let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále Městský soud v Praze uložil každému z nich podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu 5 let [ správně jen v obchodních korporacích v souladu s §1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) ]. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. B. za trestnou činnost popsanou pod bodem 1 výroku o vině. V adhezním řízení městský soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil všem třem spoluobviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, na náhradu škody částku ve výši 230 800 Kč a poškozenému Ministerstvu životního prostředí České republiky se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, ( správně České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky ) pak částku ve výši 3 923 600 Kč. Podle téhož ustanovení uložil městský soud pouze obviněným J. D. a P. S. povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, na náhradu škody částku ve výši 250 040 Kč a poškozenému Ministerstvu životního prostředí České republiky se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, ( opět správně České republice ) ve výši 4 500 720 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni tři obvinění odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 5 To 63/2020, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných J. D. a P. S. v celém rozsahu a ohledně obviněného S. B. ve výroku o náhradě škody, který se ho dotýká. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak vrchní soud nově rozhodl tak, že obviněné J. D. a P. S. uznal pod body 1 až 4 vinnými pokusem trestného činu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, za což každému z nich uložil podle §212 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dobu 5 let, pro jehož výkon byl každý z obviněných podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud každému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na 5 let ( také nesprávně uvedena družstva, ačkoli jde rovněž o obchodní korporace, viz shora ). Zároveň vrchní soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným S. B., J. D. a P. S. povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, škodu ve výši 230 800 Kč a poškozené Evropské unii, zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, ( opět správně České republice ) na náhradu škody částku ve výši 3 923 600 Kč, a pouze obviněným J. D. a P. S. společně a nerozdílně poškozenému Státnímu fondu životního prostředí České republiky se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, částku ve výši 250 040 Kč a poškozené Evropské unii, zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, ( opět správně České republice ) částku ve výši 4 500 720 Kč.
3. Trestná činnost, podrobně popsaná ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze pod body 1) až 4) spočívala stručně uvedeno v tom, že obvinění J. D. a P. S. (pod bodem 1 i obviněný S. B.) společně v úmyslu vylákat finanční prostředky určené na podnikatelské projekty zprostředkované Státním fondem životního prostředí České republiky v oblasti životního prostředí v rámci podpory Operačního programu Životní prostředí Ministerstva životního prostředí České republiky, poskytované dílem ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty finančními prostředky z rozpočtu fondu soudržnosti Evropské unie a dílem poskytované z rozpočtu Státního fondu životního prostředí, při vědomí, že obchodní společnosti PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., a DenMan, s. r. o., nemají zajištěny v dostatečné výši vlastní zdroje na financování své části nákladů projektu, na základě výzev pro podání žádostí o poskytnutí podpory vyhlášených dne 28. 2. 2014, resp. dne 25. 9 2014, podali prostřednictvím T. D. ve dnech 18. 12. 2013 (za Allrecycled, s. r. o.), 21. 1. 2014 (za DenMan, s. r. o.) a 14. 4. 2014 (za PurDesk, s. r. o., a STORAGE ENERGY, s. r. o) žádosti o poskytnutí podpory na pořízení různých recyklačních linek a na zkvalitnění svozu komunálního odpadu, jejichž součástí byla i čestná prohlášení o financování aktivit projektu z vlastních zdrojů jednotlivých obchodních společností. Následně obvinění vědomě předstírali kladné zůstatky na účtech žadatelů o dotace, za tím účelem zejména krátkodobě vkládali, či zasílali na jednotlivé bankovní účty potřebné finanční částky, nechali si bankou vystavit tzv. „Přehled narůstajících obratů k účtu“ potvrzujících v dané době potřebné vlastní zdroje, který předkládali poskytovateli dotace, případně mu předkládali výpisy z účtů s digitálně upravenými údaji tak, aby opět klamavě vypovídaly o dostatečném finančním krytí projektu z vlastních prostředků konkrétního žadatele o dotaci, přičemž na podkladě takových nepravdivých údajů a dokladů byla obchodním společnostem PurDesk, s. r. o., a Allrecycled, s. r. o., (skutky pod body 1 a 2 výroku o vině) poskytnuta celková částka dotace ve výši 8 655 120 Kč, z čehož prostředky Evropské unie činily 8 174 280 Kč (v bodě 1, který se týká i obviněného S. B. celková dotace byla ve výši 4 154 400 Kč a z toho evropské prostředky ve výši 3 923 600 Kč) a pod body 3 a 4 výroku o vině, tedy obchodním společnostem STORAGE ENERGY, s. r. o., a DenMan, s. r. o., byla přiznána dotace v celkové výši 8 593 882,20 Kč, z čehož evropské prostředky činily 8 116 443,30 Kč, přičemž uvedené částky se již nepodařilo příjemcům vyčerpat.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění J. D. a P. S. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž napadli citované rozhodnutí v celém rozsahu.
a) Dovolání P. S.
5. Přestože obvinění nebyli zastoupeni v dovolacím řízení stejným obhájcem, podali obsahově téměř shodná dovolání, pouze obviněný J. D. uplatnil některé další námitky. Proto Nejvyšší soud shrne nejprve dovolací argumentaci obviněného P. S. a poté se v reprodukci dovolání obviněného J. D. omezí jen na ty námitky, o něž bylo jeho dovolání obsáhlejší.
6. Obviněný P. S. předně vytkl soudům obou stupňů vady ve skutkových zjištěních, k nimž soudy dospěly a jež nebyly podle jeho přesvědčení zjištěny nade vši pochybnost ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Na podkladě nesprávného skutkového stavu pak soudy učinily nesprávné hmotněprávní závěry, které jsou podle obviněného „nelogické, až absurdní“. Zůstaly pochyby o průběhu skutku a mělo být postupováno podle pravidla in dubio pro reo . Zejména nebylo objasněno, kdo manipuloval s výpisy z účtů, a je v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, aby bylo jednání neznámého pachatele přičítáno k tíži obviněnému. Stručně také namítl, že soudy se nevypořádaly „s otázkou osoby finančního ředitele Z. M.“, aniž by však sám naznačil, jakou konkrétní roli měla tato osoba ve stíhaném jednání zastávat.
7. Dále obviněný vytkl soudům, že hodnotily dotační podmínky, resp. spíše jejich naplnění či porušení ze strany obviněných a vyslovil přesvědčení, že k tomu nebyly oprávněny. Tvrdil, že k výkladu dotačních podmínek jsou příslušné pouze jím vyjmenované instituce, tj. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Nejvyšší kontrolní úřad, Ministerstvo financí ČR, Finanční správa nebo Ministerstvo životního prostředí, nikoli trestní soudy. Poté obviněný poukázal na vysvětlení pojmu dotace obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 858/2016. Podle obviněného měly soudy akceptovat prezentovaný názor, podle něhož v případech, v nichž není obsahem dotačních podmínek povinnost žadatele mít finanční prostředky v určité výši na účtu po určitou definovanou dobu, nelze klást žadateli k tíži, pokud tomu tak nebylo, a považovat to za porušení dotačních podmínek. Svou argumentaci obviněný podpořil rozborem Pravidel pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu Životní prostředí pro období 2014 až 2020, verze 1.0, účinná od 24. 4. 2015, a podrobným popisem procesu hodnocení a výběru projektů ucházejících se o dotaci. Ve výsledku tedy obviněný trval na tom, že veškeré stanovené dotační podmínky byly u všech žadatelů splněny. Potvrzovala to ostatně i svědectví pracovníků Fondu životního prostředí a Ministerstva životního prostředí Z. D., J. K. a L. D., podle nichž skutečně nebylo třeba držet na účtu vlastní zdroje po celou dobu, postačoval předpoklad, že je žadatel bude mít k dispozici „v danou chvíli“. Tato svědectví i další důkazy soudy ignorovaly. Nepřihlédly ani k hodnocení bonity předmětných obchodních společností jako žadatelů o dotaci, přestože je hodnotily dva orgány státní správy – Fond životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí, a to s kladným výsledkem.
8. Kromě toho, že soudy nebyly kompetentní k hodnocení dotačních podmínek, také podle obviněného vadně posoudily výklad pojmu „vlastní zdroje“. Domníval se, že existenci vlastních zdrojů rozhodně nelze dovozovat z počtu zaměstnanců, jak učinily soudy. Také podle obviněného u něj zcela absentovala subjektivní stránka, jež ani soudy nebyla prokázána. Obvinění splnili dotační podmínky, a proto nemohli mít v úmyslu je porušit.
9. Podle obviněného byla porušena zásada „ultima ratio“, neboť skutek popsaný v obžalobě se nikdy nestal a jeho jednání od počátku není trestným činem, přičemž orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání v obchodní záležitosti dvou podnikatelů.
10. Závěrem svého dovolání obviněný P. S. navrhl Nejvyššímu soudu odložit výkon trestu ( správně výkon rozhodnutí ) podle §265o odst. 1 tr. řádu, a dále navrhl zrušit dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázat Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. ( Takový návrh je procesně vyloučen, neboť by muselo dojít rovněž ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze. )
b) Dovolání obviněného J. D.
11. Obviněný J. D. uplatnil ve svém dovolání zcela totožné výhrady jako obviněný P. S. a kromě nich ještě další námitky, případně k některým shodným námitkám uvedl obsáhlejší argumentaci, například ohledně nepřípustného právního posuzování dotačních podmínek trestními soudy s tím, že podle jeho názoru soudy fakticky svými úvahami vlastně pozměnily dotační podmínky. Obviněný připomněl, že samotné přeposílání peněz z jednoho účtu na druhý není trestné. Soudy se nezabývaly vlastními tituly plateb, mohlo totiž jít následně o půjčky jiným subjektům, z čehož mohla žadateli vzniknout pohledávka, jež je vykazována mezi aktivy, tedy jako vlastní kapitál. Následně obviněný negativním způsobem definoval pojem „vlastní kapitál“, který podle něj neznamená, kolik finančních prostředků má který subjekt v danou chvíli na účtu.
12. Tento obviněný rovněž zmínil osobu Z. M. a označil jej za osobu, která měla falšovat výpisy z účtu a oběma obviněným slibovala investora, resp. finanční prostředky pro jejich podnikatelské účely. Důrazně se obviněný ohradil proti tomu, že v době, kdy měly být pozměněny výpisy z účtu, byl v zahraničí. Z tohoto důvodu mu soudy nemohly klást za vinu nezákonné manipulace s výpisy z bankovních účtů.
13. Další námitka obviněného se týkala rozporu dovoláním napadených rozhodnutí s předchozí rozhodovací praxí soudů. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 46 T 10/2018, byl totiž zproštěn obžaloby ze stejné trestné činnosti, za niž byl v posuzované věci odsouzen. Rozhodnutí soudů proto označil za nepředvídatelná.
14. Z uvedených důvodů obviněný J. D. učinil obdobně jako druhý dovolatel návrh na odložení výkonu trestu ( správně odklad výkonu rozhodnutí ) podle §265o odst. 1 tr. řádu a dále rovněž shodně navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze a vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, aniž by ale navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
c) Vyjádření k dovoláním
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných J. D. a P. S. do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
17. Úvodem je třeba zdůraznit, že dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, kterým může být napadeno již pravomocné soudní rozhodnutí. Jeho podání je podmíněno naplněním některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů v ustanovení §265b odst. l, 2 tr. řádu. Nestačí však na určitý důvod, či důvody, v dovolání odkázat, je nezbytné, aby konkrétní uplatněné námitky dovolatele označenému důvodu odpovídaly a byly podpořeny přiléhavými argumenty. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. Obvinění však ve svých dovoláních nevytkli soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedli, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizovali, které zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu a pokusu zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, jimiž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Jak ostatně sami obvinění zdůraznili, podle jejich názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a soudům především vytýkali nesprávné hodnocení provedených důkazů, které nerespektovalo procesní zásadu in dubio pro reo . Jejich výhrady proto nemohly svým obsahem naplnit zvolený dovolací důvod, jak byl stručně vyložen shora, ale neodpovídají ani žádnému jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K námitkám obviněných
20. Přestože námitky obviněných neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně nad rámec dovolacího přezkumu vyložit důvody, z jakých považoval závěry soudů nižších stupňů za zcela správné, popřípadě doplnit některé jejich úvahy. Obvinění opakovaně brojili proti způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily podstatu jedné z dotačních podmínek, a to tzv. „vlastní zdroje“, přičemž zároveň se obvinění ohrazovali i proti tomu, že soudy k takovému právnímu posouzení vůbec přistoupily, aniž by k tomu byly příslušné. Takovou úvahu je třeba jednoznačně odmítnout jako nepřípadnou, neboť naopak je to soud, který je oprávněn, současně i povinen při zkoumání důvodnosti podání obžaloby posoudit vinu obviněného vždy samostatně (srov. §9 odst. 1 tr. řádu). Je to vždy soud, který provádí dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, soud přezkoumává všechny podstatné okolnosti případu, pokud to považuje za nezbytné, také může nad rámec návrhů procesních stran, případně při jejich nečinnosti sám doplnit dokazování (srov. §2 odst. 5 tr. řádu), považuje-li to za nutné pro vydání rozhodnutí. Je to rovněž soud, kdo musí hodnotit veškeré opatřené a jím provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu za účelem posouzení, zda došlo k naplnění znaků určité skutkové podstaty (srov. §2 odst. 6. tr. řádu). Rozhodně tedy bylo povinností soudů ve věci obou dovolatelů zkoumat a zohlednit mimo jiné znění dotačních podmínek, jak bylo definováno poskytovatelem a akceptováno všemi příjemci dotačních prostředků. Podstatou protiprávního jednání obviněných bylo právě nedodržení smluvených a striktních pravidel přiznání a čerpání dotací, tudíž nelze jakkoli pochybovat o tom, že soudy musely jako jednu z předběžných otázek řešit, jaká pravidla byla poskytovatelem nastavena, aby mohly posuzovat, zda došlo k jejich porušení. O příslušnosti soudů k výkladu významu dotačních podmínek tedy rozhodně není pochyb. Nicméně to neznamená, že by soudy v rámci zkoumání dotačních pravidel nepřihlédly k názoru svědků zastupujících dotační orgány, které sami obvinění zmiňovali jako osoby, jimž naopak výklad dotačních podmínek přísluší. Soudy vycházely z výpovědí pracovníků jak Ministerstva životního prostředí České republiky, tak Státního fondu životního prostředí, kteří měli na starosti posuzování žádostí o dotace včetně kritéria spočívajícího v prokázání dostatečné výše vlastních zdrojů žadatelů. Pokud obvinění poukázali na „Implementační dokument Operačního programu Životní prostředí“, který tyto zdroje definoval jako „vlastní finanční prostředky v majetku příjemce podpory; úvěry, půjčky, návratné finanční výpomoci a ostatní formy návratných finančních prostředků; dary, příspěvky na výstavbu a ostatní nenávratná finanční plnění; veřejné rozpočty obcí, měst a krajů u veřejnoprávních subjektů…“, potom nelze než konstatovat, že tato definice přesně odpovídá tomu, jak vlastní zdroje posoudily a vyložily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích. Obvinění se snaží prosadit svůj náhled na povahu peněz, které na jejich popud byly podle potřeby převáděny na jednotlivé bankovní účty některé z obchodních společností, které žádaly o veřejnou podporu, ale jejich myšlenková konstrukce postrádá opodstatnění a je mimo principy obecné logiky. Z výsledků dokazování jasně vyplynulo, že nešlo o zdroje z vlastního majetku jednotlivých žadatelů, ani že by jejich původ pocházel z půjčky, úvěru nebo jim byl jinak poskytnut k investování. Ačkoli již soudy ve svých rozhodnutích jasně vysvětlily, proč takové obhajobě neuvěřily, oba obvinění setrvali na téže obraně i ve svých dovoláních. Finanční prostředky, které byly mezi jednotlivými obchodními společnostmi přeposílány na jejich bankovní účty podle doby, v níž bylo třeba prokázat dostatečný zůstatek na účtu, byly po splnění této „úlohy“ demonstrovat před poskytovatelem jejich existenci, vráceny zpět skutečnému majiteli. Nikdy se nejednalo o peníze, na něž by o dotace usilující obchodní společnost měla nějaký právní nárok a s nimiž by mohla naplnit jednu z dotačních podmínek, a to dofinancování projektu, jehož náklady měly být pokryty z veřejné podpory jen částečně. Dovolací argumentace obou obviněných vypovídá o jejich nepochopení skutečnosti, že podstatou prokazované dotační podmínky (dostatečné výše vlastních zdrojů) nebylo jakési formální potvrzení, že určité (zde evidentně cizí) peněžní prostředky byly v době prokazování splnění dotačních podmínek skutečně uloženy na příslušném bankovním účtu žadatele o dotaci. Naopak pro řádné splnění předmětné dotační podmínky bylo samozřejmě zásadní, aby žadatel byl finančně schopen uhradit náklady na dokončení dotovaného projektu. Takové chápání „vlastních zdrojů“ koresponduje i se smyslem poskytování dotací vůbec, jde v podstatě o nenávratnou peněžní podporu (dar) určenou pro úspěšné završení vybraného projektu, který je ve veřejném zájmu, a který by v převážné většině případů nevznikl. Jestliže předpokladem pro realizaci zamýšleného projektu je současně i jeho částečná úhrada z vlastních zdrojů žadatele o dotaci, pak zjevně by z hlediska možností dokončení projektu bylo nežádoucí, aby byla dotace poskytnuta subjektu, který neprokáže dostatečné množství vlastních prostředků nutných k dofinancování výdajů projektu. A to ani tehdy, pokud byly na bankovní účet žadatele o dotaci bez právního důvodu na dobu v řádu hodin až dní poukázány peněžní prostředky, jež však nejsou určeny k financování projektu, a pro účely materiálního zajištění realizace projektu tudíž nemají jakýkoli význam. Co se týká zjevně účelových machinací na bankovních účtech obchodních společností PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., a DenMan, s. r. o., ale i co se týká nakládání s doklady prokazujícími údajné vlastní zdroje těchto obchodních společností, šlo bezpochyby o zjevné a účelové obcházení dotačních podmínek, obvinění finanční stabilitu žadatelů o dotace pouze předstírali za účelem vylákání dotací způsobem, který by umožnil nesprávné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtů Evropské unie, což se jim částečně podařilo zrealizovat.
21. V souvislosti s tím je třeba upozornit na dezinterpretaci části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obviněnými. Podle jejich přesvědčení soudy tvrdí, že vlastní zdroje žadatele o dotaci závisí na počtu zaměstnanců. Tak tomu však jednoznačně není, soudy poukázaly na okolnost, že PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., a DenMan, s. r. o., neměly žádné zaměstnance v rámci úvah o jejich platební neschopnosti, fakticky totiž nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost a nedosahovaly tak ani žádný zisk, pokud nebyl zjištěn žádný příjem. Již soud prvního stupně (srov. bod 119. a násl. rozsudku) dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že žádná z vyjmenovaných obchodních společností nedisponovala vlastními zdroji pro financování projektů. Jejich finanční bilanci potvrdila zejména svědkyně M. B., která pro ně pracovala jako účetní a kvůli neuhrazení odměn za její práci ve výši téměř 500 000 Kč s nimi ukončila spolupráci. Podstatu pojmu „vlastní zdroje“ nebo také „vlastní prostředky“ vysvětlili svědci zaměstnaní u poskytovatele dotací naprosto shodně, a to jako dostatečné množství disponibilních prostředků na to, aby žadatel o dotaci mohl projekt dofinancovat z takových vlastních zdrojů. Svědci současně vyloučili, že by pod termín „vlastní zdroje“ použitý v dotačních podmínkách mohl být zahrnut nemovitý majetek nebo skladové zásoby, technologie apod. (srov. výpověď svědka L. K., bod 35. rozsudku vrchního soudu). Naopak bylo jasně prokázáno, že to měly být především peníze na bankovním účtu nebo příslib bankovního úvěru, popř. půjčky od soukromého subjektu, avšak ten by musel být stvrzen písemně a s uvedením účelu, na který je příslušná částka uvolňována (srov. výpovědi svědků D. H., J. Š., J. K., J. F., Z. D.). Pouze obviněný J. D. ve svém dovolání argumentoval širokým významem pojmu „vlastní kapitál“. To je však pojem, který vůbec nesouvisí s dotačními podmínkami, o něž se v posuzované trestní věci vede spor. Na doplnění uvedených názorů lze ještě poznamenat, že doba, po kterou byly vykazované finance uloženy na bankovních účtech, jak zdůrazňovali obvinění, nebyla vůbec podstatná. Pro posouzení viny obviněných bylo významné zjištění, že peníze dočasně uložené na bankovních účtech žadatelů netvořily součást jejich majetku, nebyly získány úvěrovou smlouvou nebo smlouvou o půjčce za účelem úhrady části nákladů na dotační projekt, což by bylo akceptovatelné z hlediska naplnění dotační podmínky existence vlastních zdrojů s tím, že dále by bylo třeba zkoumat jejich minimální nutnou výši.
22. Pokud se obvinění ohrazovali proti naplnění subjektivní stránky trestných činů kladených jim za vinu, tato námitka má právní povahu pouze zdánlivou. Ve skutečnosti totiž opět vychází z jiné skutkové verze, než je ta, k níž dospěly soudy. Podmínky pro přiznání dotací jednotlivým žadatelům byly splněny pouze formálně, reálně k jejich naplnění nedošlo, čehož si obvinění byli vědomi. Z konstrukce skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině, nelze dospět k jinému závěru, než že obvinění jednali v přímém úmyslu uvést poskytovatele dotace v omyl ohledně finanční situace žadatelů o dotaci, což se jim také podařilo. Podle skutkových zjištění soudů obvinění museli vědět o padělání výpisů z účtů, které využívali k prokázání splnění dotačních podmínek, sami koordinovali přesuny peněžních prostředků tak, aby v požadovanou dobu ten který subjekt usilující o dotaci disponoval alespoň minimálním požadovaným objemem volných financí na bankovním účtu. Odvolací soud přiléhavě zdůraznil, že k manipulacím docházelo pouze pro ten okamžik, v němž bylo třeba v rámci dotačního řízení doložit dostatek prostředků pro účely dotačního řízení, a jelikož to byli obvinění, kdo za žadatele obstarávali záležitosti týkající se žádostí o dotace, pak tito obvinění také museli vědět o stavu na účtech obchodních společností, protože navíc z jejich popudu také došlo k transakcím vedoucím k vykázání potřebného stavu na bankovních účtech (srov. bod 36. rozsudku vrchního soudu). Soudy obou stupňů tedy zcela správně na podkladě skutkových okolností vyplývajících z provedeného dokazování posoudily zavinění obviněných tak, že oba trestné činy spáchali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. body 121, 122. rozsudku Městského soudu v Praze a bod 36. rozsudku Vrchního soudu v Praze).
23. K námitce, že obviněný J. D. nemohl falšovat výpisy z účtů a předávat doklady poskytovateli dotace v době, kdy byl v zahraničí, se vyjádřil již soud prvního stupně. V bodě 125. svého rozsudku tento soud vysvětlil podstatu spolupachatelství, trestné součinnosti, v níž jednali obvinění, a zejména, že obviněný nemusel sám být tím, kdo se dopustí veškerého trestného jednání popsaného v obžalobě, dokonce ani nemusel být podrobně seznámen s každým jednotlivým úkonem ostatních spolupachatelů. Postačovalo, že obvinění jednali společně, vedeni stejným záměrem, vědomi si i činnosti spolupachatelů, přičemž každý z nich se na naplňování trestné činnosti podílel v různé míře. Odvolací soud přes částečný kasační výrok rozsudku soudu prvního stupně v podstatě převzal uvedené části odůvodnění a doplnil je o zásady posuzování spolupachatelství, jak jsou vykládány v soudní praxi i konkrétním odkazem na některá publikovaná rozhodnutí. Jde o poměrně známý výklad společného jednání, v němž jsou dlouhodobě respektována zásadní pravidla stručně připomenutá v bodě 34. rozsudku vrchního soudu. Nejvyšší soud je proto nemíní znovu opakovat, jen pro úplnost připomíná, že součástí protiprávního jednání vytýkaného obviněným nebylo „pouhé“ vyhotovení nepravdivých dokladů v podobě falzifikátů výpisů z účtů, jejichž autor nebyl s jistotou zjištěn. Obě skutkové podstaty trestných činů postihují obecně podvodné jednání vůči poskytovateli dotace, přičemž jednotlivé kroky žadatelů o dotaci, jimiž byl dotační orgán přesvědčován o dostatečné kapacitě vlastních zdrojů obchodních společností PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., a DenMan, s. r. o., kontrolovali právě obvinění P. S. a J. D. Ti koordinovali vlastní společné jednání, vzájemně věděli o úkonech toho druhého a ostatním osobám, které se na určitých krocích podílely, udíleli pokyny k naplnění jejich společného záměru získat veřejnou podporu. Není pochyb, že kromě jiného i nepravdivé výpisy z bankovních účtů byly součástí plánu obviněných, jak v rozporu se skutečným stavem utvrdit dotační orgán v klamné představě, že žadatelé disponovali potřebným množstvím vlastních zdrojů. Aniž by tedy bylo bezpodmínečně nutné identifikovat osobu (příp. osoby), které vyhotovily falzifikáty, bylo s ohledem na spáchání trestného jednání ve spolupachatelství možné zahrnout i tuto část jednání do popisu skutku, jehož spáchání je obviněným kladeno za vinu.
24. Obvinění dále namítali, že soudy nijak nepřihlédly k osobě zesnulého Z. M. a jeho zapojení do dotačního řízení. Oba shodě tvrdili, že právě jmenovaný jim přislíbil zajistit investory pro podnikání v oblasti zpracování odpadu, popřípadě měl do projektů investovat sám Z. M. Ani tato námitka mířící primárně proti způsobu a rozsahu dokazování však nebyla důvodná, navíc se s ní soudy opět velmi pečlivě vypořádaly. Vrchní soud v Praze reagoval na totožnou obhajobu v bodě 37. svého rozsudku, podle něj důkazy nevypovídají o tom, že by se obvinění stali oběťmi jakéhosi spiknutí Z. M. Městský soud v Praze v bodě 98. rozsudku uvedl, že nebyla zjištěna spojitost mezi osobou Z. M., případně jeho obchodními společnostmi, a podnikání v odpadovém hospodářství. Stejně nebyl zjištěn žádný tok finančních prostředků od Z. M. nebo jeho společností do PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., nebo DenMan, s. r. o. Dále soud prvního stupně v bodě 122. rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě, že by Z. M. byl strategickým partnerem obchodních společností, které žádaly o dotace. Nejvyšší soud se s přesvědčivými a logickými argumenty soudů zcela ztotožnil, navíc v dovoláních v zásadě není uvedeno nic, na co by již soudy nižších stupňů přiléhavě nereagovaly.
25. Podobně lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů i ohledně námitky obviněného J. D. proti jím tvrzenému rozporu výsledku posuzované věci s rozhodovací soudní praxí. Konkrétně měl obviněný na mysli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 46 T 10/2018, jímž měl být zproštěn obžaloby za zcela jiný skutek, byť shodně právně kvalifikovaný jako nyní posuzovaná trestná činnost. Městský soud v Praze stručně reprodukoval obsah připojeného trestního spisu ve shora označené věci pod bodem 115. svého rozsudku, z něhož jasně vyplývají odlišné skutkové okolnosti zajištění financování dotačního projektu, než k jakým vedlo dokazování ve věci, o níž je konáno dovolací řízení. Také odvolací soud v bodě 39. svého rozsudku reagoval na opakovanou obhajobu obviněného a Nejvyšší soud se s ním ztotožnil. Zproštění obžaloby pro konkrétní skutek nemůže mít význam na výsledek jiného trestního řízení vedeného pro odlišný skutek. Nezbývá než se přiklonit ke správným názorům soudů prvního i druhého stupně, které vycházejí z naprosto logických úvah. Ani dovolací soud není oprávněn hodnotit v dovolacím řízení jiná rozhodnutí soudů, než ta, která jsou předmětem přezkumu v dovolacím řízení na podkladě podaného dovolání. Také tato výtka obviněného tak neměla opodstatnění, především však nenaplňovala zvolený dovolací důvod.
26. Obsahem obou podaných dovolání jsou tedy námitky, které se nijak netýkají právního posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti neodkázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Obvinění se snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle níž údajně obchodní společnosti žádající o dotace disponovaly vlastními zdroji v takové míře, aby vyhověly dotačním podmínkám, byť takové finanční prostředky na účtech nezůstaly příliš dlouho, což však nebylo porušením podmínek, protože pravidla přidělování dotací nestanovila dobu, po kterou by prostředky měly být vázány na účtu. S takovým obviněnými tvrzeným průběhem skutku se však rozchází výsledky provedeného dokazování, podle nichž obchodní společnosti PurDesk, s. r. o., Allrecycled, s. r. o., STORAGE ENERGY, s. r. o., nebo DenMan, s. r. o., vlastními zdroji nedisponovaly. Soudy nižších stupňů zcela oprávněně neměly pochybnosti o spáchání posuzovaného skutku obviněnými, proto nemohly mít ani důvod postupovat podle pravidla „in dubio pro reo“ (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Uvedené pravidlo vychází ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tudíž procesní charakter, což zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. řádu nepřipouští. Konkrétní výhrady přitom byly založeny na vlastním náhledu obviněných na způsob provedení činu, který se odlišuje od skutkových zjištění soudů. Nejvyšší soud je zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a které vyplývá z výsledků dokazování. V trestní věci obviněných J. D. a P. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující zjištění soudů prvního a druhého stupně, podle nichž se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, přičemž tímto skutkem naplnili všechny zákonné znaky pokusu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a pokusu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Jak z výroku o vině tak i z podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a úvahami soudu při hodnocení těchto důkazů. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací zároveň náležitě a přesvědčivě odůvodnily, proč neprovedly další důkazy navrhované obviněným (srov. bod 117. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 43. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vrchní soud sice po zrušení části rozsudku soudu prvního stupně ohledně obou obviněných rozhodoval znovu o jejich vině, ale v zásadě jen s ohledem na změnu hledisek určujících výši škody provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jinak považoval odvoláními napadený rozsudek a jemu předcházející řízení za správné a v převážné části převzal i hodnotící závěry Městského soudu v Praze. Závěrem je možné shrnout, že prakticky veškeré obviněnými uplatněné dovolací námitky byly předmětem jejich obhajoby i odvolání, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud veškeré jejich výhrady a obranu učinily předmětem dostatečného přezkoumání a prověření a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly s tím, že je neshledaly důvodnými.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud tedy na podkladě obsahu trestního spisu a obsahu obou podaných dovolání dospěl k závěru, že obvinění J. D. a P. S. i přes své formální odkazy na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jejich dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
28. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o odmítnutí obou dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu