ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.543.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 543/2021-13387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovolání, které podala obviněná J. S. , roz. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 60/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 54 T 1/2004, byla obviněná J. S. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, spáchaným účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za to byl obviněné uložen podle §255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 let a 7 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byla obviněná zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spojení s čl. II, bod 2. zákona č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 let.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 60/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněnou J. S. uznal vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to obviněné uložil podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 let.
3. Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, ve stručnosti spočívá v tom, že obviněná jako jednatelka obchodní společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, společně s P. J., nar. XY, členem představenstva obchodní společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY, jednajícím v rozporu s povinností vykonávat tuto svoji funkci s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obchodní zákoník“), v období od 13. 8. 1999 do 3. 4. 2000, ve vzájemné součinnosti nejprve uzavřeli dne 27. 5. 1999 smlouvu o dílo č. 0043/01/99, včetně přílohy č. 01, jejímž předmětem bylo posouzení pohledávky obchodní společnosti D., za obchodní společností L., (L.), IČ: XY, se sjednanou cenou díla 774 120 Kč. Následně s cílem dosáhnout neoprávněný prospěch pro obchodní společnost A., a současně vylákat bezdůvodné plnění od obchodní společnosti D., na podkladě vykonstruovaného závazku, v přesně nezjištěné době od 13. 8. 1999 do 3. 11. 1999 vyhotovili Dodatek č. 01 k výše uvedené smlouvě o dílo, který označili datem 29. 6. 1999. Tento dodatek obsahoval nepravdivé ujednání o provedení víceprací zhotovitelem díla obchodní společností A., nad rámec původní smlouvy o dílo, s nově sjednanou odměnou za tyto vícepráce 7 000 000 Kč a DPH. Obchodní společnosti D., se snažili ztížit nebo znemožnit zpochybnění takto vykonstruovaného závazku tím, že P. J. vyhotovil s datem 12. 7. 1999 písemné uznání tohoto závazku vůči obchodní společnosti A. Obviněná J. S. se pak snažila u obchodní společnosti D., nejprve zasláním proforma faktury č. VF 990009, ze dne 1. 11. 1999, a poté faktury č. VF 990009, ze dne 1. 12. 1999, dosáhnout bezdůvodné úhrady částky 8 540 000 Kč a následně fakturou č. VF 20003 ze dne 3. 4. 2000 bezdůvodné úhrady částky 7 350 000 Kč. Tuto částku pak uplatnila u Krajského soudu v Ostravě dne 10. 3. 2000 v rámci návrhu na prohlášení konkursu na obchodní společnost D. pánovaného cíle se jim nepodařilo dosáhnout pro odmítavý postoj nového vedení obchodní společnosti D., k uplatňovanému závazku, tudíž ke vzniku škody ve výši 8 540 000 Kč nedošlo.
II. Dovolání obviněné
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná J. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněná namítla, že již soud prvního stupně začlenil její jednání do rozsáhlého komplexu trestné činnosti spojené s obchodní společností D. h., přičemž z této skutečnosti vyvodil závěr o její vině z důkazů, které ve vztahu k ní neměly usvědčující charakter, nelze z nich ani dovodit, že by naplnila skutkovou podstatu stíhaného přečinu. Za rozhodující z hlediska její trestní odpovědnosti je nutno považovat zodpovězení otázky, zda provedla práce na základě smlouvy o dílo a jejího Dodatku č. 01 či nikoli. Podružnou v této souvislosti byla otázka, zda dodatek smlouvy byl antidatován, neboť z této skutečnosti nelze dovodit, že by jí provedená fakturace byla chybná, opožděná, či jinak nedokonalá. Prokázáno nebylo ani naplnění subjektivní stránky přečinu, kterým byla uznána vinnou. Závěr o její vině byl učiněn, aniž by bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto přečinu. V tomto směru došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a to i z hlediska účastenství na předmětném přečinu. Pokud vícepráce provedla, bylo uzavření Dodatku č. 01 ke smlouvě o dílo zcela legální a oprávněné, a to i v případě, že by předmětný dodatek ke smlouvě o dílo byl antidatován. Cena za provedené vícepráce byla cenou smluvní, za její případnou přemrštěnost odpovídal objednatel prací, obviněný P. .J. Za jeho pochybení nelze činit trestně odpovědnou dovolatelku.
6. Soud prvního stupně podle dovolatelky nesprávně interpretoval výpovědi svědků, což je patrno z odůvodnění rozsudku. Toto nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí převzal i soud odvolací. Skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na domněnkách, dedukcích a úvahách těchto soudů, čímž došlo k porušení zásad trestního řízení vyjádřených v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, čímž bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, zásada in dubio pro reo i presumpce neviny. Obviněná takto dovodila extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů, která nemají oporu v provedených důkazech, z těchto důkazů nevyplývaly, jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem těchto důkazů.
7. Obviněná podrobně rozvedla dosavadní průběh řízení v její trestní věci, uvedla, jak bylo rozhodnuto v původním řízení, které proti ní bylo vedeno jako proti uprchlé za podmínek §302 a následujících tr. řádu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, jímž jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 72 T 211/2002, kterým jí byl uložen za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) a §248 odst. 1, 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, za současného vyslovení dohledu. Ačkoli ji zkušební doba z tohoto odsouzení uplynula dne 28. 2. 2012, v odvolacím řízení jí Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, opět uložil trest souhrnný k tomuto odsouzení Okresním soudem v Ostravě v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou, vedle trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let. Podle obviněné nebyly splněny v tomto řízení zákonné podmínky pro konání řízení proti ní jako uprchlé. Uvedla, že na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudem prvního stupně byla zadržena v Německu dne 30. 6. 2018, namítla zkrácení svých práv v následném vydávacím řízení v SRN i délku doby vykonávaného trestu odnětí svobody od 31. 8. 2018 do 15. 10. 2015, než jí byly doručeny odsuzující rozsudky a mohla využít svého práva podle §306a odst. 2 tr. řádu a došlo ke zrušení těchto odsuzujících rozsudků. Zdůraznila skutečnost, že dne 12. 4. 2019 Okresní soud v Ostravě rozhodl ve věci sp. zn. 72 T 211/2002 o její účasti na amnestii prezidenta republiky a podle čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013 dále i rozhodl o prominutí uloženého podmíněného trestu z rozsudku v této trestní věci s účinky zahlazení podle čl. IV. odst. 3 tohoto rozhodnutí prezidenta republiky.
8. Obviněná ve vztahu k závěru o své vině namítla, že nebyla prokázána existence dohody mezi ní a P. J. o společném postupu s cílem obohatit obchodní společnost A., na úkor obchodní společnosti D. Práce ve prospěch této obchodní společnosti vykonala, o čemž svědčí mnoho listin založených ve spise. Obchodní společnost D., získala společnost L., jedinou spornou otázkou zůstala přiměřenost odměny obchodní společnosti A. Existoval tedy řádný smluvní vztah mezi oběma obchodními společnostmi a případné spory z něj, včetně vyplacení dohodnuté odměny, bylo možno řešit v rámci civilního sporu. V této souvislosti se dovolávala zásady ultima ratio použití prostředků trestního práva a s ní související zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Antidatování Dodatku č. 01, nebylo podle dovolatelky prokázáno, byl to právě obviněný P. J., kdo vyzvedl vyrobená razítka u výrobce, včetně toho, jehož otisk byl na předmětném dodatku, tyto následně předal svědku L. U., který zajišťoval jejich zaevidování a následné předání oprávněným uživatelům. Ani výpověď M. K. nemohla k závěru o antidatování dodatku přispět, neboť tento svědek nic podstatného k tomuto neuvedl. Obviněná poukázala i na časový rozdíl mezi datem skartace starých razítek a vydáním nových, s tím, že si nelze představit, že by v mezidobí členové představenstva obchodní společnosti D., žádným razítkem nedisponovali.
10. Ve vztahu k hodnotě obchodní společnosti L., obviněná odkázala na svědeckou výpověď M. K., podle něhož její hodnota spočívala v ochranné známce, v ceně jí vyráběných lustrů. I další svědci potvrdili, že koupě této obchodní společnosti byla dobrá investice. Její činnost a služby obchodní společnosti A. proto nebyly pro D., ztrátou, ale přínosem i v případě uhrazení dohodnuté smluvní odměny. Nemohlo proto dojít k porušení povinnosti při správě cizího majetku.
11. Obviněnou byla zpochybněna i soudy zjištěná výše škody, neboť při fakturaci částky 8 540 000 Kč došlo k chybě, reálně byla uplatněna jen částka 7 350 000 Kč, tato byla požadována po obchodní společnosti D., v návrhu na konkurz, v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 1/2003.
12. Obviněná dále dovodila, že její trestní stíhání bylo promlčeno, případně se na ně měla vztahovat amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť její stíhání jako uprchlé nebylo v souladu se zákonem, nevyhýbala se totiž trestnímu stíhání pobytem v cizině, pouhý její pobyt v cizině pro konání řízení podle §302 a následujících tr. řádu nepostačoval. Řízení proti uprchlému by mělo být konáno až po vyčerpání všech prostředků k zajištění účasti obviněné, pátrání po jejím pobytu, žádost o předvedení adresovaná policejnímu orgánu, vydání příkazu k zatčení, apod. Při zjištění jejího pobytu v cizině měl být učiněn pokus o doručení na takovouto adresu, neboť bylo v souladu s jejím právem na spravedlivý proces, aby se mohla osobně trestního řízení účastnit. Nesplnění podmínek pro konání řízení proti uprchlému v jejím případě nemůže jít k její tíži, bylo pochybením orgánů činných v trestním řízení, že podmínky pro toto řízení dostatečně nezkoumaly. Obviněná v této souvislosti poukázala na zprávu ze dne 13. 2. 2006 Policie ČR, která v rámci pátrání zjistila její pobyt na území Maďarska, zde podnikala ve společnosti G., byla v ní 80% společníkem, bylo i zjištěno, jaké vozidlo užívala. Žádný pokus o zajištění její účasti v rámci trestního řízení následně učiněn nebyl. Při pobytu v cizině se prokazovala svými osobními doklady, uprchlou tedy nebyla, nevěděla ani o svém pravomocném odsouzení. Obviněná namítla, že byla v kontaktu se svými rodinnými příslušníky, do tuzemska jezdila, skutečnost, že soud po vydání evropského zatýkacího rozkazu nečinil žádné další kroky k zajištění její účasti, nelze klást jí k tíži, celé trestní stíhání bylo vadné a nezákonné, proto je nutno dovodit i promlčení jejího trestního stíhání.
13. K uloženému trestu rozsudkem odvolacího soudu obviněná namítla, že je nepřiměřeně přísný i v rozporu s ustanovením §306a odst. 4 tr. řádu, neboť původním rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 72 T 211/2002, přitom podle obviněné byl souhrnný trest ukládán nesprávně. Trest jí tedy byl v tomto řízení, vedeném proti ní jako uprchlé, navýšen o 1 rok. Po uplatnění postupu podle §306a odst. 2 tr. řádu jí v novém řízení, již za její přítomnosti, uložil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 54 T 1/2004, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 7 měsíců, Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 60/2020, trest odnětí svobody dále zmírnil na 18 měsíců nepodmíněně. Přitom trest jí byl ukládán s odstupem 20 let od spáchání činu. Po celou tuto dobu přitom vedla řádný život. Uložený trest považuje za přísnější, než ten, který jí byl uložen v původním řízení vedeném proti ní jako uprchlé (obviněná od uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let odečetla podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a dovodila tak zpřísnění nyní uloženého trestu odnětí svobody). Do uloženého trestu odnětí svobody jí byla započítána vazba a výkon trestu v trvání 17 měsíců a 17 dnů, v této trestní věci, nikoli však již doba vykonané vazby v trvání 2 měsíců a 15 dnů v trestní věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 211/2002, neboť jí již nebyl ukládán souhrnný trest odnětí svobody. Nemohla za to, že na toto odsouzení se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Za zcela nepřiměřený pak považovala i trest zákazu činnosti s ohledem na délku doby, po kterou žije řádným životem.
14. Závěrem svého dovolání obviněná zpochybnila i objektivitu a nestrannost celého trestního řízení a navrhla, aby Nejvyšší soudu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i na ně obsahově navazující další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ve vztahu ke zbytku trestu odnětí svobody v trvání 13 dnů, který má vykonat, pak navrhla postup podle §265o odst. 1 tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněné J. S. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolacímu důvodu, který uplatnila obviněná, neodpovídají skutkové námitky, jimiž se obviněná snaží dosáhnout jiných skutkových závěrů soudů, které uplatňuje v rámci své obhajoby. Nepřijatelné jsou námitky týkající se úplnosti dokazování a správnosti hodnocení důkazů, které jsou výlučně procesního charakteru. Přezkum skutkových zjištění je možný v dovolacím řízení jen mimořádně, při zjištění kardinálních procesních nedostatků nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů. Obviněná v zásadě jen opakuje již dříve uplatňovanou obhajobu, vycházející z její vlastní verze skutkového děje. Přitom soudy nižších stupňů zcela respektovaly ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
16. Soud prvního stupně i odvolací soud se pečlivě zabývaly provedenými důkazy a vyvodily z nich správné skutkové i právní závěry, které promítly do svých rozhodnutí, jež také řádně odůvodnily. Státní zástupkyně podrobně rozvedla, na podkladě jakých důkazů byly skutkové závěry soudy nižších stupňů učiněny, jaké právní závěry o vině obviněné tyto soudy vyvodily, přičemž s těmito skutkovými i právními závěry, které z provedeného dokazování vyplynuly, se státní zástupkyně zcela ztotožnila.
17. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státní zástupkyně neodpovídala ani námitka o porušení principu presumpce neviny, z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť jde o zásady procesní. Přitom skutkové i právní závěry soudů jsou logické, dostatečně důkazně podložené a řádně odůvodněné.
18. Dovolacímu důvodu obviněnou uplatněnému odpovídala pouze námitka, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, které však nelze přisvědčit, a to s ohledem na závažnost protiprávního jednání obviněné. Jednání obviněné bylo pro spáchání stíhané trestné činnosti zcela zásadní, bez účasti obviněné by ke spáchání trestného činu nemohlo dojít. Pominout nelze ani skutečnost, že obviněná se s P. J. snažila využít situace, v níž obchodní společnosti D., hrozilo uvalení nucené správy, právě v této situaci se obviněná pokusila získat finanční prostředky na základě jí uplatněné fakturace za činnost, která nikdy nebyla realizována na základě Dodatku č. 01 k smlouvě o dílo, který ve skutečnosti nebyl uzavřen. Nešlo tedy o spor o cenu za poskytnuté plnění, ale kriminální čin motivovaný snahou poškodit obchodní společnost D.
19. Ve vztahu k námitce obviněné, že na její trestní stíhání se měla vztahovat amnestie prezidenta republiky, státní zástupkyně konstatovala, že tato námitka měla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán v případě, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné. V souvislosti s touto dovolací námitkou státní zástupkyně připomněla průběh trestního řízení ve věci, zdůraznila, že obviněná opustila Českou republiku až v době, kdy proti ní byla vedena dvě trestní řízení, a to u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 211/2002 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2004. Obě tato trestní řízení v době útěku obviněné do zahraničí byla ve fázi řízení před soudem prvního stupně. Orgánům činným v těchto trestních řízeních obviněná nesdělila žádnou adresu, na které se bude zdržovat. Námitkou nezákonnosti řízení proti obviněné jako uprchlé se opakovaně zabýval již Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1051/2019 a v usnesení ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2065/2019, v obou dospěl k závěru, že obviněná záměrně opustila území České republiky při vědomí dvojího paralelně vedeného trestního stíhání proti ní. Od bratra i syna obviněné bylo zjištěno, že se obávala návratu do tuzemska z obavy ze vzetí do vazby, případně poté dodání do výkonu trestu odnětí svobody. I způsob, jakým kontaktovala rodinu ze zahraničí, potvrzoval, že se vedenému trestnímu řízení vyhýbala, trestní řízení proti uprchlému proto bylo vedeno důvodně. Dobu od právní moci odsuzujícího rozsudku do jeho zrušení podle §306a odst. 2 tr. řádu nelze do promlčecí doby podle §306a odst. 3 tr. řádu započítat. Článek II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se tudíž na obviněnou nevztahoval, a to i s vědomím, že trestní stíhání obviněné bylo ke dni 1. 1. 2013 pravomocně skončeno, byť v řízení proti uprchlému.
20. Výhrady obviněné vůči výroku o trestu, pokud namítala porušení zákazu reformace in peius, měly být podle státní zástupkyně uplatněny ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť tyto námitky by nasvědčovaly zhoršení postavení obviněné ve vztahu k uloženému trestu. Obviněnou vnímanému pojetí zákazu reformace in peius nelze přiznat důvodnost, neboť v rámci nyní probíhajícího řízení nebylo možno použít ustanovení o ukládání souhrnného trestu pro fikci zahlazení odsouzení Okresním soudem v Ostravě ve věci 72 T 211/2002 s ohledem na usnesení tohoto soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 72 T 211/2002, kterým rozhodl o účasti obviněné na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, prominutí podmíněného trestu odnětí svobody s účinky zahlazení. Zákaz reformace in peius pak nelze chápat tak, jak to činila obviněná, že by jí bylo možno uložit trest odnětí svobody pouze v délce, kterou představuje rozdíl mezi délkou uloženého souhrnného trestu v řízení proti uprchlému a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem, k němuž byl zjištěn vztah souhrnnosti. Soud je omezen z hlediska zásady zákazu reformace in peius pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen jako souhrnný.
21. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
22. Obviněná nevyužila své právo na repliku k vyjádření státní zástupkyně.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněné
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
24. Obviněná J. S. opřela své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o chybný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při výkladu a použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků jimi provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněné
26. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ty námitky obviněné obsažené v jejím dovolání, jimiž zpochybňovala skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněné k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s její obhajobou. Přitom soudy v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněné a jejím tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o její vině na přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství, konkrétně pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu, který obviněná uplatnila, na jehož podkladě ani nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná ve svém dovolání domáhala.
27. Pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněné, jimiž brojila proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, stejně tak pod tento dovolací důvod nespadají námitky obviněné, kterými zpochybnila objektivitu a nestrannost vedeného trestního řízení. Ve vztahu k takto uplatněným námitkám je pak nutno konstatovat, že ani nebyly shledány důvodnými, ostatně tyto námitky pramení jen ze subjektivní představy obviněné, jak by mělo trestní řízení proti ní skončit. Není vinou soudů nižších stupňů, že na podkladě provedeného dokazování došly ke správným a logickým závěrům z hlediska viny obviněné, které představě obviněné neodpovídají.
28. Soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozsudcích vysvětlily, na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o fiktivnosti Dodatku č. 01, stejně jako k závěru, že fakturované plnění na základě tohoto dodatku se neuskutečnilo. Z provedeného dokazování přitom ani není pochyb o tom, že obviněná jako jednatelka obchodní společnosti A., jednala po dohodě s P. J., členem představenstva obchodní společnosti D., přičemž fiktivnosti smluvního vztahu, na jehož základě následně fakturovala částku 8 540 000 Kč, si byla vědoma, ostatně v tomto směru existují i důvodné pochybnosti o uskutečnění smluvního plnění na základě původní smlouvy o dílo č. 0043/01/99 datované dne 27. 5. 1999, na jejímž základě obchodní společnost D., vyplatila společnosti A., částku 774 120 Kč. V tomto směru lze odkázat na skutečnosti uvedené v bodě 25. rozsudku soudu prvního stupně, neboť s argumentem tohoto soudu, že neexistoval jediný smysluplný důvod pro posouzení pohledávky obchodní společnosti D., vůči L., ve výši 25 804 002,80 Kč, která již byla přihlášena do konkurzního řízení vedeného vůči L., u Krajského soudu v Ústí nad Labem, je nutno se ztotožnit. Pro závěr o fiktivnosti Dodatku č. 01 k této smlouvě o dílo pak svědčí nejenom zmíněná okolnost, že tento dodatek byl antidatován, neboť uvedené razítko nemohlo být dne 29. 6. 1999 na tuto listinu otištěno, když do dispozice obviněného se dostalo až dne 13. 8. 1999, ale i skutečnost, že plnění, které mělo být podle tohoto dodatku poskytnuto obchodní společnosti D., ze strany obchodní společnosti A., svojí smluvní cenou rozhodně neodpovídalo charakteru plnění, navíc nemělo ani charakter víceprací ve vztahu k původní smlouvě o dílo. Ostatně i obsah tohoto Dodatku č. 01 jednoznačně potvrzuje, že došlo k jeho antidatování, jak správně vysvětlil soud prvního stupně v bodě 32. svého rozsudku. Tento soud i správně vysvětil, proč uznání závazku vyplývajícího z Dodatku č. 01 ze dne 12. 7. 1999 je právně i účetně nesmyslné, neboť v době uznání tohoto závazku ještě nemohlo být žádné plnění z tohoto Dodatku č. 01 poskytnuto a nebyly ještě dány ani dohodnuté podmínky pro úhradu závazku, který z tohoto dodatku měl vyplývat (viz bod 33. až 35. rozsudku soudu prvního stupně). Všech těchto skutečností si přitom byla obviněná vědoma a jedinou logickou a v úvahu přicházející motivací k tomuto i následnému jednání obviněné, včetně vystavení nejprve proforma faktury dne 1. 11. 1999 a následně dne 1. 12. 1999 i faktury shodného čísla (VF 990009), byla snaha pomoci P. J. vylákat od obchodní společnosti fakturované plnění ve výši 8 540 000 Kč. Také okolnosti, že P. J. má jako člen představenstva obchodní společnosti D., povinnost, vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, s péčí řádného hospodáře spravovat majetek této obchodní společnosti, si byla obviněná vědoma. Skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou tedy správné, logické, odpovídají výsledkům důkazního řízení. V tomto směru lze na tyto závěry zcela odkázat, když nebyl zjištěn žádný, tím méně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními z nich vyplývajícími a právními závěry, které soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích učinily. Ostatně z jednání obviněné i z jednání P. J. jednoznačně předchozí dohoda obviněných vyplynula, stejně jako okolnost, že tako jednali s cílem nejméně obohatit obchodní společnost A., z neoprávněně poskytnutého plnění, které se snažili na obchodní společnosti D., vylákat. Skutečnost, že tento záměr se jim nepodařilo realizovat a jejich protiprávní jednání zůstalo ve stádiu pokusu, byla na vůli obviněných nezávislá, není pochyb o tom, že záměrem obou bylo protiprávní jednání dokonat. Rozhodně tedy nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněné o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. o takovém rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež byly následně právně posouzeny. Stejně tak shledal Nejvyšší soud nedůvodnými výhrady obviněné týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Takové tvrzení samo o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a ani dodržení práva na spravedlivý proces, k jehož zpochybnění v dané věci nebyly shledány žádné důvody, neboť toto právo nezaručuje obviněné takový výsledek trestního řízení, jaký by si přála na základě vlastní interpretace důkazů a skutkových zjištění.
29. Obviněná ve svém dovolání v zásadě jen opakovala námitky, které uplatňovala již v předchozím řízení před soudem prvního stupně i v rámci svého odvolání, s nimiž se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly, proto na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru zcela odkázat. Toto se týká nejen již výše namítaného zpochybňování závěru o antidatování Dodatku č. 01, námitek, že smluvní plnění z tohoto dodatku protistraně poskytla, zpochybňování přemrštěnosti dohodnuté odměny, ale i otázky, zda mohl P. J. dne 29. 6. 1999 disponovat razítkem, jehož otisk je na předmětném Dodatku č. 01. Okolnost, že žádná další osoba z vedení obchodní společnosti D., neznala ani obviněnou, ani obchodní společnost A., byla rovněž prokázána zcela nepochybně, stejně jako skutečnost, že žádný další člen představenstva této obchodní společnosti nevěděl o existenci předmětného Dodatku č. 01 ze dne 29. 6. 1999. Rovněž tvrzení o mnohem vyšší hodnotě obchodní společnosti L., bylo provedeným dokazováním vyvráceno, ostatně v tomto směru lze poukázat i na výslednou cenu, za níž k prodeji této obchodní společnosti došlo. Rovněž s námitkami obviněné ohledně výše škody, která měla být obchodní společnosti D. způsobena, se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly, v tomto směru nelze pominout, že obviněnou byla neoprávněně v původní fakturaci uplatňována daň z přidané hodnoty s vyšší sazbou, než jaká na předmětné plnění mohla být uplatněna, navíc nelze pominout, že k uskutečnění reálného zdanitelného plnění nedošlo, tedy příjemce faktury by důvodně nemohl plnění z ní uplatnit ani v rámci daně z přidané hodnoty, ani v rámci daně z příjmů právnických osob. S ohledem na to, že obviněná uplatnila v zásadě shodné skutkové námitky jako před soudy nižších stupňů, které se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly, a je možné odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, lze vyhodnotit v tomto směru dovolání obviněné jako neopodstatněné. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněná pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažila zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
30. Pokud obviněné zpochybnila důvodnost vedení proti ní řízení za podmínek §302 a následujících tr. řádu v původním řízení, které skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, je nutno uvést, že obviněná si byla vědoma vedení tohoto trestního řízení proti ní, ale i souběžně vedeného trestního řízení před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 72 T 211/2002. Obviněná se začala vyhýbat těmto vedeným trestním řízení pobytem v cizině v době po podání obžaloby, po místě jejího pobytu bylo pátráno, bylo zjištěno od jejích rodinných příslušníků, že se před těmito vedenými trestními řízeními skrývá, zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému byly prokázány a toto řízení bylo vedeno proti obviněné zcela důvodně. Nicméně ani tyto námitky obviněné nemohou jí uplatněný dovolací důvod naplnit stejně jako námitky, že její trestní stíhání bylo promlčeno, nebo že se na ni vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a její trestní stíhání mělo být zastaveno, ve vztahu k této námitce měl být obviněnou uplatněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Je nutno zdůraznit, že toto trestní řízení bylo pravomocně skončeno, byť v řízení proti uprchlému ještě před rozhodnutím prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013, a to rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jak je výše konstatováno, tudíž od právní moci tohoto rozsudku až do jeho zrušení spolu s rozsudkem soudu prvního stupně postupem předpokládaným v ustanovení §306a odst. 2 tr. řádu neběžela ani promlčecí doba ve smyslu §34 tr. zákoníku (viz §306a odst. 3 tr. řádu).
31. Nedůvodnými byly shledány i námitky obviněné ve vztahu k trestu, který jí byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen. V této trestní věci nebylo možno v novém řízení užít ustanovení o souhrnném trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku z důvodů, které ve svém rozsudku vysvětlil již soud prvního stupně (viz bod 42. odůvodnění tohoto rozsudku), s jehož závěry v tomto směru se odvolací soud ztotožnil. Odsouzení obviněné Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 72 T 211/2002 bylo totiž v době jeho rozhodování již takové povahy, že bylo nutno na obviněnou hledět, jako by nebyla odsouzena (viz §43 odst. 4 tr. zákoníku). Za této situace není možné chápat zákaz reformace in peius ve smyslu §306a odst. 4 tr. řádu tak, že po zrušení původního rozsudku postupem podle §306a odst. 2 tr. řádu, lze uložit trest odnětí svobody jen v délce, jež tvoří rozdíl mezi délkou trestu dříve uloženého v řízení proti uprchlému podle §302 a následujících tr. řádu jako trestu souhrnného a trestu, k němuž byl tento souhrnný trest ukládán. Pokud jde o uvedený zákaz reformace in peius, je v tomto směru soud omezen při ukládání trestu pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen jako trest souhrnný (srovnej přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 4/1998 Sb. rozh. tr.). V tomto směru odvolací soud zcela zásadu zákazu reformace in peius respektoval a trest odnětí svobody jím uložený rozhodně není přísnější než původně tímto soudem uložený souhrnný trest v řízení konaném proti obviněné za podmínek §302 a následujících tr. řádu, tím spíše, že vztah souhrnnosti v původním řízení byl dán k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody a trest odnětí svobody nepodmíněný je vždy přísnější než trest odnětí svobody, který byl podmíněně odložen. Výpočet uplatněný obviněnou pro posouzení přísnosti dřívějšího trestu a trestu nyní uloženého v odvolacím řízení nelze akceptovat. Odvolací soud ostatně při ukládání trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti přihlédl i k odstupu doby od spáchané trestné činnosti, byť na tomto odstupu doby měla vinu sama obviněná.
32. Konečně ve spojitosti s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze odkázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle něj zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím (nejméně závažným), běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V nyní posuzované trestní věci však nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo odůvodnit závěr, že by se neměla uplatnit trestní odpovědnost obviněné. Argumentace obviněné možností řešit věc v rámci civilního sporu mezi obchodními společnostmi, které smluvní vztah uzavřely, rozhodně nemůže být důvodem, a to i s vědomím celkového podílu obviněné na trestné činnosti i na výši hrozící škody, pro nevyvození její trestní odpovědnosti s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, byť se podílela na trestném činu jen jako pomocník a tento trestný čin zůstal ve stádiu pokusu. Nelze tedy dovodit, že by jednání obviněné bylo z hlediska skutkových okolností tak málo významné a závažné, aby to vylučovalo uplatnění trestní represe.
33. Pokud obviněná poukazovala na zbývající část trestu odnětí svobody, kterou má vykonat, je možno tuto situaci řešit u příslušného soudu žádostí u podmíněné propuštění ve smyslu §88 tr. zákoníku. Ani argumentace odstupem doby od spáchaného protiprávního jednání není důvodem s ohledem na zjištěné okolnosti pro neuložení trestu zákazu činnosti, byly totiž splněny zákonné podmínky i pro uložení tohoto druhu trestu, přitom nejde o druh trestu, který zákon nepřipouští, ani o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu, což by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který obviněná ani neuplatnila.
V. Závěrečné shrnutí
34. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněná J. S. opřela své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a ve zbytku o takové námitky, které činí její dovolání zjevně neopodstatněným. V tomto směru lze zcela souhlasit i s argumentací státní zástupkyně v jejím vyjádření k podanému dovolání. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký