ECLI:CZ:US:2017:2.US.3589.15.1
sp. zn. II. ÚS 3589/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 30 Cdo 1075/2015-50, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014 č. j. 70 Co 317/2014-37 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. května 2014 č. j. 10 C 278/2012-20, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4 čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 278/2012.
4. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 č. j. 70 Co 317/2014-37 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 5. 2014 č. j. 10 C 278/2012-20, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedené částky se stěžovatel domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 286/2010 a v následných řízeních před odvolacím soudem a dovolacím soudem. Konkrétně stěžovatel namítal, že soudce obvodního soudu, kterému byla věc přidělena, neučinil během patnácti měsíců žádný relevantní úkon a dopustil se tak vědomých obstrukcí a průtahů. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl obvodní soud, který posoudil nárok stěžovatele na přiměřené zadostiučinění jako neopodstatněný.
5. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nečinnost obvodního soudu netrvala patnáct měsíců, jak tvrdil stěžovatel, ale "pouze" jedenáct měsíců. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že vedlejší účastnice se nedopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v nerozhodnutí stěžovatelova sporu v přiměřené lhůtě, když ojedinělý, byť poměrně dlouhý, průtah soudu prvního stupně byl zhojen následným rychlým a kontinuálním postupem soudů dalších dvou instancí, a není tak naplněn již první z atributů odpovědnosti vedlejší účastnice za imateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."].
6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. Cdo 1075/2015-50 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. l. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné.
7. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem obecně vymezený dovolací důvod spočívající v otázce, zda délka posuzovaného kompenzačního řízení byla přiměřená či nepřiměřená s ohledem na nečinnost soudu není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť jde o závěr závislý na posouzení řady dílčích právních otázek, jejichž řešení stěžovatel nezpochybňuje (jde o konkrétní okolnosti případu, zejména celkovou délku řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného - §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Ke stěžovatelem vymezenému dovolacímu důvodu (odškodnitelnosti nečinnosti soudce v penězích) dovolací soud nepřihlížel, neboť ten byl uplatněn v době, kdy stěžovatel nebyl zastoupen advokátem a tento jej opětovně nevymezil (viz §241a odst. 5 o. s. ř.). Jelikož stěžovatel podal dovolání proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud dovodil, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
II. Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání až po více než šesti měsících, kdy jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost, ačkoli byl povinen rozhodnout o odmítnutí dovolání do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla věc předložena. Napadené rozhodnutí je tak podle stěžovatele protiprávní a protiústavní.
9. Stěžovatel dále namítá libovůli a nesprávné právní posouzení věci, když obecné soudy nesprávně uzavřely, že jednání orgánu vedlejší účastnice, spočívající v tom, že soudce v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. neprovedl za 15 měsíců žádné relevantní úkony, nelze považovat za průtahy v řízení, nečinnost a z toho plynoucí nepřiměřenou délku řízení. Stěžovatel namítá, že není přiměřenou dobou k projednání věci v řízení před soudem prvního stupně doba převyšující jeden rok, kdy po tuto dobu ještě byl obvodní soud (tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 286/2010) úmyslně a vědomě nečinný. Napadený rozsudek městského soudu podle stěžovatele v rozporu s §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. na tuto skutečnost nereaguje.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že Evropský soud pro lidská práva považuje za přiměřenou délku soudního řízení před jednotlivými vnitrostátními soudními instancemi jeden rok. Ústavní soud pak judikoval, že za průtahy v řízení lze považovat situaci, kdy soud po dobu šesti měsíců ve věci nijak nejedná (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04, N 46/36 SbNU 487).
11. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R 58/2011, který považuje za nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo samo nepřiměřeně dlouhé, či aby v jeho průběhu dokonce docházelo k dalším průtahům. Jinými slovy, není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu i v tomto řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení. K obavám z příslušného prodlužování délky řízení o kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v konečném rozhodnutí senátu páté sekce ze dne 16. 10. 2007 o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České republice.
12. Stěžovatel dále namítá existenci opomenutých důkazů a nesprávné právní posouzení věci tím, že soudy postupovaly v rozporu s §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., a také nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž nepřesvědčivým způsobem vypořádaly s jeho argumentací, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces bez průtahů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně právně posoudily jeho věc týkající se nároku stěžovatele na odškodnění za nemateriální újmu způsobenou průtahy v řízení před obecnými soudy.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. V souzené věci se městský soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl obvodní soud, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Závěry městského soudu, uvedené shora v bodu 5 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud nijak nepřiměřenými.
19. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud přiléhavě poukázal na to, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí vždy být porušeno právo na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Uvedené je možné vztáhnout i na nynější věc.
20. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá i průtahy a nepřiměřenou délku řízení před obvodním soudem v nyní projednávané věci, když Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání až po uplynutí šestiměsíční lhůty, stanovené v §243c odst. 1 věty druhé o. s. ř.
21. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je procesním prostředkem k jeho ochraně stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a citovaného zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
22. Ústavní soud váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349) ]. Dle ust. §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164 o. s. ř. Z obsahu spisu obvodního soudu ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uvedený procesní prostředek využil; uvedenou námitku proto Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou.
23. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek jeho kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, N 96/8 SbNU 375; usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445; nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
24. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že věc týkající se dovolání stěžovatele byla Nejvyššímu soudu postoupena dne 12. 3. 2015 a o dovolání bylo rozhodnuto dne 16. 9. 2015; Nejvyšší soud tedy o dovolání stěžovatele rozhodl o pouhé čtyři dny později, než stanoví §243c odst. 1 věty druhé o. s. ř.
25. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
26. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud uvádí, že podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání již s ohledem na výsledky řízení o ústavní stížnosti.
27. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu