ECLI:CZ:US:2019:3.US.1051.19.1
sp. zn. III. ÚS 1051/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupené Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019 sp. zn. 6 To 5/2019 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2018 sp. zn. 54 T 1/2004, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 9. 2005 sp. zn. 54 T 1/2004 rozhodl o vyloučení trestní věci stěžovatelky ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s vysvětlením, že dotyčná pobývá na neznámé adrese, a následně o vedení trestního řízení proti ní jako uprchlému.
3. Rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 54 T 1/2004-10855 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 11. 2012 č. j. 6 To 88/2011-11465 byla stěžovatelka odsouzena pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále jen "tr. zákon"), v účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Vrchní soud uvedeným rozsudkem stěžovatelce s poukazem na §255 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložil souhrnný trest odnětí svody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.
4. Krajský soud dne 20. 6. 2013 vydal evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla stěžovatelka dne 30. 6. 2018 zadržena ve Spolkové republice Německo a vzata do předávací vazby. Dne 31. 8. 2018 byla stěžovatelka převedena do výkonu trestu odnětí svobody (a to ve věznici Litoměřice).
5. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovatelka se z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu bere do vazby, když vazba se započítává od okamžiku ukončení aktuálního výkonu trestu odnětí svobody, k němuž dojde rozhodnutím o zrušení podkladového rozsudku (srov. výše) podle §306a odst. 2 tr. řádu, nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatelky učiněná konkretizovanými osobami podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatelky, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatelky dosáhnout dohledem probačního úředníka a podle §73 odst. 2 písm. a) tr. řádu a contrario není přijetí nabídnuté peněžité záruky přípustné.
6. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelčinu instanční stížnost proti tomuto usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ji obecné soudy dlouhodobě označují za uprchlou, ačkoli se trestnímu řízení nevyhýbala pobytem v cizině a ani se neskrývala. Samotný pobyt v cizině není důvodem pro trestní řízení proti uprchlému; vždy musí být zjištěn motiv tohoto pobytu. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 2 Tzn 32/97, podle kterého řízení proti uprchlému je vždy závažným zásahem do průběhu trestního řízení, zejména když neumožňuje obviněnému realizovat osobně a bezprostředně jeho práva na obhajobu; i když toto řízení upravuje zákon a důvody jeho konání jsou vždy výlučně na straně obviněného, i při splnění zákonných podmínek by mělo být zpravidla konáno až po vyčerpání jiných důkazních prostředků, např. žádosti o předvedení, včetně nemožnosti realizovat příkaz k zatčení a s tím spojené eventuální rozhodnutí o vazbě.
8. Ve spise je rovněž založena zpráva policejního orgánu ze dne 2. 1. 2007, kterou se sděluje krajskému soudu, že pátrání po ní bylo ukončeno dne 16. 2. 2006, a to na základě odvolání příkazu k zatčení z důvodu, že soudu bylo známo, že se stěžovatelka nachází na území Maďarské republiky. Žádný další příkaz soudem následně vydán nebyl. Krajský soud však nezjistil zákonem požadované informace a setrval na svém stanovisku, že se řízení povede jako řízení proti uprchlému.
9. Stěžovatelka se po celou dobu svého pobytu v zahraničí prokazovala svými osobními doklady, které u ní byly i při zadržení nalezeny, používala je i při cestách mimo Evropu a nebyla nikdy zadržena, popř. upozorněna na skutečnost, že je po ní vyhlášeno pátrání. Po svém odjezdu z Ostravy tak nevěděla, že je pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody a nikdy ani neměla nejmenší povědomí, že by tomu tak mohlo být. Policisté, kteří byli vyslechnuti v rámci vazebního zasedání, uvedli, že stěžovatelka si nemusela být vědoma, že je po ní pátráno, protože pravděpodobně nebyla v evidenci osob, po kterých je vyhlášeno pátrání. Skutečnost, že uprchlou osobou ve smyslu tr. řádu nebyla, zcela správně reflektuje i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2013 č. j. 72 T 211/2002-1185, podle kterého je stěžovatelka účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.
10. Dle §94 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí v případě stěžovatelky pět let. Posledním opatřením soudu směřujícím k výkonu trestu odnětí svobody byl zmíněný evropský zatýkací rozkaz, vydaný dne 20. 6. 2013. Výkon trestu odnětí svobody byl tak v případě stěžovatelky promlčen ke dni 21. 6. 2018. Jelikož stěžovatelka byla zadržena až dne 30. 6. 2018, má za to, že výkon trestu je v jejím případě promlčený a byla nucena jej v mezidobí od jejího předání do České republiky do 15. 10. 2018 vykonávat nezákonně.
11. Soudy podle stěžovatelky pochybily rovněž tím, že nedodržely zákonem předpokládané lhůty. Krajský soud předmětné rozsudky zaslal stěžovatelce až za více než dva měsíce od jejího zadržení. Stěžovatelka přitom byla téměř dva měsíce ve výkonu trestu odnětí svobody i pro skutek, který byl již dříve amnestován (srov. výše). Další pochybení představují průtahy v řízení o instanční stížnosti proti rubrikovanému usnesení krajského soudu. Jednou z příčin nepřiměřené délky řízení je i rozhodování krajského soudu ve veřejném zasedání, ačkoli pro tento postup nebyl dán zákonný důvod. Dále stěžovatelka nad rámec předmětu ústavní stížnosti vytýká pochybení soudů při uložení souhrnného trestu a v souvislosti se zápisem v rejstříku trestů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve je nutné zabývat se její přípustností co do námitek týkajících se průtahů v řízení a jeho nepřiměřené délky (výtky, dle kterých krajský soud předmětné rozsudky zaslal stěžovatelce až více než dva měsíce po jejím zadržení a dále prodloužil řízení tím, že bezdůvodně nařídil veřejné zasedání, přičemž průtahy bylo zatíženo rovněž řízení o instanční stížnosti proti usnesení krajského soudu) a následuje hodnocení přípustnosti proti námitkám ostatním.
14. K první části námitek Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení před obecnými soudy i jinými státními orgány lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné.
15. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že soudy jsou povinny s největším urychlením projednávat zejména vazební věci (§2 odst. 4 tr. řádu). Jak již v minulosti Ústavní soud opakovaně rozhodl, v případě, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v řízení před obecnými soudy, vyžaduje se pro splnění podmínky její přípustnosti dle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předchozí vyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), bod 12. odůvodnění, nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), bod 55., nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59), bod 12.; z poslední doby např. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 89/18 či ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3589/15, bod 21. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 4003/18 stěžovateli dal najevo, že na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že průtahy jsou spatřovány v řízení o prodloužení vazby (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3245/11, část IV., usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 1080/10, či usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 2511/10).
16. Stěžovatelka využití tohoto procesního prostředku ve své ústavní stížnosti ani netvrdí. Za této situace nemůže Ústavní soud mít podmínku přípustnosti za splněnou.
17. Závěr, že průtahy při přezkumu omezení osobní svobody stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mají za následek automaticky povinnost propustit ho na svobodu, nepřijal nikdy ani Ústavní soud, ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"; srov. též usnesení Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 5. 1984 ve věci Bozano v. Francie, stížnost č. 9990/82).
18. Po ukončení těchto průtahů se jednotlivec může toliko dle čl. 36 odst. 3 Listiny a dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy dožadovat náhrady újmy, která mu v jejich důsledku vznikla, a to postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
19. Uvedené se plně vztahuje i na námitky o průtazích při rozhodování o instanční stížnosti proti nadepsanému usnesení krajského soudu, neboť i jejich podstatou je tvrzení neodůvodněných průtahů, ohledně nějž však stěžovatelka jednak netvrdí, že by se je pokusila ukončit podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, jednak tyto průtahy v době podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již netrvaly.
20. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti výše upřesněným časovým aspektům řízení, stěžovatelka nevyčerpala možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, navíc byl napadán jiný zásah orgánu veřejné moci, který však v danou chvíli již netrval a stěžovatelka ani netvrdila, že se pokusila za tento tvrzený zásah získat odškodnění. V tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
21. Ostatně samotné průtahy s vydáním rozhodnutí, které již v době podání ústavní stížnosti neexistují, nezakládají per se důvody pro zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem, je-li toto ústavněprávně konformní.
22. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část stěžovatelčiny ústavní stížnosti, jež je vymezena námitkami týkajícími se průtahů v řízení a jeho nepřiměřené délky.
23. Jde-li o námitky ostatní, ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
24. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud vybaven a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti policejních orgánů, státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformním výkladem. Je tak oprávněn a povinen si ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému aktu státního orgánu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [srov. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
25. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
26. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Paktu.
27. Vazbě, jakož ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
28. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
29. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
30. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně přijímaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
31. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
32. Výhrady stěžovatelky se vztahují v první řadě ke zpochybnění závěru soudů, že u ní existuje vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu. Ústavní soud však neshledal, že se soudy při posuzování tohoto vazebního důvodu dopustily ústavněprávně relevantní diskrepance.
33. Krajský soud a vrchní soud ohledně vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že se stěžovatelka trestného činu, ze kterého je obviněna (a byla rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 54 T 1/2004-10855 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 2. 11. 2012 sp. zn. 6 To 88/2011 uznána vinnou; oba rozsudky byly zrušeny v návaznosti na návrh stěžovatelky podle §306a odst. 2 tr. řádu), dopustila.
34. Soudy v ústavní stížností napadených usneseních podrobně popsaly vývoj předmětného případu a dovodily odtud, že stěžovatelka disponovala informacemi o rozhodných skutečnostech, v důsledku čehož lze podle nich konstatovat, že zcela záměrně opustila území České republiky při vědomí svého ("dvojího paralelně běžícího") trestního stíhání. Krajský soud pod bodem 7. svého usnesení rekapituloval výpovědi policistů, podle nichž jim bratr stěžovatelky sdělil, že se dotyčná obává přicestování do České republiky, a to v souvislosti s trestním řízením a možným omezením svobody, a syn stěžovatelky vypověděl, že mu z obav před pobytem ve vězení volá nepravidelně z jemu dříve neznámých zahraničních telefonních čísel bezprostředně před tím, než dané místo opustí.
35. Podle obecných soudů proto v případě propuštění stěžovatelky z vazby na svobodu hrozí, že se stane pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelnou, tedy uprchne či se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání a trestu, takže důvod vazby dle §67 písm. a) tr. řádu u ní trvá.
36. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
37. Z usnesení vrchního soudu se podává, v jakém rozsahu bylo instanční stížností napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal jmenovaný soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů - které bezpochyby nelze označit za excesivní - rozhodl.
38. Dlužno poznamenat, že oba rozhodující soudy se shodly v otázce existence důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a dospěly k totožným závěrům rovněž o nahrazení vazby zákonem stanovenými instituty. Soudy přitom přesvědčivě vysvětlily, proč mají za to, že ve stěžovatelčině věci není možné jejich uplatnění.
39. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též ve vztahu k rozhodování soudu druhého stupně v řízení o instanční stížnosti.
40. Dále stěžovatelka namítá, že výkon trestu odnětí svobody byl v jejím případě již promlčen. Stěžovatelka posléze vytýká, že byla téměř dva měsíce ve výkonu trestu odnětí svobody i pro skutek, který byl již dříve amnestován. Jestliže by Ústavní soud tyto otázky věcně posoudil dříve, než se pro ně otevře prostor v trestním řízení, nepřípustně by zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů. Obdobné platí i pro stěžovatelčinu argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 2 Tzn 32/97.
41. Další pochybení soudů stěžovatelka spojuje s uložením souhrnného trestu a zápisem v rejstříku trestů. Rovněž tyto výhrady - jak ostatně stěžovatelka zčásti sama uznává - vybočují z mezí předmětu řízení o ústavní stížnosti určených jejím petitem.
42. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které soudy rozhodly, jak se výše uvádí, jsou v usneseních přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
43. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
44. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, a tedy je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
45. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zčásti (co do námitek proti údajným průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce) nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti (ohledně ostatních námitek) jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu