ECLI:CZ:US:2014:4.US.2468.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2468/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ve věci ústavní stížnosti Karla Petříka, zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, proti výroku I písm. a) a b) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 7 Cmo 254/2010-272 a výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2010 č. j. 44 Cm 64/2003-241 vydaným v řízení o zaplacení částky 545 728 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na vypořádací podíl, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Obchodního družstva Soběšice, IČO: 00117145, se sídlem Soběšice č. p. 163, zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem I písm. b) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 7 Cmo 254/2010-272 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok I písm. b) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 7 Cmo 254/2010-272 se ruší.
III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.
IV. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V řízení před Krajským soudem v Plzni (dále též "soud prvního stupně") se stěžovatel domáhal po Obchodním družstvu Soběšice (dále jen "vedlejší účastník" nebo "družstvo"), jehož byl do 30. června 2000 členem, zaplacení částky 545 728 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. ledna 2001 do zaplacení z titulu nároku na vypořádací podíl podle §233 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000. V průběhu řízení byl soudem ustanoven znalec, z jehož posudku vyplynulo, že stěžovateli vznikl nárok na vypořádací podíl ve výši 503 986 Kč. Protože částka 30 000 Kč byla zaplacena ještě před podáním žaloby, zbývalo doplatit částku 473 986 Kč, což družstvo následně také učinilo. Stěžovatel tak vzal žalobu zpět jednak co do posledně uvedené částky, jednak co do úroků z prodlení z částky 545 728 Kč ve výši 10 % ročně za období od 1. ledna 2001 do 2. září 2001 a úroků z prodlení z této částky ve výši 1,5 % za období od 3. září 2001 (tj. prvního dne prodlení) do zaplacení. Nadále však trval na zaplacení zbylé žalované částky 71 742 Kč s příslušenstvím.
2. Soud prvního stupně se v projednávané věci musel vypořádat s námitkami, kterými stěžovatel zpochybňoval správnost předmětného znaleckého posudku. Ten spatřoval pochybení znalce nejen při určení počtu roků členství v družstvu, ale také při určení hodnoty čistého obchodního jmění družstva, jejíž součástí měly být podle jeho názoru také zisk za rok 2000 ve výši 2 050 905,20 Kč a částky obsažené ve "fondu restituce" a "ostatním fondu z restituce a majetku". Pro posouzení žaloby bylo rozhodující ustanovení §233 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož se vypořádací podíl určí poměrem splaceného členského vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky jejich členství. Rozhodný je přitom stav čistého obchodního jmění družstva podle účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo. Na jmění, jež je v nedělitelném fondu, a jestliže to vyplývá ze stanov, i v jiných zajišťovacích fondech, se nepřihlíží.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2010 č. j. 44 Cm 64/2003-241 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 21 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 495 459 Kč od 3. září 2001 do 15. prosince 2009 a z částky 21 473 Kč od 16. prosince 2009 do zaplacení (výrok III); co do částky 50 269 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 3. září 2001 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok II). V rozsahu výše uvedeného zpětvzetí bylo řízení částečně zastaveno (výrok I). Zbylé tři výroky se týkaly znalečného (výroky IV a V) a náhrady nákladů řízení (výrok VI). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud sice vycházel z předmětného znaleckého posudku, sám si však posoudil námitky proti němu, neboť je bylo možné řešit úvahou soudu. Soud zdůvodnil, že členství stěžovatele v družstvu trvalo od 1. dubna 1993 do 30. června 2000, a tedy bylo možné, ve shodě s uvedeným posudkem, vycházet z počtu sedmi ukončených roků členství stěžovatele v družstvu. Pokud jde o výpočet vypořádacího podílu, zisk za rok 2000 ve výši 2 050 905,20 Kč byl rozhodnutím členské schůze převeden z části do nedělitelného fondu a z části do rezervního fondu. Účetní závěrka se sestavuje k rozvahovému dni, kterým byl v daném případě 31. prosinec 2000. Pakliže byl přitom tento zisk převeden do uvedených fondů, v souladu se stanovami družstva se k němu nepřihlíží. Ve vztahu k "fondu restituce" ve výši 5 104 475 Kč soud uvedl, že vznikl v průběhu transformace družstva za účelem uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, které své nároky v transformačním řízení sice nevznesly, avšak lhůta pro jejich uplatnění v roce 2000 trvala a trvá i v současné době. Mají tedy sloužit k vypořádání nároků oprávněných osob a nelze je rozdělit mezi vystupující členy. Naopak "ostatní fond z restituce a majetku" ve výši 1 292 630 Kč vznikl po transformaci tím, že na uspokojení nároků oprávněných osob postačil majetek s účetní hodnotou o tuto částku nižší, než byla hodnota závazků vůči těmto osobám. Tato částka proto podle názoru soudu prvního stupně tvořila součást hodnoty čistého obchodního jmění družstva k 31. prosinci 2000 a bylo třeba z ní vycházet při výpočtu vypořádacího podílu. Stěžovateli proto vznikl nárok na vypořádací podíl ve výši 525 459 Kč, což znamená, že po odečtení již vyplacených částek 30 000 Kč a 473 986 Kč zbývalo doplatit 21 473 Kč. V této částce soud považoval jeho žalobu za důvodnou.
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 28. dubna 2011 č. j. 7 Cmo 254/2010-272 potvrdil výroky II [výrok I písm. a)], IV a V rozsudku soudu prvního stupně [výrok I písm. c)] a změnil jeho výrok VI týkající se náhrady nákladů řízení [výrok I písm. d)]. Výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 21 473 Kč s výše uvedenými úroky z prodlení zamítl [výrok I písm. b)]. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s většinou závěrů soudu prvního stupně, přisvědčil však vedlejšímu účastníkovi, že účetní směrnice družstva nerozšiřuje nad rámec stanov okruh fondů, k nimž se při výpočtu vypořádacího podílu nepřihlíží, ale představuje toliko bližší úpravu pravidel pro jejich tvorbu a použití. Z tohoto důvodu tak při něm nemělo být přihlédnuto ke jmění ve "fondu restituce" a "ostatním fondu z restituce a majetku". K tomu odvolací soud dodal, že "podle znaleckého posudku, provedeného soudem prvního stupně, zopakovaného při odvolacím jednání, činí výše vypořádacího podílu žalobce 525 459 Kč a po odečtení 30 000 Kč a 495 459 Kč, které byly žalobci na vypořádací podíl zaplaceny, zůstala částka 21 473 Kč. Ohledně této částky je žalobní požadavek neopodstatněný".
5. Závěrem se odvolací soud zabýval také otázkou úroků z prodlení, ke které uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně o počátku prodlení žalovaného dne 3. září 2001 a výši úroku z prodlení 8,5 % ročně náležející stěžovateli. Nepřisvědčil vedlejšímu účastníkovi v tom, že stěžovateli nenáleží úrok z prodlení po dobu od podání žaloby u věcně nepříslušného soudu do doby, kdy ji začal projednávat soud příslušný. K tomu dodal, že stěžovatel "v souvislosti s ukončením svého členství v družstvu požaduje peněžité plnění nad rámec toho, co mu bylo jako vypořádací podíl ve výši odpovídající základnímu členskému vkladu již poskytnuto, a není ani jeho povinností uplatněný nárok stipulovat, když právní posouzení uplatněného nároku je věcí soudu. Uvedené okolnosti na samotném prodlení žalovaného se splněním závazku vůči žalobci nic nemění."
6. Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku I písm. b) dovolání, které bylo usnesením ze dne 24. října 2012 sp. zn. 29 Cdo 497/2012 odmítnuto jako nepřípustné, protože dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 100 000 Kč. Na posouzení přípustnosti nemělo vliv, že poučení napadeného rozsudku možnost podání dovolání připouštělo.
II. Argumentace stěžovatele
7. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. srpna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení uvedených rozsudků Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i zásada podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle níž jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ve své argumentaci předně namítal nesprávnou aplikaci zákonné úpravy při výpočtu vypořádacího podílu, a to z následujících důvodů:
a) doba členství byla v případě ostatních členů družstva počítána ke dni 31. prosince 2000, zatímco u stěžovatele ke dni 30. června 2000, v důsledku čehož byla o jeden rok menší než započítávaný počet roků členství u ostatních členů; ustanovení §233 odst. 2 obchodního zákoníku přitom nepředpokládalo, že by se počet ukončených roků počítal rozdílně u člena, jehož členství zaniklo v průběhu roku, a u ostatních členů družstva; v případě všech členů musí být tento počet vztažen ke stejnému datu;
b) při stanovení vypořádacího podílu mělo být přihlédnuto i k částce obsažené ve "fondu restituce", neboť ze stanov družstva nevyplývá, že by tomu tak být nemělo (§233 odst. 3 obchodního zákoníku);
c) k převodu zisku za rok 2010 do nedělitelného fondu a rezervního fondu došlo až rozhodnutím členské schůze ze dne 2. června 2001, a tudíž tento převod nebyl účetním případem roku 2000, ale až roku 2001; neoprávněně tak došlo ke snížení základny pro výpočet vypořádacího podílu, neboť tím byl dodatečně snížen vlastní kapitál vykázaný v rozvaze ke dni 31. prosince 2000.
8. Obsahem dalších námitek stěžovatele byla zmatečnost a nesrozumitelnost rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho měnící výrok I písm. b). Tímto výrokem se totiž žaloba ve vztahu k částce 21 473 Kč s příslušenstvím zamítá navzdory tomu, že v odůvodnění byl tento nárok odvolacím soudem uznán. Obdobného pochybení se tento soud měl dopustit i ve vztahu k jím uznanému nároku stěžovatele na zaplacení úroků z prodlení, kde navíc doslovně převzal část odůvodnění ze svého rozsudku ze dne 28. dubna 2011 č. j. 7 Cmo 249/2010-212, kterým bylo částečně vyhověno žalobě jiného žalobce v související věci. Stěžovatel má za to, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze mohlo dojít k chybě při přepisu rozsudku z protokolu, jelikož však tento soud na jeho výzvu k opravě nereagoval, podal ústavní stížnost.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť se při svém posouzení řídil platnými právními předpisy. Vrchní soud v Praze se k věci nevyjádřil ani nezaslal vyžádaný spisový materiál, jenž mu byl zapůjčen soudem prvního stupně.
10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 3. září 2013 podrobně reagoval na námitky stěžovatele. Výpočet roků členství stěžovatele v družstvu považoval za správný a logický. Pokud jde o zmíněný "fond restituce", ten je analytickou součástí rezervního fondu, který je určen na pokrytí nevyřízených restitučních a ostatních nároků a náhrad. Tato skutečnost byla stejně jako předmětná účetní směrnice stěžovateli známá po celou dobu jeho členství. K námitce nepřihlédnutí k zisku za rok 2000 uvedl, že účetní závěrka byla sice schvalována k 31. prosinci 2000, podléhala však schválení členskou schůzí, která se logicky musela konat až v roce 2001, kdy mohla zcela legitimně rozhodnout o převodu zisku nebo jeho části do fondů. Případné převedení části zisku do fondu nedělitelného, či jiného fondu, má stále povahu rozdělení zisku z roku 2000 schváleného členskou schůzí, jejíž rozhodnutí nebylo nikdy napadeno pro neplatnost. K těmto prostředkům proto podle §233 odst. 3 obchodního zákoníku nelze přihlížet. Vedlejší účastník si je vědom určitého rozporu mezi výrokovou částí rozsudku a jeho odůvodněním, jakož i toho, že stěžovatel požádal o jeho opravu. To však nic nemění na tom, že vyhlášený výrok rozsudku je v pořádku. Z hlediska občanského soudního řádu by bylo těžko přijatelné, kdyby soud prvního stupně provedl opravu výrokové části rozsudku a zcela ji změnil, když rozpornost odůvodnění a vyhlášené výrokové části rozhodně nelze považovat za chybu v psaní nebo v počtech. Vedlejší účastník uzavírá, že nerozumí tomu, v čem by mělo spočívat tvrzené porušení práv stěžovatele, a žádá o přiznání práva na úhradu nákladů před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Ten tohoto práva ve stanovené lhůtě ani poté nevyužil.
12. Ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Věcné posouzení
13. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, je přípustná a splňovala všechny zákonem o Ústavním soudu předepsané formální náležitosti. Nic tedy nebránilo jejímu věcnému projednání, v rámci něhož Ústavní soud zjistil, že je částečně důvodná.
14. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zásadně mu nepřísluší, aby v rámci řízení o ústavních stížnostech přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
15. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je prostor pro uvedený zásah Ústavního soudu dán typicky v případech, kdy
- obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva sledující určitý ústavně chráněný účel byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [srov. např. nález ze dne 21. března 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287) - všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz],
- sice nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, jde však o řešení otázky akceptace některé z jejich možných interpretačních alternativ [srov. např. nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45)] nebo
- se obecný soud dopustí svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v rozhodnutí obecného soudu [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)].
16. Dále je třeba uvést, že právu na spravedlivý proces odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (resp. obecně orgánů veřejné moci) - z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361), tedy odůvodnění způsobem odpovídajícím kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu [srov. nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Obecné soudy se musí adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. nález ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) nebo nález ze dne 16. června 2011 sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Takovéto rozhodnutí by postrádalo nezbytnou legitimitu. Zbývá dodat, že zmíněným pojmem adekvátně se z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumí požadavek přiměřeně dostatečné míry odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); srov. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, §61, a ze dne 9. prosince 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, §29].
17. Podstatou první skupiny námitek stěžovatele byl jeho odlišný názor na správnost některých právních závěrů obecných soudů ohledně posouzení výše jeho nároku na vypořádací podíl. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se náležitě vypořádaly s otázkou počtu ukončených roků členství stěžovatele v družstvu, jakož i s otázkou, zda se při výpočtu tohoto podílu mělo přihlížet k zisku za rok 2000 převedenému do nedělitelného fondu a rezervního fondu a ke jmění na účtech vedených jako "fond restituce" a "ostatní fond z restituce a majetku". Jejich rozsudky jsou v tomto směru dostatečně odůvodněné a nelze je označit za svévolné nebo jakkoliv excesivní. Ze strany Ústavního soudu přitom nebyl shledán ani jiný důvod, pro který by bylo možné usuzovat na porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny toliko v důsledku předmětných právních závěrů. Pouhý nesouhlas stěžovatele za takovýto důvod považován být nemůže [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. Protože proti výroku I písm. a) rozsudku odvolacího soudu a proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně směřovaly pouze tyto námitky, Ústavní soud považoval ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněnou.
18. Pokud jde o ostatní námitky, odvolací soud sice konstatoval správnost výpočtu vypořádacího podílu podle znaleckého posudku, když odmítl jeho úpravu provedenou soudem prvního stupně (tedy zahrnutí jmění tvořícího "ostatní fond z restituce a majetku"), závěrem svého rozsudku však v rozporu s tímto závěrem uvedl právě upravenou (soudem prvního stupně zvýšenou) částku 525 459 Kč (srov. bod 4 tohoto nálezu) místo částky 503 986 Kč. Jeho následná zmínka, že "zůstala částka 21 473 Kč", byla důsledkem této nepřesnosti. Přesto nelze přehlédnout, že ve vztahu k posledně uvedené částce byla žaloba zamítnuta, což bylo v souladu s ostatními relevantními částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. s jeho celkovým vyzněním. V něm obsažené právní závěry ohledně této části žaloby proto obstojí, byť je zřejmé, že obdobné nedostatky obecně nepřispívají ke srozumitelnosti a přesvědčivosti soudních rozhodnutí. Ani tato námitka tak není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
19. Nezbytnou ústavněprávní rovinu lze naopak přiznat poslední námitce stěžovatele, jež se týkala té části výroku I písm. b) napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým došlo k zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,5 % z částky 473 986 Kč od 3. září 2001 do 15. prosince 2009. Je namístě upřesnit, že v tomto výroku uvedená částka 495 459 Kč zahrnuje i částku 21 473 Kč, ve vztahu k níž žaloba nebyla důvodná, v důsledku čehož z ní nemohl stěžovateli vzniknout ani nárok na úrok z prodlení. Odvolací soud ale ve svém odůvodnění uznal nárok na úroky z prodlení ze zbývající (a vedlejším účastníkem nijak nerozporované, nýbrž dobrovolně zaplacené dlužné) částky 473 986 Kč (viz bod 5 tohoto nálezu), a proto není nikterak zřejmé, proč tento svůj právní závěr adekvátním způsobem nepromítl do výrokové části rozsudku. Není úkolem Ústavního soudu domýšlet, zda k pochybení došlo při formulaci výroku rozsudku nebo jeho odůvodnění. Uvedené skutečnosti znamenají, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku I písm. b) nepřezkoumatelným, tudíž jím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Bude věcí dalšího řízení, aby odvolací soud buď náležitě odůvodnil napadený zamítavý výrok, nebo aby předmětný výrok naopak přizpůsobil jeho odůvodnění.
V. Závěr
20. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud, že ústavní stížnost je důvodná v části, ve které směřuje proti výroku I písm. b) napadeného rozsudku odvolacího soudu, pročež jí v tomto rozsahu podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a uvedený výrok podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbylé části, kterou stěžovatel brojil proti výroku I písm. a) napadeného rozsudku odvolacího soudu a výroku II rozsudku soudu prvního stupně, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
21. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník nebo vedlejší účastník řízení zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba aplikovat restriktivně [srov. např. nález ze dne 17. února 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741)]. Takovéto výjimečné důvody pro uložení povinnosti k jejich náhradě Vrchnímu soudu v Praze nebo Krajskému soudu v Plzni Ústavní soud neshledal. Stejně tak není žádný důvod ji uložit stěžovateli, který byl v dané věci částečně úspěšný.